Myrtil cinefil

Myrtil Frída (1919–1978) patřil mezi první pracovníky Filmového archivu (dnešního Národního filmového archivu) založeného roku 1943, kde působil až do své předčasné smrti roku 1978. Stal se bezpochyby jednou z nejvýraznější osobností českého filmového archivnictví a dějepisectví. V kladném slova smyslu „fanatikem“ své práce, nadšencem a chodící filmovou encyklopedií: „Frída vám ‚z hlavy‘ poví, kdo hrál v Generální linii, kdo režíroval prvního Tarzana, nebo který díl filmu Tam na horách má potrhanou perforaci“ – trefně poznamenal na jeho adresu zakladatel instituce Jindřich Brichta. (Jindřich Brichta, Starosti s filmovým archivem. Filmová práce 2, 1946, č. 26–27 (29. 6.), s. 4.)

Přínos Myrtila Frídy oboru spočíval především v takzvané identifikační práci, určování totožnosti starých, zapomenutých filmů. V tom dosahoval světové úrovně. Dokonce vyvinul vlastní metody identifikace a o své know-how se poté ochotně dělil se zahraničními kolegy, v korespondenci, při stážích nebo na kongresech a sympoziích pořádaných Mezinárodní federací filmových archivů (FIAF). Detektivní pátrání po identitě filmů bylo předstupněm pro jeho aktivity na tehdy neoraném poli filmové historie. Ať už sám nebo ve spolupráci s žurnalistou a dalším „filmovým Palackým“ Jaroslavem Brožem, napsal nespočet popularizačních článků, kratších studií i několik knih. S kolegy z archivu po desetiletí sestavoval filmografie a katalogy, jejichž prověřené a toho času velmi pracně získávané informace jsou netušeným nebo nepřiznávaným základem i současných veřejně dostupných filmových databází. Jako odborný poradce nebo scenárista se nadto podílel na řadě střihových filmů a televizních pořadů o dějinách naší i světové kinematografie vyrobených od padesátých do sedmdesátých let minulého století. Zároveň to byl vášnivý cinefil s vyhraněným vkusem. V prvé řadě milovník americké kinematografie a hvězd, jako byli Buster Keaton, Douglas Fairbanks nebo Fred Astaire. Z českých filmů k jeho oblíbeným patřily snímky z němé éry kinematografie. Tyto osobní preference představovaly jeden z mnoha faktorů, které se v odrážely v hracím profilu prvních let Ponrepa, na jehož programování se Myrtil Frída podílel. Co je však ještě důležitější, ovlivňovaly také proces utváření archivního fondu a jeho skladbu – Frída se totiž již od poválečných let účastnil výběru filmů do archivní péče a poté z pozice vedoucího filmových historiků dlouhodobě řídil agendu výměn se zahraničními archivy. V kontextu normalizace a personálních čistek, probíhajících i napříč znárodněným kinematografickým odvětvím, byl Myrtil Frída v polovině sedmdesátých let převeden z Filmového archivu a funkce vedoucího historiků na jinou pracovní pozici ve struktuře tehdejšího Československého filmového ústavu, jehož byl archiv součástí. Podle mnohých Frídových současníků tento svévolný akt odloučení člověka s filmem bytostně spjatého od jeho „malého světa“ se zásadně podepsal na zhoršení Frídova zdravotního stavu. Zemřel ve věku 58 let.

„Nedovedu si Myrtila představit v žádném jiném povolání, než v tom, které si zvolil a kterému věnoval všechen svůj čas. Byl to prostě filmový historik rodem, byl to nejzanícenější filmový fanda, s jakým jsem se kdy setkal. Filmy, to byl živel, bez kterého by asi nebyl mohl existovat.“ (J. Z. Novák; in: To je mi pěkná historie)

Snímky, které budou v rámci tří představení uvedeny – pásmo střihových a dokumentárních filmů vytvořených ze sbírek paměťové instituce a jejími zaměstnanci, pásmo krátkometrážních filmových grotesek Lupina Laneho a americký muzikál Krásnější než sen – odrážejí některé z výše zmíněných preferencí a zároveň je lze považovat i za otisk každodenních aktivit filmového archiváře a historika Myrtila Frídy a jeho kolegů.