Rusko neznámé / Seminář ruského filmu

Rusko je a bylo zemí jen zřídka kdy vnímanou mimo politický kontext. Z toho důvodu bývá jeho filmová (a vůbec kulturní) produkce utilitárně selektována a vypadávají z ní tituly, které se nehodí té které ideologické tendenci. Vinou takto sešněrované optiky se v průběhu dějin propadaly do neznáma mnohé snímky, které neodpovídaly ať už tematické, nebo stylistické poptávce doby. S odstupem času se ale zdá, že právě tyto tituly o době svého vzniku vypovídají zajímavěji, než tehdy propagovaná produkce. A právě z pozapomenutých, případně českému prostředí zcela neznámých snímků, je sestaven celý program XXVI. ročníku Semináře ruských filmů s příznačným podtitulem Rusko neznámé.

Nakolik neotřelý pohled poskytujeme, se ukáže už v nejstarším z uváděných snímků přehlídky. Rozverné melodrama Zloděj lásky Abrama Rooma z roku 1927 zůstává i po devadesáti letech stylově i tematicky moderním filmem. Netradiční zápletka „lásky ve třech“ nejen že neodpovídala zuřivě střežené sovětské morálce, ale vybočuje z dané produkce i formálně, neboť předjímá znaky městských symfonií, které se v soudobé Evropě teprve začínaly točit. Tematicky se tento film navíc propojuje s vůbec poprvé v Česku uváděnými Druhořadými lidmi (2001) provokativní avantgardistky Kiry Muratovové, a co do společenského komentáře a osudu protagonistky i s lyrickou komedií Ahoj a sbohem (1972) Vitalije Melnikova. Proces emancipace, jak v ohledu zrovnoprávnění žen, tak především v ohledu vývoje celé společnosti, je pak ústředním tématem celého sobotního programu. A v širším kontextu ji bude reflektovat i přednáška docenta rusistiky Hanuše Nykla, odborníka na kulturní, duchovní a etnické souvislosti daného teritoria.

Tematicky ucelené jsou i ostatní dva dny Semináře ruských filmů. Páteční tituly představují ruské mesiášství z dob poválečných i současných jako individuální oběť ve jménu společenského pokroku. To, nakolik mohl být podobný výklad ožehavý, dokládá například soubor dvou filmových povídek Larisy Šepiťkové a Andreje Smirnova Začátek neznámé éry (1967), který na své uvedení čekal dvacet let v trezoru. Do zapomenutí neprávem upadla i formálně vytříbená sibiřská odysea Michaila Kalatozova Neodeslaný dopis (1959), v níž se spolu s Taťánou Samojlovovou a kameramanem Sergejem Urusevským pokusil zopakovat úspěch legendárních Jestřábů (1957).

Zásadní problematiku reflexe ruských dějin nastíní nedělní program hned ve třech českých premiérách snímků Moje vlast (A. Zarchi, I. Chejfic, 1933), Milý Hansi, drahý Petře (A. Mindadze, 2015) a Prišvinovy papírové oči (V. Ogorodnikov, 1989). Posledně zmíněný titul je zároveň jednou z  projekcí začínajících každý den s úderem deváté či desáté večerní, která by se dala označit za filmy pro protřelé. Divácká výzva těchto stylově i intelektuálně náročnějších snímků bude však vnímavému publiku kompenzována bohatou duševní odměnou.