Shromažďování

Materiály trvalé archivní hodnoty získává NFA od výrobců kinematografických děl, soukromých osob a filmových amatérů darem, nákupem, výměnou s členskými státy FIAF (Mezinárodní federace filmových archivů) a v případě dat a sbírky zvukových záznamů v Oddělení orální historie i vlastní tvorbou.

Klíčovou akviziční činností je tzv. nabídková povinnost. V souladu se zákonem č. 496/2012 Sb. je každý výrobce českého kinematografického díla povinen nabídnout Národnímu filmovému archivu 2 nepoškozené rozmnoženiny, kopii literárního scénáře a propagační materiály.

Na základě smlouvy si mohou jednotliví producenti v depozitářích NFA ukládat rozmnožovací materiály (tzv. smluvní depozit). V těchto depozitářích je řízená teplota i vlhkost a producenti tak omezí riziko poškození těchto materiálů vlivem nesprávného uložení.

Obdobným způsobem lze v oddělení písemných archiválií uložit i písemné a obrazové dokumenty spojené s tvorbou kinematografických děl.

Po vzniku filmového archivu (1943) byly do sbírek získány především snímky od soukromých výrobců a distributorů a podařilo se tím zachránit vysoké procento němých hraných i nehraných filmů a téměř celou zvukovou hranou i nehranou tvorbu.

V období státního monopolu (1945 – 1993) pak přecházely veškeré rozmnožovací a ostatní filmové materiály českých filmů do sbírek archivu na základě platných směrnic a nařízení ÚŘ ČSF. Díky tomu se podařilo soustředit téměř 100 % české produkce tohoto období. Obdobné platí i pro fotografie z českých hraných filmů, filmové plakáty a reklamní materiály.

Změny ve společnosti po roce 1989 znamenaly mimo jiné nebývalý nárůst akvizic, neboť v důsledku změn či zrušení některých institucí a podniků Čs. filmu převzal NFA do svých sbírek jejich filmové materiály. Jen namátkou: Filmexport, Krátký film a. s., Československý armádní film, Filmové ateliéry Gottwaldov, archiv FAMU, zastupitelské úřady ČR…

Se zánikem ÚŘ ČSF počátkem 90. let 20. století se zdála nevyhnutelná i likvidace jeho podnikového archivu, kde byly uloženy nejen dokumenty z činnosti jednotlivých filmových podniků (Československá filmová společnost, Československý státní film, Československý filmexport, Filmový průmysl aj.), ale i historické dokumenty z činnosti filmových výrobních a distribučních společností v době před zestátněním kinematografie v roce 1945. Po zániku podnikového archivu převzal tyto dokumenty do své péče Národní filmový archiv a zachránil jedinečné zdroje informací před pravděpodobnou zkázou.