Jean-Luc Godard – kniha psaná devadesát let

18. září 2019: Stéphane Delorme, jeden z nejpozoruhodnějších filmových kritiků současnosti, už možná tuší, že jeho dny v čele měsíčníku jménem Cahiers du cinéma jsou sečteny, když se svým redakčním kolegou Joachimem Lepastierem přijíždí do švýcarského Rolle, aby tu, po dlouhé odmlce, natočil rozhovor s režisérem, který kdysi do jejich časopisu přispíval. Kdysi, to znamená: před víc než šedesáti lety – čili v době, kdy oba návštěvníci ještě ani nebyli na světě. Na tomto místě publikujeme z rozhovoru   několik málo úryvků.

Celý podzim 2020 patří v Ponrepu Jeanu-Luku Godardovi. Osamělému muži z Rolle bude za několik týdnů devadesát let.

 

 

Do Knihy obrazu jste vložil, pěkně za sebou, fotografie Truffauta, Rohmera a Rivetta. 

Pro mne je to trojice nouvelle vague. Chybí tam Jacques Rozier, ten novou vlnou přímo byl, nepsal ale do Cahiers du cinéma. Chabrola do nouvelle vague nepočítám. 

 

Ani Hodné holky a jeho první filmy ne? 

Když byly nové, tak jsem ještě věřil, že ano. Truffauta jsem nemohl tam nedat. Ale Chabrol jen dávkoval filmy jako prodavač v lékárně, zato jich natočil strašně moc. No, ale aspoň napsal Hitchcocka (Historicky vůbec první knižní monografii o Alfredu Hitchcockovi vydal Claude Chabrol společně s Érikem Rohmerem v roce 1957. M.K). 

 

Vzpomenete si často na roky v Cahiers

Ano, je to můj život. 

 

A to je tak krásné na Knize obrazu: nesete všechno s sebou, kladete jednu část svého života na druhou… 

Poté, co jsem začal v Revue du cinéma, mne Jacques Doniol-Valcroze uvedl do kruhu Cahiers, krok po kroku. Byl spolu s André Bazinem šéfredaktorem. Hodný – tohle označení mu opravdu padlo. Bazin vedl komunistický spolek Práce a kultura, který sídlil přímo naproti Akademii krásných umění. A člověk, který měl vedle malé knihkupectví, byl jeden z Rivettových přátel ještě z Rouenu… Střípky příběhu, jak jsem se k němu tehdy pomaloučku připojil. Záleží mi na tom, si ty historky zachovat. Byl jsem opatrný jako postava od Delacroixe, nicméně jednomu z mých strýců jsem odcizil peníze, abych financoval Čtverylku, Rivettův první krátký film. 

 

Ke komu jste měl tehdy nejblíž? 

Právě k Rivettovi. Později k Truffautovi, než natočil Uličníky. Víc než s Rivettem jsem to s Truffautem táhl v době, kdy psal Jistou tendenci francouzského filmu. Tehdy existovala non-stop představení, takže člověk mohl jít do kina ve 14 hodin a odejít až o půlnoci. Mně stačily tak dvě hodiny, zatímco Rivette, ten zůstal až do konce. Úplně jiný život vedl Rohmer, profesor ubytovaný naproti Sorboně. Aby se jeho matka nedozvěděla, že se spustil s filmem, podepisoval se Rohmer, ačkoli se jmenoval Schérer – já mu tak říkám dodnes. Tihle mí tři přátelé, Schérer, Rivette a Truffaut, byli tedy velmi rozdílní, ale co jsem s nimi poznal, to bylo pravé kamarádství. Rohmer byl jedním z mála, kdo věděli, do které ženy jsem byl zrovna zamilovaný – a já to věděl o něm. Jako o deset let starší člověk patřil ke generaci Bazina a Pierra Kasta, k nimž v časopise tvořil jistou protiváhu. 

 

Nezdá se, že by jste byli v Cahiers zpolitizovaní už v těchto letech. 

Ne, tehdy jsme mluvili stále jen o filmu, ani s milostnými historkami jsme se moc nesvěřovali. Vidím se, jak jdu s Rivettem po Almském náměstí, a protože je zrovna válka v Alžírsku, vytrubuje zrovna řidič jednoho auta O-A-S, O-A-S. „Záběr jako z filmu od Douglase Sirka,“ povídám – a Rivette mi hned vynadá, že vůbec nemám ponětí o politice. 

 

Dnes se stále mluví jen o hrozbách, málem jako by lidi po apokalypse toužili. 

Kdykoli ohlašovala katastrofu literatura, lidi to četli jako texty, nedovedli ty znaky skutečně přečíst jako předzvěst, aby pak řekli: Musíme udělat to a to, aby nedošlo k válce! No a dneska je ohrožen život na planetě, lidé to vidí a začali proti tomu něco dělat. Přemýšlejí o tom ale zase skrze texty, a proto tomu moc šancí nedávám. Ve filmech, které z toho vzniknou, vidíte pak samé potopy, samé tající ledovce… Namísto kinematografie zase texty, které ničemu nepomůžou. 

 

Vás začal stále víc zajímat pohled zvířete. 

Podle jedné báje nabídl Bůh opicím, jestli by nechtěly taky mluvit. A ony na to: „Fakt ne!“ Chápu je. Gesta jim úplně stačí. Pes nemá nic společného s hercem. Pokud ho nezneužijete třeba k válce, bude vše současně: ztracený, milý, otevřený… A co teprve osel! Velice obdivuji film A co dále, Baltazare Roberta Bressona, i když za jeho vůbec nejlepší film považuji K smrti odsouzený uprchl

 

Proč mu dáváte přednost? 

Protože je svému názvu věrný v každém záběru. Je to film, který začíná rukama. Přišlo mi správné začít rukama i v Knize obrazu, dalo mi to pocit opory. Bressonovské ruce jsou ruce hledající únik. A kamera v každém záběru ohledává možnosti úniku, ničím se od toho nedá odvést. 

 

Jediná bytost, která víc než sebe miluje nás, je pes. To je báječná věta z Vašeho filmu Sbohem jazyku

To napsal Rilke, jeden z těch velkých autorů, kteří se snažili proniknout do Jinam. Mně k tomu stačilo následovat Roxyho, mého psa.

Seznam filmů