Bílý ráj

O filmu

Jeden z nejvýraznějších tvůrčích týmů v počátcích československé kinematografie tvořil režisér a herec Karel Lamač s kameramanem Ottou Hellerem a herečkou Anny Ondrákovovou (později je doplnil scenárista Václav Wasserman a začalo se mluvit o „silné čtyřce“). V roce 1924 zaznamenali mimořádný divácký úspěch se společenským dramatem Bílý ráj, jehož klasicky vystavěný příběh a řemeslo vysoké technické úrovně prozrazovaly Lamačovu poučenost evropskou i americkou kinematografií.

Kromě Karla Lamače coby režiséra, scenáristy a představitele hlavní mužské role se na filmu podíleli další dva průkopníci českého filmu. Gustav Machatý sehrál menší roli člena dobročinného spolku a v epizodní roli se ve filmu objevil také Martin Frič, jenž zároveň spolupracoval na scénáři. Film natočený se skromným rozpočtem 90 000 Kčs v zasněžených šumavských exteriérech a vinohradských ateliérech se dočkal příznivého přijet nejen u českých, ale také u zahraničních diváků. Kapitál na jeho výrobu zajistila půjčovna a výrobna filmů Kalosfilm (Karel-Anny-Lamač-Ondra-spol), kterou v roce 1921 se svými společníky založil zubní lékař a filmový nadšenec Alfréd Baštýř. Kalosfilm sice ukončil svou činnost v prosinci 1926, ale pro Lamače i českou filmovou výrobu představoval úspěch Bílého ráje významné povzbuzení k další práci. Lamač pokračoval v natáčení filmů kosmopolitního ražení a adaptací děl české literatury. Nesmrtelnost mu zajistily předválečné zvukové komedie s Vlastou Burianem. Po nástupu nacismu emigroval Lamač do západní Evropy, kde setrval až do své předčasné smrti ve věku pětapadesáti let.

O hudbě

Film živě doprovodí Tomáš Vtípil, brněnský skladatel, multiinstrumentalista a producent. Mimo své autorské projekty a spolupráci s rozličnými českými tělesy (DG 307, Láska opravdivá, Mucha) komponuje scénickou hudbu pro divadlo (HaDivadlo, Studio Hrdinů, Alfred ve dvoře, Feste), český rozhlas a film. Za hudbu k filmu Pouta byl nominován na Českého lva a Ceny filmové kritiky.

Doprovod k Bílému ráji sice v jistých ohledech vychází z tradice tradičních hudebních doprovodů němých filmů, tu ale v mnoha ohledech aktualizuje. Tomáš Vtípil staví jakousi paralelní dramaturgii, která s filmem komunikuje na několika úrovních. Najdeme zde ohlasy šestákové opery, ale i současné elektroniky, volné improvizace, no-input mixu, nebo obrazem generovaného zvuku. Živý soundtrack tak podtrhuje jak operetní rysy melodramatického díla, tak temnější tóny vyprávění, které by nám jinak mohly zůstat skryty.