ještě jste nic neviděli

Na 3. června připadá sté výročí narození Alaina Resnaise, jehož první filmový pokus, patrně nedohledatelný (amatérskému tvůrci bylo v roce 1935 třináct let) vzešel z četby Fantomase. Z příběhu o muži stejně mysteriózním a vlastně nepolapitelném, jakým se měl stát v dějinách světové kinematografie Resnais sám.

Proč „nepolapitelném“? Mezi režiséry občas najdeme takové, kteří jsou solidní, pracovití, obdaření slunečně vyrovnanou povahou. Není to bohužel moc časté, ale Alain Resnais tohle štěstí měl. Na druhou stranu bychom mohli umístit hazardéry, věčné experimentátory, kteří riskují bez ohledu na dobré rady zkušených kolegů. Aby jeden a ten samý člověk byl zároveň tím i oním, je neobvyklé, ale Resnaisův případ dokazuje, že to není nemožné. Racionální tvůrce, který má vše pod absolutní kontrolou… zatímco pro hrdiny jeho filmů platí opak – a to často přímo demonstrativně.

Budeme-li mluvit o vyznavačích tradice, kteří do sebe přednosti meziválečného filmu nasáli ve všech ohledech a svou vlastní tvorbou ono mýtické období vlastně prodlužují, aniž by jim hrozilo epigonství a strnulost staromilců, pak najdeme ve světovém filmu málokoho, kdo by v tom dosáhl takového mistrovství, jako Resnais. Opakem klasicistů by mohli být vynálezci, rození objevitelé, jejichž každý nový počin rozšíří vyjadřovací možnosti kinematografie. Ani tenhle protiklad u Resnaise neplatí. Byl stejně geniálním tradicionalistou jako jím byl jeho současník a přítel François Truffaut. A byl epochálním novátorem Ejzenštejnova kalibru. Tenhle rodák z Bretaně je nepolapitelný Fantomas, ale je to hlavně šťastný Fantomas, a štěstí skryté v jeho ne zrovna jednoduchém životním œuvre je pro zasvěcené diváky nakažlivé.

Resnaisovo dílo se navždy uzavřelo před osmi lety. Zhruba v této době se distribuce uměleckých filmů v Česku dostala na úroveň aspoň přijatelnou. To nicméně neplatí o předchozích prvních dvou polistopadových desetiletích. Kdo u nás chtěl v „devadesátkách“ a těsně po miléniu zažít Resnaisovy filmy na plátně, byl odkázán na festivaly. Je velkou zásluhou umělecké ředitelky MFF v Karlových Varech Evy Zaoralové, že aspoň na naší největší filmové přehlídce bylo postupně představeno téměř celé Resnaisovo pozdní dílo. Proslulost Loni v Marienbadu nebo Hirošimy, mé lásky ale touto cestou získat nemohlo. I při přehlídkách v našem kině jsme byli vždy limitováni rozsahem resnaisovské sbírky Národního filmového archivu, obsahující především kopie snímků z autorovy rané tvorby. Sté výročí umělcova narození bylo pro nás výzvou nabídnout divákům Ponrepa poprvé také na našem plátně nikdy neuvedené filmy jako Stavisky, Ještě jste nic neviděli nebo Miluji tě, miluji tě.

Co titul, to doklad výše zmíněné nepolapitelnosti. Resnais ji v pokročilém věku ještě radikalizoval. Příklad: v titulcích filmu Divoká tráva se objevuje jméno jistého Alexe Révala. Lze si představit, jaké potěšení Resnaisovi udělalo, když si v renomovaném deníku Le Figaro přečetl jednoho dne toto biografické heslo: „Alex Réval, francouzský scenárista. Ve známost vešel v roce 2009, když po boku mistra fantaskna Alaina Resnaise adaptoval společně s Laurentem Herbietem román Incident od Christiana Gaillyho. Film získal na festivalu v Cannes 2009 Zvláštní cenu poroty a v roce 2010 byl nominován na Césara za nejlepší scénář. Ocenění, které by Révalovu kariéru mohlo akcelerovat.“ Stal se autor hesla v Le Figaro obětí fantomasovské lsti, anebo se na podvodné hře sám podílel? Stejnou otázku si čtenář klade nad recenzí filmu Divoká tráva, která vyšla v Libération 22. května 2009. Gérard Lefort tu píše doslova: „Zdá se, že autoři filmu kouřili trávu, po níž je film pojmenován. To je třeba říci navzdory obrovskému respektu, který jsme Alainu Resnaisovi dlužni, stejně jako oběma jeho scenáristům (Alexi Révalovi a Laurentu Herbietovi). Jistá dáma zakoupí hezké střevíčky a když opouští obchod, vytrhne jí zloděj kabelku a poté, co ji vyprázdní, ji odhodí na parkovišti, kde ji i s doklady a s adresou najde jeden pán… a tak dál a dál podle libosti…“ C’est comme il vous plaira. Ale ano, je to opravdu podle naší libosti… a dá se to vidět tolikrát, jako Marienbad.

Všechny snímky promítneme dvakrát. Aspoň dvakrát!, řekne si nejeden z nás; v těchto filmech by se mohl divák fascinovaně procházet (a ztrácet se) nesčetněkrát, tak jako v Marienbadu. Mimochodem, jeden z našich věrných diváků chodil a chodí do Ponrepa na Loni v Marienbadu tak často a tak pravidelně, že se mu už před mnoha a mnoha lety začalo přezdívat „pan Marienbad“. Těšíme se na něj i letos… i na vás ostatní samozřejmě.

Ještě jsme nic neviděli…

 

 

„Můj ateismus je prodchnutý mystikou. Zapnu-li náhodou rádio, když zrovna vysílají mši, celé kázání si poslechnu. Když se podíváte na několik různých jablek, nepřijde vám až záhadné, nakolik je každé z nich jedinečné? Jako by byla projektovaná a vyrobená podle jakési vůle, chtělo by se říci. Nevím, jestli to byl Paul Valéry, možná ale spíš Einstein, kdo žertem prohlásil: Vůbec nejšílenější je, že by to všechno mohlo mít nějaký smysl! Proč je náš mozek takový, jaký je a proč nás nutí vytvářet věci tak zbytečné, jako jsou obrazy a filmy? Na to mi nikdo nedokázal dát odpověď. Dejte mi ji, se zájmem si vás vyslechnu a konečně ze mne bude ryzí ateista a přestanu být mystikem.“

Alain Resnais

 

Vertigo, závrať myšlení

„Pocit, že se někdo cítí nesvůj, můžete popsat vnějškovou formou. Ale co duševní život? Filmovat to, co se děje v naší hlavě, to není subjektivismus. Ne: je to jiný realismus. Proto tak miluju ten Hitchcockův film. Jste tady, popíjíte čaj, ve vaší hlavě se ale zároveň odehrává spousta věcí. Každý žije ve vlastním světě představ, proto je dorozumění mezi námi tak obtížné.“

Alain Resnais

  

nikoli „realné“, ale živé!

„Mám rád herce, kteří se vám nesnaží vnutit myšlenku, že to, co vidíte, je reálné. Zkrátka se mi líbí herci extrovertní. Charles Boyer může být velmi dobrý, ale já jsem spokojen, i když hraje „špatně“ – jakkoli bych ho nikdy nenazval špatným hercem. Nakonec jediným kritériem pro posuzování umění je, jestli je živé, nebo ne.“

Alain Resnais

 

(Charles Boyer, v meziválečném období jedna z největších hvězd evropského i hollywoodského filmu, si v Resnaisově filmu Stavisky (1973) zahrál roli barona, přítele titulního hrdiny.)

 

o Milanu Kunderovi

„Mé přání pracovat s Milanem Kunderou se zrodilo při četbě jeho Žertu. Také fakt, že napsal i dvě hry pro divadlo, mi hrál do noty. Čekal jsem, až se naskytne příležitost k seznámení. Podíval se pak spolu se mnou a s mou ženou na Mého strýčka z Ameriky a na Život je román; oba filmy se mu moc líbily. V našem hledání nových výrazových a tvárných prostředků jsme našli mnoho společného. Byl to nakonec producent Philippe Dussart, kdo navrhl, ať tedy s Kunderou začneme psát scénář.“

Alain Resnais

 

Milan Kundera

„Člověk nikdy nemůže vědět, co má chtít, protože žije jen jeden život a nemůže ho nijak porovnávat se svými předchozími životy, ani ho napravit v následujících životech.

Život se proto vždycky podobá skice.  Ale ani skica není přesné slovo.

Skica, jíž je náš život, je skicou k ničemu, náčrtem bez obrazu.

Smí-li člověk žít jen jeden život, je to, jako by nežil vůbec.“

 

Nechybělo mnoho, a v dlouhém seznamu věhlasných novátorských romanopisců, kteří spolupracovali s Alainem Resnaisem, by figurovalo i jméno Milana Kundery. Zájem byl oboustranný a pokusy byly dva. V případě prvního společného projektu, Láska až za hrob, byl fatální překážkou nedostatek času, v případě druhého nedostatek peněz. To bylo v osmdesátých letech minulého století, kdy také vyšel Kunderův nejúspěšnější román Nesnesitelná lehkost bytí. Ten mohl Resnais číst už v korekturách a podtrhl si v něm právě věty, které jsme zde reprodukovali. Coby motto otvírají pak tyto věty scénář Resnaisova filmu Smoking / No Smoking (podle dramatika Alaina Aycbourna, 1992).