Program

10/2020 (Změnit)
  • 40. týden
  • Čt 01/10

    Ze života rekreantů

    Režie → Nikolaj Gubenko
    Původní název → Iz žizni otdychajuščich
    SSSR 1980 / český dabing / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Regimantas Adomajtis, Žanna Bolotovová, Rolan Bykov

    Ještě než se začal Nikolaj Gubenko věnovat filmové režii, byl znám jako divadelní (Divadlo Na Tagance) a filmový herec. Po absolutoriu katedry režie (1970) na moskevské fakultě VGIK úspěšně debutoval celovečerním snímkem Přišel voják z fronty (1971), kde si zahrál i hlavní roli. Také ve svých dalších filmech uplatňoval obě polohy svého talentu s výjimkou lyrické komedie Ze života rekreantů, v němž se mihne pouze na okamžik ve scéně natáčení jakéhosi dobrodružného titulu, který do samotného snímku vnáší efekt „filmu ve filmu“. Hlavní ženskou roli svěřil Gubenko své manželce Žanně Bolotovové, která zde hraje osamělou Naděždu, jednu z několika rekreantů, kteří se sejdou na sklonku podzimu v přímořském lázeňském městečku na Krymu a v čase pozvolna plynoucích dní se u nich dostaví pocit prázdnoty a nudy, jíž se pokouší každý po svém vzdorovat. V čechovovsky laděném příběhu s epizodickou strukturou vyprávění se Gubenko, zde také jako scenárista, dívá na své hrdiny s ironií i porozuměním, jejich emoce dokresluje génius loci krymských lázní, zahalených do mlžných oparů končící sezóny.


    Líbej mě až k smrti

    Režie → Robert Aldrich
    Původní název → Kiss Me Deadly
    USA 1955 / CZT / english friendly / 94 min. / 35 mm
    Hrají → Paul Stewart, Ralph Meeker, Albert Dekker, Marian Carrová

    Petr Král: „Policejní pátrání, při němž se záhada nevyjasňuje, ale je čím dál temnější, ústí ve strhujícím Líbej mě až k smrti (Robert Aldrich) do nezapomenutelného závěru: dva k sobě přimknutí, vzájemně se podpírající milenci se od nás klopýtavě, málem podmořsky tíživým krokem vzdalují chodbou domu, z něhož se snaží prchnout dřív, než ho zaplaví neznámé záření. Smrtelné paprsky se už po něm šíří, rychle unikají z černé skříňky bez víka odložené na stůl v prázdné hale… Je v tom i obraz nemožného útěku mimo planetu a svět, v jehož pasti jsme uvízli; dvojice postupuje, aniž se hnula z místa, ochromená vyčerpáním a hrůzou, taky ale jakoby uhranutá hrozbou zániku. Celá planeta je tonoucí loď, již je třeba rychle opustit; jenže na jakém člunu? Záběr je přitom svou „neřešitelností“ i podivně povzbuzující. Milenci rozpolceni mezi touhu uniknout a nutnost zůstat - a hloub i mezi hrůzu ze světa a okouzlení láskou - jsou rovněž vtělením přijaté nemožnosti existence vůbec, rozhodnutí se v ní „zabydlet“ a žít její rozpornost do posledních důsledků; rozhodnutí, které se zdá nečekaně posouvat i hranice existence samé.”

    ----------------------------------------------------------

    Petr Král: “Police investigation which doesn't clear the mystery, but reveals it is even darker leads a stirring Kiss me deadly (Robert Aldrich) to phenomenal finish: two lovers, embracing and supporting each other at the corridor of the house, in a motion reminding an undersea slowness, trying to flee before the house gets flooded by unknown radiation.These deadly rays are spreading fast from black box with no lid, left on the table at the empty hall...You can perceive and image of impossibility to escape a planet and the world where we are stuck. This pair is moving, yet motionless, exhausted and terrified, also stunned by the image of annihilation. The whole planet feels like a sinking ship which is fit to be left, but is there any life boat?
    This screen is stimulating as well as desperate. Lovers are divided between desire to escape and necessity to stay - and on a deeper level - between horror of the world and enchantment of love. They represent the embodiment of impossibility to accept existence itself, the decision to live inside it and with all it’s paradoxes; such a decision surprisingly can move the boundaries of existence itself.”

  • Pá 02/10

    Divy veletoku Amazonky

    USA 1925 / CZT / 49 min. / 35 mm
    Cyklus → Film a klima

    Film a klima.

    Unikátní záběry z výpravy krajinou amazonské džungle. Blíže neidentifikovaný dokument o obyvatelích Brazílie a jejich způsobu života před sto lety. Spolu s filmovým štábem se vydáme na cestu podél toků Amazonky a tak uvidíme bujnou přírodu, stopy pradávných kultur, indiánské vesnice, ale taky ukázky dřevařského průmyslu, zpracovávání bavlny a rybí obchod. Při pohledu na tyto záběry můžeme získat dojem, že v polovině dvacátých let dvacátého století, byla Brazílie zemí, která měla co nabídnout z hlediska přírody, zemědělství a kultury. Avšak v době vzniku tohoto snímku se ve státě objevil přízrak hospodářské krize, prohloubené poklesem ceny kávy na světovém trhu v roce 1929. V Národním filmovém archivu se dochovala jen neúplná verze filmu. Originální kopie byla pravděpodobně virážovaná. V rámci projekce proběhne s ohledem na současnou politickou situaci v Brazílii diskuse na téma kulturního a ekonomického kolonialismu.

    Živý hudební doprovod: Alexandra Cihanská Machová se věnuje hudební kompozici, multimediálním performance a instalacím.

    Vstup zdarma.


    Stíny nad soutěskou

    Režie → Li Čchi-min
    Původní název → Šan tiang čchen čchien
    Čína 1986 / český dabing / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Sun Ťien-ming, Čang Si-ling
    Cyklus → Karate retro

    Projekci uvede Marie Barešová.

    Čína 1911. Tajná policie dynastie Čching se vydává zneškodnit majitele malé čajové společnosti, který v jedné z provincií organizuje protivládní povstání. Film plný dějových zvratů, záměn identit a ukázek bojového umění zůstává dodnes raritou žánru kung-fu. Ve své době byl uveden pouze v čínské, portugalské a československé distribuci, z níž pochází i naše kopie.

  • So 03/10

    Kouř

    Režie → Tomáš Vorel
    Československo 1990 / english friendly / 89 min. / DCP
    Hrají → Jan Slovák, Lucie Zedníčková, Eva Holubová, David Vávra

    Digitálně restaurovaný film.

    Mezi filmy, kterými se na sklonku osmdesátých a na začátku devadesátých let prezentovala generace nastupujících filmařů, má Kouř režiséra Tomáše Vorla výjimečné postavení. Ke komedii, která nese podtitul „muzikál totalitního věku“, se jako ke kultovnímu projektu hlásí jak generační současníci tehdy třiatřicetiletého nekonformního tvůrce, tak diváci, kteří v roce 1990 teprve dospívali. Vorel v Kouři vycházel ze svého legendárního krátkého filmu Ing. (1985). Z toho si však celovečerní verze vybírá pouze základní dějovou situaci. Protagonistou vyprávění je idealistický mladý inženýr Miroslav Čáp (Jan Slovák), který nastupuje do prvního zaměstnání s úmyslem co nejlépe vykonávat své pracovní povinnosti. Mirkovi noví kolegové se však prací nezatěžují. Zato mezi nimi bují udavačství, protekce, intriky, podvody, alkoholismus a promiskuita. Mirek odmítá na hru přistoupit a mimoděk tak iniciuje vzpouru proti nekompetentnímu vedení. K „revolučním změnám“ k dobrému jsou však hrdina i autoři filmu skeptičtí… Na scénáři sarkastické komedie o všudypřítomném totalitním „kouři“ s Vorlem spolupracoval Lumír Tuček z Recitační skupiny Vpřed, která se prezentovala už v rámci povídkového filmu Pražská 5 (1988). Zatímco představení pěti pražských divadelních společenství probíhalo jako pětice sólových projektů zaštítěných Vorlovou režií, Kouř nabízí celistvý příběh prodchnutý hravě ironickým pohledem na realitu příznačným pro Divadlo Sklep, režisérovu mateřskou scénu. Do filmu se však harmonicky obtiskly i herecké a tvůrčí osobnosti dalších členů Pražské pětky – Pantomimické skupiny Mimóza, Recitační skupiny Vpřed a baletní jednotky Křeč. V obsazení se však objevuje třeba i herec a režisér Jaroslav Dušek z divadla Vizita. Na radikální vizuální podobě filmu se podílel kameraman Martin Duba. Nedílnou součástí Kouře jsou písně Michala Vícha s Tučkovými texty.


    U konce s dechem

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → À bout de souffle
    Francie 1959 / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Jean Sebergová, Jean-Paul Belmondo, Daniel Boulanger

    Film, který založil dvě legendy, Godardovu a Belmondovu, a upevnil jednu už existující: režisér Jean Pierre Melville se tady objevil v roli spisovatele sršícího ironickými bonmoty. V předvečer začátku natáčení, 16. srpna 1959, píše Godard, trochu nesvůj a plný pochybností, zda se mu podaří postavit se po bok čerstvě proslavenému Truffautovi: „Milý Françoisi, za pár dnů Ti dám přečíst dialogy. Však to byl Tvůj scénář. Včera jsem o tom mluvil s Melvillem. Jemu a promítání pracovní kopie velkého Momo (přezdívka Erika Rohmera) vděčím za to, že se mi konečně zvedla nálada. Rád bych Ti napsal víc, ale při mém vyčerpání by mě takový silácký kousek zítra bránil v práci. Točíme sedmnáctého za každého počasí. Stručně řečeno, půjde o kluka, co myslí na smrt, a o holku, která na ni nemyslí… Přátelské pozdravy od jednoho z Tvých synů.“

  • Ne 04/10

    Pan Ponrepo čaruje

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo němých krátkých filmů / ozvučovací dílna / 3+ / ENGLISH FRIENDLY

    Víte, proč se naše kino jmenuje Ponrepo? Přece podle Viktora Ponrepa, českého filmového průkopníka a kouzelníka, který ho založil! Během speciální projekce pásma krátkých němých filmů ho na plátně spatříte na vlastní oči a také se dozvíte, jak kinematografie vypadala v samém prvopočátku. O hudební doprovod projekce se postará hudebník Maxmilián Hruška, s jehož pomocí si budete moct některé snímky sami ozvučit.

    Americká svatba (Un Mariage á L’Americaine, Max Linder, Louis Gasnier, Francie, 1909, 6 min, 35 mm)
    Smích a pláč (Jan Kříženecký, Rakousko-Uhersko, 1898, 1 min, 35 mm)
    Pět smyslů člověka (Josef-Šváb Malostranský, Rakousko-Uhersko, 1913, 5 min, 35 mm)
    Výstavní párkař a lepič plakátů (Jan Kříženecká, Rakousko-Uhersko, 1898, 1 min, 35 mm)
    Ponrepovo kouzelnictví (Antonín Pech, Rakousko-Uhersko, 1911, 2 min, 35 mm)
    Vybrané filmy Georgese Mélièse (Francie, 1901-1909, 12 min, 35 mm)


    Večer pro členy | Hořící Mississippi

    Režie → Alan Parker
    Původní název → Mississippi Burning
    USA 1988 / CZT / english friendly / 138 min. / 35 mm
    Hrají → Gene Hackman, Willem Dafoe, Frances McDormandová

    Drama amerického scenáristy Chrise Gerolma a nedávno zesnulého britského režiséra Alana Parkera vychází ze skutečné události 21. června 1964, kdy byli ve státě Mississippi zavražděni Ku Klux Klanem mladí bojovníci za občanská práva, místní černoch James Chaney a dva běloši z New Yorku, Andrew Goodman a Michael Schwerner. Brutální vražda tří aktivistů měla za následek propuknutí rasových nepokojů na americkém Filmy 54 55 jihu, jež byly v centru pozornosti nejen americké, ale i světové veřejnosti. Zmíněná událost slibovala vznik významného, společensky angažovaného díla. Výsledek však nenaplnil očekávání. Především v USA by1 film kritizován a obviňován z falšování historické skutečnosti.

  • 41. týden
  • Po 05/10

    Postup práce FAMU

    Cyklus → Paralelní kino

    Paralelní kino
    uvádí: Johana Ožvold a Jan Šípek

    "Obrazové vyjádření činnosti nebo práce, srozumitelné bez jakéhokoliv slovního doprovodu."
    Cvičení Postup práce je jedním z povinných cvičení jež studenti FAMU musí absolvovat již více než 40 let. V pásmu věnovanému tomuto ikonickému cvičení tak diváci budou mít možnost vidět filmy od sedmdesátých let do současnosti. Hostem projekce je Jan Šípek - kmenový pedagog katedry dokumentu, který v současnosti vedoucím tohoto cvičení.


    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP

    Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    „Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa. Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.“
    Stéphane Delorme

    Petr Král: „Natolik je labyrintická roztříštěnost spjata přímo s podstatou filmu – to znamená nakolik je tu vždy přítomen střih a s ním i setkání různorodých fakt / obrazů) –, natolik je film vůbec krajním, privilegovaným prostředkem umožňujícím vykoupit skutečnost z banality a proměnit každodennost v tajemství. Osobně jsem aspoň plně prožil slast z filmů jen díky snímkům, kde byla jeho přirozená různorodost zvýrazněna, významně využita, a stala se součástí sdělení. (…) Přivedla-li mne do biografu naděje, byla to naděje, že mi filmy dovolí listovat světem jako zázračnou obrázkovou knihou a do nedohledna tak prodlouží zvědavost, kterou ve mně budí.“

  • Út 06/10

    Sněhová bouře

    Režie → Antun Vrdoljak
    Původní název → Mecava
    Jugoslávie 1977 / CZT / 88 min. / 35 mm
    Hrají → Slobodan Perović, Milka Podrug-Kokotović, Vera Zimová

    Po první světové válce odchází muži z chudého horského chorvatského regionu Lika na řadu let za prací do Ameriky. Ne vždy jsou ale jejich návraty šťastné. Z Joleho se stal po tragické smrti syna zahořklý pijan. Na dceru Mašu myslí jen v souvislosti s domluveným sňatkem. Netrpělivě očekává příjezd budoucího zetě, který je se svým otcem už sedm let za mořem. Doba, kdy o osudech žen rozhodují jejich otcové a manželé, je krutá. Obzvlášť pro Mašu, která se zamilovala do jiného. Scénář snímku adaptuje stejnojmennou divadelní hru z roku 1965, kterou napsal divadelní herec a debutující dramatik Pero Budak. Původní určení textu pro jeviště je na zpracování znát v tom nejlepším slova smyslu. Mizanscéna se omezuje jen na několik prostředí, málo postav a vyprávění je časově sevřené. Úsporně natočený komorní příběh je nesmírně působivý. Silné emoce stupňuje symbolické zobrazení přírodních živlů. Sněhová bouře z názvu filmu (chorvatsky uslyšíte opakovaně z úst postav slovo mećava) zuří kolem vesnických chalup ve stěžejních momentech vyprávění: rámuje začátek a konec filmu.


    Orson Welles očima Petra Krále

    Čtení textů Petra Krále a stylistický vrchol Wellesova zralého období (snímek bude promítnut v plné délce, název bude zveřejněn až během večera). Projekce pod záštitou Velvyslanectví USA v České republice.

    Vstup zdarma.

    Petr Král: „To, co Wellesovy filmy zdůrazňují (a „oslavují“) u objemů – u lidských těl stejně jako u věcí – není tak jejich hmota jako jejich energie a jejich „úderná síla“ ve vztahu k jiným, konkurenčním objemům. (…) Poměr sil mezi protagonisty je dokonce málem jedinou formou jejich existence. Mimo „mocenské“ vztahy mezi nimi je jejich identita nejistá, ne-li čistě pomyslná – natolik, že se mění s každou novou relací, do níž vstupují.“

  • St 07/10

    Cesta k barikádám

    Režie → Otakar Vávra
    ČSR 1946 / 100 min. / 35 mm

    Cesta k barikádám byla do kin uvedena necelý rok po osvobození. Vyrovnat se s největším vojenským konfliktem evropských dějin bez většího časového odstupu je samo o sobě nesnadné. Vávrův střihový film navíc vznikal v době, kdy se rozhodovalo o poválečném uspořádání světa i samotného Československa. Navzdory očekávání, jaké vzbuzuje zvolený název, jsou revoluční dny představovány až od necelých dvou třetin stopáže. Do té doby sledujeme rekonstrukci dění posledních sedmi let se zaměřením na české země. Ve filmu byly použity spojenecké a československé filmové týdeníky, týdeník Aktualita a tvorba jednotlivců. Pražské povstání snímalo dvacet sedm kameramanů. Vávrův střih však často nerespektuje časovou návaznost květnových událostí. Obrazově silný film, sestavený v naprosté většině z němých záběrů, doprovází voiceover, jehož text je třeba nahlížet kriticky. Scénář systematicky pracuje s několika výklady, které by dnešní historiografie vyhodnotila jako reduktivní, nebo dokonce lživé. Dobově příznačné je odsouzení všech lidí německé národnosti. Bezcitná pomstychtivost je cítit z komentáře při bombardování Berlína, nebo při ostrakizaci německých dětí. Pro indoktrinaci diváka v roce 1946 bylo nicméně podstatnější představení Sovětského svazu jako klíčového účastníka války, slovanského bratra ochranitele a především osvoboditele Prahy a budoucího spojence. Ideologicky poplatný film je proto třeba vnímat jako svědectví přinejmenším ve dvou rovinách: jako dokument o jedné etapě českých dějin i o tom, jak snadno lze upravit minulost.


    Zrcadlo

    Režie → Andrej Tarkovskij
    Původní název → Zerkalo
    SSSR 1975 / CZT / 98 min. / 35mm
    Hrají → Margarita Těrechovová, Oleg Jankovskij, Anatolij Solonicyn

    Petr Král: „Jádrem celého filmařova díla je Zrcadlo, kde záměrné mísení generací a epoch překrývá nejisté vlny jedné osobní paměti: vypravěčova matka splývá s jeho ženou (obě hraje táž herečka), on sám se chvílemi ztotožňuje s otcem (kdyby jen v komentáři), různé události z rodinné kroniky se místy prolínají v rámci jediné scény. (…) Režisérův „archaizující“ návrat k přírodě a k bohatství vnitřních vizí znamená v dnešním (postmoderním) kontextu právě tak podstatný odkaz k tradiční kultuře a jejímu kontemplativnímu (ne showbusinessovému) duchu. I v minulosti – jak už řečeno – je přitom za individuální vzpomínkou podstatné znovushledání s nepamětnem, k obrazu černobílého „flashbacku“ ze Zrcadla, kde vidíme hrdinku mýt si vlasy v troskách bytu. Když se tu mezi ohořelými zdmi a pod stropem, odkud spolu s deštěm padá omítka, zvedá od prostého plechového umyvadla, splihlé vlasy jí visí do tváře jak černé chaluhy a mění ji zčistajasna v neznámou, dosud přírodní a barbarskou bytost bez jména; právě tou anonymitou však zároveň uniká zničení a hranicím jednotlivé existence (podobně jako trávou zarostlé trosky v závěru filmu), spojuje se s věčnem a neosobním dechem světa prodlužujícím – a vstřebávajícím – blikání osobní vzpomínky. (…) Tancem byl i závratný konec Zrcadla. Nechali jsme v něm vypravěčovu matku „za mlada“ v pozadí záběru, na obzoru obilného lánu, v popředí jsme spolu s kamerou našli její „zestárlou verzi“ v doprovodu dvou dětí – jedno z nich přitom vydalo pronikavý křik –, vzdálili jsme se pak i jim, ústupem do přítmí lesa, jehož stromy nám skupinu postupně zakryly. Jediným klouzavým pohybem jsme se tu loučili s dětstvím a zahrnovali je jednou provždy do paměti celého lidského rodu, paměti, k níž těsně předtím ukazovala už citovaná jízda a její zvukový doprovod: přehlídka trávy na troskách podmalovaná Bachem, co příznačná „syntéza“ věčné přírody a nadčasového umění.“

  • Čt 08/10

    Daleká cesta

    Režie → Alfréd Radok
    ČSR 1948 / English Friendly / 104 min. / DCP
    Hrají → Blanka Waleská, Otomar Krejča, Viktor Očásek, Zdenka Baldová

    BERLINALE CLASSICS 2020 | digitálně restaurovaný film

    Celovečerní debut Alfréda Radoka podává stále jedinečnou odpověď na otázku, jak vyjádřit nevyjádřitelné. Snímek hrůzy koncentračního tábora Terezín netlumočí přímo, ale skrze srovnání rozličných vizí, které děsivou skutečnost holocaustu utvářely. V mnohovrstevnaté umělecké reportáži se proto snoubí melodramatický příběh, ozvěny expresionismu i sebereflexivní hra s dokumentem a fikcí.

    Film bude uveden v digitálně restaurované podobě, do níž byl doveden v roce 2019 pod dohledem Národního filmového archivu.

    Projekci uvede restaurátorka Národního filmového archivu Tereza Frodlová.

    Digitální restaurování Daleké cesty proběhlo se záměrem zpřístupnit film ve stávajících technologických podmínkách tak, aby byl co nejvěrnější hypotetické podobě v době svého prvního uvádění. Samotnému restaurování předcházel rozsáhlý průzkum dochovaných filmových materiálů spolu s výzkumem v nefilmových pramenech s cílem získat co nejpodrobnější informace o výrobě a uvádění filmu a jeho původní podobě. Z archivních pramenů a dobového tisku mimo jiné vyplývá, že film dokončený v prosinci 1948 byl cenzuře předveden a schválen až v květnu 1949. Ačkoliv byla na květen naplánovaná i pražská premiéra, k oficiálnímu uvedení Daleké cesty do distribuce nakonec nedošlo – od poloviny roku 1949 byla promítána v omezeném distribučním okruhu, převážně v mimopražských kinech a bez většího ohlasu v tisku. Nyní se díky digitální podobě vrátí snímek zpět do kin.


    Lumière!

    Režie → Thierry Frémaux
    Původní název → Lumière! Lʼaventure commence
    Francie / produkce: Bertrand Tavernier 2016 / 90 min. / DCP

    Známe filmy Louise Lumièra, bezpochyby prvního filmaře, který si zasluhuje být nazýván umělcem? V kolika sestřizích a antologiích jsme už viděli Příjezd vlaku (1895) nebo Odchod z továrny (1894/1895)? Ne, dosud jsme neznali víc než chabé stíny těch filmů. Co nám nyní předkládá historik Thierry Frémaux (už několik let též hlavní umělecký ředitel festivalu v Cannes), je i pro znalce velké překvapení. Sto osm (!) čerstvě restaurovaných snímků v obvyklé lumièrovské délce padesáti sekund nám teprve teď dovolí opravdu naplno zažít všechny jejich fotogenické kvality a docenit neobyčejný talent muže, který je vytvořil. Frémauxovy analytické postřehy míří vždy k jádru věci a hudba Lumièrova současníka Saint-Saënse je vybraná s obdivuhodným citem. V samém závěru se pak ještě staneme svědky remaku Odchodu z továrny z 17. října roku 2015. Natočil ho jistý Martin Scorsese.

  • Pá 09/10

    Někde v Evropě

    Režie → Géza Radványi
    Původní název → Valahol Európában
    Maďarsko 1947 / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Miklós Gábor, Artúr Somlay, Zsuzsa Bánkyová, László Horváth, György Bárdy, István Rozsos, László Kemény, Abraham Ronai, György Bodó

    V prvních poválečných letech vznikala zejména v evropských kinematografiích řada filmů, které se bezprostředně tematicky vracely k největšímu konfliktu, jaký dosud kontinent zažil. Skupina dětí nejrůznějšího věku putuje válkou zničenou zemí. Osamělí jedinci s sebou nesou zážitky největších hrůz a v momentech boje o vlastní přežití se rozhoduje o tom, jakými skutky se oni sami na počátku svých životů zapíšou. Film ovlivněný tendencemi nastupujícího socialistického realismu vede kupředu revoluční Marseillaisa a další hudební motivy symbolického významu. Námět maďarského filmového kritika a teoretika Bély Balázse je mocnou připomínkou toho, že kruté dějiny zasáhnou kdekoliv a kohokoliv. O to silnější je jeho volání po míru a spravedlnosti, jak poznamenala Galina Kopaněva (1954, Film a doba).


    Démanty noci

    Režie → Jan Němec
    ČSR 1964 / English friendly / 65 min. / DCP
    Hrají → Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová

    The screening is English friendly (for English scroll down please).

    Celovečerní debut Jana Němce Démanty noci, který digitálně zrestauroval Národní filmový archiv, se probojoval do výběru snímků uváděných v rámci sekce Classics na filmovém festivalu v Cannes 2018. Démanty noci se díky digitálnímu restaurování vrací do kin v podobě, v jaké je diváci viděli v době premiéry v roce 1964. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny. Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry teprve osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů.

    Dva vězni uprchli z vlaku, který je vezl do koncentračního tábora. Do jejich běhu lesem se jim (a nám) promítají krátké výseky ze vzpomínek i anticipace možné budoucnosti v nejrůznějších obměnách, tak jak je překotně produkuje mozek člověka na pomezí sebezáchovné ostražitosti a totálního vyčerpání. Snímek s nejpropracovanější střihovou skladbou v dějinách českého filmu.

    An existential drama of two Jewish boys who escape from a train transporting them from one concentration camp to another. Ultimately they are hunted down by a group of old, armed home-guard members. The film goes beyond the themes of war and anti-Nazism and concerns itself with man’s struggle to preserve human dignity. It became one of the first Czechoslovak New Wave films to receive an internationally recognized award, the Grand Prix at the International Film Festival Mannheim-Heidelberg in 1964. Based on an Arnošt Lustig´s novel.

  • So 10/10

    Rodinné filmy v Ponrepu

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / dílna s filmovým materiálem pro celou rodinu / 3+

    Už jste někdy vytvářeli film, který by byl o vás, o vašich sourozencích, rodičích nebo prarodičích? Nebo jste viděli snímek, který by vám váš rodinný příběh nějak připomínal? V rámci dne Rodinného filmu budete mít jedinečnou příležitost vidět pásmo filmů o vztazích mezi dětmi a rodiči a poté si vlastnoručně vyrobit audiovizuální dílo na filmovém materiálu, na nějž bude dozajista pyšná celá vaše rodina.

    Malá (Diana Cam Van Nguyen, Česká republika, 10 min, HD)
    Chybička se vloudí (Aneta Žabková-Kýrová, Česká republika, 7 min, HD)
    Mythopolis (Alexandra Májová, Česká republika, 11 min, HD)


    Home Movie Day 2020

    15:30 – 17:30
    Letošní program již tradičního podzimního setkání s rodinnými filmy (Home Movie Day) čerpá více než v předchozích letech ze sbírek a aktivit zahraničních spřátelených institucí.
    Ovšem první část odpoledne bude jako obvykle vyhrazena projekci rodinných filmů (šířky 8 mm, 9,5 mm, 16 mm), které ten den do kina Ponrepo přinesou jejich majitelé. Funkční technické vybavení nezbytné k promítnutí je pro ně stále obtížněji dosažitelné, proto NFA každoročně nabízí zájemcům možnost identifikace obsahu obrazového materiálu a jeho záchrany pro budoucnost následnou digitalizací.
    V případě nedostatku rodinných filmů budeme na dobových projektorech promítat staré profesionální tituly z kopií, které byly v minulosti prodávány soukromým osobám k domácímu použití.

    18:00 – 19:00
    Rodina v pohybu
    Zvuk amatérských promítacích přístrojů osvětlujících malé přenosné plátno umístěné na pódiu v kinosále vystřídá digitální projekce pásma sestaveného z kolekcí, jež NFA získal v rámci Home Movie Day v minulém roce. Z nich vyčleněné pětiminutové fragmenty se vztahují k tématu – Rodina v pohybu, přičemž se soustředí jednak na záběry rodinných příslušníků využívajících různé dopravní prostředky k praktickým účelům či k „pouhé“ zábavě (automobil, lanovka, lyže, autíčko na pouti apod.), jednak na zajímavé ukázky invence rodinných filmařů, v jejichž rukou se amatérská kamera dává sama do pohybu.

    19:15 – 20:15
    Polské amatérské filmy
    Slezská filmotéka (Filmoteka Śląska) sídlí v polských Katovicích, zhruba 60 km od hranic s Českou republikou. Jedná se o regionální filmový archiv s širokým polem působnosti. Kromě vlastní mediatéky, kina Kosmos, organizování výchovných programů pro děti se filmotéka stará i o kolekci filmových materiálů, jejíž součástí jsou také díla amatérských filmařů. V rámci letošního HMD, kterého se Slezská filmotéka také aktivně účastní, jsme se s polskými kolegy dohodli na vzájemné výměně amatérských filmů.
    Seznam uvedených titulů, včetně krátkých anotací bude upřesněn v nejbližších dnech.


    Průnik

    Režie → Michele Manzolini, Federico Ferrone
    Původní název → Il Varco
    Itálie 2019 / english friendly / české podtitulky / 70 min. / DCP

    Italští tvůrci Michele Manzolini a Federico Ferrone nejsou českému publiku úplně neznámí. Jejich dílo Vlak do Moskvy (2013), které čerpá z bohaté nabídky amatérských a rodinných filmů dochovaných v boloňském Národním archivu rodinného filmu (L'Archivio Nazionale del Film di Famiglia), bylo před lety uvedeno na festivalu v Karlových Varech a později v Ponrepu. Také tentokrát se s autory prostřednictvím dobových záběrů vydáváme na východ Evropy, konkrétně na Ukrajinu a do Sovětského svazu. Film kombinuje komentář vycházející z deníkových zápisů italského vojáka putujícího v roce 1941 na východní frontu s dokumentujícími obrazovými záznamy, které nezávisle na sobě natočilo amatérskou kamerou několik jeho spolubojovníků s podobným válečným osudem. Vzácnými historickými záběry se čas od času prolínají momentky ze současné Ukrajiny a Ruska, což vytváří zvláštní poetický kontrast uvnitř filmu dokumentujícího utrpení způsobené probíhající 2. světovou válkou.

  • Ne 11/10

    A Tiny Place That is Hard to Touch

    Režie → Shelly Silverová
    Původní název → A Tiny Place That is Hard to Touch
    Japonsko – USA 2019 / English friendly / 30 min. / DCP

    Projekce v rámci desátého ročníku Fotograf Festivalu – Nerovný terén.

    „V anonymním bytě v tokijské čtvrti Tatekawa si Američanka najme japonskou rodilou mluvčí, aby tlumočila při rozhovorech o klesající porodnosti v Japonsku.“ Tím začíná film Shelly Silverové a také příběh o lásce a touze, o snaze pochopit toho druhého, a o nepřijatelnosti některých vztahů či většinovém odsouzení jiných příběhů.

    Shelly Silverová je umělkyní žijící a pracující v New Yorku. Pracuje jak se statickými, tak pohyblivými obrazy. Její práce byly vystavovány po celém světě, včetně newyorského Muzea moderního umění, Tate Modern, Centre Georges Pompidou a mnoha dalších. Je docentkou a vedoucí katedry Pohyblivého obrazu na Fakultě umění při Kolumbijské univerzitě.

    Po promítání bude s Shelly Silverovou krátká debata.


    Filmaři disentu. Michal Hýbek v paměti archivů a přátel

    V rámci Večerů s knihou proběhne křest publikace Jana Bernarda Filmaři disentu. Michal Hýbek v paměti archivů a přátel (NAMU 2020). Zcela novou knihu o osudech a tvorbě předčasně zemřelého amatérského filmaře, spolutvůrce Originálního videojournalu a kameramana často dobrodružných cestopisných reportáží, uvede její autor. Večera, který proběhne mezi výročím Hýbkova narození (9. 10. 1957) a úmrtí (19. 10. 2013), se zúčastní i řada jeho přátel a spolupracovníků, jejichž vzpomínky vznik knihy umožnily a s nimiž si můžete pohovořit. Zazpívá i Vladimír Merta. Součástí večera bude též projekce fotografií a několika Hýbkových filmů ze soukromých archivů – Snídaně (1984), Dále, od hradu dále (1986), Pivního běhu (1988) a snad i nedokončené adaptace Havlovy Vernisáže (1987). Knihu si můžete prohlédnout i koupit.

  • 42. týden
  • Po 12/10

    Ticho

    Režie → Masahiro Šinoda
    Původní název → Činmoku
    Japonsko 1971 / CZT / 120 min. / 35 mm
    Hrají → David Lampson, Mako Iwamacu, Don Kenny

    Nedávný opus Martina Scorseseho Mlčení, který se hrál i v českých kinech, vznikl podle stejnojmenného románu Šúsaku Endoa. Zcela odlišně – a pro leckoho možná přesvědčivěji – zpracoval stejnou předlohu v roce 1971 klasik japonského filmu Masahiro Šinoda.
    V Japonsku 16. století jako křesťanský misionář pobýval mj. Španěl František Xaverský, jeden ze zakladatelů jezuitského řádu. Vznikaly misie, stavěly se kostely a počet katolíků dosáhl půl milionu. Avšak soupeření mezi španělskými a portugalskými misionáři, především však obava japonských vládců z přílišného vlivu Evropanů vedly k zákazu křesťanství a opětovnému uzavření se Japonska vůči cizině. Navzdory tomu mnoho let křesťanství přežívalo a tamější věřící byli podporováni portugalskými misionáři, kteří tam tajně připlouvali. Ve filmu Ticho je vidíme, jak se snaží navázat spojení s japonskými katolíky a utvrzovat je ve víře. Hlavní postavou je mladý jezuita Rodrigues, který přichází do Japonska rozluštit záhadu kolem zmizení kněze Perreiry, svého vychovatele a horlivého misionáře. Do Říma se totiž dostala zvěst, že Perreira nezahynul mučednickou smrtí, ale že zůstal v Japonsku a zřekl se víry. Ticho však není jen příspěvkem k historii křesťanství v Japonsku, ale také reflexí současné, hospodářsky rozvinuté země, která dodnes nedosáhla duchovní rovnováhy a nedovedla harmonicky spojit svou bohatou tradici s výdobytky moderního života.


    Bláznivý Petříček

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Pierrot le fou
    Francie 1965 / CZT / 101 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Paul Belmondo, Anna Karina, Dirk Sanders, Sam Fuller

    + krátký film
    Ján Iván / Cesta k abstrakci / Československo 1968 / 15 min. / 35 mm


    Už se opět našla!
    Co? Věčnost.
    Jsou to moře, zašlá
    se sluncem.
    Arthur Rimbaud

    První slovo je: Velázquez. Vzápětí se objeví Petříček, ale je to vlastně Ferdinand a… vypadá jako Belmondo. Zamiluje se – a není divu! – do Anny Kariny, která se tu jmenuje Marianne a příjmení dostala po Renoirovi. Úkolu povědět nám, co se vlastně skrývá za slovem kinematografie, se zhostí muž jménem Sam Fuller. A pak už může cesta začít. Cesta s cílem, jejž neomylně vytyčil básník, který vešel do dějin jako „prokletý“.

  • Út 13/10

    Marta

    Režie → Marta Nováková
    ČR 2006 / 77 min. / 35 mm
    Hrají → Petra Špalková, Vojtěch Štěpánek, Jan Novotný

    ARAS promítá

    Večery Asociace režisérů, scenáristů a dramaturgů jsou zaměřeny na ranou tvorbu členů ARAS. Každou projekci vždy uvede vybraný autor promítaného díla. Vedle filmového zážitku je cílem vytvořit pravidelný prostor a čas, ve kterém se budou scházet nejen členové ARASu a návštěvníci kina Ponrepo, ale také širší filmařská obec.

    Komorní psychologické drama tří lidí se odehrává v blíže nespecifikované válečné době (kostýmy ovšem odpovídají současnosti). Není jasné kdo, s kým a proč bojuje. Celovečerní filmový debut Marty Novákové se vyznačuje ponurou, klaustrofobickou atmosférou.


    Alonzo, muž bez rukou + Frigo a kráva

    Režie → Tod Browning
    Původní název → The Unknown
    USA 1927 / CZT / 48 min. / 35 mm
    Hrají → Lon Chaney, Norman Kerry, Joan Crawfordová

    Petr Král: „Joan Crawfordová sedí v proutěném křesle na jinak prázdné divadelní scéně (je po ránu) zády k sálu a čelem ke kameře cosi vyšívá, když se za ní, v hloubi prázdného hlediště, zjeví hrozivý Lon Chaney v širokém černém plášti. Pomalu se k ní blíží uličkou mezi sedadly… Varietní silák a hrdina filmu, jenž s Chaneyem o Joan soupeří, v závěru jen tak tak unikne léčce, kterou na něj Chaney uchystal: běžící pás pod cválajícími koni, jejichž otěže drží při svém čísle v roztažených pažích, se náhle má zablokovat a koně mu paže mají vyrvat. V konci, který si po promítání k filmu sám přisním, však past přece jen scvakne, koně siláka zdárně amputují, vyběhnou z cirkusu každý na jinou stranu a vlečou nešťastné paže pryč kalužemi pustého předměstí, které se nedohledně táhne k obzoru od varieté z filmu i od biografu, ve kterém se promítá. “

    +
    Frigo a kráva / Go West
    režie: Buster Keaton
    hrají: Buster Keaton, Howard Truesdale. Kathleen Myersová
    USA 1925 / CZT/ 69 min. / 35 mm

    Petr Král: „Byla by chyba vidět ve starých filmech jen půvabný anachronismus. V roce 1968 jsem krátce po svém výjezdu do Paříže znovu zhlédl Keatonův film Frigo a kráva. Během závěrečné honičky v něm četa policajtů, držících se v pasu jeden druhého, projde celou sérií pohrom: obtočí telegrafní sloup jako na uzel svázaná šňůra, řítí se bez dechu ulicemi vedena falešným karnevalovým čertem, nakonec se nechá zkropit vodou z hadic celého sboru hasičů. Těm, kdo se s policajty střetli při květnových studentských demonstracích, nabízel film z roku 1925 docela slušnou revanš.
    Vraťme se ale ještě k Frigovi a krávě. Vrcholným setkáním je tu bezpochyby to, k němuž dojde u velké křižovatky mezi stádem rozběsněného dobytka a náměsíčně Očima Petra Krále 14 15 mátožným opilcem. Ten se právě chystá přejít ulici, když se stádo přeřítí přes křižovatku a začne se hnát kolem něj; opilec mu tedy dá velkoryse znamení – skvostně nedbalým gestem –, že chvíli počká… Jediný, kdo se vprostřed zmatku chová důstojně, je ten, kdo je před ním chráněn svou nevědomostí.
    Keaton ve Frigovi a krávě vidí holiče odšroubovat hlavu figuriny, kterou si pro snazší manipulaci posadil v krámě do křesílka; chvíli nato zkusí důvěřivě sám - v jiném holičství - odšroubovat hlavu skutečné zákaznice.“

  • St 14/10

    Záhadný případ Galginův

    Režie → Václav Kubásek
    ČSR 1923 / česká a anglické mezititulky / 74 min. / 35 mm
    Hrají → Theodor Pištěk, Alois Dvorský, Xenie Alexandrovna Carelli, Marie Fingerová, Ferenc Futurista, Karel Fiala, Josef Šváb-Malostranský

    Tato restaurovaná kopie filmu Záhadný případ Galginův měla premiéru v roce 2006 na festivalu v Karlových Varech. Záhadný případ Galginův byl až do devadesátých let minulého století považován za ztracený. Národnímu filmovému archivu se jej podařilo získat z USA, kde byl patrně uveden pro početnou obec českých emigrantů, a to pod názvem Hrabě Jaromír z Kolovrat s poněkud senzačním podtitulem Tajemství zámecké hrobky. Literárním základem byla novela Otomara Schäfera Nerozřešitelný případ Galginův, přepracovaná ve filmové libreto, které v roce 1922 obdrželo první cenu v soutěži Filmové ligy československé. Cenu zřejmě obdrželo právem, neboť příběh o hraběti, který po železniční katastrofě ztratí paměť, je dobře konstruován, s důrazem na rozlišení dvou dějových linií odehrávajících se v odlišných prostředích. V hlavních i menších rolích tu vystupuje celá řada tehdy oblíbených herců: Marie Fingerová, Karel Fiala, Ferenc Futurista, Josef Šváb-Malostranský, Jaroslav Vojta (v roli násilnického milence). Největší prostor však naplňuje Theodor Pištěk, který je v povědomí dnešních diváků zapsán jako komediální typ. Dramatická dvojrole představuje jinou podobu jeho hereckého nadání, kterou bohužel využívala většinou jen němá kinematografie.


    Duch úlu

    Režie → Víctor Eríce
    Původní název → El espíritu de la colmena
    Španělsko 1973 / CZT / 92 min. / 35mm
    Hrají → Fernando Fernán Gómez, Ana Torrentová, Teresa Gimperaová, Boris Karloff (ve filmu Jamese Whalea Frankenstein, 1931)

    „Je dnes ještě zapotřebí připomínat důležitost filmu Víctora Eríceho z roku 1973? Duch úlu je jednou z oněch stálic, kolem nichž se otáčejí dějiny filmu, podobně jako Vigova Trojka z mravů, Rosselliniho Německo Filmy 56 57 v roce nultém, Laughtonova Noc lovce, Kiarostamího Kde je dům mého přítele – samá zásadní díla vztahující se k dětství. Duch úlu dokáže nadchnout a přitom prozkoušet všechny síly kinematografie až do obou krajností: komplexity a jednoduchosti.“
    Jean-Michel Frodon

  • Čt 15/10

    Poslední hodiny

    Režie → Félix Máriássy
    Původní název → Budapesti tavasz
    Maďarsko 1955 / CZT / 99 min. / 35 mm
    Hrají → Miklós Gábor, Zsuzsa Gordonová, Gábor Rajnay

    Snímek, jehož originální název zní v českém překladu Budapešťské jaro vznikl rok po vydání své literární předlohy. Český distribuční název je zavádějící i z toho důvodu, že osvobozování hlavního města naopak patřilo k těm nejkrvavějším a nejdelším, když trvalo více než sto dní. Zkušenost spisovatele Ference Karinthyho a paměť nedávných událostí v kombinaci s ideologickým posláním předrevolučního Maďarska stvořily epickou poctu událostem jara 1945. Osvobozování Budapešti je líčeno skrze zkušenosti množství postav, přičemž filmoví tvůrci tuto pluralitu ve srovnání s Karinthyho textem ještě posílili. Dílo poplatné době svého vzniku je velkolepě heroické. Vybrané osudy jsou poctou obyvatelům hlavního města, které přineslo čtyřicet tisíc obětí, ale především odbojovému hnutí, jehož zásah byl rozhodující.


    Žena je žena

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Une femme est une femme
    Francie 1961 / CZT / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Jean-Claude Brialy, Jean-Paul Belmondo

    + krátký film
    Pierre Kast / Žár tisíců sluncí / La brûlure de mille soleils / Francie 1965 / CZV / 24 min. / 35 mm

    Komedie ilustrující skutečnost, že vedle oficiální morálky existuje nejméně ještě jedna (ženská). Zasazuje se o přirozené právo žen bojovat vlastními zbraněmi. Karty jsou rozdány po klasickém způsobu: muž (Jean-Claude Brialy), jeho žena (Anna Karina) a jejich přítel (Jean-Paul Belmondo). Belmondovo filmové příjmení udává tradici, z níž Godardova jediná komedie vychází a kterou oslavuje: Lubitsch. Svým laděním se film Žena je žena nejvíce přiblížil poetice Jacquesa Demyho, jehož celovečerní debut Lola byl právě nadšeně přijat v kruhu modernistů francouzské nové vlny. Demy i Godard pracovali s týmž kameramanem, Raoulem Coutardem. Pro film Žena je žena si Godard od Demyho „vypůjčil“ ještě skladatele hudby a písniček Michela Legranda a tvůrce výpravy Bernarda Eveina. Krátká scéna s Jeanne Moreauovou dala příležitost k „neplacené reklamě“ pro další důležitý film sezony Jules a Jim.

  • Pá 16/10

    Jelena

    Režie → Andrej Zvjagincev
    Původní název → Jelena
    Rusko 2010 / CZT / 109 min. / DCP
    Hrají → Andrej Zvjagincev hrají: Naděžda Markinová, Andrej Smirnov, Jelena Ljadovová

    Po výrazně exteriérových filmech – Návrat a Vyhoštění – překvapil Andrej Zvjagincev komorním dramatem. Dalším překvapením bylo to, že jeho hlavní postavou se stala žena. Beze změny zůstalo téma, kterým byla opět rodina a rodinné vztahy… Jelena žije díky manželu Vladimírovi v luxusním bytě v centru Moskvy. Oba mají z předchozích svazků dospělé děti, jejich manželství zůstalo pro pokročilý věk bezdětné. Zatímco Vladimír se se svou dcerou vídá sporadicky, Jelena jezdí za synem Serjožou na okraj metropole často. Synově čtyřčlenné rodině je jejich byt už dávno malý, on však raději s cigaretou na balkoně otráveně pozoruje okolí. Jako samozřejmost přijímá v nezaměstnanosti matčinu finanční podporu, a když potřebuje vyšší částku, automaticky očekává pomoc od Vladimíra. Zásadový muž, který nic v životě nedostal zadarmo, ho však odmítne, což Jelena těžce nese. Když Vladimíra nečekaně skolí infarkt, zrodí se v její hlavě rafinovaný plán, jak přijít k penězům… O Jelenině počínání je divák velmi podrobně informován prostřednictvím dlouhých málomluvných záběrů. Přirozená frustrace, pramenící z tohoto stylotvorného postupu, má však své opodstatnění. Jelena je tlumeným výkřikem nad stavem civilizace, kde základním životním hodnotám hrozí fatální pokroucení.


    Papírový voják

    Režie → Alexej German ml.
    Původní název → Bumažnyj soldat
    Rusko - Nizozemsko 2008 / CZT / 118 min. / 35 mm
    Hrají → Merab Ninidze, Čulpan Chamatovová, Anastasija Ševeljovová

    Na jaře roku 1961 zbývá do startu prvního člověka do vesmíru jen šest týdnů. V jejich průběhu se odehraje několik tragédií, které pravděpodobnost toho, že se posádka vrátí v pořádku na zem, výrazně snižují. I proto se pro první kosmonauty zažila – po vzoru pokusného čtyřnožce zaplativšího svou nesmrtelnou slávu uhořením – přezdívka Lajka. O úspěchu mise pochybuje i lékař Daniil Pokrovskij, který má skupinu letců na starosti. Svůj úkol vnímá jako prohřešek proti Hippokratově přísaze a toto vědomí pomalu rozleptává jeho nitro. Poté, co Alexej German ml. prozkoumal stav lidské duše v pozdní fázi druhé světové války (Poslední vlak) a v době těsně před první (Harpastum), obrátil se k dobývání vesmíru jako třetí z klíčových historických událostí 20. století. V Papírovém vojákovi se úspěšně pokusil zvěčnit atmosféru doby a smýšlení generace svých rodičů, tzv. šedesátníků, kteří do ruské kultury a vědy vnesli nový příliv inspirace spojený s důvěrou v poznání lidstva a nutnosti mu morálně a umělecky dostát. Za pozoruhodnou vytříbenost byl film v Benátkách oceněn Stříbrným lvem za režii i za kameru.


    Sheena667

    Režie → Grigorij Dobrygin
    Původní název → Sheena667
    Rusko 2019 / CZT / 97 min. / DCP
    Hrají → Vladimir Svirskij, Julija Peresildová, Jordan Rose Fryeová

    Vadim je prostodušný automechanik. Společně se ženou sní o koupi náklaďáku, s jehož pomocí by mohli vydělávat na odtahování nabouraných aut z nedaleké silnice, označené kvůli věčné námraze jako „cesta smrti“. K vytouženému vozu zajišťujícímu stabilní a solidní výdělek jim chybí něco málo donastřádat. Proto Olja jako protřelá pošťačka prosvěcuje výherní losy a Vadim vyhlíží na stránkách evropských autobazarů dostupný vůz. Jenže při jedné z takových online výprav se náhodou ocitne na stránkách erotických služeb. Paralelní svět placené slasti a vášně pokoří nezkušené smysly ruského provinciála, který se neprodleně a beznadějně zamiluje do kučeravé webcam girl z daleké Georgie. Vadim sice nemá jasno v tom, jestli je to Gruzie nebo Amerika, ale jedno ví jistě, bez téhle dívky dál žít nemůže. Tristně anekdotický příběh virtuální romance pomohli debutujícímu autorovi vypilovat k dokonalosti stěžejní spolupracovníci Andreje Zvjaginceva a Sergeje Loznici. Výsledkem není kompilát osvědčených postupů slovutných tvůrců, ale svěže hravý titul s vybroušenými dialogy. Skrze ně prostupuje ironický komentář k psychické (ne)připravenosti nejen ruského zapadákova ke střetu se simulovanou realitou.


    Továrna Naděje

    Režie → Natalija Meščaninovová
    Původní název → Kombinat "Naděžda"
    Rusko 2014 / CZT / 104 min. / DCP
    Hrají → Darja Saveljeva, Daniil Stěklov, Maxim Stojanov

    Hrdinkou celovečerního hraného debutu Natalije Meščaninovové Továrna Naděje je sedmnáctiletá Světa, která vyrůstá za severním polárním kruhem v Norilsku, jednom z nejvíce znečištěných měst na světě. Působí jako zdravotní praktikantka na podnikovém středisku, kam obvykle dochází se zpožděním. Její mysl zaměstnávají nejen přátelé-vrstevníci, s nimiž u vodky a cigaret tráví svůj volný čas, ale především jistý Maxim, který odjel na léčebný pobyt k Černému moři a s nímž je v kontaktu pouze prostřednictvím internetu. Světinu citlivou existenci přirozeně ovlivňuje prostředí, v němž žije a které by ráda opustila, přestože okolnosti tomu nejsou vůbec nakloněny. Norilsk, neblaze proslulý ekologickou havárií z května tohoto roku, dlouhodobě devastuje těžba vzácných kovů, a proto rozhodnutí zůstat, nebo odejít je o to závažnější… Ve své hrané prvotině Měščaninovová nezapře dokumentaristickou zkušenost. Herecké představitele dokáže přimět k výsostně autentickým výkonům, které zachycuje ruční kamerou a tím posiluje dojem bezprostřednosti. Cílem její tvorby však nebylo natočit „další ruský depresivní film“, ale vyprávět příběh o dospívání, jež vedle svých křehkých poloh nemá daleko ani ke krutosti. Meščaninovové snaha nezůstala bez odezvy u ruských filmových kritiků, Továrně Naděje udělili v roce 2015 cenu za nejlepší debut.

  • So 17/10

    Nekrorealismus: Undergroundové filmování v SSSR a ve východní Evropě

    Přednáška Tomáše Glance o nekrorealismu obohatí tradiční periodizaci ruských dějin a námi představenou typologii hrdinů o málo známou kapitolu ruského undergroundu osmdesátých let, který představuje svébytný kontrapunkt k oficiální filmové tvorbě. Nejznámnějším tvůrcem ruské neoficiální kinematografie byl Jevgenij Jufit, režisér, výtvarný umělec a fotograf, který se v postsovětském období dočkal mezinárodního uznání i se svými několika dlouhometrážními snímky.
    Program přednášky je zaměřen na jeho poetiku nekrorealismu, uměleckého směru, na němž se hlavně v osmdesátých letech podílela i řada dalších osobností leningradského kulturního undergroundu. Estetickým objektem „nekropraxe“ a předmětem filmových performancí je situace živého člověka, který stojí neustále na prahu smrti.
    Neoficiální filmová tvorba v Rusku byla součástí rozsáhlé umělecké praxe v nejrůznějších částech východní Evropy: srovnávací analýza některých rysů a postupů této jedinečné tvůrčí činnosti bude také předmětem výkladu, provázeného četnými ukázkami a ilustracemi.


    Tati, umřel Děda Mráz

    Režie → Jevgenij Jufit
    Původní název → Papa, umer Ded Moroz
    SSSR 1991 / CZT / 76 min. / 35 mm
    Hrají → Anatolij Jegorov, Ivan Ganža, Vladimir Maslov

    Tomáš Glanc uvede i nejznámější nekrorealistický film, kterým se na konci existence Sovětského sazu stal Jufitův celovečerní debut Tati, umřel Děda Mráz. Snímek vznikl díky iniciativě Alexeje Germana, který undergroundovému filmaři umožnil na Lenfilmu adaptovat gotickou povídku Alexeje Tolstého Vlkodlaci. Z námětu ve výsledku mnoho nezbylo a příběh biologa, který se vydává ke svému bratrovi, aby se dozvěděl, jak dopsat povídku o rejskovi, se – jak je pro nekrorealismus běžné – převrací do defilé psychicky narušených postav, které přetváří okolí k obrazu svému. Režisér věrný podstatě své poetiky paroduje iluzi racionálního člověka a religiózní patos vědy ještě explicitněji než ve svých předchozích filmech Vlkodlačí lapiduši (1984) nebo Rytíři Podnebesí (1989). Oproti XXVII. Seminář ruských filmů – Hrdinství 38 39 svým krátkometrážním opusům ale někdejší pankáčsky neurvalou stylizaci výrazně cizeluje. Celovečerní prvotina přinesla Jufitovi nesporné mezinárodní uznání, které jistě podpořila i Velká cena na festivalu v Rimini


    Hon na lišku

    Režie → Vadim Abdrašitov
    Původní název → Ochota na lis
    SSSR 1980 / CZT / 92 min. / 35mm
    Hrají → Vadim Gosťuchin, Irina Muravjovová, Igor Něfjodov

    Viktor Bělov je příkladný občan, má pěknou rodinu, jeho portrét zdobí seznam nejlepších pracovníků a ve volném čase se věnuje orientačnímu běhu. Když je jednoho večera surově zbit v parku, jeho ideální svět dostane trhliny. Viníci jsou sice brzy odhaleni, ale rozhodnutí soudu vzbuzuje otázky. Chuligáni Bělikov a Strižak nejsou souzeni podle stejného metru a Bělov se s nespravedlností rozsudku nemůže smířit. Spolupráce režiséra Vadima Abdrašitova se scenáristou Alexandrem Mindadzem trvala téměř třicet let a čítá jedenáct titulů. Jejich pojítkem je ostře pociťovaný morální neklid a fakt, že látku k filmům autoři čerpali vždy z aktuální společenské situace a často se jim dařilo předpovídat tendence jejího dalšího vývoje. Nejinak tomu bylo i v případě jejich třetího společného opusu. Pět let před začátkem perestrojky a dekádu před tím, než lidé podobní Strižakovi, převezmou moc v rozpadlém impériu, autoři nahlédli radikální proměnu společenského uvědomění. Rozkol mezi deklarovaným rovnostářstvím a čím dál bezostyšnějším prospěchářstvím se zemi brzy stal osudným.


    Oblačný ráj

    Režie → Nikolaj Dostal
    Původní název → Oblako-raj
    SSSR 1990 / CZT / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Andrej Žigalov, Sergej Batalov, Irina Rozanovová

    Komedii podle scénáře Georgije Nikolajeva měl původně točit odborník na daný žánr, Georgij Danělija, jenž ho pro pracovní zaneprázdnění postoupil svému bývalému studentu, Nikolaji Dostalovi. Pod jeho režijním vedením vznikl film přesně vystihující dobu svého vzniku. Natáčel se ještě za přestavby a premiéru si odbyl dva měsíce předtím, než se rozpadl Sovětský svaz. Pro jeho exteriéry byla využita periferie Petrozavodska, nynějšího hlavního města Karelské republiky. Tam, v jednom z paneláků a jeho okolí, se odehrává příběh mladého Kolji, který jednoho nedělního dne z nudy navštíví své přátele. Aby oživil těžko se odvíjející rozhovor a vypadal zajímavěji, vymyslí si, že se ještě dnes chystá odjet na Dálný východ. Neuvážená slova vyvolají řetězec nečekaných situací. Přátelé a sousedé se s ním chtějí rozloučit a v komunálním bytě uspořádají hostinu, při níž se začne rozprodávat vybavení Koljova skromného příbytku. Grotesknímu ladění Dostalova projektu, který měl mimořádný úspěch i v zahraničí, odpovídají herecké výkony všech představitelů v čele s Andrejem Žigalovem, v civilním životě profesionálním klaunem. Svůj talent zde zúročil i jako autor tklivých písní, z nichž jedna dala název celému filmu, originálně se vyjadřujícímu k symptomům ruské národní povahy.

  • Ne 18/10

    Sen noci svatojanské

    Režie → Jiří Trnka
    ČSR 1959 / 76 min. / 35 mm
    Cyklus → Ponrepo dětem

    V roce 1959 se Západ poprvé seznamuje s Trnkovým Snem noci svatojanské, když je snímek promítnut na festivalu v Cannes. Shodou okolností je to také rok prvního triumfu nouvelle vague. Oba zdánlivě vzdálené fenomény spolu zajímavě sblížil Jean Cocteau, když dostal za úkol uvést na festivalu malou výstavku Trnkových loutek ze Snu noci svatojanské:

    „Poprvé se mi podařilo setkat se s tímto výjimečným člověkem, když se zrodil jeho andersenovský film Císařův slavík. Trnka mě pro něj požádal o text. (…) Včera večer (mohu si přece dovolit o tom mluvit, protože úloha čestného předsedy festivalu mě neodsuzuje k mlčení) jsme viděli v Truffautově Nikdo mne nemá rád div – jak Jean-Pierre Léaud dokáže bez studia takový umělecký výkon, na jaký by si nemohl troufnout ani ten nejgeniálnější herec. (…) Nějaká zvláštní milost ho pozvedla nad techniku a umožnila mu vyhrávat na každém kroku. A ta milost, to není nic jiného než Poezie, která žije ve všech dětech a kterou dospělí ztrácejí, jestli se dopustí takové neopatrnosti, že jí v sobě nevyhradí alespoň kousek ve stínu. Trnka, to je království dětství a poezie. Ráj, od něhož nás smutné životní nutnosti zahánějí stále dál a dál.“
    Jean Cocteau


    Znám takového chlapíka

    Režie → Vasilij Šukšin
    Původní název → Živjot takoj pareň
    SSSR 1964 / CZT / 93 min. / 35 mm
    Hrají → Leonid Kuravljov, Lidija Čaščina, Rodion Nachapetov, Bella Achmadulinová

    K režijní prvotině přistoupil Vasilij Šukšin až po zkušenostech, které získal jako herec a autor povídek z vesnického prostředí. Jeho záměrem bylo natočit psychologický film, ale už po napsání scénáře se ukázalo, že je mu komediální žánr bližší. Ve filmu Znám takového chlapíka vytvořil hrdinu, řidiče Pašku Kolokolnikova, jenž ve svých dvaceti letech brázdí cesty jihovýchodní Sibiře. Setkává se při tom s řadou lidí, které potěší svou přítomností, nebo naopak nahněvá svou upovídaností. Navzdory svému věku má Paška pocit, že životu rozumí a že může radit ostatním, zejména mužům vůči ženám. Sám při tom žádný trvalý vztah nemá, což ale neznamená, že by po něm v skrytu duše netoužil… Stavbou scénáře je Šukšinova komedie vlastně road movie, kombinovaná prvky bildungsromanu. Jednotlivá zastavení jsou dílkem do mozaiky Paškovy existence, o jejíž povaze se mezi tehdejšími sovětskými filmovými kritiky živě diskutovalo. Asi nejpřesněji ji ve svém textu vystihla Něja Zorkaja, když napsala, že v podání Leonida Kuravljova se na filmovém plátně objevil skutečně ruský lidový hrdina, současný Ivánek, naivní a mazaný, snílek a věrný kamarád. Pro Kuravljova byla role Pašky jednou ze stěžejních v jeho bohaté kariéře a přispěla k tomu, že patřil a patří k nejpopulárnějším ruským hercům.


    Kavárna Tři topoly

    Režie → Taťjana Lioznovová
    Původní název → Tri topolja na Pluščiche
    SSSR 1967 / CZT / 98 min. / 35 mm
    Hrají → Oleg Jefremov, Taťjana Doroninová, Alevtina Rumjancevová

    Ňura je dobrosrdečná matka dvou dětí, na níž stojí dům, hospodářství i zdání rodinného štěstí. Když odjíždí na pár dní do Moskvy, aby si přivydělala na tamním trhu, nechává za sebou kupu starostí i manžela, kterému už nestojí ani za úsměv. Vyzbrojena moudry o proradnosti velkoměstských taxikářů, sedne do jednoho z vozů netuše, že se právě otevírá nová kapitola jejího života.
    Lyrický příběh o náhodném setkání dvou opuštěných duší se hned po premiéře zařadil do kánonu kultovních sovětských melodramat. Osudové dilema – vyslyšet-li hlas svého srdce, nebo svědomí – mluvilo z duše milionům diváků. Jeho sdílnost byla o to větší, že ústřední herecké dvojici Olegu Jefremovovi a Taťjaně Doroninové se veskrze přirozeně, úsporně a přitom naléhavě podařilo předat nezměrnou škálu křehkých emocí. Právě díky této roli se Doroninová stala herečkou roku (1968). Snímek se nesmazatelně zapsal i do filmografie Taťjany Lioznovové. Motiv sebeobětování se sice tvorbou režisérky prolínal často, ale v případě Ňurčina osudu se z něj stal podivuhodně pronikavý i dojemný portrét (ruského) ženství.


    Dům, ve kterém žiji

    Režie → Lev Kulidžanov – Jakov Segel
    Původní název → Dom, v kotorom ja živu
    SSSR 1957 / CZT / 91 min. / 35 mm
    Hrají → Valentina Tělegina, Nikolaj Jelizarov, Rimma Šorochovová

    Rok 1957 nebyl v sovětské kinematografii jen rokem Kalatozovových Jeřábů, kteří o rok později získali v Cannes Zlatou palmu. V témž roce vznikl i Dům, ve kterém žiji, film rovněž mezinárodně oceňovaný (v Bruselu na Světovém filmovém festivalu si odnesl cenu za režii, nejvyšší po Zemanově Vynálezu zkázy). Jako novátorský byl hodnocen scénář Josifa Olšanského, jehož předlohou se stal sám život se svým pozvolným plynutím i nečekanými zvraty. Zde je „uzavřen“ do jednoho z moskevských činžovních domů, v němž na osudech jeho obyvatel a zejména rodiny Davidovových získává od začátku třicátých let až po konec války konkrétní podobu. Jednotlivými byty prochází zrození, svatby, radost i smrt, shledání, loučení, nové naděje… S odstupem času se v Olšanského scenáristické práci nacházely paralely s podobou dnešních televizních seriálů, v nichž právě tato „otevřená forma“ našla ideální naplnění. Po filmu Tak to začínalo (1956) vyprávějícím o mládežnických brigádách na celinách, byl Dům, ve kterém žiji druhým a zároveň posledním společným dílem režijního tandemu někdejších spolužáků Jakova Segela a Lva Kulidžanova, absolventů VGIK. Také u sovětských diváků s ním zaznamenali mimořádný ohlas, neboť připomněli, že oběti, které během druhé světové války podstoupili, nebyly marné.

  • 43. týden
  • Po 19/10

    Přehlídka českého videa v Soulu

    Cyklus → Paralelní kino

    Paralelní kino
    kurátorská východiska
    uvádí: Sylva Poláková, Markéta Jonášová, Martin Blažíček

    Na přelomu letošního srpna a září proběhl dvacátý ročník Seoul International New Media Festival, kde byl dvěma pásmy prezentován také český videoart. V prvním z nich nazvaném Out of hands: Works of Czech female artist se představila audiovizuální díla etablovaných českých umělkyň, jež prostřednictvím média pohyblivého obrazu zachycují a reflektují struktury současné společnosti. Druhé pásmo zaměřené na poslední dvě dekády tvořilo průřez různými tendencemi, které zahrnují analýzu pohyblivého obrazu jako komplexního média, jeho dekonstrukci, transformaci ale i zdroj a prostor pro individuální imaginaci a humor.

    Program pro NeMaf 2020 vznikl ve spolupráci s Českým centrem v Soulu.
    Program vznikl v součinnosti s projektem Videoarchiv: https://videoarchiv-nfa.cz/


    Jih

    Režie → Víctor Eríce
    Původní název → El Sur
    Španělsko 1983 / CZT / 90 min. / 35 mm
    Hrají → Omero Antonutti, Lola Cardonaová, Sonsoles Arangurenová

    „Duch úlu i Jih tlumočí onu modalitu vnímání skutečnosti, jež patří k dětskému (dívčímu) věku; jsou obrazovými mozaikami, kde metoda pouhé vizuální nápovědi, slovního náznaku, ba tajemství, tvoří podstatu tvůrcovy až drasticky vymezované výpovědi, v níž odhalované a zastírané osciluje v provokativním napětí; vždy jde o historickou reminiscenci, ve které do individuálních osudů výrazně zasahuje dějinné politikum, zachycované však jen na horizontu příběhu, neboť centrum pohledu je stále nepohnutě zaměřeno do vnitřního světa dítěte. Mezi oběma filmy objevíme přece jeden podstatný rozdíl: v Duchu úlu je značné místo ponecháno imaginaci… zatímco v Jihu se představují obrazy hrdinčiných vzpomínek na dětství jako kdysi prožitá – „objektivní“ – realita, nepotřísněná dětskou bájivostí… Estrelliny reminiscence se hlavní měrou váží k postavě otce, uzavřeného, málomluvného lékaře. Jeho neproniknutelnou osobností je sedmiletá dívenka natolik přitahována, že události nabývají pro její dětskou duši plného smyslu jen tehdy, souvisejí-li právě s ním.“ Jiří Cieslar

  • Út 20/10

    Opuštěná dívka Orin

    Režie → Masahiro Šinoda
    Původní název → Hanare goze Orin
    Japonsko 1978 / CZT / 111 min. / 35 mm
    Hrají → Šima Iwašitaová, Jošio Harada

    Baladický příběh o nenaplněné lásce slepé potulné zpěvačky Orin a vojenského zběha, odehrávající se v Japonsku v období první světové války, mohl snadno sklouznout do laciného melodramatu. V režii Masahiro Šinody, zařazovaného mezi japonskou „novou vlnu“, Ozuova asistenta a obdivovatele Mizogučiho, vznikla zvláštní filmová báseň, založená na kontrastech mezi slepotou hrdinky a krásou filmových obrazů, mezi láskou a sexem, mezi sexem a vírou, mezi válkou a životem, mezi životem a smrtí.


    Karabiniéři

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Les Carabiniers
    Francie – Itálie 1962 / CZT / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Marino Mase, Albert Juross, Geneviève Galéaová, Catherine Riberoová

    + krátký film
    Válka na východě / 10 min. / 35 mm

    Nejradikálnější z Godardovy rané „modré“ periody jsou Karabiniéři, absurdní protiválečná bajka o dvou prosťáčcích, kteří se nechají naverbovat do války blíže neurčených mocností. Námět pocházel od Roberta Rosselliniho, dodnes jednoho z hlavních zdrojů Godardova estetického uvažování. Lakonická „neotesanost“ nevyprchala z filmu Karabiniéři ani po více než půl století a lze si snadno představit, jak mocně musela zasáhnout první diváky. Německý filmový historik Enno Patalas vzpomíná: „Jeden známý nám přišel sdělit, že Godard natočil úplně hrozný film, takže konečně poznáme, jak jsme se v něm zmýlili. Nechali jsme si tedy s mojí ženou od něj ten strašný film vypravovat, byli to Karabiniéři, a čím déle mluvil, tím víc rostlo naše nadšení.“

  • St 21/10

    Akce Brutus

    Režie → Jerzy Passendorfer
    Původní název → Akcja "Brutus"
    Polsko 1969 / CZT / 97 min. / 35 mm
    Hrají → Jerzy Passendorfer hrají: Zygmunt Hübner, Ewa Krzyżewska, Witold Pyrkosz, Tadeusz Schmidt

    Jerzy Passendorfer patřil v roce 1951 k prvním absolventům nově založené FAMU a během studií natočil řadu titulů pro Krátký film, zejména z kategorie instrukčních. Ve své hrané tvorbě se opakovaně vracel k období druhé světové války, Akce Brutus ale řeší až její následky. V zemi operují ilegální skupiny usilující o změnu právě nastolených pořádků, které mají své tajné spojence na nejrůznějších místech včetně řad pracovníků bezpečnosti. Nejvážnější hrozbu představuje banda vedená zločincem Borutou. Dobrodružné drama sleduje postup majora Alberta, jehož cílem je rozvraceče zneškodnit. Angažovaný snímek obsahuje kromě akční linky také milostnou zápletku. Mezi dvěma muži se totiž ocitne tajemná Anastázie. Krásnou femme fatale ztvárnila Ewa Krzyżewska, kterou pro polskou kinematografii objevil o deset let dříve Andrzej Wajda ve filmu Popel a démant.


    Dvě tváře klasické avantgardy: Louis Delluc a Man Ray

    Byli stejně staří (na letošek připadá 130. výročí jejich narození), ale když Man Ray vytvářel v roce 1923 svůj první film, byla tvorba Louise Delluca už téměř u konce, zemřel o rok později ve věku pouhých 33 let. Filmy Mana Raye patří k nejznámějším dílům dadaismu a surrealismu, zatímco o Dellukových snímcích psal ve své době Karel Teige jako o „syntetických dílech, jimž příběh a děj je pouhou záminkou intenzivního optického významu. Obrazy tu stačí samy o sobě, mají svůj hluboký vnitřní život, jsou bohatě nuancované. Jsou to mlčenlivé nostalgie, destilace vzpomínek.“


    Louis Delluc

    Horečka / Fièvre / hrají: Ève Francisová, Gaston Modot, Edmont van Daele, Andrew Brunelle, Léon Moussinac, Lili Samuelová / Francie 1921 / 32 min. / 35 mm

    Žena odnikud / La femme de nulle part / hrají: Ève Francisová, Roger Karl, André Daven, Michel Duran / Francie 1921 / 40 min. / 35 mm


    Man Ray

    Návrat k rozumu / Le Retour à la raison / Francie 1923 / 2 min. / 35 mm

    Emak Bakia / Emak Bakia / Francie 1926 / 11 min. / 35 mm

    Mořská hvězdice / L’ Étoile de mer / Francie 1928 / 10 min. / 35 mm

    Tajemství zámku Kostka / Les Mystères de châteaux de Dé / Francie 1929 / 16 min. / 35 mm

  • Čt 22/10

    Červená želva

    Režie → Michaël Dudok de Wit
    Původní název → La tortue rouge
    Francie - Japonsko - Belgie 2016 / 81 min. / HD

    Jeden z nejvýznamnějších animovaných filmů 21. století, dílo Holanďana Michaëla Dudoka de Wita, vzniklé za spolupráce dvou dalších proslulých filmařů: francouzská režisérka Pascale Ferranová se podílela na scénáři, Japonec Isao Takahata na produkci. Poetický snímek o sebepoznání, lásce, rodičovství i střídání generací.


    Mléčná dráha

    Režie → Luis Buñuel
    Původní název → La voie lactée
    Francie – Itálie 1968 / CZT / 102 min. / 35mm
    Hrají → Laurent Terzieff, Paul Frankeur, Michel Piccoli

    Dva tuláci konají poutní cestu z Paříže do Santiaga de Compostela. Než dorazí na posvěcené místo a v souladu s výzvou proroka Ozeáše (Alain Cuny) zplodí s nevěstkou (Delphine Seyrigová) dvě děti se jmény Ty-Nejsi-Můj-Lid a Již-ŽádnéOdpuštění, zkříží jim cestu početný průvod nejrůznějších kacířů křesťanských dějin, ale také Ježíš Kristus (Bernard Verley), markýz de Sade (Michel Piccoli) a mladý vyslanec pekla (Pierre Clémenti).

    Petr Král: „Krátce po tom, co jsem přijel do Paříže, tam měla premiéru Mléčná dráha. Ten film vlastně otvírá závěrečné období Buñuelovy filmografie, které se mně zdá úžasné. Jsou tvůrci, kteří to nejlepší ze sebe dostanou v mládí a pak se jen opakují nebo se dokonce úplně zkazí. A pak jsou ti, kteří ty nejlepší věcí udělají až nakonec nebo aspoň po jisté pauze chytnou druhý dech. Tak je to třeba u Jaroslava Seiferta, jehož dlouhé střední období nutí spíš k zívání, ale na konci se najednou objeví něco velmi živého, obdobně jako na začátku. A to samé se dá říct i o Buñuelovi. Mléčná dráha je ohromná, po ní ale přišly ještě asi tři nebo čtyři filmy, kde se věci - imaginace s humorem - dál stupňují.
    Víra stejně jako ateismus mohou mít právě tak stejně stupidní, primitivní podobu, jako polohu inteligentní a citlivou. Buñuel vůbec nekáže, baví se paradoxy, staví je proti sobě, neohrnuje nad nimi nos.
    Když jsem si jednoho dne, shodou okolností za mořem v Kanadě a v dost nejapném bulletinu, hlásajícím hlavně slevy v jakémsi obchodním domě, přečetl, že Buñuel umřel, měl jsem opravdu pocit, že umřel kamarád. Říkám to proto, že všechno, co sděloval, je - chtěl jsem říct lidské, ale to slovo je dnes už na facky, tak je zprofanované darebáky - ostatně jako většina věcí… Byl to prostě blízký člověk, u nějž jsem měl dojem, že už jen tím, že ho čtu, si s ním povídám.“

  • Pá 23/10

    Samuraj Gonza

    Režie → Masahiro Šinoda
    Původní název → Yari no gonza
    Japonsko 1985 / CZT / 119 min. / 35 mm
    Hrají → Hiromi Gó, Śima Iwašitaová, Naoto Takenaka, Misako Tanaka

    V Samuraji Gonzovi navázal Masahiro Šinoda přímo na svůj film ze šedesátých let Dvojí sebevražda. Opět zvolil literární předlohu Monzaemona Čikamacua, jenž patřil k předním autorům loutkového divadla bunraku. Příběh je zasazen do jeho současnosti (první polovina 18. století) a vypráví o tragické lásce dvou milenců, kteří podle zvykového práva musí zahynout rukou podvedeného manžela – samurajského mistra Ičinošina. Šinodův film odráží strukturu dramatu, zachovává jeho dialogy a pečlivě rekonstruuje jednotlivé historické reálie. V roce 1986 byl uveden v hlavní soutěži berlínského festivalu, kde získal Stříbrného medvěda za mimořádný umělecký přínos kinematografii.


    Pan Arkadin – Důvěrná zpráva

    Režie → Orson Welles
    Původní název → Mr. Arkadin
    Francie – Španělsko 1955 / CZT / 91 min. / 35 mm
    Hrají → Orson Welles, Robert Arden, Akim Tamiroff

    Petr Král: „Bohatství Wellesových záběrů odráží především napětí mezi jejich komponentami: větší nebo menší razantnost, s níž se těla a věci vpisují do sítě vztahů, jejíž jsou součástí. (…) Celistvost podobně chybí Wellesovu světu samu, jakoby praskal účinkem trvalého napětí, jež v něm vládne. Praskal nebo se aspoň dělil na nesčetné fasety, jako na jednotlivé „přihrádky“ labyrintu. (…) Gesta, dekorace, situace na sebe zároveň navazují a obývají zvláštní přihrádky, oddělené změnami záběrů a jejich úhlů jako hůře či lépe doléhajícími věřejemi nebo jako skleněnými stěnami a hranami. U Wellese je nicméně tato přirozená vlastnost montáže záměrně - a „nepřiměřeně“ - zdůrazněna, až se stává novou kvalitou. Pan Arkadin je pojat jako mozaika zlomků přímo v námětu; postupná setkání vyšetřovatele a jednotlivých svědků, které mají osvětlit identitu záhadného Arkadina, jsou zároveň návštěvy v různých přihrádkách labyrintu. (…) Tím, že se snaží odhalit Arkadinovo tajemství, tak vyšetřovatel zjevuje samo tajemství světa. Lépe: tím, jak v průběhu pátrání spojují různé zlomky světa, před námi Welles i jeho vyšetřovatel toto tajemství přímo vytvářejí. Koláž jako by už jen nenadálým spojením dvou „vzdálených skutečností“ dávala vzniknout neznámé realitě, co syntéze obou svých komponent. (…) Arkadin, ztělesněný samotným Wellesem, tu zároveň tlumočí režisérovu situaci ve vztahu k vlastnímu umění. Když pátráním po sobě pověřuje jiného a zároveň jeho šetření sleduje zblízka, je rovněž Wellesem uvádějícím na plátno své vlastní představy a nakonec i vlastní osobu. Nenabízí tvorba jediný uspokojivý způsob, jak se spatřit v neznámé podobě, prostřednictvím objektu (díla), jenž zároveň svého tvůrce odráží a vzdaluje jej jemu samému?“

  • So 24/10

    Krajina po bitvě

    Režie → Andrzej Wajda
    Původní název → Krajobraz po bitwie
    Polsko 1970 / CZT / 100 min. / 35 mm
    Hrají → Daniel Olbrychski, Stanisława Celiňska, Aleksander Bardini, Tadeusz Janczar, Jerzy Zelnik

    Zásadní kapitola polských dějin je skončena, ale osudy poznamenaných se teprve začínají. Představitel snímku (Wajdův dvorní herec Olbrychski) sice přežil hrůzy koncentračního tábora, ale o jeho budoucnosti se má teprve rozhodnout. Tvůrce inspirovaný literárními texty spisovatele Tadeusze Borowského klade svému hrdinovi (a poválečnému Polsku) klíčové otázky směřující k jádru lidské existence. Kam se můžou ubírat vaše kroky ve zpustošené „krajině po bitvě“? O jaké hodnoty se můžete opřít ve chvíli, kdy lidský život neznamená nic? Filozofické hledání identity se prolíná s milostným vztahem k židovské dívce, který tvoří další důležitou linii příběhu. Dva lidské osudy vsazené do nekompromisně realistického ztvárnění válečného běsnění zničené země.


    Banda sama pro sebe

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Bande à part
    Francie 1963 / CZT / 90 min. / 35mm
    Hrají → Anna Karina, Claude Brasseur, Sami Frey

    + krátký film Charlotta a její Jules / Francie 1958 / 12 min. / 35mm

    Předfilm Charlotta a její Jules má hodnotu spíše historickou, protože jde o první setkání tehdy jen zasvěcencům známého filmového kritika Godarda s téměř neznámým hercem Belmondem. Toho tu sice vidíme, ale neslyšíme; nekonečnou slovní tirádu namluvil při postsynchronech sám Godard, což už se později (u tří dlouhých filmů, které spolu natočili) naštěstí neopakovalo.
    Celovečerní, v naší distribuci neuvedená Banda sama pro sebe patří dodnes mezi nejcitovanější filmy celé nové vlny (byť podle autora těchto řádek neprávem). To, že Quentin Tarantino pojmenoval svou produkční společnost právě po tomto snímku, dobře ilustruje, kterou částí Godardova díla se dnešní americký film byl schopen (pokud vůbec) inspirovat: totiž mladistvě pohodovým, neřkuli kultovním „Godardem light“, nikoli komplexním Godardem pozdějších let. Ale dosti kritizování; i u Bandy samozřejmě platí postřeh věrného kameramana Coutarda: „Godard netočil samá veledíla, ale i v těch nejméně povedených filmech se najde vždycky pár minut, které jsou geniální.“ Bernardo Bertolucci těch pár minut našel a ve svém filmu Snílci (2003) zrekonstruoval. Na viděnou v Louvru!

  • Ne 25/10

    Animace na vzduchu

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo / dílna s praxinoskopem / 3+

    Už jste někdy letěli vzducholodí? Nebo letadlem? Nebo jste si představovali, že roztáhnete křídla a prosvištíte vzduchem jako pták? Pokud se vám zatím nepoštěstilo něco podobného prožít, vězte, že hrdinové z kreslených filmů tohoto pásma se vám to pokusí přiblížit co nejlépe. Přátelští duchové z půdy, prchající milenci nebo oblíbená dvojice vlka a zajíce – ti všichni vám ukážou, že ve vzduchu lze zažít spoustu dobrodružství. Po projekci bude následovat dílna s praxinoskopem vedená lektorkou ze sdružení Ultrafun.

    Ukradený drak (Zmej na čerdake, Leonid Kajukov, SSSR, 1983, 9 min, 35 mm)
    Bolek a Lolek vzduchoplavci (Zdobywcy przestworzy, Stanislaw Dülz, Polsko, 1973, 9 min, 35 mm)
    Dita vo vzduchu (Viktor Kubal, Československo, 1970, 7 min, 35 mm)
    Jen počkej! XIV. (Nu, pogodi!, Vjačeslav Kotěnočkin, SSSR, 1984, 10 min, 35 mm)
    Vzducholoď a láska (Jiří Brdečka, Československo, 1948, 9 min, 35 mm)


    Za nás ručí babičky

    Režie → Nana Mčedlidzeová
    Původní název → Didedebi da shvilishvilebi
    Sovětská svaz (Gruzie) 1969 / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Ketevan Bočorišvili, Mišiko Meschi, Gio Mgeladze

    Děj, jehož průběh ovlivní nejstrašnější konflikt v dějinách, nemusí pro ukázání jeho tragičnosti obsahovat jediný výstřel. V historiografii stejně jako v kinematografii si často klademe otázku, jak se žilo těm, kteří neodešli na frontu, ale zůstali doma. V malé gruzínské vesnici se o děti dočasně starají jejich babičky. Dva malí neposední chlapci tráví dny lumpačením a na sklonku války očekávají své otce. Idylický svět nekonečných dětských příhod usměrňují staré babičky. Život v malé dědině plyne svou samozřejmostí, s humorem a lehkostí vyprávění. Filmařským vrcholem je návrat mužů na koních. Dynamická jezdecká scéna je nabitá hrdinstvím, stvrzuje ale zároveň i osud těch, kteří se konce války nedožili.

  • 44. týden
  • Po 26/10

    Jitro

    Režie → Mladomir Puriša Djordjević
    Původní název → Jutro
    Jugoslávie 1967 / CZT / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Ljubiša Samardžić, Neda Arnerićová, Milena Dravićová

    Mladomir Puriša Djordjević patří k nejvýraznějším osobnostem nového jugoslávského filmu. V rozmezí čtyř let natočil tento účastník národněosvobozeneckého hnutí filmařsky mimořádnou trilogii (resp. tetralogii) odehrávající se postupně během druhé světové války a několik let po ní. Prostřednictvím hlavních postav sleduje klíčové období své země formující se ke své socialistické budoucnosti. Na rozdíl od oficiální ideologie posilované epickými partyzánskými filmy však Djordjević tento idealizovaný výklad problematizuje. Ve snímku Jitro napadá především vnucovanou představu o zlých Němcích (fašistech) a dobrých Jugoslávcích (antifašistech). Předposlední část série se odehrává během pouhých dvou dní: posledního válečného a prvního mírového. Vyhlášení klidu ovšem neznamená konec utrpení a zabíjení. Snímek byl uváděn v soutěži benátského filmového festivalu, kde byl za svůj herecký výkon v hlavní roli oceněn Ljubiša Samardžić.


    Žít svůj život

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Vivre sa vie
    Francie 1962 / CZT / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Sady Rebbot, André S. Labarthe

    + krátký film
    Kubismus
    Pierre Alibert / Francie 1965 / CZV / 15 min. / 35 mm

    „V čem najdeš vykoupení?“ ptá se kněz Jany z Arku v Dreyerově filmu. „Ve smrti.“
    Anna Karina alias Nana (ve Vojáčkovi se jmenovala Veronika Dreyerová) se právě na tuto scénu dívá ve své roli prodavačky gramodesek, z níž se stane prostitutka. Motto: „Člověk se musí ostatním dát a sobě zůstat věrný“ (Montaigne) bere hrdinka filmu Žít svůj život doslova. Mezi dívky ze dvou vzdálených epoch se tu neklade žádné laciné rovnítko, společný mají jen onen tragický moment, v němž jejich osud dojde spirituálního naplnění a jejž divačka v temném kinosále sotva tuší. Filmem ve filmu, rozdělením do dvanácti kapitol, mezititulky, monology a dokumentaristicky působícími scénami s původním zvukem si Godard udržuje od svého příběhu odstup. O snímku vyznamenaném zvláštní cenou poroty na MFF v Benátkách 1962 napsal François Truffaut ve své recenzi: „Film jako Žít svůj život nás neustále vede až na hranici abstrakce, pak zase na hranici konkrétna, a právě tohle ,sem a tam‘ je to, z čeho vzniká emoce. Jsou filmy, při kterých si člověk v obdivu řekne sklesle: co se dá po nich ještě natočit? Ale ty nejlepší filmy budí dojem, že otevírají dveře a že s nimi kinematografie začíná stále znovu. K nim patří Žít svůj život.“ A v soukromém dopise dodává: „Nedávno jsem ho zase viděl. Pane bože, já v kině často nepláču…“

  • Út 27/10

    Světový den audiovizuálního dědictví | Laterna magika

    Po úspěšném zakončení výzkumného projektu Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění, probíhajícího v letech 2016–2019, se v Národním filmovém archivu dále pracuje na katalogizaci a archivaci audiovizuálního materiálu. Jeho variabilnost, vycházející z potřeb scén, na kterých byla představení Laterny magiky realizována, a především samotná podstata multimediálního divadla, kombinujícího živou hereckou akci s filmovými projekcemi na několik pláten umístěných v prostoru jeviště, neustále klade při zpracování otázky, překračující obvyklé katalogizační a archivační postupy. S některými z nich vás seznámíme v našem programu, zaměřujícím se vedle krátkých čísel Laterny magiky na dlouhé představení Vivisekce, které mělo v režii Antonína Máši premiéru na nové scéně Národního divadla v březnu roku 1987.

    Vstup zdarma.


    Světový den audiovizuálního dědictví | Núbijská kampaň

    Prezentace unikátních archivních filmových materiálů (16 mm) natočených v letech 1961 až 1965 v rámci projektu UNESCO Núbijská kampaň tehdejšího Československého institutu. Během těchto výprav bylo shromážděno široké spektrum archeologických, epigrafických a ikonografických nálezů a široké veřejnosti bude tato dokumentace promítnuta poprvé. Materiály jsou zapůjčeny Českým egyptologickým ústavem Univerzity Karlovy a hostem projekce bude docentka Lenka Varadzinová.

    Vstup zdarma.

  • Čt 29/10

    Step Across the Border

    Režie → Nicolas Humbert - Werner Penzel
    Německo - Švýcarsko 1987 - 1990 / english friendly / 90 min. / 35 mm

    Hudební film Step Across the Border o anglickém hudebníkovi a skladateli Fredu Frithovi upoutal okamžitě pozornost mezinárodní kritiky a byl uveden na mnoha festivalech a získal mnoho ocenění. V roce 2000 zařadili kritikové pařížského časopisu Cahiers du cinéma tento film mezi 100 nejvýznamnějších snímků filmové historie. Step Across the Border je film, který improvizovaným způsobem zachycuje improvizovanou hudbu.
    Jeho tvůrce spojuje schopnost uměleckého vyjádření provedeného s citem, intuicí, umem a hlavně s nadšením. Černobílý film vznikal v Japonsku, Itálii, Francii, Německu, Anglii, USA a ve Švýcarsku. V nejširší rovině zachycuje Frithovo koncertování, zkoušky, rozhovory i chvíle odpočinku. Společnost mu dělají další hudebníci jako René Lussier, Iva Bittová, Tom Cora, Tim Hodkinson, Bob Ostertag nebo John Zorn. Step Across the Border je spíš než portrétem oslavou tvůrčího procesu a vynalézavosti ducha.
    Po třiceti letech od prvního promítání filmu Step Across the Border jeho tvůrce Nicolas Humbert zpracoval více než 30 hodin kazetových nahrávek, které ve filmu nebyly použity. Nicolas Humbert a francouzský sound designer Marc Parisotto z těchto pásek vytvořili zvukovou koláž ambientního noisu. V lednu 2019 svou performanci poprvé představili naživo v Berlíně, kde nahrávku improvizací na kytaru doprovázel Fred Frith. O měsíc později vznikl záznam z rozhlasového vysílání, který vyšel v lednu roku 2020 na CD pod názvem Cut Up the Border. V Praze projekt Cut Up the Border představí naživo Fred Frith, Nicolas Humbert a Marc Parisotto.


    Step Across the Border

    Režie → Nicolas Humbert - Werner Penzel
    Německo - Švýcarsko 1987 - 1990 / english friendly / 90 min. / 35 mm

    Hudební film Step Across the Border o anglickém hudebníkovi a skladateli Fredu Frithovi upoutal okamžitě pozornost mezinárodní kritiky a byl uveden na mnoha festivalech a získal mnoho ocenění. V roce 2000 zařadili kritikové pařížského časopisu Cahiers du cinéma tento film mezi 100 nejvýznamnějších snímků filmové historie. Step Across the Border je film, který improvizovaným způsobem zachycuje improvizovanou hudbu.
    Jeho tvůrce spojuje schopnost uměleckého vyjádření provedeného s citem, intuicí, umem a hlavně s nadšením. Černobílý film vznikal v Japonsku, Itálii, Francii, Německu, Anglii, USA a ve Švýcarsku. V nejširší rovině zachycuje Frithovo koncertování, zkoušky, rozhovory i chvíle odpočinku. Společnost mu dělají další hudebníci jako René Lussier, Iva Bittová, Tom Cora, Tim Hodkinson, Bob Ostertag nebo John Zorn. Step Across the Border je spíš než portrétem oslavou tvůrčího procesu a vynalézavosti ducha.
    Po třiceti letech od prvního promítání filmu Step Across the Border jeho tvůrce Nicolas Humbert zpracoval více než 30 hodin kazetových nahrávek, které ve filmu nebyly použity. Nicolas Humbert a francouzský sound designer Marc Parisotto z těchto pásek vytvořili zvukovou koláž ambientního noisu. V lednu 2019 svou performanci poprvé představili naživo v Berlíně, kde nahrávku improvizací na kytaru doprovázel Fred Frith. O měsíc později vznikl záznam z rozhlasového vysílání, který vyšel v lednu roku 2020 na CD pod názvem Cut Up the Border. V Praze projekt Cut Up the Border představí naživo Fred Frith, Nicolas Humbert a Marc Parisotto.

  • Pá 30/10

    Bílý pták s černým znamením

    Režie → Jurij Illjenko
    Původní název → Bilyj ptach z čornoju oznakoju
    Ukrajina – SSSR 1971 / CZT / 91 min. / 35 mm
    Hrají → Ivan Mykolajčuk, Bohdan Stupka, Larysa Kadočniková, Jurij Mykolajčuk, Mychajlo Illjenko

    Tři syny chudého zvoníka Lese Dzvonara rozděluje nejen láska k dceři vesnického faráře, ale také jejich politické přesvědčení a státy, ve kterých se, aniž by opustili svou vesnici, ocitají. V době příběhu od roku 1937 do roku 1947 se vláda mění čtyřikrát. Kdo bude pánem těchto hor? Rumuni? Poláci? Sověti, nebo Němci? Z Petra se stane komunista. Orest odejde do hor a přidá se k Ukrajinské povstalecké armádě. Třetí bratr je mobilizován. Štěstí ale v této těžké době nenalezne žádný z nich.


    Pohrdání

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Mépris
    Francie – Itálie 1963 / CZT / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Piccoli, Brigitte Bardotová, Fritz Lang, Jack Palance, Jean-Luc Godard (v roli asistenta Fritze Langa)

    + krátký film
    Interview s Fritzem Langem
    Peter Fleischmann / SRN 1963 / 17 min. / 35 mm

    Pocit rozporu mezi nanicovatou současností a do ideálu stylizovanou minulostí jako výzva návratu k antice se táhne celými dějinami umění a nedal spát ani Godardovi. Ten se samozřejmě nemohl pro svého Vergilia vypravit jako Dante o staletí nazpátek, do augustovské antiky. I v krátkých dějinách filmu však už existovalo cosi jako „země zaslíbená“ a její Vergilius byl v době natáčení Pohrdání dosud naživu: Fritz Lang. Godard tedy nechal uctívaného tvůrce Metropolis hrát sebe sama, režiséra, který zde nenatáčí nic jiného než… homérský mýtus. Nápad skloubit takto „dvě antiky“ by mohl vyvolat údiv, kdyby se ho Godardovi nepodařilo uskutečnit s tak přesvědčivou samozřejmostí. Na tomto pozadí se pak odehrává příběh moderního muže, který nedokáže vzdorovat síle peněz (Michel Piccoli coby evropský scenárista kontra Jack Palance coby hollywoodský producent) a v pohrdání sebou samým přichází i o svou lásku (Brigitte Bardotová). Tragickým vyústěním zápletky odsouzený k nejhoršímu trestu – přežití – mu nakonec nezbývá nic jiného, než vrátit se na místo, kde se z Pomíjivého dělá Věčné.

  • So 31/10

    Panenka + Kabinet doktora Caligariho

    / živý hudební doprovod

    projekce s nově zkomponovanou hudbou Jana Rybáře

    Ernst Lubitsch / Panenka / Die Puppe
    Německo 1919 / hrají: Ossi Oswalda, Hermann Thimig, Victor Janson / CZT / 46 min. / 35 mm
    Svoje postavy a dekorace z lepenky a papíru vyndá režisér na počátku z krabičky, vše rozestaví a hra začíná: Ze strachu před množstvím vdavekchtivých žen se rozhodne Lancelot oženit se s hrací panenkou, která je ovšem velmi živá. Až na katolické ženské spolky, které protestovaly proti „neuctivému zobrazení“ mnichů v klášteře, film nezklamal nikoho.

    Robert Wiene / Kabinet doktora Caligariho / Das Cabinet des Dr. Caligari
    Německo 1919/20 / hrají: Werner Krauss, Conrad Veidt, Lil Dagoverová, Friedrich Feher / CZT / 48 min. / 35 mm
    Sto let Caligariho! Výročí, které je letos v Německu připomínáno s důkladností, jakou si zdaleka nejproslulejší dílo filmového expresionismu zaslouží, mimo jiné zvláštní výstavou v Museum für Film und Fernsehen na Postupimském náměstí v Berlíně, slavnostně zahájenou 12. února. Roku 1920, konkrétně 26. února, se tedy diváci kin poprvé s příjemně děsivým mrazením zadívali do pomalu a trhaně se otevírajících očí Conrada Veidta v roli mimovolně vraždícího média, které k životu probouzel Werner Krauss coby démonický doktor Caligari.