Georgij Šengelaja

„Filmy Georgije Šengelaji jsou jako gruzínské lidové písně. Je v nich smutek, síla a emocionalita,“ takové charakteristiky se objevovaly letos v únoru v médiích, ohlašujících odchod jednoho z nejvýznamnějších gruzínských filmařů. Georgij se narodil jako nejmladší ze tří synů režiséra Nikolaje Šengelaji a herečky Nato Vačnadzeové. Stejně jako o čtyři roky starší bratr Eldar nenechal na sebe dopadnout tíhu závazků vůči svým rodičům, podílejícím se zakladatelským způsobem na utváření tamní kinematografie, a s důvěrou ve vlastní talent vystudoval na počátku šedesátých let filmovou režii na moskevské škole VGIK. Už jeho absolventský středometrážní snímek Alaverdoba (1962), nazvaný podle náboženského svátku, oslavujícího sklizeň úrody ve východní Gruzii, se stal důležitou položkou jeho filmografie, po které následoval celovečerní debut, dobrodružný snímek Nechtěl zabíjet (1967). Své zásadní dílo vytvořil Georgij Šengelaja na konci desetiletí, když natočil film o naivním malíři Niko Pirosmanim, výjimečný ve stavbě filmových záběrů a jejich intonaci. Melancholický proud obrazů, kombinovaný se svébytnou hrdostí hlavní postavy a nejspíš i samotného autora, se poté nestal hlavním stylotvorným znakem Šengelajovy poetiky, jak dokumentují rozjásané Melodie Verijské čtvrti (1973), ale právě v této poloze byl Georgij Šengelaja nejsilnější. V polovině osmdesátých let se k ní vrátil filmem Putování mladého skladatele, za který získal cenu za režii na Berlinale 1986. Po rozpadu SSSR realizoval už pouze tři snímky, z nichž poslední – komedie Vlak jede dál a dál (2005), odehrávající se na železničním spoji z Tbilisi do Batumi – vyjadřoval jeho rozčarování z novodobého vývoje země. Na něm se snažil osobně podílet jako zakladatel politické organizace „Gruzínská strana vinné révy. Společně s Ruskem“, které se však mezi ostatními formacemi výrazněji neprosadila. Možná právě proto Šengelaju charakterizovali jeho přátelé v nekrolozích dvěma slovy „revolucionář a introvert“. Navzdory tomu, že se mu – jako i mnohým jiným – po roce 1991 už nepodařilo navázat na úspěchy dosažené v sovětském období, na čemž se podepsaly obtíže s financováním připravovaných projektů (více o tom například český dokumentární film Zvony nad Tbilisi, 2012, r. Pavel Kolaja), stal se Georgij Šengelaja klasikem, jehož tvorba si podmaňuje a inspiruje další a další generace.

Seznam filmů