Piccoli Trintignant hommage

Pandemické měsíce zavřených nebo jen velmi pozvolna znovu se otevírajících kulturních institucí nám nedovolily rozloučit se s celou řadou osobností filmového světa tak, jak by si to zasloužily. To se týká především dvou z největších evropských filmových herců: Michela Piccoliho a Jeana-Louise Trintignanta. První odešel 12. května 2020, druhý 17. června 2022.

 

Filmografie Michela Piccoliho je zralá pro Guinnessovu knihu rekordů – jednak pro svou obsáhlost, hlavně ale pro svou kvalitu. Žádný evropský – a možná ani světový – herec, si běhěm 75 let nezahrál v tolika umělecky významných filmech a nespolupracoval s tolika legendárními režiséry. Na prvním místě je třeba jmenovat Luise Buñuela (Piccoli byl nezapomenutelným pan Hussonem v Krásce dne, výrazné role měl v Deníku komorné i ve Smrti v této zahradě a objevil se ještě ve třech dalších Buñuelových filmech). Třikrát točil s Godardem (Pohrdání bylo v roce 1963 filmem, který z tehdy již nikoli mladého herce udělal hvězdu prvního řádu), dvakrát s Resnaisem, s Rivettem i s Caraxem, rovněž dvakrát s Agnѐs Vardovou i s jejím mužem Jacquesem Demym. Stále znovu obsazovaným hercem-fetišem byl pro Marca Ferreriho (sedm filmů z let 1968 až 1987, mj. Velká žranice), pro Claude Sauteta  (hořká milostná dramata s Romy Schneiderovou), pro Edouarda Molinara, Michela Devilla a v pozdním období i pro portugalského nestora Manoela de Oliveiru, který mu dovolil stát se po čtyřiceti letech ještě jednou panem Hussonem z Krásky dne. Z nekonečného seznamu Piccoliho filmografie zmiňme už jen několik dalších jmen: Jiří Weiss (Marta a já), Alfred Hitchcock (Topaz), Theo Angelopulos (Prach času), Jean-Pierre Melville (Práskač). Poměrně na začátku své kariéry se ještě stihl potkat i s Renoirem a René Clairem.

 

Na rozdíl od Michela Piccoliho lze u Jeana-Louise Trintignanta určit poměrně snadno „kulminační“ moment jeho kariéry: byly to roky 1968 a 1969. Tři velcí evropští režiséři natáčejí v těchto letech své nejlepší filmy – všechny s JLT v hlavní roli: Eric Rohmer (Moje noc u Maud), Alain Robbe-Grillet (Muž, který lže) a Bernardo Bertolucci (Konformista). Postavy: jeden sympatický nesmělý katolík v pokušení… a dva notoričtí zrádci na tenké hraně tajemného sex-appealu a zakomplexované podlosti.

 

Trintignant tehdy dovršil 38 let; do pomyslné „superhvězdné“ třídy se probojoval jen o dva roky dřív, v ša-ba-da-bovém evergreenu Muž a žena Claude Lelouche, který automobilového závodníka spojil s uhrančivou Ženou Anouk Aiméeovou. (A spojil je pak i po dvaceti letech, a pak zase, a kdyby Trintignant neumřel, natáčel by další pokračování jistě i dnes.) V sedmdesátých letech přijímá Trintignant rád výzvy z žánrové kinematografie a jeho jméno tehdy znamená pro producenty podobnou jistotu jako jména Belmondo či Delon. Objeví se v posledním filmu Françoise Truffauta Konečně neděle! (poté, co režisérovi napsal vtipný dopis, v němž si postěžoval, že si na něj Truffaut nevzpomněl dřív). Za své největší „stařecké“ role vděčí Trintignant Polákovi Krzysztofu Kieslowskému (Tři barvy: červená) a Rakušanovi Michaelu Hanekeovi (Láska).