Kurt Kren

Filmy Kurta Krena (1929–1998), který spolu s Peterem Kubelkou v druhé polovině padesátých let minulého století udělal z Vídně na několik desítek let nejdůležitější evropskou metropoli radikálně modernistického či nenarativního filmu, jsme mohli v Praze vidět na plátně naposledy před necelým čtvrtstoletím, tvůrce byl tehdy v Ponrepu osobně přítomen. Rakouské filmové muzeum, uchovávající filmařovu uměleckou pozůstalost, nedávno Krenovy snímky restaurovalo (ve spolupráci s distribuční společností Sixpackfilm). Mezinárodně renomovaný filmař a historik Peter Tscherkassky sestavil spolu s kurátorem Thomasem Korschilem (autorem následujícího textu) program na DCP, který je reprezentativním průřezem celou Krenovou tvorbou. Filmy Tisícletkino a Film kreseb – Balzac aneb Oko boží byly původně natočeny na 35mm filmový materiál, všechny ostatní snímky pásma na 16mm.

_ _ _

Průřez jedinečným dílem čítající filmy z téměř všech velmi rozličných fází čtyřicetileté tvorby – počínaje druhou prací oficiální číslované filmografie až po tu předposlední: rané sériové kompozice, politické a anarchické filmy z období kolem osmašedesátého roku, klidnější časové studie vzniklé z valné části v emigraci v SRN, jeden film z Ameriky, strukturální zahuštění pohledu z posledního vídeňského období.

Životní dílo Kurta Krena se vyznačuje nejen rozmanitostí a vynalézavostí, retrospektivně i pozoruhodnou vytrvalostí a kontinuitou překonávající všechny biografické i zeměpisné zvraty, ale především svou zdvojenou soustředěností na obraz: na procesy vnímání stejně jako na materiálie filmu coby média. Je to – naprosto nedogmatická – škola vidění (a filmování), která postupuje tak, že si klade otázky, hledá, zkoumá a přitom nesměřuje k žádným posledním pravdám či prvotním důvodům.

Co se stane, když posloupnosti nehybných obrazů, rastrovaných portrétových fotografií, vdechnete filmovými prostředky život? Když se zdá, jako by pádící sled obličejů v nejmenších jednotkách a z nich zvětšených obličejových partií vytvářela v meziprostoru jednotlivých obrazů vlastní neskutečný život? (Čtyřicet osm hlav ze Szondiho testu) Anebo: jak vypadá čas, který neplyne chronologicky, ale je synchronně zhmotněn do obrazu neustále se měnící přírodní scenérie vějířovitě rozložené do několika rovin? (Azyl)

Krenovy filmy jsou – po stránce produkce i recepce – experimenty s otevřeným vyústěním, a to navzdory veškerému plánování i mnoha detailně dopředu stanoveným parametrům. Většina zde představených prací byla vytvořena přímo v kameře (16mm), bez dodatečného zpracování, podle detailních partitur či časově definovaných natáčecích plánů. Přesto nebylo možné ten který výstup nikdy přesně předvídat. Zůstával pro samotného Krena až do prvního zhlédnutí překvapením, obdobně jako tyto filmy dokážou i dnešní diváky ideálně vtáhnout do dobrodružství percepce. Tyto estetické – s odkazem na vlastní vnímání, sebepozorování a kladení si otázek o sobě samém – a kognitivní prožitky tvoří jádro Krenova díla, nejde mu o zfilmování a opětovné rozpoznání nějaké konstrukce.

Ačkoli Kren filmové formy rozšířil a dovedl je jako málokdo jiný na hranice tohoto média, nejsou jeho filmy vzdálené světu, naopak, jsou konkretizací, komprimací smyslové zkušenosti. Pět krátkých snímků vzniklých náhodou při čekání v benátské kavárně – pohled ven na nábřeží a lagunu, nejméně čtyři za sebe vrstvené prostorové a dějové roviny, následné krátké výstupy různých aktérů: hrubý materiál k filmu s názvem TV roztančil Kren stálým opakováním a novými konfiguracemi. Momentky oddělené černotou spolu korespondují jako části možných příběhů.

V několika pracích na sebe Kren vrství obrazové i časové roviny, někdy se obraz promítá sám do sebe pomocí kombinace pozitivu a negativu, jako například v Pokládku. Tady zjišťujeme až v průběhu snímku, co to vlastně vidíme – resp. na co má historická fotografie upamatovat. Viděti – pamatovati si, to je proces. Reprodukce jednoduše nezobrazuje (již proběhlou) skutečnost, ta je v obrazu a je třeba ji jako obraz rekonstruovat. Kren se proto ptá i po formě a prožitku samotného času, jako ve snímku Žádný Dunaj nebo v Azylu, kde jsou fragmenty obrazů natočené během jednadvaceti různých dní k vidění v jednom záběru. Pomocí promyšlené techniky masky a vícenásobné expozice přímo v kameře obchází Kren jednotlivé okénko coby nejmenší jednotku filmu. Intervaly – tyto prázdné, ale vše-rozhodující meziprostory – jsou vtažené v jednotlivých políčkách. Výsledek pak působí náležitě fragilně, časostroji Azyl hrozí, že se hned v příští chvíli rozpadne.

Práce s (technicky i ekonomicky) nejjednoduššími prostředky dílo Kurta Krena charakterizuje, i to, jak rozmanitými způsoby tato omezení přetvořil, aby byla plodná. Koncentrace a redukce (většinu filmů tvoří jeden syžet, jedno místo, jeden záběr, jedna pozice kamery). Malá forma, které zůstal věrný celá desetiletí. Nezávislost, kterou si dokázal udržet celý život, byť to znamenalo zůstat chudý.

Tisícletkino: Co dělají turisté, když fotografují? Co dělá Kren, když je přitom natáčí? Kaskády obrazů, rozlomení kontinuity, rozlomení identifikujícího pohledu, vydrezírovaného k rozpoznávání. Pohledu, který, zatímco se chce zastavit, znovu a znovu vyklouzává.

Thomas Korschil

(překlad Zuzana Veselá)