Sbohem jazyku

barevný, esej, 15 přístupnost, 1:1,78, 2-D, 3-D, DVD-K, BRD-K, Stereo, dlouhý – 70 min.

Původní název: Adieu au langage. Země původu: Francie. Výrobce: Wild Bunch / Alain Sarde. S účastí CNC. S podporou: Canal Plus. Rok výroby: 2014. Premiéra: 5.3.2015. Monopol: Film Europe. Mluveno: francouzsky, anglicky (české titulky). – Godard a jeho vnímání vztahu muže a ženy.

AUTOŘI: Scénář: Jean-Luc Godard. Režie: Jean-Luc Godard. Kamera: Fabrice Aragno. Hudba: různé skladby a písně. Výprava: neuvedeno. Kostýmy: Aude Grivasová. Střih: Jean-Luc Godard. Zvuk: neuvedeno. Producenti: Alain Sarde, Brahim Chioua, Vincent Maraval. České titulky: Anna Kareninová (Filmprint Digital).

HERCI: Héloïse Godetová (Josette), Kamel Abdelli (Gédéon), Richard Chevallier (Marcus), Zoé Bruneauová (Iviči), Christian Gregori (Davidson), Jessica Ericksonová (Mary Shelleyová).

CENY: MFF v Cannes: Cena poroty ex aequo. Cena NSFC: nejlepší film.

V Godardově vlastní synopsi jeho nového filmu Sbohem jazyku se hovoří o milostném vztahu vdané ženy a svobodného muže plném hádek a nedorozumění. Později se s nimi – a s fenkou Roxy – setkáváme znovu, ženin manžel přivádí drama k explozi. Z realizovaného filmu lze ovšem takový příběh jen stěží odvodit; snímek je fragmentárním sledem asociací a metafor, esejí o nezbytnosti hledat zcela nové způsoby komunikace v umění, ve společnosti i v soukromí. Godard zde podruhé natáčel ve 3-D (novou techniku si vyzkoušel v roce 2012 v krátké epizodě Tři katastrofy z portugalského povídkového filmu 3x3D), přičemž se nesnažil o obvyklé naturalistické efekty, ale naopak rozmnožil arzenál své důsledně zcizující poetiky (při sledování některých scén musí např. divák „přepínat“ mezi levým a pravým okem, neboť „rozdvojený“ obraz na plátně jinak nelze vnímat). Realizaci předcházelo několikaleté experimentování režiséra a kameramana Fabrice Aragna, během nějž použili kamery Canon 5D a Flip Mino namísto obvyklých kamer pro natáčení ve 3-D. Autorizovaná je pouze verze ve 3-D, což český distributor nerespektuje. Kromě dalších ocenění skončil snímek v žebříčku redakce časopisu Cahiers du Cinéma jako druhý stejně jako v anketě 112 mezinárodních kritiků zveřejněné Britským filmovým institutem a měsíčníkem Sight and Sound pro rok 2014.     -mv-

JEAN-LUC GODARD (nar. 3.12.1930, Paříž) pochází z francouzsko-švýcarské rodiny (otec lékař, matka z významné švýcarské bankéřské rodiny). Za II. světové války získal švýcarské občanství a studoval v Nyonsu. Po rozvodu rodičů v roce 1948 se přestěhoval do Paříže, kde studoval etnologii na Sorbonně. Tehdy se seznámil se skupinou kolem Françoise Truffauta, Erica Rohmera a Jacquesa Rivetta. V roce 1950 založil spolu s Rohmerem a Rivettem časopis Gazette du Cinéma. Od roku 1952 začal publikovat filmové kritiky také v měsíčníku Les Cahiers du Cinéma (pod pseudonymem Hans Lucas). V polovině 50. let začal natáčet krátké filmy. Jeho tvorba je rozsáhlá a velmi různorodá. Obyčejně se dělí do několika období, protože sám režisér tvrdí, že každých deset let začíná nový život. Léta 1959-1968 se nesou ve znamení pokračujícího cinefilského nadšení, nové vlny a autorského filmu. Celovečerním debutem U konce s dechem (1959) se Godard zařadil mezi výrazné představitele francouzské nové vlny. V 70. letech se obrátil nejdříve k politické kinematografii v rámci skupiny Dziga Vertov a po přestěhování do Grenoblu se věnoval videotvorbě. Třetí období zahájil filmem Zachraň si, kdo můžeš [život] (1980). Usídlil se ve švýcarském městečku Rolle, kde žije dodnes. Začal natáčet se svou družkou Anne-Marií Miévilleovou a jeho tvorba se zaměřila na formy komunikace. Využíval všech moderních technologií a zkoušel jejich možnosti. Poslední období trvající do současnosti je návratem ke kořenům umění a jeho podstatě. Přes video, kr. filmy, dokumenty, filmové eseje a práce na zakázku se do středu zájmu dostává místo filmu v umění, přičemž tvůrce neúnavně zkoumá jeho různé možnosti. Neustálé experimentování a pokusy o objevování jiného druhu kinematografie činí z jeho snímků nekonvenční díla, nesoucí výrazný autorský rukopis, povětšinou však vzdálené diváckému zájmu. Některé jeho opusy získaly významné mezinárodní či domácí ceny a on sám byl oceněn za celoživotní tvorbu na MFF v Benátkách (1982), v Locarnu (1995), v Montrealu (1995), ve Stockholmu (2001), čestným Césarem (1987), Evropskou filmovou cenou (2007) a čestným Oscarem (2011). O jeho díle vzniklo několik dokumentů a řada knih. V češtině mj. vyšly doplněná kniha Jeana Colleta s názvem Jean-Luc Godard (1969), soubor Jean-Luc Godard, texty a rozhovory (2005) a text ke stejnojmennému filmu Příběh(y) filmu (2006). Vztahu mezi stěžejními osobnostmi francouzské nové vlny Françoisem Truffautem a Jeanem-Lucem Godardem byl věnován celovečerní dokument Dva ve vlně (2010, Deux de la vague; r. Emmanuel Laurent). – Godard byl ženatý s herečkami Annou Karinaovou (1961-67) a Anne Wiazemskou (1967-79). Jeho dlouholetou spolupracovnicí je Anne-Marie Miévilleová. – Filmografie: (neúplná, scénář či podíl na něm a režie, není-li uvedeno jinak) kr. dok. Opération béton (1954, Operace beton) o stavbě přehrady ve Švýcarsku, kr. f. Une femme coquette (1955, Koketní žena; + kam., střih, herec), kr. filmy Tous les garçons s’appelent Patrick (1957, Každý kluk je Patrick – TV), Charlotte et son Jules (1958, Charlotte a její chlápek – TV), kr. dok. Une histoire d’eau (1958, Příběh vody; r. François Truffaut; sc., střih), debut U konce s dechem (1959, À bout de souffle; + herec; Cena Jeana Viga, Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně 1960, Cena francouzského syndikátu filmových kritiků za nejlepší film ex aequo), Vojáček (1960, uveden 1963, Le petit soldat; + herec) zabývající se válkou v Alžírsku, epizoda La paresse (1961, Lenost) z filmu Les sept péchés capitaux (1961, Sedm smrtelných hříchů), Godardův první barevný film, komedie Žena je žena (1961, Une femme est une femme; Stříbrný medvěd na MFF v Berlíně 1962), epizoda Nový svět (Il nuovo mondo) z filmu Rogopag (1962, Ro.Go.Pa.G.), příběh prostitutky Vivre sa vie (1962, Žít svůj život; + spol. střih, hlas; Zvláštní cena poroty na MFF v Benátkách – TV), povídka Le grand escroc (1963, Velký podvodník; + herec) z filmu Les plus belles escroqueries du monde (1963, Nejkrásnější podvody světa), protiválečná satira Les carabiniers (1963, Karabiniéři – TV), psychologické drama Pohrdání (1963, Le mépris; + herec), gangsterská komedie Bande à part (1964, Banda pro sebe; + hlas – TV), povídka Montparnasse-Levallois z filmu Paris vu par… (1964, Paříž očima…), kr. dok. Reportage sur Orly (1964, Reportáž o Orly), Vdaná žena (1964, Une femme mariée; + hlas), fantastická utopie o městě řízeném všemocným mozkem Alphaville (1965, Alphaville; Zlatý medvěd na MFF v Berlíně), Bláznivý Petříček (1965, Pierrot le fou), Masculin féminin (1966, Mužský rod, ženský rod), Made in USA (1966; + hlas), Deux ou trois choses que je sais d’elle (1967, Dvě nebo tři věci, které o ní vím; + hlas), epizoda Anticipation (Předvídavost) z filmu Le plus vieux métier du monde (1967, Nejstarší povolání světa), La Chinoise (1967, Číňanka; Zvláštní cena poroty na MFF v Benátkách), reflexe o konfrontaci komunismu a maoismu na pozadí přípravy atentátu Oko kamery (Camera-Eye) z Daleko od Vietnamu (1967, Loin du Vietnam), Week-end (1967, Víkend), Le gai savoir (TV-1968, Radostná věda), Un film comme les autres (1968, Film jako jiné; + kam., střih), One + One (1968, Jeden + jeden) natočený v Londýně se skupinou Rolling Stones, povídka L’amour (Láska) z filmu La contestation (1968, Kontestace), One American Movie (1968, Jeden americký film; spol. r. D.A. Pennebaker), Ciné-tracts (1968-69, Filmové traktáty), British Sounds (TV-1969, Britské hlasy), v Československu natočený film Pravda (1969; + kam., střih, hlas) o chybách socialismu, vesměs politické filmové eseje vzniklé pod hlavičkou Groupe Dziga Vertov (skupina Dziga Vertov) Vent d’Est (1969, Vítr z Východu), Luttes en Italie (1970, Boje v Itálii), Jusqu’à la victoire (1970, Až do vítězství) a Vladimir et Rosa (1970, Vladimír a Rosa), hraný film o stávkovém hnutí ve Francii Tout va bien (1972, Všechno je v pořádku, spol. r. Jean-Pierre Gorin), dok. Letter to Jane (1972, Dopis Jane), Numéro deux (1975, Číslo dvě, spol. r. Anne-Marie Miévilleová), Six fois deux/Sur et sous la communication (TV-1976, Šestkrát dvě/O komunikaci), dok. f. Ici et ailleurs (1970-76, Tady a jinde, spol. r. Anne-Marie Miévilleová), Comment ça va? (1975-78, Jak se vede?, spol. r. Anne-Marie Miévilleová), France tour détour deux enfants (TV-1978, Francie cesta objížďka dvě děti), Sauve qui peut (la vie) (1980, Zachraň si, kdo můžeš [život]; Cena Louise Delluca – TV), Changer d’image (TV-1981), Passion (1982, Vášeň), moderní variace na klasické dílo Prénom Carmen (1983, Křestní jméno Carmen; Zlatý lev na MFF v Benátkách – TV), kr. dok. Lettre à Freddy Buache (1984, Dopis Freddymu Buacheovi), Petites notes à propos du film Je vous salue Marie (1983, Poznámky k filmu Zdrávas Marie), moderní vize narození Ježíše Je vous salue Marie (1985, Zdrávas Marie), považovaná za skandální, Soft and Hard (1985), Détective (1985, Detektiv – TV), Grandeur et décadence d’un petit commerce de cinéma (TV-1986, Vzestup a úpadek filmového obchůdku), dok. Meeting Woody Allen (1986, Setkání s Woodym Allenem), parodie na pornografické filmy Soigne ta droite (1987, Pěstuj si pravačku; + herec – TV), segment Armide z filmu Aria (1987, Árie – TV), King Lear (1987, Král Lear; + střih, herec), kr. f. Puissance de la parole (1988, Síla slova), série reklamních spotů pro módní návrháře Girbaudovy On s’est tous défilé (1988, Všichni jsme se předvedli), epizoda Le dernier mot (Poslední slovo) z filmu Les Français vus par… (1988, Francouzi očima… – TV), střm. f. Le rapport Darty (1989; spol. r. Anne-Marie Miévilleová; + herec), Histoire(s) du cinéma (1989, Příběh/y filmu), kr. dok. L’enfance de l’art (Dětství umění) z filmu Comment vont les enfants (1990, Jak se daří dětem; + střih), Nouvelle vague (1990, Nová vlna; + střih), kr. dok. Pour Thomas Wainggai (Pro Thomase Wainggaie; spol. r. A.-M. Miévilleová) z filmu pro Amnesty International Contre l’oubli (TV-1990, Abychom nezapomněli; + střih), Allemagne 90 neuf zéro (1991, Německo rok 90 devět nula – TV), Les enfants jouent à la Russie (1993, Děti si hrají na Rusko; + střih, prod., herec), Hélas pour moi (1993, Bohužel pro mě; + střih – TV), kr. dok. Je vous salue Sarajevo (1994, Zdravím vás Sarajevo), JLG/JLG (1994; + střih, herec – TV), dok. f. 2×50 ans de cinéma français (1995, Století filmu: 2×50 let francouzského filmu; + střih – TV), For Ever Mozart (1996), Adieu au TNS (1996, Sbohem TNS), rozsáhlá koláž Histoire(s) du cinéma (1988-98, Příběh/y filmu; + střih) složená z ukázek a vlastních úvah o povaze filmového umění, dok. film The Old Place (1998, Staré místo) na zakázku pro Muzeum moderního umění v New Yorku, Éloge de l’amour (2000, Chvála lásky), kr. dok. De l’origine du XXIème siècle (2000, O počátku XXI. století), epizoda V temnotě času (Dans le noir du temps) z filmu Dalších deset minut II (2002, Ten Minutes Older: The Cello), kr. dok. Liberté et Patrie (2002, Svoboda a vlast), dok. filmy Notre musique (2004, Naše hudba; + střih; Grand Prix FIPRESCI na MFF v San Sebastiánu 2004), kr. esej Prières pour Refusniks (2004, Modlitba za refusniky), Moments choisis des histoire(s) du cinéma (2005, Vybrané okamžiky z Příběhu/ů filmu; + střih, hlas), kr. esej Ecce Homo (2006), středometrážní esej pro velkou vlastní pařížskou výstavu Collages de France s názvem Vrai faux passeport (2006 Pravý falešný pas), kr. f. Une catastrophe (2008, Katastrofa), kr. f. k úmrtí kolegy Tribute to Éric Rohmer (2010, Pocta Ériku Rohmerovi), Socialismus (2010, Film socialisme; + spol. kam.), epizoda Les trois désastres (Tři katastrofy) z celovečerního filmu ve 3-D s názvem 3x3D (2013), Sbohem jazyku (2014, Adieu au langage), kr. esej Khan Khanne (2014), epizoda z celovečerního filmu Ponts de Sarajevo (2014, Sarajevské mosty), kr. pozdrav Remerciements de Jean-Luc Godard à son Prix d’honneur du cinéma suisse (2015, Poděkování Jeana-Luca Godarda za čestnou cenu švýcarského filmu).     -dč-/-mv-