Andrzej Munk, pasažér

Řekneme-li, že prázdno po Andrzeji Munkovi v polské kinematografii trvá dodnes, nebude v tom ani náznak nadsázky. Režisér zemřel nečekaně, náhle, zřejmě právě ve zlomovém období své kariéry. Filmoví znalci dál analyzují poslední minuty jeho života a zaobírají se představami, jak by dnes vypadala polská kinematografie, kdyby tvůrce žil. Těsně před smrtí Munk natáčel film Pasažérka (1961, Cena FIPRESCI v Cannes), slavnou adaptaci rozhlasové hry Zofie Posmyszové o dozorkyni SS v koncentračním táboře Auschwitz (Osvětim) Birkenau. Začal také pracovat na přípravě argentinsko-italsko-polského koprodukčního snímku Bestia w potrzasku, který měl vyprávět o jednom z nejznámějších soudních procesů dvacátého století, tedy o procesu s Eichmannem v Jeruzalémě. Podle polského historika Tadeusze Lubelského byl tento projekt „příležitostí režírovat mužskou verzi Pasažérky, a to skutečně v mezinárodním měřítku. Přitom dva přední polští herci (Zbigniew Cybulski, Adam Pawlikowski) by měli šanci (…) vytvořit postavy fascinující, které by zaujaly všechny diváky na světě.“

Narodil se v roce 1921 v Krakově, v asimilované židovské rodině. Mládí prožil jako aktivní člen odboje. Válka se výrazně odrazila v jeho tvorbě, což ostatně platí pro všechny tvůrce polské filmové školy, do níž se Munk řadí. V roce 1950 začal pracovat ve Studiu dokumentárních filmů (Wytwórnia Filmów Dokumentalnych), kde v následujících pěti letech natáčel dokumenty v duchu tehdy vládnoucího socialistického realismu. Ale již v tomto období projevil svou vzpurnou povahu a pokusil se narušit propagandistická schémata ve filmech Slovo železničářů (1953) a Hvězdy musí zářit (1954).

Munkův hraný debut Člověk na kolejích (1956, cena za režii na MFF Karlovy Vary) vznikl v době říjnového politického uvolnění. Vzhledem ke způsobu narace v něm kritici hledali inspiraci čerpanou z filmů Občan Kane a Rašómon. Vyprávění o smrti železničáře Orzechowského je však především prvním pokusem polské kinematografie vypořádat se s obdobím stalinismu.

Další dva Munkovy filmy, Eroica (1957) a Šilhavé štěstí (1959), patří mezi nejvýznamnější počiny polské školy. Obě díla nás přenesou do doby druhé světové války, obnažují národní stereotypy a jsou výrazem ironického odporu k mytologizaci dějin. Polská badatelka Mariola Jankun-Dopartowa při jejich analýze používá metaforu „zaklínání démonů“.

„Nacházíme zde absurditu vyplývající z neexistence jednotlivých pravidel řídících vyobrazený svět, který není možné logicky interpretovat. Komické se mísí s tragickým, šaškování se zoufalstvím a strachem, patos s trivialitou, satira s objektivismem.“

Pasažérkou se bohužel filmografie Andrzeje Munka uzavírá. Podle Andrzeje Wajdy nečekaná smrt kolegy souvisí s faktem, že nevěděl, jak ji dokončit. Paradoxem je, že právě díky Pasažérce se Munk proslavil ve světě. Andrzej Munk zemřel v nemocnici na následky automobilové nehody, k níž došlo o pár hodin dříve, když byl na cestě do filmového studia. Jeho nejznámějším studentem byl Roman Polański.

 

Seznam filmů