Říman z Rimini

Narodil se v Rimini, jako mladík dorazil do „věčného města“, z nějž svým způsobem nikdy neodešel. V jeho filmech vidíme moderní Řím režisérovy současnosti, vracíme se do minulosti, kterou sám zažil (dětství za vlády Mussoliniho ve falešném Rimini postaveném pro Amarcord v římské Cinecittě). Archeolog-mýtoman nás pak zve k objevování dalších a dalších dějinných vrstev, ve snímku A loď pluje se ocitáme na soumraku I. světové války, barokem procházíme s Casanovou, bezuzdně dekadentní antický Řím ožije v Satyrikonu. Historií evropské civilizace v její totalitě pak jako ve snu listujeme ve filmu, v němž se věčné město samo stalo hlavním protagonistou, v Romě. Filmař, který (přes občasné myšlenky na útěk) nedokázal opustit místo, které je s dějinnou pamětí svázáno víc než všechny ostatní metropole, se nakonec sám stal součástí kolektivní paměti nás všech.

Řeč je o Federikovi Fellinim, jehož sté výročí narození si 20. ledna připomene celý kulturní svět.

_ _ _

Můj milý Fellini,

You will never have the easy way.

Myslím, že žádný z velkých tvůrčích lidí, jež nazýváme génii, nikdy nepracoval s úsměvem. Moc přemýšlím o tom, že jsem nikdy neviděl podobiznu Michelangela, Leonarda da Vinciho, Rembrandta nebo Van Gogha, na níž by se smáli či aspoň působili uvolněně. V mládí jsem si představoval, jak si malíři, zatímco malovali, pohvizdovali nebo vyprávěli přátelům historky. Spisovatele, kteří svá díla píší v euforii.

Později jsem pochopil, že to platí jen pro průměrné autory a pro mazaly.

The hard way, tuhle cestu znáte už dlouho, ne-li odjakživa. A čím déle po ní jdete, tím víc překážek musíte překonávat, abyste mohl realizovat další film…

Váš věrný starý

Georges Simenon

(dopis z 20. září 1979)

_ _ _

 

Federico Fellini

O filmech by se nikdy nemělo mluvit! Především proto, že svou povahou je film nepopsatelný slovy. Je to jako bychom chtěli vyprávět obraz nebo slovně vyjádřit hudební partituru. Také proto, že mluvením o filmu se sklouzne do řady svazujících, rozpačitých dohadů, vymezujících jej v obrazech, strukturách a charakteristikách, jež jen nevyhnutelně zkreslují.

Existují dvě postavy: bílý klaun a august. Bílý klaun se stává Matkou, Papežem, Umělcem, Krasavcem, zkrátka tím, co se sluší a patří. August se proti takové dokonalosti bouří, opíjí se, válí se na zemi, provokuje ke vzpouře. Bílý klaun a august jsou jako paní učitelka a žáček, matka a uličnický synáček. Dalo by se říci: anděl s plamenným mečem a hříšník. Čím víc budeš nutit augusta, aby hrál na housle, tím falešněji bude troubit na tubu. Jakmile tě napadne nějaká myšlenka, vysměj se jí, říka Lao-c´. Myšlenka = bílý klaun. Výsměch = august.

Pier Paolo Pasolini je bílý klaun, jeden z těch líbezných a mudrlantských.

Michelangelo Antonioni patří mezi mlčenlivé, němé smutné augusty.

Picasso? Nádherný a furiantský august bez komplexů, který si umí vždycky poradit a nakonec vítězí nad bílým klaunem.

Einstein: zasněný, očarovaný august, který nikdy nemluví a který v poslední chvíli neviňoučce vyrukuje s řešením léčky, do níž ho bílý klaun mazaně vláká.

Luchino Visconti: bílý klaun s obrovskou autoritou, kterou vzbuzuje už jeho skvostný kostým.

Hitler: bílý klaun. Mussolini: august.

Sigmund Freud: bílý klaun. C. G. Jung: august.

Tahle hra je natolik pravdivá, že máš-li před sebou bílého klauna, začneš se bezděky chovat jako august a naopak.


Seznam filmů