Ivan Passer o noci pod kůží, o tichu dalekého hedvábí, o úleku krve před mrazivou modří měst

„Několik velkých filmů lemuje kariéru diskrétního muže, jímž byl režisér Ivan Passer,“ napsal v 12. ledna 2020 Didier Péron v úvodu svého nekrologu pro Libération, zatímco ve stejný den podávala česká média jen důkaz za důkazem své totální neschopnosti dostát významu jednoho z největších režisérů, jaké tato země kdy světové kinematografii dala; pouze články Petra Fischera na aktualne.cz a Jindřišky Bláhové v Respektu byly čestnou výjimkou, další (sporé) pokusy o seriózní reflexí života a díla Ivana Passera se objevily teprve v následujících dnech a týdnech (Karel Hvížďala na ČRo Plus, Martin Šrajer na Alarmu).

 

Přední německý filmový historik Ralf Schenk svůj nekrolog v odborném časopise Filmdienst 20. ledna uzavřel slovy: „Ivanu Passerovi by stačilo natočit Fádní odpoledne, Intimní osvětlení, Zrozen k vítězství a Cutterovu cestu, a zůstaly by po něm čtyři milníky kinematografické moderny.“

 

Petr Král

„V samém svém konkrétním mase Passerovy filmy soustavně zdůrazňují – tím, že je uskutečňují – tři životní hodnoty: humor, erotismus, revoltu. Je-li u něj humor méně efektní než u Formana, má přesto s Formanem společný onen příznačný, typicky středoevropský pohled, jenž je pravým opakem všech ideologií: pohled zároveň plný porozumění a krutý až k cynismu, pronikající bez lítosti až na dno lidské absurdnosti a schopný, v případě potřeby, proměnit ve slast i tuto absurdnost samu. (…)

I když jeho vidění světa je melancholické a skeptické, Passerův svět sám přitom nemá nic pochmurného. Konstanty, které tu lze rozeznat, nejsou rozvinuty v moralitu, ale právě jen ve vidění; Passer s nimi nezachází jako s abstraktními tématy, ale naopak jako s konkrétními tajemstvími, za nekonečně pozorné zvídavosti vůči lidem i věcem. Evidentní uchvácení pestrostí světa je konečně neoddělitelnou součástí jeho projevu. (…)

Revolta o to přirozeněji doplňuje Passerův svět, že je u něj totožná – spíš než s militantní vůlí – s básnickou dimenzí vlastní každé lidské bytosti; je to jaksi pouhé zjevení nostalgie, která provází každou existenci, rozporu mezi každodenní rutinou a naší touhou po nedosažitelném jinde, a jejich metamorfosa v čin. Ještě předtím, než se střetnou s drogou, s násilím, se sociálním bezprávím, řeší protagonisté filmů Zrozen k vítězství, Zákon a nepořádek, Cutterova cesta tentýž problém jako hrdinové Intimního osvětlení: problém prázdna, na nějž narážejí i ve svých nejrozjásanějších chvílích, a jemuž se snaží uniknout vynalézáním nových her.“

 

Chválu Ivana Passera, i dnes, po téměř čtyřiceti letech, nejzásadnější z analýz věnovaných Passerově poetice, napsal Petr Král. Vyšla poprvé francouzsky v 252. čísle časopisu Positif (1982), brzy nato poprvé česky v 66. čísle exilového Svědectví. Nejnověji text vyšel v plném znění v monumentálním souboru esejí Petra Krále Vlastizrady (2015, s. 588–593).