Éric Rohmer Symposion

Rohmer má oko estéta. Ve všedních věcech, v odívání, v konverzaci, v držení těla, v chování – ve všem je pozorný ke kráse. Ohledně malířství jsme několikrát mluvili o Raffaelovi, který chce vyvolat dojem snadnosti, protože, podle Rohmera, divák nemá pociťovat umělcovo úsilí, vše má vypadat přirozeně. Zlaté pravidlo: prostředí, v němž se natáčí, nesmí být kvůli filmu měněno.

Diane Baratierová (kameramanka posledních filmů Érika Rohmera)

 

Le goût de la beauté – tak zněl ve zkratce umělecký program Érica Rohmera. Bez sebemenšího stínu pochybnosti se ho držel po celý svůj dlouhý život (antologie jeho textů o filmu nese ten název rovněž). Slovo goût mělo u Rohmera vždy oba své významy; krása, kterou hledal, měla tvář ženy, byla smyslová, měla svou chuť, její nalezení zároveň vyžadovalo vytříbený vkus, znalectví nemající nic společného s cinefilním fanouškovstvím. Rohmerův goût směřoval k určitému ideálu a k těm, kteří ho podle něj dokázali naplnit, i když byli jinak jakkoli odlišní a náleželi různým epochám. V hudbě to byli Mozart a Beethoven. V malířství: Raffael. V literatuře: Balzac a Goethe. Ve filmu: Murnau, Renoir, Hawks, Hitchcock a Rossellini.

Ve své vlastní tvorbě se Éric Rohmer rozhodl jít v jejich stopách, klasicistní goût de la beauté, který u zmíněných deseti umělců obdivoval a analyzoval (v textech věnovaných nejen kinematografii, ale i dějinám vážné hudby) mu byl neomylným kompasem, což pro ostatní představitele rodící se nové vlny na první pohled neplatí. Přesnější by asi bylo říci, že mladí pánové Truffaut, Rivette a Godard jenom nebyli v této otázce tak nesmlouvaví jako jejich o trochu starší kolega, protože zásadní estetické diference v okruhu této pařížské silné čtyřky v konstitutivním období padesátých let minulého století ve skutečnosti (ještě) neexistovaly.

Od narození Érika Rohmera, jedné z nejinspirativnějších osobností poválečného evropského filmu, uplyne 4. dubna sto let.

 

Éric Rohmer

Film je pravdivější a lehčí, když mnoho nestál. Lidé tomu sice nevěří, ale jsou filmy, které by se bývaly nepovedly, kdyby nebyly levné. 

 

Nesnáším slovo režisér, také ho nikdy neužívám, protože popírá veškerou uměleckou dimenzi. Vždy jsem trval na pojmu „tvůrce“.

 

Film není řeč, film je svébytný umělecký druh. Místo, aby totéž vyjadřoval jinak, vyjadřuje něco úplně odlišného: krásu sui generis. Stejně tak svébytná je krása Bachovy fugy nebo Velázquezova obrazu. Ostatním druhům umění se to filmové podobá jen v tom, že chce v kráse dosáhnout stejně vysokého stupně.

 

U Picassa se mi osobně líbí jeho téměř klasický smysl pro kompozici, jeho harmonie a múzičnost. Ta chybí všem jeho následovníkům či napodobitelům. V dalším vývoji malířství vznikly věci vysloveně politováníhodné, narážím na ně nejen ve Francii. Vzpomínám si na návštěvu jakéhosi muzea v Praze, kde stála jedna zrůdnost vedle druhé a uprostřed něco, co člověku dovolilo se povznést: portrét od Cézanna. Prostě pravé malířství – a zbytek k ničemu.

 

Moderní forma se může stát stejně tyranskou jako forma klasická a lze-li mezi tyraniemi volit, pak já volím tu klasickou.

 

Odmítnutí psychologických konvencí, s tím souhlasím. Co ale neodmítám, je psychologická konzistence charakterů. Rád na plátně ukazuji myslící bytosti, jež mají „psyché“ v řeckém smyslu. Věřím, že filmy vystavěné na zápletkách a charakterech mohou být modernější než filmy odpsychologizované a oddramatizované. Co se těchto týče, zdá se, že jsou od osmdesátých let „u konce s dechem“.