Jean Vigo manifest dvacet dva

Současnou kinematografii, i tu českou, nespasí žádné dobře myšlené manifesty, aspoň tak dlouho ne, dokud se jejich autoři nenaučí dívat a vidět a pochopit, čeho (byla) snad stále ještě je kinematografie schopná, když se spoléhá na své vlastní síly a na nic jiného.

 

Ne víc než dvě hodiny a půl nám stačí ke zhlédnutí všeho, co za svůj život natočil Jean Vigo, než v říjnu roku 1934 ve věku 29 let zemřel. Ve všech filmotékách světa, a samozřejmě i v Ponrepu, se – bez ohledu na kulatá výročí – diváci pravidelně vracejí k těmto dvěma a půl hodinám, k miráklu, který v celých dějinách světového filmu nemá obdoby. Nyní po delší době promítneme během jednoho večera v chronologickém pořadí všechny čtyři Vigovy snímky, jejichž kopie na 35 mm se k nám dostaly díky péči průkopnické generace Národního filmového archivu. Obrazová kvalita kopií stále dobře obstojí ve srovnání s restaurovanými verzemi, jak se v zahraničí vracejí do oběhu přibližně jednou za deset až patnáct let; poslední distribuční uvedení Vigova kompletního díla zažila Francie v mezipandemických týdnech podzimu 2021.

 

Cinéma Vigo. Kinematografie jednoho zcela specifického, krizového momentu, to jest přelomu němé a zvukové éry.

Škobrtavá, neučesaná, děravá, nuzná poezie.

Nesmrtelná.

_ _ _

 

Truffaut / Vigo

„Měl jsem to velké štěstí objevit všechny filmy Jeana Viga naráz, jednoho sobotního odpoledne roku 1946, při projekci v kině Sevres-Pathé. Pořádal ji klub Černá komora pod patronací André Bazina a dalších spolupracovníků Revue du Cinéma. O Jeanu Vigovi jsem nevěděl nic, ani jméno jsem neznal, ale okamžitě se mě zmocnil bezmezný obdiv nad tímto dílem, které dohromady netrvá ani dvě stě minut.

Ačkoli jsem nebyl zvyklý dívat se na předválečné filmy, oblíbil jsem si dříve Trojku z mravů, pravděpodobně proto, že jsem se snáze ztotožnil se školáky jen o pár let mladšími, než jsem byl já. Později, když jsem se na oba filmy díval znovu a znovu, jsem posléze dospěl k tomu, že jsem dal definitivně přednost Atalantě, takže ji dnes nikdy nevynechám, když se mne ptají na deset nejhezčích filmů na světě.

V jednom ohledu se ale Trojka z mravů zdá být vzácnější, protože mistrovská díla věnovaná době dětství spočítáte v literatuře i ve filmu na prstech jedné ruky. Dotknou se nás dvojmo, protože k estetické emoci přijde ještě biografická, osobní, intimní emoce.

Jako všechny filmy začínajících autorů působí i Trojka z mravů jako experiment plný nápadů více či méně včleněných do děje podle motta: „Dobrá, zkusme to a uvidíme, co z toho vzejde.“ Na jeden teoretický nápad ale přijde devět skvělých, bláznivých, poetických nebo vzrušujících, všechny plné nepřekonané vizuální síly.

Atalanta má všechny kvality Trojky z mravů, ale i některé navíc, jako zralost a formální jistotu. Dva velké filmové proudy tady nacházíme v jednotě: realismus a esteticismus. Historie filmu zná velké realisty jako Rosselliniho a velké estéty jako Ejzenštejna, ale – jakoby se obě tendence vylučovaly – pokusilo se jen málo filmařů je sloučit. Pro mě vězí v Atalantě něco z Godardova U konce s dechem i z Viscontiho Natálie, čili ze dvou nesrovnatelných, přímo antipodických filmů, z nichž ale každý představuje ve svém žánru to nejlepší. V prvním jde o to, řadit za sebou části pravdy, které nakonec vytvoří moderní pohádku, v druhém se moderní pohádkou začne a na konci cesty se dojde ke vše zahrnující pravdě.

Konečně si myslím, že Atalanta je často podceňována, protože v ní chtějí vidět malé téma a dávají ho do protikladu k velkému, zásadnímu tématu Trojky z mravů.

Na díry ve vyprávění bylo u Trojky z mravů poukazováno mnohokrát, byly připisovány na účet vskutku absurdně krátkého natáčení. Přesto věřím, že se tyhle elipsy dají vysvětlit i Vigovou horečkou, spěchem, s nímž se chce dostat k tomu hlavnímu a také duchovním rozpoložením, v němž se nachází filmař, který dostal svou první příležitost. Úplně tomu sám nevěří, je to příliš krásné. Jako cinefil si myslel, že ví, co je dobré a co špatné, ale jako režiséra jím zmítají pochybnosti. Myslí si, že to, co dělá, je příliš výlučné, mimo veškeré normy, a říká si: Dostane se ten film vůbec někdy do kin?

Jean Vigo tedy o sobě pochybuje; přitom už je z něj, sotva natočil padesát metrů, a aniž by to tušil, velký režisér, na jedné úrovni s Renoirem, s Abelem Gancem a s Buñuelem, který také právě debutoval.

Co bylo Vigovo tajemství? Možná žil intenzivněji než obyčejní lidé. Práce na filmu je nepříjemná v tom, jak je rozkouskovaná. Člověk natočí pět až patnáct sekund a pak zase na hodinu přeruší. Těžko se na place dostane do varu, tak jako Henry Miller, když ho za jeho psacím stolem popadne po dvacáté stránce horečka, z níž vzejde něco úžasného nebo vytříbeného.

Vypadá to, jako kdyby Vigo pracoval v podobném transu pořád, aniž by přitom ztratil chladnou hlavu. Víme, že už byl nemocen a některé sekvence Atalanty natáčel z polního lůžka. Můžeme si tak představit horečnatý stav, do nějž se při natáčení dostal. Věřím tomu, protože je pravda, že člověk „s temperaturou“ dosáhne větší síly, intenzity a brilantnosti. Jednomu z přátel, kteří mu radili, aby se opatroval a šetřil síly, řekl Vigo, že mu k tomu chybí čas a že musí dát vše naráz. Proto je přesvědčivé představit si, že Jean Vigo, který věděl, že brzy zemře, byl touto lhůtou stimulován, oním odpočítaným časem. Za kamerou se nacházel v rozpoložení, o němž Ingmar Bergman říká: Každý film musíte točit tak, jako kdyby byl váš poslední.“

François Truffaut

 


Seznam filmů