Pasolini – forza del Passato

„Realistou je jedině ten, kdo věří v mýtus – a naopak. Mystično je jen druhým aspektem realismu.“

 

„Budu-li dál točit filmy, chtěl bych, aby byly čím dál složitější a náročnější, aby byly čím dál míň, jak se říká, populární. Godarda jsem měl instinktivně rád od samého počátku. Hned jsem odhadl jeho talent, ale zároveň jsem si říkal, že dělat filmy pro pět tisíc diváků, jaké má on, bych dokázal taky, těžší že je dělat filmy jako Evangelium sv. Matouše a další, jaké jsem doteď natáčel. Filmy vyjadřující těžké a závažné věci tak, aby jim rozuměl i člověk z ulice. Snažím-li se dnes o godardovskou strohost, pak proto, že jsem uznal, že protest bude silnější, když ho zbavíme jakékoli rétoričnosti a iluzivnosti.“

 

„V první fázi kulturní a antropologické krize konce 60. let triumfovala irealita masmediální subkultury a potažmo masové komunikace. Jako poslední bašty reality se nám tehdy jevila nevinná těla s pohlavními orgány a jejich násilím, násilím archaickým, temným a vitálním. To všechno je teď zničené.“

 

„Jediný způsob vyjádření, který mě ještě dnes zajímá, je poezie: čím složitější je význam, tím více poetické to je. Objevil jsem realitu, která nemá vůbec nic společného s realismem. A je to právě proto, že realita je jedinou velkou věcí, která mě zajímá a kterou bych chtěl přenést do kinematografie: ta zachycuje (il appréhende) realitu bez ohledu na režiséry a herce.“

 

„Pokud realita není opravdu ničím jiným než filmem in natura, vyvěrá z toho fakt, že za první a nejpřednější z lidských jazyků můžeme považovat jednání samotné, jako poměr mezi reciproční reprezentací a těmi ostatními a mezi fyzickou realitou.“

 

„Vlastně tím, že žijeme, svou praktickou existencí, svým jednáním vytváříme film. Veškerý život v celistvosti svého jednání je přirozený a žitý film, je to lingvistický protějšek mluveného jazyka ve svém přirozeném a biologickém aspektu. Svým životem proto reprezentujeme sami sebe a zároveň sledujeme i reprezentace těch ostatních. Realita lidského světa není ničím jiným než dvojitou reprezentací, v níž vystupujeme jak v rolích herců, tak v rolích diváků: pokud chcete, je to jeden gigantický happening. Kinematografie proto nepředstavuje nic více než „psanou“ podobu přirozeného absolutního jazyka jako celku, kterou je lidské jednání v realitě světa.“

Pier Paolo Pasolini

 

„Když Bernardo Bertolucci vzpomínal na to, jak dělal Pasolinimu asistenta při natáčení snímku Accattone, a svěřoval se s tím, že si připadal jako by byl svědkem znovuvynalézání kinematografie, vlastně ani příliš nepřeháněl. Pasolini se k filmu dostal po několikaleté literární praxi bez jakékoli technické znalosti tohoto média. Proto jsou jeho filmy po stylistické stránce tak rozdílné od běžné mainstreamové, ale i alternativní filmové tvorby (counter-cinema). Jelikož neměl přesné vědomosti o technických prostředcích typických pro tzv. klasickou kinematografii, nemohl si ani předem vytvořit nějakou představu o tom, jak se vůči ní subverzivně vymezit. V tomto ohledu představuje Pasoliniho tvorba ryzí oslavu filmařství v té nejčistší podobě: něco, co bychom mohli dělat všichni, pokud bychom k tomu měli prostředky a chuť.“

 

„Na rozdíl od zastánců postmoderny Pasolini nikdy neusiloval o zničení pojmu realita ani nevyužil ideu obrazů/simulaker pro údajnou likvidaci všeho skutečného. Vyjadřoval se sice jízlivě a opovržlivě o televizních obrazech a dominantních formách reprezentace, ale nikdy nenapadl audiovizuální technologii jako takovou. Naopak jeho celou teoretickou konstrukci můžeme považovat za hymnus opěvující tajemství života uprostřed labyrintu audiovizuálních znaků. Film pro něj nebyl oním „zlým démonem“ (jak definoval obrazy Baudrillard), který požírá naše metafyzické sny, nýbrž vzácným přítelem, jenž podněcuje naší symbolickou aktivitu uvnitř i vně onoho divadla světa.“

Maurizio Viano

 

Retrospektivu Pasoliniho filmů připravil Národní filmový archiv ve spolupráci s Italským kulturním institutem v Praze.

Seznam filmů