bio Ráj

„Nevidět filmy od Satjádžita Ráje znamená být ve světě, aniž byste kdy viděli slunce či měsíc.“

Akira Kurosawa

 

Pocta nejslavnějšímu indickému filmaři, od jehož narození letos uplynulo sto let.

 

Filmografie Satjádžita Ráje se zdá být vystavěna v neustálém napětí mezi soustředivou a rozbíhavou silou. Pod touto na první pohled patrnou rozmanitostí jeho rozvětveného díla se skrývá neustálý pohyb sem a tam mezi zkoumáním reality a imaginárna, mezi světem dospělých a světem dětství v nás, mezi velkoměstem a vesnicí, domovem a světem, minulostí a přítomností, myšlenkou a jednáním, vnitřním a vnějším.

Režisérovo dědictví nicméně pochází nejenom od jeho skutečné rodiny, ale i od duchovní rodiny bengálské renesance, která se na začátku 20. století „pokusila vybudovat most mezi Indií a Evropou“, jak říká spisovatel Rabíndranáth Thákur, jehož myšlením je celé Rájovo dílo prodchnuto. Všechny autorovy filmy tedy naslouchají ozvukům světa a pokoušejí se o hudební propojení Východu a Západu.

Všechny Rájovy filmy se tedy pohybují na této trajektorii mezi vnitřním a vnějším. Tato konstitutivní bipolarita na sebe střídavě bere podobu neznámého člověka v domě, jako ve snímcích Doma a venku (1984) či Cizinec (1991), nebo postav ocitajících se v pro ně neznámém světě jako ve snímku Indické prázdniny (1969). Nicméně tento „vnějšek“ vždy působí coby faktor prohlédnutí. Ať už je tím neznámým prostředím vesnice, jako je tomu u pošťáka ve snímku Tři dcery, nebo svět práce ve velkoměstě, jako u hrdiny snímků Zprostředkovatel (1975) nebo Protivník, vždy se díky němu postavy naučí něco nového.

Do světa filmu vstoupil snímkem Žalozpěv stezky o jemu radikálně vzdáleném světě venkova. Před návratem k sobě je tedy nejdříve nutné ze sebe vystoupit a z toho pravděpodobně pramení i Rájovo pozorné naslouchání světu a bytostem, které je charakteristické pro celé jeho dílo. Jde tedy o dvojí pohyb, jednak o pozorování a popis neznámého vnějšku, a zároveň o naslouchání sobě samému pro dosažení souladu s bolestí světa. Právě tato „enharmonie“ je ústřední myšlenkou thákurovské poezie i zásadní filozofickou ideou indické kultury.

V jádru díla Satjádžita Ráje je ochota věřit v jednotu světa. Proto můžeme všechny jeho filmy číst jako pokus o znovunastolení pouta mezi vědomím a reálnem, obrazem a myšlenkou.

V úvodu snímku Protivník vstupujeme do světa plného trhlin a útržkovitých, chaotických obrazů, protože pouto hrdiny s jeho okolním prostředím bylo přerušeno. Musíme si počkat na velmi dlouhý záběr na davy v Kalkatě, kdy milenci snad konečně obsáhnou město pohledem, aby byla nit znovu navázána, aby svět zase nalezl svou jednotu.

Satjádžit Ráj sám sebe několikrát označil spíše za hudebníka než za kreslíře nebo filmaře. Sám si od roku 1961 skládal k filmům hudbu, protože ji nepovažoval za nějaký prvek „navíc“, který by pouze doplňoval obrazy. Hudba je pro něj především prvkem vnitřním – je jí svěřen úkol svázat pohled s viditelným, to ona umožňuje překročit hranici mezi tím, kdo se dívá, a tím, co vidí.

Točit způsob, jakým každý z nás obývá svět, znamená tedy zbavit se fragmentárního obrazu, který je zajatcem našeho zorného pole, a obnovit cestu od obrazu k myšlence, vytrhnout se vnějšímu prostoru a znovu nalézt jednotu vnitřního trvání.

A proto se Rájovy filmy zdají být zcela prodchnuté hudbou, která „zní“ i mimo samotnou zvukovou stopu.

I když polyfonní charakter filmu tedy umožňuje srovnání se západní hudbou, Rájovo melodické pojetí střihu je pravděpodobně inspirováno spíše hudbou indickou. Ta je založena na improvizaci, na nekonečném opakování variací na stejné téma, a zcela se tak vymyká narativní tradici, která proměňuje čas v neměnnou délku.

 

Celý text francouzské filmové historičky Sylvie Rolletové najdete v překladu Anny Žilkové v prvním letošním čísle časopisu Film a doba. (K dostání i v kavárně Ponrepa.)

Seznam filmů