Ve stínu žen

černobílý, psychologický, 15 přístupnost, 1:2,39, 2–D, DVD-K, BRD-K, Dolby Digital, délka – 73 min.

Původní název: L’ombre des femmes. Země původu: Francie, Švýcarsko. Výrobce: SBS Productions, Close Up Films, Arte France Cinéma, Radio Télévision Suisse. Ve spolupráci: Wild Bunch, Soficinéma 10, Cinémage 7 Développement. S účastí: Arte France, CNC, Cinéforom. Koprodukce: Fresnoy, Studio National des Arts Contemporains. Rok copyrightu: 2014. Premiéra: 10.3.2016. Mluveno: francouzsky (titulky). – Dokumenty lásky a žárlivosti.

Distribuce: Film Europe. Lokace: Paříž.

AUTOŘI: Režie: Philippe Garrel. Scénář: Jean-Claude Carrière, Caroline Deruasová, Arlette Langmannová, Philippe Garrel. Kamera: Renato Berta. Architekt: Manu de Chauvigny. Návrhy kostýmů: Justine Pearceová. Střih: François Gédigier. Zvuk: François Musy. Producent: Saïd Ben Saïd, Michel Merkt. Koproducent: Joëlle Bertossaová. Hudba: Jean-Louis Aubert.

Hrají: Clotilde Courauová (Manon), Stanislas Merhar (Pierre), Lena Paugamová (Elisabeth), Vimala Ponsová (Lisa), Antoinette Moyaová (Manonina matka), Jean Pommier (Henri), Thérèse Quentinová (Henriho žena), Mounir Margoum (Manonin milenec), Mluví: Louis Garrel (hlas vypravěč).

České titulky: Natálie Nádassy (Filmprint Digital).

Černobílé minimalistické komorní milostné drama Philippa Garrela Ve stínu žen připomíná stylistické cvičení na téma francouzské nové vlny (včetně „truffautovského“ komentáře – viz Jules a Jim), na jejímž konci Garrel zahájil svou tvůrčí dráhu. – Paříž. Manon žije v manželství s režisérem dokumentů Pierrem a spolupracuje s ním jako skriptka a střihačka. Právě natáčejí film o válečném odbojáři Henrim. Jsou chudí, ale spokojení. Pierre se stane milencem stážistky ve filmovém archivu, doktorandky historie Elisabeth. Přizná jí, že je ženatý a že nechce manželku opustit. – Dívka náhodou zjistí, že Manon má milence a jednou to Pierrovi řekne. Doma se žena přizná a vzápětí milostný vztah ukončí. Pierre, který si nedělá výčitky kvůli své nevěře, na ni však pořád žárlí. Vzájemně se odcizují. Když Manon zjistí jeho prohřešek, je zoufalá. Po hádce ji muž vyhodí z bytu. – Oba jsou teď sami a nešťastní. Sejdou se až po roce na Henriho pohřbu. Manon řekne Pierrovi, že odbojář byl podvodník a lhal jim: udával své spolubojovníky. Rozhodnou se použít natočený materiál pro film o falešném odbojáři. Pierre přizná, že Manon je jeho životní láska a že se s Elisabeth rozešel. Dvojice se usmíří. – Komentář čte režisérův syn Louis Garrel. -tbk-

PHILIPPE GARREL (nar. 6.4.1948, Boulogne-Billancourt, Paříž) je synem herce a divadelního režiséra Maurice Garrela. V šestnácti letech opustil gymnázium a o rok později se stal TV režisérem, podílejícím se na pořadech Zoom, 16 millions des jeunes a Bouton rouge. Záhy však přešel k vlastní filmové tvorbě, silně ovlivněné Godardovými filmy a hudbou rockové skupiny Velvet Underground. Zajímala ho i poetika francouzské nové vlny a její témata, především citová krize moderního člověka a rovněž mechanismy vzestupu a pádu revolučních ideálů. Dlouhou dobu byla jeho autorská díla uváděna bez úvodních a závěrečných titulků a kromě scénáře a režie formoval jejich podobu ještě jako producent, kameraman, střihač a herec. Často obsazuje rodinné příslušníky a od 80. let dlouho stabilně spolupracoval se spisovatelem Marcem Cholodenkem a střihačkou Françoise Collinovou. Tři z jeho osmnácti celovečerních snímků byly oceněny na MFF v Benátkách: Už slyším kytaru (Stříbrný lev za režii ex aequo), Nevinná divokost (Cena FIPRESCI) a Pravidelní milenci (Stříbrný lev za režii, Cena za technický přínos kamaramanu W. Lubtchanskému). Za snímek Pravidelní milenci získal ještě Cenu FIPRESCI v rámci Cen Evropské filmové akademie a Cenu Louise Delluca. Obdržel také Cenu Jeana Viga za Utajené dítě. Je profesorem na FEMIS. V letech 1969-79 byla jeho životní partnerkou rocková zpěvačka a herečka Nico, která hrála v několika jeho filmech a složila pro ně hudbu a písně. Ze vztahu s herečkou Brigitte Syovou pochází syn Louis Garrel (nar. 1983) a dcera Esther Garrelová (nar. 1991), kteří se věnují herectví. Jeho manželkou je režisérka, scenáristka a herečka Caroline Deruasová (nar. 1978), která s ním spolupracuje, jeho bratr Thierry Garrel je producentem dokumentů. O jeho tvorbě vznikl dokument Philippe Garrel – Portrait dune artiste (1998, Philippe Garrel: Portrét umělce; r. Françoise Etchegarayová – TV). – Filmografie: (scénář, režie a střih, není-li uvedeno jinak) kr. filmy Les enfants désaccordés (1964, Znesvářené děti) a Droit de visite (1965, Právo na návštěvu; + prod.), Anémone (1966; režie), Marie pour mémoire (1967, Marie na památku; + prod.), Le révélateur (1968, Odhalovatel; + spol. prod.), La concentration (1968, Koncentrace; + výtvarník, prod.), kr. f. Actua I (1968), Le lit de la vierge (1969, Panenské lože; + spol. prod.), La cicatrice intérieure (1970, Vnitřní jizva; + spol. prod., herec), kr. f. Athanor (1972; + prod.), Les hautes solitudes (1974, Značně osamělí; + kam., prod.), Un ange passe (1974, Prošel anděl; + kam., prod.), Le berceau de cristal (1975, Kolébka z krystalu; + kam., prod., herec), střm. f. Voyage au jardin des morts (1976, Cesta do zahrady mrtvých; + kam., zvuk, prod.), střm. f. Le bleu des origines (1978, Na začátku modrá; + kam., prod., herec), Lenfant secret (1979, Utajené dítě; + prod., herec), Liberté, la nuit (1983, Svoboda, noc), segment Rue Fontaine z filmu Paris vu par… vingt ans après (1984, Paříž očima… po dvaceti letech), Elle a passé tant dheures sous les sunlights (1984, Strávila tolik hodin pod reflektory; + prod., herec), dok. f. Les ministères de lart (TV-1988, Ministerstva umění), Les baisers de secours (1989, Záchranné polibky; spol. sc., režie), Jentends plus la guitare (1991, Už slyším kytaru; spol. sc., režie), La naissance de lamour (1993, Zrození lásky; spol. sc., režie – TV), Le coeur fantôme (1995, Přízračné srdce; spol. sc., režie), Le vent de la nuit (1998, Noční vítr; spol. sc., režie), Sauvage innocence (2001, Divoká nevinnost; spol. sc., režie), Pravidelní milenci (2004, Les amants réguliers; spol. sc., režie, spol. střih), Frontière de laube (2008, Hranice úsvitu; spol. sc., režie), Un été brûlant (2011, Žhavé léto; spol. sc., režie), La jalousie (2013, Žárlivost; spol. sc., režie), Ve stínu žen (2014, Lombre des femmes; spol. sc., režie); (herec; role u jiných filmařů) Je meurs de soif, jétouffe, je ne puis crier… (1979, Umírám žízní, dusím se, nemohu křičet; r. Gérard Courant), Dernier cri (1988, Poslední výkřik; r. Bernard Dubois), Golem: Lesprit de lexit (1991, Golem: Duch vyhnanství; r. Amos Gitai), Golem: Le jardin pétrifié (1993, Golem: Zkamenělá zahrada; r. Amos Gitai). -fik-