Lʼavant-garde Chaplin

 

…nahé tanečnice tančí v předměstském varieté

a vůně jejich krajek ti rozum láskou plete,

neboť Paříž je svůdná a člověk neodolá.

 

Z tamějších básníků vážím si velmi Ivana Golla,

neboť on právě jako já chodí rád do kina,

a za nejsmutnějšího člověka pokládá Charlie Chaplina…

 

Jaroslavu Seifertovi je něco přes dvacet, když ve své básni s názvem Paříž, v níž chce vykreslit všechny odstíny svého toužení po hlavním městě světové avantgardy nedlouho po skončení světové války, provede brutální střih (zdaleka ne jediný v oné básni), jímž nás vytrhne z eroticky roztouženého prohlížení vonících krajek varietních tanečnic, aby nás seznámil s jakýmsi spisovatelem, sdílejícím s ním jinou vášeň, cinefilní; to jako důvod stačí.

Se jménem Ivana Golla je spojena Chapliniáda, první z Chaplinovi věnovaných básnických poct přeložená do němčiny, v roce 1920, pouhý rok po vydání francouzského originálu s kubistickými ilustracemi Fernanda Légera. Bilingvní Ivan Goll tu zafungoval jako prostředník mezi už velmi pokročilou chaplinofilií francouzskou a chaplinofilií v německém kulturním prostoru, kde se sotva rodila, neboť nejen během války, ale z různých důvodů ani v prvních letech po jejím skončení se ještě Chaplinovy filmy v Německu a v Rakousku nemohly objevit. Existovalo tu tedy určité zpoždění, které bylo třeba dohnat, vždyť nikomu z čtenářů, kteří z „provincie“ dychtivě sledovali kulturní dění v „centru“, nemohlo uniknout, kterého z tvůrců mladého filmového umění vyzdvihla Paříž mezi všemi ostatními. A to v takové míře, že o první vlně vážného estetického uvažování o filmu v Evropě – je tomu právě sto let – nelze hovořit, aniž bychom mluvili o textech vyvolaných prvním setkání předních umělců a intelektuálů s tvorbou Charlese Chaplina.

Jean Cocteau

„Moderní guignol, to je Chaplin,“ píše v dubnu 1919 v listu Paris-Midi muž mnoha talentů jménem Jean Cocteau. „Obrací se k lidem všech věků, všech národů. V tomhle smíchovém esperantu najde každý pro své veselí jiné důvody. S jeho pomocí by se Babylónská věž bezpochyby dostavět dala. Zatímco čekáš na požitky /kinematografie budoucnosti/, ber s povděkem, co se ti nabízí, a hledej, co je v tom nejlepší. Nemůže být sporu o tom, že to nejlepší je Chaplin.“

Élie Faure

„Chaplin je nejvěrohodnější génius školy cinéplastique, v našich očích nejrozvinutější. Lidé debatují o tom, zdali autor kinematografického – já bych raději říkal kineplastického – scénáře má být spisovatel či malíř a zda tu má vystupovat herec či mim. Řešení všech těchto otázek se jmenuje Chaplin; nové umění si žádá nového umělce,“ napsal v roce 1920 renomovaný kunsthistorik Élie Faure, autor pětisvazkových Dějin umění či monografie o Vélazquezovi.

O art plastique mluví v souvislosti s Chaplinem také Juan Arroy, filmový žurnalista z okruhu Abela Ganceho; ve svém textu Fotogenní tanec (1925) vyzdvihuje na Chaplinových krátkých filmech z let 1915 až 1917 jejich charakter baletu.

Louis Aragon,

vlivný surrealistický básník, tvrdí v roce 1918: „Dokonce ani v těch nejlepších amerických filmech, dovolujících na plátně z veteše divadelních adaptací vyextrahovat poezii, nedokáže současná kinematografie rozvinout moc, kterou by mohla mít. Je tomu tak proto, že těch pár režisérů, jenž má pro její krásu vyvinutý smysl, o filozofických předpokladech filmu nic neví. Přál bych si, aby režiséři byli básníky a filozofy, aby jimi byli i diváci, kteří filmy hodnotí. Aby měli víc smyslu pro estetično, aby četli Kanta a Nietzscheho. Kdo chce opravdu docenit film Chaplin šumařem, musí znát obrazy Picassovy modré periody, na nichž vyzáblí harlekýni přihlížejí elegantním ženám při česání. (…) V kinematografii najdete mnoho užitečného, ale jen tehdy, umíte-li rozlišovat. Není už ani nové, ani přehnané konstatovat, že tím, kdo splňuje všechny podmínky, jež bych tu rád nastolil, je Chaplin. Máte-li zapotřebí modelu k inspiraci – zde ho máte! Chaplin nikdy nepolevil v pokusech dohnat komedii až do absurdity a tragična, jedině on mířil k nejniternějšímu smyslu kinematografie. Na dění se u něj bezprostředně podílí dekorace, v níž není nic zbytečného, nic postradatelného. Tady je Chaplinův světonázor, stejně jako v objevu mechaniky a jejich zákonů, jež hrdinovi dají tolik zabrat, že se tu při přehodnocení všech hodnot každý neživý objekt stane živou bytostí, každá lidská postava panenkou na klíček, jejž je třeba najít.

René Clair,

který v roce 1924 vytvořil dodnes živý manifest filmového dadaismu s názvem Mezihra, píše v roce 1927, s odkazem na Chaplinův jediný vážný snímek: „Zajímá-li nás pokrok kinematografie, pak je avantgardní každý film, který za něco stojí. Avantgarda existuje a na její špičce stojí ten, kdo svým dramatem s názvem Pařížská maitresa hluboce proměnil americký film: Chaplin.“

To všechno byl samozřejmě jen začátek. Z předlouhé řady českých ohlasů, na jejímž počátku stojí autoři jako Teige, Nezval a Seifert, reprodukujeme u filmu Zahaleči několik analytických postřehů mladého Václava Havla z let šedesátých.


Seznam filmů