Program

11/2021 (Změnit)
  • 44. týden
  • Po 01/11

    Bohdan Heblík: Reflexe českého filmového plakátu

    Tam kde končí fantazie filmového plakátu, kde zadavatelé latentně požadují jeho šablonovitost a kde se po kolena brodíme opaskem log a recipročních značek, tak tam svérázný designér, bez naděje na obrození, vlastním protojazykem demonstruje zánik filmového plakátu a předkládá katalog šablon. Podobně jako v případě parte, stačí si vybrat mustr, nahradit černá kolečka herci a herečkami a plakát je na světě. A tento katalog pokřtíme v kině Ponrepo. Součástí slavnostního uvedení knihy bude i výstava vybraných šablon v předsálí kina. Do jisté míry až performativní večer vyvrcholí přítomností dvou zkušených promítačů a projekcí unikátních fotochemických stop, které za sebou zanechala kinodistribuce první poloviny devadesátých let.
    Výstava Bohdana Heblíka bude probíhat ve foyer kina do konce listopadu.
    vstup volný

  • Út 02/11

    Žena je žena

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Une femme est une femme
    Francie 1961 / ORIG. / CZT / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Jean-Claude Brialy, Jean-Paul Belmondo
    Cyklus → adieu JLG!

    Komedie ilustrující skutečnost, že vedle oficiální morálky existuje nejméně ještě jedna (ženská). Zasazuje se o přirozené právo žen bojovat vlastními zbraněmi. Karty jsou rozdány po klasickém způsobu: muž (Jean-Claude Brialy), jeho žena (Anna Karina) a jejich přítel (Jean-Paul Belmondo). Belmondovo filmové příjmení udává tradici, z níž Godardova jediná komedie vychází a kterou oslavuje: Lubitsch. Svým laděním se film Žena je žena nejvíce přiblížil poetice Jacquesa Demyho, jehož celovečerní debut Lola byl právě nadšeně přijat v kruhu modernistů francouzské nové vlny. Demy i Godard pracovali s týmž kameramanem, Raoulem Coutardem. Pro film Žena je žena si Godard od Demyho „vypůjčil“ ještě skladatele hudby a písniček Michela Legranda a tvůrce výpravy Bernarda Eveina. Krátká scéna s Jeanne Moreauovou dala příležitost k „neplacené reklamě“ pro další důležitý film sezony Jules a Jim.


    U konce s dechem

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → À bout de souffle
    Francie 1959 / ORIG. / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Jean Sebergová, Jean-Paul Belmondo, Daniel Boulanger, Jean-Pierre Melville, Jean-Luc Godard
    Cyklus → adieu JLG!

    „Stručně řečeno, půjde o kluka, co myslí na smrt a o holku, která na ni nemyslí...“ Toto přesné a přitom dostačující shrnutí děje filmu U konce s dechem nacházíme v dopise, který Godard napsal autorovi původního námětu Françoisu Truffautovi v předvečer začátku natáčení, 16. srpna 1959. Další režisérskou veličinou, která stála u zrodu tohoto filmu, byl Jean-Pierre Melville: „Přijal jsem roli spisovatele Parvulesca, abych Godardovi udělal radost. Požádal mne o to v dopise: Zkus mluvit o ženách, jak to míváš ve zvyku. Což jsem udělal. Nechal jsem se inspirovat rozhovorem s Vladimirem Nabokovem, který jsem viděl v televizi. Byl jsem jako on: břitký, povýšený, sebevědomý, trochu cynický, naivní atakdále. Moje scéna trvala deset minut a U konce s dechem přes tři hodiny. Bylo třeba zkrátit to na běžnou délku. Godard se se mnou radil. Řekl jsem mu, ať vystřihne všechno, co je nepodstatné pro děj filmu a vyhodí všechny přebytečné scény, včetně té se mnou. Neposlechl mne, a místo aby vyřadil celé sekvence, jak bylo dosud zvykem, přišel na geniální nápad, stříhat víceméně podle libosti uprostřed záběrů. S vynikajícím výsledkem.“

  • St 03/11

    Expedice do Núbie

    program v rámci Světového dne audiovizuálního dědictví

    V šedesátých a sedmdesátých letech minulého století proběhla pod záštitou UNESCO rozsáhlá mezinárodní akce na záchranu památek starobylé Núbie ohrožených stavbou Vysoké přehrady u Asuánu. Do akce se vedle vědeckých týmů z celého světa zapojil i tehdy čerstvě založený Československý egyptologický ústav Univerzity Karlovy v Praze, který v letech 1961 až 1965 do oblasti jižního Egypta vyslal celkem pět vědeckých expedic pod vedením ředitele ústavu Zbyňka Žáby. Možná právě s vědomím výjimečnosti celé situace a možností, které nabízela, vyrazili českoslovenští badatelé do Núbie vybaveni filmovou kamerou. Za pět let pořídili na dvě desítky krátkých filmů přibližujících pracovní postupy i úspěchy, ale i život expedice v místy nehostinné a postupně se vysídlující núbijské krajině. Film zachycuje pětičlennou expedici doprovázenou egyptským inspektorem a zkušenými dělníky na začátku výzkumné sezony 1963 zaměřené na dokumentaci nápisů a obrazů, které zde za dlouhá tisíciletí zanechali místní obyvatelé i cizí dobyvatelé. Představen bude v podobě digitálního přepisu nesestříhané 16mm kopie. Na promítání naváže beseda s egyptologem Miroslavem Vernerem, účastníkem núbijské expedice v roce 1964, a Lenkou Varadzinovou, která tzv. „núbijský archiv“ Českého egyptologického ústavu FF UK dlouhodobě zpracovává a spravuje.
    vstup volný


    Il Boemo

    Režie → Petr Václav
    ČR – Itálie – Slovensko 2022 / 140 min. / DCP
    Hrají → Vojtěch Dyk, Barbara Ronchiová, Lana Vladyová

    Historický velkofilm inspirovaný skutečným příběhem jednoho z nejvyhledávanějších hudebních skladatelů druhé poloviny 18. století – Josefa Myslivečka. Zavede diváka do slunné Itálie, kde Mysliveček žil, tvořil, stal se legendou, ale také zemřel v zapomnění.

  • Čt 04/11

    Kočár do Vídně

    Režie → Karel Kachyňa
    ČSR 1966 / English friendly / 80 min. / DCP
    Hrají → Iva Janžurová, Jaromír Hanzlík, Luděk Munzar

    digitálně restaurovaný film

    Psychologické drama režiséra Karla Kachyni a scenáristy Jana Procházky radikálně změnilo zobrazování nedávné československé historie. Nešlo o pouhé překlopení dosavadní optiky (zlý Němec, hodný partyzán), ale o celkovou relativizaci, budovanou díky soustředění na jednotlivce a na jeho individuální prožívání „velkých“ dějinných událostí. Komorní charakter příběhu podtrhuje sevřený vizuální koncept. Celý film se odehrává v hlubinách lesa. Dva prchající rakouští dezertéři donutí mladou venkovanku Kristu, aby je svým povozem dopravila přes Znojmo za hranice. Žena svolí s vidinou pomsty: Němci jí den předtím pro výstrahu oběsili manžela a těžce raněný voják a jeho naivní druh mají zemřít její rukou. Situace se však rozvíjí jinak, než žena naplánovala. Pro pětadvacetiletou Ivu Janžurovou byla postava mladé vdovy jednou z prvních velkých hereckých příležitostí. Za svůj výkon v Kočáru do Vídně, Svatbě jako řemen a Pensionu pro svobodné pány obdržela v roce 1968 cenu Trilobit. Kromě soustředěného herectví se na napjaté atmosféře filmu podílí kamera Josefa Illíka, proměňující opuštěný les v tísnivý prostor, z něhož není návratu. Nadčasový příběh o nemožnosti najít společnou řeč a dosáhnout spravedlnosti se stejně jako jiné filmy Kachyni a Procházky po srpnu 1968 nemohl objevit v kinech.


    Performance

    Režie → Nicolas Roeg – Donald Cammell
    Původní název → Performance
    Velká Británie 1970 / ORIG. / CZT / 105 min. / DCP
    Hrají → James Fox, Mick Jagger, Anita Pallenbergová
    Cyklus → lucidní kino

    úvodní slovo: Michal Böhm

    Gangsterský příběh? Otisk swingujícího Londýna? Sžíravá kritika kultu celebrit a povrchních škatulek? Performance patří mezi proslulé filmy nejen díky své enigmatické pověsti a neuchopitelnosti, ale také díky tomu, že si Jagger pro svůj křivý „the smile“ namířený vůči médiím a establišmentu vybral Nicolase Roega.
    Tento obdivuhodný režisér a kameraman své publikum nikdy nepodceňoval a důkazem je i jeho radikálně sestříhaný režijní debut Performance, který natočil ve spolupráci s malířem Davidem Cammelem, a pod psychedelickým vlivem spisovatele J. L. Borgese.

    Gangster story? A shadow of London swing, perhaps? Or an abrasive critique of the cult of celebrity and superficial labels? Performance is a renowned picture, not only for its enigmatic and elusive quality but also thanks to Nicolas Roeg’s depiction of Jagger’s crooked smile, mocking the establishment and media. Performance remains a vivacious farewell to the swinging 60s in London, which most of us, born in more recent years, will never be able to experience.

  • Pá 05/11

    Ponorka

    Režie → Wolfgang Petersen
    Původní název → Das Boot
    SRN 1981 / český dabing / 140 min. / 35 mm
    Hrají → Jürgen Prochnow, Herbert Grönemeyer, Günter Lamprecht, Otto Sander

    Válečný snímek Wolfganga Petersena byl ve své době nejdražším, ale i nejúspěšnějším západoněmeckým filmovým projektem. Děj se odehrává v roce 1941 a soustřeďuje se do klaustrofobních prostor podmořského plavidla. Realisticky zachycuje tvrdé podmínky, v nichž muži museli žit dlouhé dny, i peklo, jež zažívali při nepřátelském útoku. Nedlouho po režisérovi filmu zemřel na podzim i jeden z jeho hlavních představitelů Günter Lamprecht, jehož jsme v říjnu vídali na plátně Ponrepa několik večerů po sobě v jeho životní roli Franze Biberkopfa z Fassbinderova díla Berlin Alexanderplatz.

  • So 06/11

    Přes hranici

    Režie → Florence Miailhe
    Původní název → La Traversée
    Francie – Německo – ČR 2021 / český dabing / 80 min. / DCP / 9+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Vydáváme se na dramatickou cestu sourozenců Kyony a jejího bratra Adriela, kteří utíkají před pronásledováním ze svého rodného města Novi Varna do Stemetsvaru. Příběh vypráví o věčné lidské snaze, s níž jsme s to riskovat vlastní život a přitom hledat nový domov, v němž bychom mohli žít svobodně. Na této cestě za nadějí lidé překonávají nejrůznější nebezpečí a nejnemožnější situace. Pohání je vědomí, kým ve skutečnosti jsou, před čím utíkají, v co doufají. Nakonec se z takové zkušenosti stává příběh, který stojí za to znovu a znovu vyprávět.


    Bláznivý Petříček

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Pierrot le fou
    Francie 1965 / ORIG. / CZT / 101 min. / 35 mm
    Hrají → Jean-Paul Belmondo, Anna Karina, Dirk Sanders, Sam Fuller
    Cyklus → adieu JLG!

    + krátký film
    Cesta k abstrakci
    režie: Ján Iván
    ČSR 1968 / 15 min. / 35 mm

    Už se opět našla!
    Co? Věčnost.
    Jsou to moře zašlá
    se sluncem.
    Arthur Rimbaud

    První slovo je: Velázquez. Vzápětí se objeví Petříček, ale je to vlastně Ferdinand a… vypadá jako Belmondo. Zamiluje se – a není divu! – do Anny Kariny, která se tu jmenuje Marianne a příjmení dostala po Renoirovi. Úkolu povědět nám, co se vlastně skrývá za slovem kinematografie, se zhostí muž jménem Sam Fuller. A pak už může cesta začít. Cesta s cílem, jejž neomylně vytyčil básník, který vešel do dějin jako „prokletý“.

  • Ne 07/11

    Louis Feuillade – ukázky z pozdní tvorby / Parisetta + Pod černou vlajkou

    Louis Feuillade – ukázky z pozdní tvorby
    Zatímco po roce 1900 patřil Louis Feuillade mezi nejinvenčnější mladé tvůrce nového umění kinematografie, počátkem dvacátých let, kdy mu táhlo na padesátku, byl už vnímán jako zasloužilý veterán. Nadále zůstal věrný rozsáhlým filmovým seriálům, tedy žánru, s nímž v předchozí dekádě zaznamenal největší úspěchy (Fantomas, Judex, Upíři). Sem patří i několikahodinové opusy Parisetta a Pod černou vlajkou. Z druhého se v našich sbírkách zachovalo torzo v délce 45 minut, z prvního promítneme ukázky přibližně ve stejné délce. Kromě níže uvedených herců, kteří vystupují v obou snímcích, si ve filmu Pod černou vlajkou zahrál Aimé Simon-Girard, tehdy proslulý hlavně jako DʼArtagnan z o rok starších Tří mušketýrů. Romantického milence v Parisettě ztvárnil René Clair. Celá herecká kariéra třiadvacetiletého mladíka netrvala déle než pouhý jeden rok; během něj ale stihl vystoupit ještě ve třech dalších filmech, mezi nimi v jiném Feuilladově seriálu Sirotek Ginetta. V roce 1923 se René Clair sám stane režisérem a hned v následujícím vytvoří jedno z nejslavnějších děl klasické avantgardy – Mezihru.

    Parisetta + Pod černou vlajkou / Parisette + Le Fils du flibustier
    režie: Louis Feuillade
    hrají: Sandra Milovanovna, Georges Biscot, Fernand Hermann, Amédée Charpentier
    Francie 1921, 1922 / ukázky – celkem 90 min. / 35 mm
    projekce s živým hudebním doprovodem

    Ludvík Šváb (25. 4. 1972): V roce 1922 natočil Feuillade film Le Fils du flibustier. Ve Feuilladově monografii říká Lacassin o tomto filmu (str. 81 českého vydání): „Pod černou vlajkou (údajný, ale jak se později ukáže ne zcela přesný titul, pod nímž měl film být u nás uváděn – L. Š.) je beze sporu nejoriginálnější film, jaký Feuillade natočil od doby Barrabase, i když se mu zdaleka tak nepovedl. Znovu se tu setkáváme se zálibou v mystifikaci smíšené se šílenstvím, s ničemy velkého formátu, s rozdvojením a přivlastněním cizí totožnosti, mstitel má bizarní motivy i oblek a nakonec je tu použito koláže podobně jako ve Vampírech (Les Vampires, 1915).
    Děj, který se odehrává ve třech rovinách, začíná v ústavu pro choromyslné, kde se jeden z chovanců ztotožní s postavou románu o pirátech, který právě čte. (Vliv Kabinetu dr. Caligariho, Robert Wiene, 1920? – L. Š.) Zdánlivě vyléčen a propuštěn, vydává se za jednoho z kamarádů, který zemřel v jejich společné cele, a rozhodne se k pomstě, poněvadž se mu zdá, že lidé, s nimiž se setkává, se chovají právě tak, jako ti, které poznal ve svém historickém snu. (Zvýraznil L. Š.) Tato postava, která působí v druhé části filmu a v dějové zápletce jako by byla sama koláží, oddává se strašnému baletu, tvář zakrytu maskou namalovanou přímo na kůži. Je to odvážný a moderní film s originální koncepcí, který zaslouží, aby byl jmenován mezi těmi díly, k nimž se obrací dnešní produkce.“ Potud Lacassin.
    Vzpomenete-li si na film Pod černou vlajkou, který jsme si promítli na komisi 5. května 1971 (pokud mne mé záznamy nemýlí), vypadalo to dost podstatně jinak, než jak píše Lacassin. Domnívám se však přesto, že si nevymýšlel, a že tomu bylo skutečně tak, jak o tom psal. (Nepochybuji, že film viděl u Langloise.) Podle některých okolností, které dále uvedu, mám pro celou věc jedno vysvětlení.
    Vysvětlení zní, že film, který byl u nás uveden s názvem Pod černou vlajkou není totožný s Feuilladovým filmem Le Fils du flibustier. Podle všeho je tomu tak, že Gaumontova distribuce považovala Feuilladův film v jeho původní podobě za nevhodný pro promítání v zemích mimo Francii, a z jednoho filmu udělala dva. Úvodní sekvenci, odehrávající se v ústavu choromyslných patrně vynechali vůbec, ze zmíněného historického snu udělala samostatný film, který se u nás hrál s názvem Pod černou vlajkou (v německy mluvících oblastech ČSR jako Die Braut des Piraten – dle Lichtspielbühne 3, str. 18, 1923). Část moderní se pak uvedla – zas dle Lichtspielbühne (10, str. 25, 1923) jako Der Schieber von Paris. Domnívám se, že v českých krajích byl hrán jako Syn (tedy nikoli Sen) pařížského lichváře.


    Jeden z nás dvou

    Režie → Wolfgang Petersen
    Původní název → Einer von uns beiden
    SRN 1973 / ORIG. / CZT / 98 min. / 35 mm
    Hrají → Jürgen Prochnow, Klaus Schwarzkopf, Elke Sommerová, Ulla Jacobsonová, Otto Sander

    1974 – Německé filmové ceny za nejlepší režii roku a za nejlepší kameru

    Ponorka (v Ponrepu 5. listopadu v 19:30) a Nekonečný příběh (28. prosince v 18:00) otevřely Wolfgangu Petersenovi dokořán brány Hollywoodu, kde pak kolem milénia natáčel s Clintem Eastwoodem nebo s Bradem Pittem. Pozoruhodnější ale zůstávají Petersenovy rané filmy a mezi nimi nejvíce Jeden z nás dvou z roku 1973, mistrovské psychologicko-kriminální drama o nedostudovaném literátovi, který vydírá profesora sociologie, jehož doktorská práce je přeloženou cizí studií. Oba hlavní hráče nelítostného duelu doplňují Ulla Jacobsonová (mj. Úsměvy letní noci, Tančila jedno léto) nebo Otto Sander (mj. Nebe nad Berlínem, Ponorka). První uvedení v Ponrepu.

  • 45. týden
  • Po 08/11

    Atentát

    Režie → Jiří Sequens
    ČSR 1964 / English friendly / 100 min. / DCP
    Hrají → Radoslav Brzobohatý, Rudolf Jelínek, Ladislav Mrkvička, Luděk Munzar, Josef Vinklář

    nově digitalizovaný film

    Dramatické události provázející atentát na Reinharda Heydricha inspirovaly tento pozoruhodný film, jenž na rozdíl od ostatních československých filmů své doby, zabývajících se tématem druhé světové války, se nezmiňuje o roli komunistického odboje v boji proti nacismu. Z těchto důvodů scénář nemohl být v druhé polovině padesátých let schválen a dočkal se realizace až v období uvolňování politické cenzury. Snímek rekonstruuje přípravy na akci, její provedení v květnu 1942, kruté represe následující po Heydrichově smrti, zběsilé pátrání po pachatelích – parašutistech, kteří atentát provedli, vyzrazení jejich úkrytu a jejich dobrovolnou smrt. Při inscenování řady záběrů vycházel režisér z dobových fotografií pocházejících z archivu gestapa (důležitou roli pro něj hrálo i rozestavení aut na ulici), výpovědí pamětníků a mnohých dalších materiálů. Realistickému výsledku napomáhalo i natáčení na místech, kde se události skutečně odehrály. Film tak zaznamenal i podobu místa, kde se atentát odehrál.


    Pohrdání

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Mépris
    Francie – Itálie 1963 / ORIG. / CZT / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Michel Piccoli, Brigitte Bardotová, Fritz Lang, Jack Palance, Jean-Luc Godard (v roli asistenta Fritze Langa)
    Cyklus → adieu JLG!

    + krátký film
    Interview s Fritzem Langem / Begegnung mit Fritz Lang
    režie: Peter Fleischmann
    SRN 1963 / česká verze / 17 min. / 35 mm

    Pocit rozporu mezi nanicovatou současností a do ideálu stylizovanou minulostí jako výzva návratu k antice se táhne celými dějinami umění a nedal spát ani Godardovi. Ten se samozřejmě nemohl pro svého Vergilia vypravit jako Dante o staletí nazpátek, do augustovské antiky. I v krátkých dějinách filmu však už existovalo cosi jako „země zaslíbená“ a její Vergilius byl v době natáčení Pohrdání dosud naživu: Fritz Lang. Godard tedy nechal uctívaného tvůrce Metropolis hrát sebe sama, režiséra, který zde nenatáčí nic jiného než… homérský mýtus. Nápad skloubit takto „dvě antiky“ by mohl vyvolat údiv, kdyby se ho Godardovi nepodařilo uskutečnit s tak přesvědčivou samozřejmostí. Na tomto pozadí se pak odehrává příběh moderního muže, který nedokáže vzdorovat síle peněz (Michel Piccoli coby evropský scenárista kontra Jack Palance coby hollywoodský producent) a v pohrdání sebou samým přichází i o svou lásku (Brigitte Bardotová). Tragickým vyústěním zápletky odsouzený k nejhoršímu trestu – přežití – mu nakonec nezbývá nic jiného, než vrátit se na místo, kde se z Pomíjivého dělá Věčné.

    Z dopisu Fritze Langa Michelu Piccolimu
    „(…) Godarda mám vážně moc rád. Upřímně a velmi zodpovědně se snaží postupovat stále dál, tak jako to dělala naše generace v němé éře a na počátku zvukové. Mám dojem, že Jeanu-Lukovi jde víc o nalezení vlastního stylu, zatímco já se ve svých filmech zajímám víc o obsah příběhu, který chci vyprávět. Jsem si jist, že Jean-Luc vůči publiku neudělal žádný ústupek. Ze zkušenosti vím, že vždycky, když člověk vstupuje na nové cesty, setká se jen s odporem a s nesouhlasem producentů, kteří střílejí nazdařbůh na všechno, co nedokážou pochopit.
    (…) Pohrdání je nesmírně krásný film. Když se Jean-Luc rozhodl svěřit roli Paula Vám, musel mít zrovna moc dobrý den. Když pomyslím na Vaši velkou scénu v interiéru Malaparteho vily nebo na scény, v nichž jsme si zahráli spolu… nikdy mi nepřipadáte jako herec hrající svou roli, ale vidím živého člověka hledajícího své poslání a svou skutečnou duši… trpícího člověka.“
    Fritz Lang, 3. srpna 1963, Beverly Hills, CA

  • Út 09/11

    Žert

    Režie → Jaromil Jireš
    ČSR 1968 / English friendly / 82 min. / DCP
    Hrají → Josef Somr, Jana Dítětová, Luděk Munzar, Evald Schorm, Jaroslava Obermaierová

    digitálně restaurovaný film

    V období československé nové vlny vznikly celkem tři celovečerní adaptace díla Milana Kundery. Podle jeho povídek ze sbírky Směšné lásky byly natočeny tragikomedie Nikdo se nebude smát (1965) a Já truchlivý Bůh (1969). V roce 1968 se filmového zpracování dočkal také Kunderův první román Žert, polyfonická úvaha nad bezmocí člověka v kontextu dějin. Film Jaromila Jireše se stejně jako knižní předloha vrací k tématu stalinistických represí. Jejich obětí se počátkem padesátých let stává také hlavní hrdina vyprávění, Ludvík Jahn. Ještě během vysokoškolských studií poslal spolužačce pohlednici s recesistickým textem, kvůli němuž byl vyhozen ze školy i strany. Skončil v Pomocných technických praporech, ve vojenském vězení a v dolech. Když se Ludvík po letech vrací do rodného města, chce se pomstít. Jaromil Jireš našel s kameramanem Janem Čuříkem originální způsob, jak do přítomného vyprávění zapustit vysvětlující retrospektivní pasáže. Náhodně podněty asociativně vyvolávají vzpomínky na dávné dění. Film zavřený na začátku normalizace do pomyslného trezoru se dočkal uvedení na řadě mezinárodních filmových festivalů. Oceněn byl v italském Sorrentu nebo španělském San Sebastianu.


    Salamandr

    Režie → Alain Tanner
    Původní název → La Salamandre
    Švýcarsko 1971 / ORIG. / CZT / 116 min. / 35 mm
    Hrají → Bulle Ogierová, Jean-Luc Bideau, Jacques Denis, Jaroslav Vízner

    + krátký film
    Večerní Londýn / Nice Time
    režie: Claude Goretta – Alain Tanner
    Velká Británie 1956 / 17 min. / 35 mm
    cena za nejlepší experimentální film na festivalu v Cannes

    Investigativní žurnalismus či bezbřehé literární fabulace: dvě metody, jak se zmocnit reality. Důvěra v účinnost těchto metod nebyla nikdy tolik oslabena, jako v generaci Godardově nebo Rivettově, tj. generaci, která předznamenala (a pak i provázela) otřesy osmašedesátého roku. Ve filmu Salamandr jsou „zmocňovatelé“ dva muži, kteří se dohadují o motivech dívky, která byla svědkem (nebo víc než jen svědkem) jednoho fatálního výstřelu z pušky. Salamandroidní dívku, která se mužům-scenáristům absolutně nevejde do jejich prefabrikovaných představ, hraje pro tuto roli jako stvořená Rivettova múza Bulle Ogierová. S poznáním, že pravdu o skutečnosti najít nelze, nepřichází pochmurná melancholie jako na konci Občana Kanea, ale zjasnění a nečekaný pocit svobody. Jeden z prvních výrazných úspěchů Alaina Tannera, klasika „nového švýcarského filmu“.

    Jaroslav Vízner (1937–2022)
    Na prknech Semaforu debutovavší český herec Jaroslav Vízner získal v šedesátých letech nemalou oblibu v sérii čtyř filmů o detektivu Martinovi, v nichž vytvořil titulní úlohu (1965 až 1966). Starší bratr dnes známějšího Oldřicha Víznera odešel po okupaci roku 1968 do Švýcarska, kde se v letech 1970 až 1971 objevil ve vedlejších rolích ve snímcích tří zakladatelských postav švýcarské nové vlny. Michel Soutter obsadil Víznera do filmu James nebo ne, Claude Goretta do filmů Blázen a Den zásnub a Alain Tanner mu ve filmu Salamandr svěřil roli policisty. Příležitostně hrál i po svém návratu do vlasti (2001). Jaroslav Vízner zemřel letos 29. května, Alain Tanner 11. září.

  • St 10/11

    Kulička

    Režie → Christian-Jaque
    Původní název → Boule de suif
    Francie 1945 / ORIG. / CZT / 103 min. / 35 mm
    Hrají → Micheline Presleová, Louis Salou, Jim Gérald

    Šarmantní, vtipná, mírně extravagantní dáma, nad jejíž pověstí se vznáší otazník. To byl typ ženy, pro jehož ztvárnění se zdála Micheline Presleová ideální. Šlechetná prostitutka, kterou hraje v tomto filmu, je postava z povídky Guy de Maupassanta. Režisér Christian-Jaque ji spolu s jinou autorovou povídkou spojil ve své adaptaci, která svým vyzněním mířila do sotva skončené doby okupace a kolaborace.


    Micheline Presleová
    zažila kariéru mimořádně bohatou a dlouhou. Před kamerami stanula poprvé jako patnáctiletá a v sedmnácti už byla hlavní protagonistkou filmu Děvčata v nesnázích (1939), který ve Francii natočil proslulý německý režisér Georg Wilhelm Pabst. Ve čtyřicátých letech pracuje s Abelem Gancem nebo s Marcelem LʼHerbierem a objeví se i ve dvou z nejlepších filmů celé dekády: v tragédii z módního prostředí Falbalas (Jacques Becker, 1944), a v dramatu zakázané lásky zralé ženy k mladíkovi (Gérard Philipe) Ďábel v těle (C. Autant-Lara, 1947). V polovině století zakotví na krátký čas v Hollywoodu, kde točí například s Fritzem Langem. Opět v Evropě, pokračuje ve filmování až do roku 2014: Grémillon, Losey, Rivette, Demy, Resnais…
    Snímek Elia Petriho Vrah, v němž byla partnerkou Marcella Mastroianniho, promítneme v Ponrepu 30. listopadu v 18:00. Letos 22. srpna oslavila Micheline Presleová své sté narozeniny.


    Alphaville

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Agente Lemmy Caution: missione Alphaville
    Francie – Itálie 1965 / ORIG. / CZT / 92 min. / 35 mm
    Hrají → Eddie Constantine, Anna Karina, Akim Tamiroff
    Cyklus → adieu JLG!

    + krátký film
    Elektrická noc / Les Nuits électrique
    režie: Eugène Deslaw
    Francie 1928 / 9 min. / 35 mm

    „Čas hovoří slovy jako je láska,“ píše Paul Eluard v Hlavním městě bolesti. Ve městě jménem Alphaville je slovo láska na indexu, čas byl redukován na současnost. Spojení s minulostí, vzpomínkami a mýty je přerušeno, vysáto upírským profesorem Vonbraunem, jehož pravé jméno je Nosferatu. Do města, které zná pouze elektrické světlo a které kontroluje počítač Alpha 60, může tajný agent zapovězené minulosti vnést světlo poezie, ukryté v prometheovském zapalovači, jen v přestrojení za soukromého detektiva ve stylu Chandlerova románu a Hawksova filmu s výmluvným názvem Hluboký spánek. Agentem procitnutí ze dřímot technokratické totality konzumu do lásky a transcendence je Lemmy Caution, postava, kterou Godard převzal z dobrodružné série, jejíž kultovní status v padesátých letech je srovnatelný jenom s pozdějším Jamesem Bondem (u nás se tyto filmy pochopitelně nehrály). Godard angažoval i Lemmyho představitele Eddieho Constantina s douškou, že „je to jediný herec s fyziognomií Marťana“. Po čtvrt století si na něj znovu vzpomněl a obsadil ho do stejné role (jeho poslední) ve svém Německu devět nula. V Alphaville Lemmy s krycím jménem Ivan Johnson bojuje po svém způsobu, vybaven tvrdými pěstmi a revolverem, ale protentokrát raději i sbírkou Eluardových veršů.

  • Čt 11/11

    Sedmikrásky

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR 1966 / English friendly / 75 min. / DCP
    Hrají → Jitka Cerhová, Ivana Karbanová

    digitálně restaurovaný film

    Jedním z vrcholů filmografie Věry Chytilové je groteskní moralita Sedmikrásky (1966). Surrealisticky laděné vyprávění o dvojici mladých žen, jež se rozhodnou být stejně zkažené jako okolní svět, nevyvstává z konkrétních sociopolitických reálií. Kousavá výpověď o konformismu, maloměšťácké úzkoprsosti a limitech bezstarostnosti má díky tomu nadčasové kvality. Rebelie je pro dvojici Marií, ztvárněných neherečkami Jitkou Cerhovou a Ivanou Karbanovou, jediným prostředkem sebeprosazení v mužském světě. Svým rozvratným počínáním ale zároveň netvoří žádné skutečné hodnoty, pouze žijí povrchní životy, navazují pomíjivé vztahy a schovávají se za pózy. Sedmikrásky představovaly počátek spolupráce Chytilové s Ester Krumbachovou, která se podílela na excentrických kostýmech i scénáři. Kolážovitá obrazová složka pak poskytla velký prostor k experimentování kameramanovi Jaroslavu Kučerovi. Hravé podobenství svou provokativní sílu prokázalo v květnu 1967, když se stalo předmětem interpelace pohoršeného poslance Jaroslava Pružince.


    BANGER.

    Režie → Adam Sedlák
    ČR 2022 / 111 min. / DCP
    Hrají → Adam Mišík, Marcel Bendig, Anna Fialová, Sergei Barracuda

    Asociace českých kameramanů

    projekce za účasti tvůrců

    Příběh odehrávající se během jedné adrenalinové noci plné kokainu a rapu.

  • Pá 12/11

    Úzké formáty

    Na závěr promítacího workshopu úzkých formátů se v sále uskuteční pro širší veřejnost projekce super8 filmů z osobního archivu našeho promítače. K vidění budou klenoty světové kinematografie. Ovšem kondenzované do patnácti minut,  v bizarní zkrácené podobě, ve které vycházely v 70. letech k domácímu zhlédnutí. 
    vstup volný


    Žít svůj život

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Vivre sa vie
    Francie 1962 / ORIG. / CZT / 78 min. / 35 mm
    Hrají → Anna Karina, Sady Rebbot, André S. Labarthe / hudba: Michel Legrand
    Cyklus → adieu JLG!

    + krátký film
    Charlotta a její Jules / Charlotte et son Jules
    režie: Jean-Luc Godard
    Francie 1958 / 12 min. / 35 mm


    „V čem najdeš vykoupení?“ ptá se kněz Jany z Arku v Dreyerově filmu. „Ve smrti.“
    Anna Karina alias Nana (ve Vojáčkovi se jmenovala Veronika Dreyerová) se právě na tuto scénu dívá ve své roli prodavačky gramodesek, z níž se stane prostitutka. Motto: „Člověk se musí ostatním dát a sobě zůstat věrný“ (Montaigne) bere hrdinka filmu Žít svůj život doslova. Mezi dívky ze dvou vzdálených epoch se tu neklade žádné laciné rovnítko, společný mají jen onen tragický moment, v němž jejich osud dojde spirituálního naplnění a jejž divačka v temném kinosále sotva tuší. Filmem ve filmu, rozdělením do dvanácti kapitol, mezititulky, monology a dokumentaristicky působícími scénami s původním zvukem si Godard udržuje od svého příběhu odstup. O snímku vyznamenaném zvláštní cenou poroty na MFF v Benátkách 1962 napsal François Truffaut ve své recenzi: „Film jako Žít svůj život nás neustále vede až na hranici abstrakce, pak zase na hranici konkrétna, a právě tohle ,sem a tam‘ je to, z čeho vzniká emoce. Jsou filmy, při kterých si člověk v obdivu řekne sklesle: co se dá po nich ještě natočit? Ale ty nejlepší filmy budí dojem, že otevírají dveře a že s nimi kinematografie začíná stále znovu. K nim patří Žít svůj život.“ A v soukromém dopise dodává: „Nedávno jsem ho zase viděl. Pane bože, já v kině často nepláču…“

  • So 13/11

    UMPRUM dětem z celého světa

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých animovaných filmů / celkem 31 min. / HD / 3+

    Tulák Čárlí / r. Jakub Zich
    ČR 2001 / 5 min.

    Tygr / r. Marie Hostašová
    ČR 2003 / 1 min.

    Cvrček a mravenci / r. Filip Pošivač
    ČR 2009 / 4 min.

    Chvěj / r. Kateřina Nováková
    ČSR 1972 / 4 min.

    Jak Káťa usnula / r. Barbora Valecká
    ČR 2011 / 4 min.

    O Tondovi, který svítil / r. Filip Pošivač
    ČR 2011 / 3 min.

    Kuchyňské pohádky / r. Vojtěch Domlátil
    ČR 2013 / 7 min.

    Kejklovačka / r. Jana Merglová
    ČSR 1964 / 3 min.

    Ateliér filmu a animace na pražské škole UMPRUM na dětské diváky myslel odjakživa. Právě tam už od padesátých let minulého století ožívaly nové postavičky a kreslení, ploškoví či loutkoví hrdinové, kteří se nadlouho zapsali do dětských srdcí. A také tam vznikaly filmy, které ani nemusely vyprávět příběh, a přitom dokázaly chytře a beze slov podnítit dětskou fantazii. Po projekci bude následovat animační dílna, během níž se naučíte rozpohybovat vlastní postavy i vy.


    Zuřící býk

    Režie → Martin Scorsese
    Původní název → Raging Bull
    USA 1980 / ORIG. / CZT / 119 min. / 35 mm
    Hrají → Robert De Niro, Cathy Moriartyová, Joe Pesci
    Cyklus → milníky

    Iracionální zápas boxerského šampiona (jemuž byl předobrazem slavný Jake LaMotta) v jeho snaze dosáhnout vnitřní mír. S důrazem na formu používá Scorsese box jako nástroj poznání násilných sklonů v člověku. Za dokonalý herecký výkon získal Robert De Niro Oscara, dalšího obdržela Scorseseho stálá střihačka Thelma Schoonmakerová.


    An irrational battle of a boxing champion (who was a prototype of the famous Jake LaMotta) in his struggle for inner peace. Though never a fan of sports, Scorsese agreed to direct the picture after his near-death heroin overdose. Robert De Niro, while visiting the director in the hospital, tried to persuade him to never use drugs again and expressed the wish that Scorsese would make a film about the boxer. With an emphasis to form, not only did Scorsese come to see boxing as a tool to identify and dissect violent tendencies in man but he also began relating very personally to the story of LaMotta seeing now that the boxing ring can be “an allegory for whatever you do in life”, which for him paralleled filmmaking, “you make movies, you’re in the ring each time.” What is also quite peculiar is that there are a number of phrases cited and some scenes recreated from Elia Kazan’s On the Waterfront (1954) since LaMotta greatly admired Marlon Brando’s hero from the film and used to quote him often. For Raging Bull, Robert De Niro received an Oscar for his perfect performance, and Scorsese's permanent editor Thelma Schoonmaker got another for Best Editing.

  • Ne 14/11

    Lumír Hladík – MasterClass / Akce a instalace

    Cyklus → paralelní kino

    Představitel českého akčního umění Lumír Hladík, který jako jeden z mála používal k dokumentaci svých akcí film, uvede ve své MasterClass kompletní pásmo dochovaných záznamů performancí ze sedmdesátých let i svou aktuální tvorbu. Co spojuje Hladíkovy performance z konce sedmdesátých let, které podnikal v totalitním Československu a současné instalace, na nichž se podílí fauna kanadské divočiny? Co se odehrálo od „Vraždy pitomého úsměvu“ až po „Vzestup a pád kvantového spratka“? Nejen tyto otázky zazní v panelové diskusi, na níž svou účast přislíbili kurátoři a historikové umění Pavlína Morganová a Tomáš Pospiszyl a Hladíkův přítel a akční umělec Jiří Kovanda a Pavel Švec.

    uvádějí: Lumír Hladík a Sylva Poláková


    Křižáček

    Režie → Václav Kadrnka
    ČR – Slovensko – Itálie 2017 / 90 min. / DCP
    Hrají → Karel Roden, Aleš Bilík, Matouš John

    Karlovy Vary 2017 – Křišťálový globus za nejlepší film

    + krátký film
    Druhý život dřeva
    režie: Václav Kadrnka
    ČR 2009 / 14 min. / 35 mm

    projekce za účasti režiséra

    Malý Jeník, jediný potomek rytíře Bořka (Karel Roden), se jednoho letního dne obléká do dětského brnění a utíká z domova v touze dosáhnout Svaté země. Samota, klopýtání přes kořeny a překonání strachu ze tmy se samy o sobě stávají vzrušujícím zážitkem; neznaje však směru cesty, brzy se ztrácí a archetypálně dětský element vyprávění s ním. Zoufalý otec se vydává po stopách zmizelého synka. Jako by mu ale osud nepřál, všude přichází pozdě a zastihne vždy jen svědky tvrdící, že chlapce viděli. Bořka postupně přemáhá beznaděj, zmatené vědomí se drolí a okolní krajina se stává krajinou jeho mysli. Šest let po úspěšném debutu Osmdesát dopisů přichází Václav Kadrnka se stylisticky neméně vyhraněnou adaptací básně Jaroslava Vrchlického. Dějovou úsporností a mlčenlivostí filmového tvaru pobízí naši představivost k vykonání poetické filmové pouti za chlapeckým dobrodružstvím, přetrženým poutem mezi otcem a synem a nalezením spásy v přímořských krajinách.
    Martin Horyna, KVIFF

  • 46. týden
  • Po 15/11

    Večer na Kubě

    Pásmo dokumentárních filmů v souvislosti s výročím invaze v Zátoce Sviní.

    Havana / Havana
    ČSR 1961 / 20 min. / 35 mm
    Dokument o životě obyvatel hlavního města Kuby krátce po invazi na pláž Giron.

    Hned! Teď! / Now!
    režie: Santiago Álvarez
    Kuba 1965 / 6 min. / 35 mm
    Dokumentární found footage ukazující boj za rasovou rovnoprávnost Afroameričanů. Film doprovází píseň herečky Leny Hornové, která byla známou bojovnici za občanská práva. Text skladby pojednává o selhání USA realizovat ideály rovnosti a tolerance, jež jsou zakotveny v jejich ústavě. Píseň byla ve Spojených státech zakázána z důvodu možného podněcování ke vzpouře. Expresivní forma dokumentu je nejen testamentem komplikovaných dějin, ale také touhou po sociální spravedlnosti.

    Kuba očima Francouzky / Salut les Cubains
    režie: Agnès Vardová
    Francie 1963 / 28 min. / 35 mm
    česká verze
    Havanský doutník, protáhlý jako jeho hlavní ostrov, je oblíbená představa Kuby mezi muži – mezi ženami je to ležící krokodýl. Události na Kubě inspirovaly k fotoreportáži francouzskou režisérku Agnès Vardovou: Navštívila Kubu čtyři roky po nástupu Fidela Castra v lednu 1963 a přivezla si odtud mnoho dojmů a fotografií. Zachycují nenapodobitelný jižní temperament, svéráz a gesta.


    Utrpení Panny orleánské

    Režie → Carl Theodor Dreyer
    Původní název → La Passion de Jeanne d’Arc
    Francie 1928 / CZT / 74 min. / 35 mm
    Hrají → Maria (Renée) Falconettiová, Maurice Schutz, Michel Simon, Antonin Artaud
    Cyklus → milníky

    živý hudební doprovod

    V pravém slova smyslu ikonický film – Dreyerův nejslavnější – má dnes již nezpochybnitelné místo mezi vrcholnými uměleckými díly dvacátého století.

    „Přijmeme-li celkem samozřejmou tezi, sugerovanou ostatně i názvem filmu (passion – pašije), že obsahem filmu není nic než svatá agónie neboli analogie křížové cesty, nemůžeme ve způsobu, jak je snímána Johanka (prosvětlené podhledy s očima vzhůru) nevidět analogii s tradičními zobrazeními Ukřižovaného. To je i odpověď na otázku po čase: zatímco soudci patří času profánnímu a tomu odpovídá i rytmus jejich naléhání a hektický způsob jejich zachycování kamerou, trpící Johanka již v tu chvíli přebývá v čase sakrálním, což ilustruje jiný (rámováním, osvětlením, důslednou statičností) způsob jejího snímání. Tento způsob snímání přináší postavě Johanky i jistý atribut pasivity, jenž zde ukazuje na Johančino předurčení k mučednictví a ke svatosti. Podobně vidíme i závěrečné záběry věnované lidovému povstání před a po Johančině upálení: zatímco Paul Schrader pokládá tyto scény za režisérovu nedůslednost, která film odvádí od transcendence, považujeme toto finále, v němž je Johančino drama vyvedeno z vězení na velkou scénu světa, za kontrastní ontologický ,rám‘, v němž ještě lépe vynikne, co je na Johančině příběhu svaté, a tedy zcela jiné.“
    Jaromír Blažejovský

  • Út 16/11

    Zloději kol

    Režie → Vittorio De Sica
    Původní název → Ladri di biciclette
    Itálie 1948 / ORIG. / CZT / 85 min. / 35 mm
    Hrají → Lamberto Maggiorani, Enzo Staiola, Lianella Carellová
    Cyklus → milníky

    Příběh nezaměstnaného dělníka Antonia Ricciho, který se svým osmiletým synkem Brunem hledá ukradené kolo, bez něhož nemůže získat práci jako lepič plakátů. Celý film se odehrává v ulicích Říma. Vittorio De Sica nemohl dlouho pro svůj námět získat producenta. David O. Selznik byl ochoten film financovat, měl však jednu podmínku: Caryho Granta v hlavní roli. Režisér nabídku nepřijal a dál chodil po Římě, až v jakémsi kovodělném závodě našel Lamberta Maggioraniho a angažoval jej. Dnes se jen můžeme dohadovat, jak by vypadal klasický neorealistický film, kdyby byl nezaměstnaného Itala hrál „nejlépe oblečený muž Ameriky“.


    Good Old Czechs

    Režie → Tomáš Bojar
    ČR – Slovensko 2022 / 83 min. / DCP

    projekce za účasti tvůrců

    Odysea českých letců válečnou Evropou. Příběh českých letců RAF Františka Fajtla a Filipa Jánského a jejich cesta z okupovaného Československa, přes Francii, bitvu o Británii a východní frontu zpět do osvobozené Prahy. Příběh jedinečným způsobem vystavěný pouze na dobových archivních záběrech skrze osobní zkušenost a vyprávění obou letců umožňuje prožít dějinné události i chvíle válečného života a vidět je očima obou hrdinů jako by se odehrávaly tady a teď. Film na základě vzpomínek letců RAF Františka Fajtla a Filipa Jánského využívá pouze dobové archivní záběry.

  • Čt 18/11

    Sedící slon

    Režie → Hu Bo
    Původní název → Da xiang xi di er zuo
    Čína 2017 / ORIG. / CZT / 234 min. / DCP
    Hrají → Zhang Yu, Peng Yuchang

    Svíravý příběh o čtveřici zádumčivých hrdinů, kteří se protloukají jedním bezvýchodným dnem, zachycuje nehybnost trýzněných jedinců, společnou člověku i apatickému slonovi. První a zároveň poslední dílo čínského tvůrce, který v roce 2017 spáchal ve věku 29 let sebevraždu.

    Filmový festival Litoměřice je tradiční filmová přehlídka na konci léta, kde se na velkém plátně uvádějí filmy, které běžně nejsou v distribuci. Ve spolupráci s tímto festivalem uvádíme film Sedící slon.
    (více na: www.fifeli.cz)

    ---------------------------------------------------

    Four protagonists, melancholic in character, and their aimless wander through a day in their life is depicted in this nearly suffocating story. The picture illustrates the stillness of those tormented, a trait shared among both humans and apathetic elephants. First and also only work of Chinese director, who committed suicide in 2017, at mere 29 years old.

    Film Festival in Litoměřice is a film exhibition traditionally at the end of summer. Films, which are usually not distributed, are being screened here. In collaboration with said festival, we’d like to present An Elephant Sitting Still.

    (more information: www.fifeli.cz)

  • Pá 19/11

    Příběh z Tokia

    Režie → Jasudžiró Ozu
    Původní název → Tokjó monogatari
    Japonsko 1953 / ORIG. / CZT / 127 min. / 35 mm
    Hrají → Čišú Rjú, Čieko Higašijamaová, Secuko Haraová
    Cyklus → milníky

    „Kdyby v našem století ještě existovaly svatyně… Kdyby existovalo něco jako kinematografická svatyně, muselo by jí být pro mne dílo Jasudžiró Ozua.“
    Wim Wenders

    Staří rodiče jedou navštívit své děti do hlavního města. A to je všechno? Lze si snadno představit, co by řekl v roce 1953 producent v Hollywoodu režisérovi, který by mu navrhl udělat z takového námětu víc než dvouhodinový film. A přesto – ať už minulá hlasování o nejlepších dílech světového filmu dopadala jakkoliv, Příběh z Tokia nejenže nikdy nechyběl, ale pokaždé se ocital na vyšších a vyšších pozicích. Mezi japonskými (a asijskými) filmy nakonec, po poslední velké anketě renomovaného časopisu Sight and Sound, už nemá kam stoupat…

  • So 20/11

    Planeta Praha

    Režie → Jan Hošek
    ČR 2022 / 85 min. / DCP / 6+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Kolik „obyvatel“ má Praha? Tvůrci oceňovaného filmu Planeta Česko se tentokrát vydali na výpravu do betonové džungle hlavního města. Vedle nás lidí tu žijí nečekaní zvířecí sousedé, jejichž každodenní dobrodružství filmaři zaznamenali z výjimečné blízkosti. Kde se v Praze vzali majestátní mufloni? Co si počne slípka zelenonohá, které nutrie bere možnost ke hnízdění? Do jaké zimní skrýše se na Petříně schová roztomilý plch? A co roháč, najde svou partnerku v nočním reji zahradní restaurace? Vydejte se na vzrušující výpravu pro celou rodinu za desítkami dalších zvířecích hrdinů, kteří tajně žijí v naší metropoli.


    Občan Kane

    Režie → Orson Welles
    Původní název → Citizen Kane
    USA 1941 / ORIG. / CZT / 112 min. / 35 mm
    Hrají → Orson Welles, Joseph Cotten, Agnes Mooreheadová
    Cyklus → milníky

    K rozehrání fiktivního příběhu tiskového magnáta, jehož život přes veškerou moc a bohatství vyústí v prázdnotu, používá Welles ve své době příznačně modernisticky fragmentovanou formu vzpomínek přátel a spolupracovníků hrdiny, které prostřednictvím flashbacků, postavených na protichůdných svědectvích, spojuje v portrét kontroverzního člověka. Přinejmenším scénář Hermana Mankiewicze, nepřímo nabízející náhled do zákulisí Hollywoodu, expresivně laděná výprava Perryho Fergusona, výrazně stylizovaná kamera Gregga Tolanda, originální hudba Bernarda Herrmanna, použití „rozhlasového“ zvuku, neobvyklé využití optických triků Linwooda Dunna a imaginativní režie Orsona Wellese činí z Občana Kanea mimořádné dílo, bez nějž se neobejdou žádné dějiny filmu.

  • Ne 21/11

    107 matek

    Režie → Peter Kerekes
    Původní název → Cenzorka
    Slovensko – ČR – Ukrajina 2021 / ukrajinsky / CZT / 93 min. / DCP
    Hrají → Maryna Klimova, Iryna Kiryazeva, Lyubov Vasylyna

    Věznice číslo 74 v ukrajinské Oděse je místo, kde si svůj trest za vážné zločiny odpykává více než 100 žen. Jednou z nich je i Lesja, těhotná mladá žena, která je odsouzená na sedm let za zločin z vášně. Její dítě se tak narodí za mřížemi, na místě, kde se s ním bude moci potkávat jen jednou za čas v oddělené části věznice. Pokud vězenkyně nedokáže pro svého potomka sehnat domov do jeho třetích narozenin, bude umístěný do ústavní péče. Lesja si tak musí zvykat na vězeňskou rutinu, mateřství i obtížný boj o budoucnost svého potomka. V mistrovsky vybalancovaném mixu dokumentárního portrétu a sociálního dramatu se prolínají osudy různých vězenkyň a rutina oddané dozorkyně Iriny, která má na starosti předávání dětí do ústavní péče. Slovenský režisér Peter Kerekes je pečlivým pozorovatelem výrazného prostředí i vnímavým posluchačem pohnutých životních příběhů z místa, kde vidina svobody připomíná jen barevnou tapetu na zdi.


    Osmdesát dopisů

    Režie → Václav Kadrnka
    ČR 2011 / 75 min. / 35 mm
    Hrají → Zuzana Lapčíková, Martin Pavluš, Martin Vrtáček

    + krátký film
    Lidé z autobusů
    režie: Václav Kadrnka
    ČR 2002 / 15 min. / 35 mm

    projekce za účasti režiséra

    Film Osmdesát dopisů vznikal na autobiografickém základě. Zdrojem je paměť syna – režiséra a dochovaná korespondence mezi rodiči. Odehrává se v Československu roku 1987. Otec emigroval do Anglie a matka se se čtrnáctiletým synem za ním pokouší vystěhovat. Muž, žena, dítě – i na dálku jsou stále spolu, ale násilné rozdělení rodiny je nenormální stav. Subjektem filmového vyjádření je chlapec, zjitřený pohled bez nánosu zkušenosti, a zároveň iniciace v průběhu jediného dne – filmu. Je to den, ve kterém jinoch nahlíží do dospělosti a překonává strach. Jeho maminka se pohybuje v zostřeném denním režimu, v rozplánování dne hodinu po hodině. Taková je její bojová situace. Právě je na cestě, syn ji na té cestě dostihne, ale ona musí samostatně konat, aby společně dosáhli úplnosti.

  • 47. týden
  • Po 22/11

    Nejkrásnější věk

    Režie → Jaroslav Papoušek
    ČSR 1968 / 76 min. / 35 mm
    Hrají → Jana Brejchová, Jan Stöckl, Josef Šebánek, Milada Ježková

    Komedie Nejkrásnější věk je debutem scenáristy Jaroslava Papouška z filmařské trojice Forman-Passer-Papoušek. Téměř celý film se odehrává v sochařském ateliéru studentů Akademie výtvarných umění. Jsou v něm skloubeny tři úsměvné příběhy lidí, kteří sem chodí, aby si přivydělali tím, že „sochaříkům“ stojí modelem.

    Lístek na toto představení platí také na film následující od 19:30 - Zkouška umění


    Zkouška umění

    Režie → Adéla Komrzý – Tomáš Bojar
    ČR 2022 / 102 min. / DCP

    Umělecká tvorba není soutěž, přesto se při přijímacích zkouškách na akademii musí dospět k pořadí uchazečů. Jak lze ale měřit výtvarné nadání? A jakou roli může mít v dnešním světě umění? Adéla Komrzý s Tomášem Bojarem se rozhodli natáčet talentové zkoušky do tří ateliérů AVU.

  • Út 23/11

    Je lehké být mladý?

    Režie → Juris Podnieks
    Původní název → Vai viegli but jaunam? / Legko li byť molodym?
    SSSR – Lotyšsko 1986 / český dabing / 76 min. / 35 mm
    Cyklus → hranice (…)

    úvodní slovo: Vlasta Smoláková a Tomáš Hála

    S „perestrojkou“, reformními procesy sovětské společnosti, bývá v kinematografii obvykle spojováno podobenství gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho Pokání (1984). Naší pozornosti by však neměl uniknout ani dokumentární film lotyšského tvůrce Jurise Podniekse (1950–1992) Je lehké být mladý? V době svého vzniku se setkal s mimořádným zájmem domácích diváků, v zahraničí byl uváděn na prestižních festivalech (Cannes aj.). Jak název filmu napovídá, zaměřuje se na nastupující generaci, jejíž pestrou škálu reprezentantů se snaží zachytit v co možná nejautentičtější podobě. Na jedné straně se jedná o vandaly, demolující vlak, na straně druhé o amatérské filmaře natáčející snímek o sobě a svých vrstevnících. Do toho znějí úvahy o životních hodnotách, ale i smrti, s níž byli zejména mladí veteráni, účastnící se válečných operací v Afghánistánu, bezprostředně konfrontováni. Výpovědi mladých Lotyšů odhalovaly tabuizovaná témata, pomáhaly diagnostikovat tehdejší společnost a dnes vyvolávají nutkavou potřebu se ptát, jak by zpovídaní viděli život nyní, po pětatřiceti letech, kdy se objevují nové problémy, ale mnohé zůstávají až mrazivě stejné.


    Cléo od pěti do sedmi

    Režie → Agnès Vardová
    Původní název → Cléo de 5 à 7
    Francie – Itálie 1961 / ORIG. / CZT / 82 min. / 35 mm
    Hrají → Corinne Marchandová, Antoine Bourseiller, José Luis de Villalonga, Jean-Luc Godard, Serge Korber
    Cyklus → milníky

    Cléo od pěti do sedmi byl ve své době nejdiskutovanější „ženský příspěvek“ k francouzské nové vlně. Hrdinka, populární zpěvačka Cléo, čeká na výsledky vyšetření, které mají potvrdit či vyvrátit podezření na rakovinu. V pět si nechá vyložit karty, v sedm má zavolat doktora. Agnès Vardová ukazuje to, co se děje v mezičase, sled mikropříběhů, v nichž se několikrát změní nálada i styl vyprávění, podle toho, s kým se hrdinka ve svém rozrušení setká. Kratičkým „filmem ve filmu“ je groteska ve stylu němé éry, v níž si zahráli Jean-Luc Godard, Eddie Constantine a Anna Karina. Hudbu složil Michel Legrand, jindy spolupracovník Jacquese Demyho. Legrand se zde zároveň objevuje jako herec v roli hrdinčina nemístně rozpustilého přítele, jinak autora jejích písní.

    „Bílá je fascinující barva, skrze ni se vyjadřuji nejraději. Jako dává spisovatel přednost určitým slovům, mám já obrazová slova, jež se objevují ve všech mých filmech. Do bílé se rozpouští všechno, co má vztah k lásce a smrti, odtud bělost písku, šátků, zdí nebo papíru. Nebo ve filmu Cléo od pěti do sedmi sněhobílé světlo na trávníku. Není to systematické ani symbolické. Jsou to dojmy, jež se mi samy od sebe nabídnou. Bílá je v Cléo tragická. Není tu temnota, jež by si podmanila život, ale jas, který rozpouští existenci.“
    Agnès Vardová

  • Čt 25/11

    Her Name Was Europa

    Režie → Anja Dorniedenová – Juan David Gonzalez Monroy
    Německo 2020 / anglicky, holandsky / 76 min. / 16 mm
    Cyklus → film a klima

    projekce za účasti tvůrců

    Pratur je název pro divokého předka současného skotu. Zubr je prvním doloženým případem vyhynutí. Poslední známý divoký tur uhynul v Jaktorówském lese v Polsku v roce 1627. K jeho úbytku a vymizení vedl jak lov, tak zavedení domestikovaného skotu. Jeho hodnota však nespočívala pouze v tom, že byl zdrojem obživy. Vlastnosti, které se zvířeti přisuzovaly, jako je rychlost, síla a odvaha, mu propůjčovaly velkou symbolickou moc. Některým částem jeho těla byla přisuzována nadpřirozená moc. Kůže na čele a křížová kost uvnitř srdce byly ceněny pro své magické vlastnosti. Ti, kdo je nosili, se stávali nositeli vlastností zvířete.
    Tvůrčí dvojice Dorniedenová a Monroy, známá také jako OJOBOCA, vytváří fikci a bajku na základě vědeckých argumentů. Jde o pátrání po turovi, druhu divokého skotu, u něhož byl v sedmnáctém století poprvé zdokumentován případ vyhynutí. Pomocí 16mm filmu a vynalézavého využití zvuku je zmizení a snaha o znovuzískání tohoto mytického zvířete východiskem pro vztah k rovněž mytické představě Evropy.

  • Pá 26/11

    Marketa Lazarová

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1967 / English friendly / 190 min. / DCP
    Hrají → Josef Kemr, Magda Vášáryová, Pavel Landovský, Naďa Hejná, Jaroslav Moučka, František Velecký, Karel Vašíček, Ivan Palúch

    digitálně restaurovaný film

    Stěžejní dílo české kinematografie, filmová rapsodie Františka Vláčila, nazvaná podle Vančurovy předlohy Marketa Lazarová, představuje v žánru historického filmu jedno z nejvýznamnějších děl světové kinematografie. Příběh se odehrává v drsných dobách poloviny třináctého století. Loupeživý rytíř Kozlík se ocitne se svým početným rodem v nemilosti poté, co jeho synové zadrží mladého saského hraběte Kristiána. Nebezpečným pronásledovatelem se stává boleslavský hejtman Pivo. Kozlíkův syn Mikoláš znásilní dceru záludného zemana Lazara, zatímco Kozlíkova dcera Alexandra, která měla incestní vztah s bratrem Adamem, se zamiluje do zajatého mladíka. Pronásledování skončí velkou řeží, při níž je zraněný Kozlík chycen. Mikoláš se marně pokusí vězně osvobodit. Je smrtelně zraněn. Než skončí s otcem na popravišti, oddá ho hejtman s těhotnou Marketou. Alexandra zabije Kristiána, který se pod vlivem prožitých hrůz pomátl. Pozorovatelem událostí je potulný mnich Bernard… Snímek omamuje zejména svou vizuální působivostí a hudbou Zdeňka Lišky. Je rozdělen do dvou dílů (Straba, Beránek boží) a jednotlivé obrazy jsou uvozeny mezititulky naznačujícími děj. Bohatá je i zvuková stopa, v níž jsou s neobvyklým dozvukem použity lakonické dialogy nebo naopak „literární“ monology, nejrůznější výkřiky a citoslovce, skřek dravců i hlas vypravěče. Ve složité struktuře se neustále narušuje chronologie vyprávění útržkovitými reminiscencemi a vizemi některých postav.

  • So 27/11

    Lunapark filmových vynálezů

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých němých filmů / celkem 23 min. / 35 mm / 6+

    Frigo na Aljašce / r. Edward F. Cline – Buster Keaton
    USA 1922 / 17 min.

    Čarovný vějíř / r. Georges Méliès
    Francie 1904 / 4 min.

    Ali Barbouyou a Ali Bouf-olej / r. Georges Méliès
    Francie 1907 / 2 min.

    Vydejme se na cestu do minulosti! Na této dobrodružné výpravě zjistíme, jaké filmy se promítaly před více než sto lety a kterým z nich se tehdejší diváci nejvíce smáli. Krátké němé filmy z Ameriky a Francie vás pobaví i beze slov, chybět ovšem nebude živý hudební doprovod. Jak vypadaly a fungovaly filmové vynálezy minulého i předminulého století zjistíte v rámci dílny Lunapark filmových vynálezů od Free Cinema, která bude následovat po projekci. A také prohlídka promítací kabiny.


    Arvéd

    Režie → Vojtěch Mašek
    ČR – Slovensko 2022 / 120 min. / DCP
    Hrají → Michal Kern, Saša Rašilov, Martin Pechlát, Jaroslav Plesl

    Jiří Arvéd Smíchovský byl plný protikladů. Na jedné straně šlo o nekonformního hédonistu se zálibou v tabáku říznutém opiem a v sošných tělech mladíků, na straně druhé to byl člověk vždy ochotný přizpůsobit se okolnostem, ať už to znamenalo donášet nacistům nebo po válce spolupracovat s komunisty a účelově svědčit v politických procesech. Film Vojtěcha Maška Arvéd je vhledem do posledních let Smíchovského života, kdy se mu působení v systému služeb a protislužeb vymyká z rukou.
    Arvéd je do nejmenšího detailu dotažené dílo, z nějž vyzařuje mimořádná sevřenost a soustředěnost všech jeho složek. Smíchovský uvězněný ve své neutěšené karmické smyčce tu několikrát teatrálně zvolá: „To už tady ale přece bylo!“ Inu, zcela určitě bylo, nikoli však v současném českém filmu.
    Jarmila Křenková

  • Ne 28/11

    Kdyby radši hořelo + Dáreček

    Cyklus → paralelní kino

    Kdyby radši hořelo
    režie: Adam Koloman Rybanský
    hrají: Michal Isteník, Miroslav Krobot, Anna Polívková
    ČR 2022 / 87 min. / DCP
    Komedie o hasičích, kteří nemají co hasit.
    Debut a zároveň absolventský film na katedře režie FAMU.

    + krátký film
    Dáreček
    režie: Tomáš Vorel
    hrají: Milan Šteindler, Vida Neuwirthová, Zdeněk David
    ČSR 1984 / 12 min. / 35 mm
    Absurdní etuda o terorismu v Čechách.

    Projekci uvádí a komentuje Johana Ožvold.

  • 48. týden
  • Po 29/11

    Larry Semon, přece jen

    když komedie byla Králem

    Larry Semon, přece jen
    pásmo krátkých filmů
    USA 1922, 1923 / celkem 85 min. / 35 mm

    projekce s živým hudebním doprovodem

    Z korespondence dvou čelných básníků českého poválečného surrealismu. Třiadvacetiletý Petr Král píše 9. května 1964 stejně starému Karlu Šebkovi:
    „Měl byste ovšem za každou dosažitelnou cenu vidět alespoň jediný snímek s Larry Semonem. Kdybych se měl rozhodovat mezi Marxy a jím, nevím, dal-li bych těm Marxům tak jednoznačně přednost (…). Ostatně, pokud jde o velikého Larryho, s jeho sekerami, vybuchujícími vejci, vpády celých smeček opic do stavení a salónů, rozpálenými žehličkami, velkolepým tranvesticismem – taky Žid, ovšem. A celá panoptika židovských typů v krajně podezřelých, procovsky přeplněných interiérech, kolem něho.
    Největší, přece jen.“

    Uvedeme snímky Larry hokynářem (The Counter Jumper), Larry hráčem golfu (Golf), Larry králem (A Pair of Kings), Larry kulisákem (Stage Hand) a Larry v módním salóně (The Gown Shop). Režisérem nebo spolurežisérem všech snímků je Larry Semon, ke stálé herecké sestavě patří začínající Oliver Hardy (budoucí partner Stana Laurela).


    V bílém městě

    Režie → Alain Tanner
    Původní název → Dans la ville blanche
    Švýcarsko – Portugalsko 1983 / ORIG. / CZT / 108 min. / 35 mm
    Hrají → Bruno Ganz, Teresa Madrugaová, Julia Vonderlinnová

    Po mystických Světelných letech (1981) upoutal Alain Tanner pozornost svým dalším, tentokrát velmi poetickým filmem V bílém městě. Jeho hrdina Paul je lodním mechanikem a loď, na níž pracuje, zakotví v Lisabonu. Muž se rozhodne ignorovat dobu vyplutí, zůstane ve městě a labužnicky nasává atmosféru neznámého prostředí. Město Lisabon tu hraje podobně důležitou roli jako ve filmu Wima Wenderse Lisabonský příběh (1994). Avšak Tannerovi, stejně jako Wendersovi, jde především o vlastní představu o tomto městě a životě v něm. Tak jako Wendersův hrdina-zvukař naslouchá ruchům, jež jsou pro toto slunečné místo příznačné, Paul fotografuje, natáčí a kazety pak posílá své ženě Elise, která se jejich prostřednictvím snaží porozumět jeho rozhodnutí.

  • Út 30/11

    Vrah

    Režie → Elio Petri
    Původní název → Lʼassassino
    Itálie – Francie 1961 / český dabing / 95 min. / 35 mm
    Hrají → Marcello Mastroianni, Micheline Presleová, Cristina Gaioniová / mluví: Václav Voska, Jana Dítětová, Bohuš Záhorský

    „Scenáristu Elia Petriho jsem poznal při natáčení Dnů lásky, kde byl asistentem Giuseppeho De Santise. Hned jsme se spřátelili. Elio mi za pár let přinesl scénář, který se mi zdál neobyčejně inteligentní a originální,“ svěřil se Marcello Mastroianni na adresu Petriho debutu, který do italských kin vstoupil ve stejném roce jako Noc Michelangela Antonioniho. Ve Vrahovi ztělesnila tato herecká hvězda Nella Polettiho, bezskrupulózního římského obchodníka se starožitnostmi, který je obviněn z vraždy jedné ze svých milenek, zámožné ženy středního věku Adalgisy (Micheline Presleová). Do kafkovsky laděné detektivky vložil Petri hořkost nad morálním úpadkem mladé generace z počátku 60. let, učinil tak ale s osvěžující ironií, kterou sám označoval za camusovskou. Na žánrovém půdorysu postavená charakterová studie se odvíjí ve flashbacích vysílaných z policejní stanice, kde zmateného Polettiho podrobuje výslechu inspektor Palumbo (Salvo Randone), jehož neortodoxní metody vyvěrají z osobních antipatií vůči elegantnímu hejskovi. První film kritika soudobých byrokratických a korupčních zlořádů narazil na odpor cenzury, které se nelíbil způsob zobrazení vztahu mezi jedincem a autoritou. Dnes však patří k nejrespektovanějším italským debutům 60. let, což dokládají i Mastroianniho slova: „Byl jsem dojatý a hrdý, když jsem po letech spatřil v hollywoodském domě Martina Scorseseho plakát právě tohoto filmu.“


    Přípravy k filmu T aneb Záchrana všeho, co nelze zachránit

    Režie → Milan Klepikov
    ČR 2021 / 93 min. / DCP
    Hrají → Petr Král, Adam Čepelák, Ivan Kunc, Diviš Votoček, Anna Brabcová, Darja Miková


    Tiší mrtví. Ti, že znovu žijí?
    Znovu žijí? Vlastní vůlí svou?
    Či nuceně žíly jejich bijí?
    Proti vůli v nové sny zas jdou?
    Za hroby mám znovu mladost sníti?
    Aby znovu prchl její stín?
    Ó, by mohl navždy hrob mě krýti!
    Věčné nic! v tvůj já se vrhu klín.

    Karel Hynek Mácha (1833)


    V Národním filmovém archivu mám sídlo v přízemí Konviktu v Bartolomějské ulici. Přes den pro vás vybírám filmy a píšu k nim anotace, po večerech se pak na ně s vámi v Ponrepu dívám (na filmy, ne na anotace). Tak to dělám již 22 let. Dalších 22 let to dělat nebudu. Pro obohacení programu Ponrepa jsem taktéž natočil jeden celovečerní film. M. K.