Dino Risi – la commedia è finita

Italská sedmdesátá léta – to není jen doba velkých kavalkád a filmů-světů vytvářených solitérskými titány – Fellinim či Viscontim. Pro filmaře méně nezávislé na již skomírajícím systému je to i éra zhroucení všech záchytných bodů a dokonalého zmatení jistot, kudy se dál ubírat. Zvlášť to platí pro mistry vyhasínající commedia all’italiana, pro Dina Risiho (1917–2008), Vittoria De Siku, Maria Monicelliho a další. Risiho případ je přitom nejzvláštnější. Vůně ženy mu v roce 1974 zajistí opožděné celosvětové uznání. Paralelně ale právě v této době začíná ta část jeho díla, která bude nejméně pochopená, tvorba fascinujícím způsobem naplněná tajemnou podivností. (…)

Ve Ztracené duši najdeme rovinu karnevalově pohřební jako ve Viscontiho Smrti v Benátkách, ale i ozvěny celého jednoho velkého italského subžánru: hrůzostrašných gotických filmů. Obnažená krása filmu Ztracená duše diváka zasáhne stejně jako způsob, jímž dobovým žánrům uniká, což se týká i tehdy tak častého manýrismu. Během sedmdesátých let se Risi zbavuje i svých vlastních manýr. Veškerá jeho podivnost neprýští ani tak z maniakální záliby v mnohoznačnosti, jako spíš z touhy svléknout vše až na kost, najít nejintimnější mechanismy, pláč nechat vyschnout. Smích a emoce vycházejí už jen z čirých pudů, ať už vitálních nebo morbidních. Vůně ženy nebo Přízrak lásky – to jsou nemocná melodramata, v dříve nepoznané míře vytříbená i romanticky krutá.

Vincent Malausa