Febiofest 2020 / Max Ophüls

Max Ophüls (1902–1957)

Co stihl Max Ophüls, rodák z německého Sárska, vytvořit během pouhých pětadvaceti let své aktivní filmové dráhy (1931 až 1956), patří k tomu vůbec nejcennějšímu, čím se kinematografie dvacátého století může pyšnit. Stylistická objevnost a experimenty, pro něž si skoro vždy vybíral příběhy v bytostně „měšťanském“ žánru melodramatu, ho dovolují postavit po bok těm největším, jako byli Ingmar Bergman nebo Federico Fellini. (S prvním ho spojuje jasné upřednostnění ženského světa, s druhým láska ke spektáklu a všudypřítomná melancholie). Jsou-li jména Bergman či Fellini pevně zakotvena v povědomí českých diváků už několika generací, pak pro jméno Max Ophüls to určitě neplatí. Kdo bude pátrat po důvodech, najde velice různorodé: společensko-estetické, politické a bohužel i rasistické. Estetika: místo, aby pokrokově pranýřoval sociálně nespravedlivý svět, věnoval Ophüls celé své dílo prakticky jen světu lásky, krátkým milostným vzplanutím, sexu – v secesně sublimovaném podání – a také zmaru, v nějž všechna ta velká láska pokaždé ústí. Politika: po strmém vzestupu, který Max Ophüls zažil se svými prvními filmy, když mu bylo sotva třicet let, musel pro svůj židovský původ opustit nacistické Německo a zkoušet své štěstí hned v několika zemích Evropy, nakonec v USA. Jestliže český protektorátní divák nesměl poznat Ophülsovy exilové filmy, pak k těm poválečným mu zase zatarasila cestu závora komunistické distribuce, vnímající snímky jako Rej či Radovánky nutně jako výplody vkusu přejemnělého buržoazního dekadenta. Dnes můžeme říci, že ani s jedním z hlavních představitelů světové filmové klasiky se česká cinefilie nemíjela a nemíjí tak fatálně a dlouhodobě, jako s tvůrcem nesmrtelné Loly Montès. K odčinění této historické křivdy bude zapotřebí ještě hodně úsilí a času; letošní retrospektiva Febiofestu může být jen malým začátkem.