Očima Petra Krále

Umění psaní o filmu, přesněji o zvláštní poezii vlastní jen a jen filmu, ztratilo letos 17.června jednoho z nejvýznamnějších a ve světě nejrespektovanějších autorů, Petra Krále.

Velkou část z toho, co Petr Král původně publikoval ve francouzštině, stihl ještě sám přeložit do své mateřštiny, mezi nimi proslulou studii o němé komedii Groteska aneb Morálka šlehačkového dortu, zásadní texty o Tarkovském, o Wellesovi, o Antonionim a o tolika dalších. Kdo pátrá po tom nejlepším, co bylo kdy napsáno o filmu v českém jazyce nebo do něj přeloženo, nemůže k Petru Královi nedojít; filmovou esejistiku tady na tak brilantní úrovni nepěstoval nikdo, ani za časů Karla Teigeho či Záviše Kalandry, Jiřího Voskovce nebo Jaroslava Seiferta.

Od počátku našeho století a zvláště po svém trvalém přesídlení z Paříže zpět do Prahy přijal Petr Král mnohokrát naše pozvání, aby v Ponrepu uvedl některý film; nikdy přitom neopomenul vyzvat diváky, aby k jeho básnickým objevům přidali své vlastní, jako třeba při projekci Zániku domu Usherů v mistrovském zfilmování Jeana Epsteina. Jednou dokonce přišel sám s návrhem na celou retrospektivu v Ponrepu: věnoval ji postavě Čeňka Šlégla, herce a příležitostného režiséra z doby první republiky a protektorátu. Podobnou poctu polozapomenutému ne-klasikovi mohl iniciovat sotva někdo jiný než Petr Král: byla příkladná pro jeho celoživotní odmítání oficiálních, akademických dějin filmu, ve jménu dějin „skutečných“, psaných a předávaných skoro potají. Petře, v Ponrepu máš opět slovo:

„Máloco je tak podezřelé jako oficiální dějiny, světové nebo pouze filmové. Vždycky jsme si s kamarády říkali, že jediné pravé dějiny lze sestavit z „okrajových“ materiálů jako jsou dobové reklamy, šlágry, anekdoty, zprávy z černé kroniky i třeba životopisy nejrůznějších figurek a podivínů. Pravé dějiny filmu podobně začínají tam, kde jeho oficiální dějepisci umlkají; daleko od dat a abstrakcí, které plní jejich svazky, jsou jen ideální sumou osobních zážitků, které filmy poskytly každému z těch, kdo v životě přihlíželi aspoň jednomu promítání. Osobně jsem vždycky vnímal filmy jen z hlediska tajemství a podnětů, které mohly poskytovat mému snění. Záznamy některých objevů, které jsem ve filmech udělal, mají být hlavně povzbuzením pro další: výzvou, aby k mým nálezům připojili své, a pravé filmové dějiny, jejichž mají být mé poznámky prvními značkami, tak šířili dál.

Čím víc na filmy chodíme, tím víc nám vytvářejí celý druhý, náhradní život; taky tím, jak začnou odkazovat jedny k druhým, jedny druhé připomínat a splétat se do souvislé tkáně, která nám nakonec zastíní i skutečný svět. Ve stavu zvláštní nervozity, do nějž nás uvádějí všechny formy výrazu vyžadující mechanickou reprodukci (myslím i na hudbu na gramofonových deskách), vyplňujeme čím dál víc myšlenkami na filmy všechen volný čas, včetně svých bezesných nocí; se skutečnými zážitky se už vyrovnáváme jen v letmých chvílích, kdy se nám přiházejí, řada z nich je ke všemu pozoruhodná jen tím, že nám připomínají scény a záběry z filmů. Zbývá ptát se, kde v té stále užší mezeře mezi vidinami na plátně a jejich odlesky, které stačíme zahlédnout cestou z biografu nebo do něj, zmizí konečně i to, co zbývá z nás samých.

Pravda je jen v biografu a jeho klamech, to se ví. Le cinéma, il n´y a que ça de vrai.

 

Spěchám na metro, abych stihl promítání v pařížské filmotéce; před vstupem do podzemní dráhy nicméně krátce strnu, upoután pohledem na zkroucený pruh filmového pásu, který se povaluje na chodníku a ve větru se tu trochu svíjí, s lehkým šramotem uschlého listí. Není pochyb, podzim je tady.“

Seznam filmů