Osm a půl

černobílý, psychologický, podobenství, hořká komedie, 12 nevhodný pro děti, 1:1,85, 2–D, BRD-K, mono, délka – 138 min.

Původní název: 8½. Otto e mezzo. Země původu: Itálie, Francie. Výrobce: Cineriz di Angelo Rizzoli, Francinex. Rok výroby: 1963. Premiéra: (obnovená, Projekt 100-2016) 25.2.2016; (původní) 1.1.1966. Monopol: AČFK. Mluveno: italsky, anglicky, francouzsky, německy (české titulky). – Nejosobnější zpověď slavného Federica Felliniho, film o natáčení filmů a Oscar za nejlepší neanglicky mluvený film.

AUTOŘI: Námět: Federico Fellini, Ennio Flaiano. Scénář: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi. Režie: Federico Fellini. II. režie: Alessandro von Normann. Kamera: Gianni Di Venanzo. Hudba: Nino Rota. Různé skladby a písně. Výprava: Piero Gherardi. Kostýmy: Piero Gherardi. Střih: Leo Catozzo. Zvuk: Mario Faraoni, Alberto Bartolomei. Masky: Otello Fava. Účesy: Renata Magnantiová. Producent: Angelo Rizzoli. České titulky: Anna Kareninová (Filmprint Digital).

HERCI: Marcello Mastroianni (Guido Anselmi), Claudia Cardinaleová (Claudia), Anouk Aiméeová (Luisa Anselmiová), Sandra Miloová (Carla), Rossella Falková (Rossella), Barbara Steeleová (Gloria Morinová), Madeleine LeBeauová (Madeleine), Caterina Borattoová (žena v harému), Edra Galeová (Saraghina), Guido Alberti (producent Pace), Mario Conocchia (Conocchia), Tito Masini (kardinál), Jean Rougeul (Fabrizio Carini), Marisa Colomberová (Guidova teta), Ian Dallas (Maurice), Yvonne Casadeiová (Jacqueline Bon Bon), Miro Doro (Claudiin agent).

CENY: MFF v Moskvě: Velká cena. Oscar: nejlepší cizojazyčný film, nejlepší kostýmy v čb. filmu (Piero Gherardi); (nominace) nejlepší režie (Federico Fellini), nejlepší původní scénář (Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi), nejlepší výprava v čb. filmu (Piero Gherardi). Cena NBR, Cena NYFCC: nejlepší zahraniční film. Ceny italského Národního syndikátu filmových novinářů Stříbrná stuha: nejlepší režie (Federico Fellini), nejlepší producent (Angelo Rizzoli), nejlepší herečka ve vedlejší roli (Sandra Miloová), nejlepší scénář (Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi), nejlepší původní námět (Federico Fellini, Ennio Flaiano), nejlepší kamera (Gianni Di Venanzo), nejlepší hudba (Nino Rota). Cena české filmové kritiky: nejlepší zahraniční film.

Název snímku Federica Felliniho Osm a půl je odvozen z faktu, že režisér do té doby natočil šest celovečerních filmů, dvě epizody Sňatková kancelář (Unagenzia matrimoniale) z filmu Láska ve městě (1953, Amore in città) a Pokušení doktora Antonia (Le tentazioni de dottor Antonio) z filmu Boccaccio 70 (1961, Boccaccio ’70) a podílel se s Albertem Lattuadou na režii filmu Luci del varietà (1950, Světla varieté). Ve svém patrně nejosobnějším filmu naplno uplatňuje originální imaginaci se surrealistickým nádechem i své časté téma vnitřní nejistoty jedince tváří v tvář společenským i vnitřním tlakům. Nepochybně se sám projektuje do postavy protagonisty, úspěšného režiséra Guida Anselmiho (v podání Felliniho alter ega Marcella Mastroianniho), který právě prožívá uměleckou i osobní krizi. Guido hledá únik v lázeňském komplexu nedaleko místa, kde se má natáčet jeho nový film. Jenže filmař neví, o čem má být. Prožívá traumata se ženami svého života, náročnou vdanou milenkou Carlou, zatrpklou manželkou Luisou a herečkou Claudií, v níž vidí svou múzu a vysněný ženský ideál. Během denního snění se mu zjevují různé představy a vrací se do dětství, v němž hrálo iniciační roli setkání s obří tanečnicí na pláži. Guido disputuje s kardinálem, patřícím k lázeňským hostům, a zároveň musí neustále řešit problémy s producentem a s lidmi ze štábu. Má tu i svého kritika, intelektuálního publicistu, který jej obviňuje z povrchnosti, a také „čtenáře myšlenek“ kouzelníka Maurice, jenž ho kouzelnou hůlkou vrací do dětství. Guido sní o platonické lásce a zároveň i o tom, jak krotí ženy ve vlastním harému. Posléze se uprostřed štábu pustí do práce na filmu, jehož natáčení se odehrává v kulisách raketové rampy. – Snímek se u nás původně promítal pod originálním názvem 8½. Inspiroval dramatika Maria Frattiho k napsání hry Šest vášnivých žen, jež posloužila jako předloha k jevištnímu i filmovému muzikálu Nine (2009, Nine; r. Rob Marshall). – K filmu, uváděnému v obnovené premiéře v rámci Projektu 100-2016, je připojen krátký film Karaoke (2012; r. Ondřej Hudeček).

FEDERICO FELLINI (nar. 20.1.1920, Rimini, Emilia-Romagna – zem. 31.10.1993, Řím, na infarkt), studoval koncem 30. let práva na univerzitě v Římě. Souběžně působil jako novinář a především kreslíř, ilustrátor a karikaturista pro rozmanité humoristické a komiksové časopisy. V redakci časopisu Marc’Aurelio potkal budoucího filmaře Stefana Vanzinu, který mu zprostředkoval práci gagmana a spolupráci na scénářích ke komediím s komikem Macariem v režii Maria Mattòliho. Zároveň psal pro italský rozhlas i skeče pro různé kabarety. Stále více se věnoval psaní scénářů a od druhé poloviny 40. let působil také jako asistent režie u neorealistických filmů Roberta Rosselliniho, Alberta Lattuady a Pietra Germiho. V roce 1950 natočil ve spolurežii s Albertem Lattuadou psychologicke drama Světla varieté. Zatímco v období 50. let převládaly v jeho tvorbě realistické prvky a pevnější epická struktura, v 60. letech se začal zaměřovat na epizodicky a fragmentárně vyprávěné příběhy založené na vizuální fantazii a imaginaci. V některých jeho filmech je přítomna autobiografická rovina, obsahující originální a typický poetický, lyrický, nostalgický a melancholický přístup k obdobím jeho dětství, mládí i dospělosti. Častá témata cirkusu, varieté a klaunů představují součást jeho subjektivních spektakulárních vizí, jejichž imaginaci rozvíjí tvůrčí pojetí jednotlivých formálních aspektů filmového stylu. V 80. a 90. letech natočil také zajímavé reklamní spoty Oh, che bel paesaggio: Bitter Campari (1984, Ach, jak krásná krajina: Bitter Campari), těstoviny Alta società: Rigatoni Barilla (1986, Vysoká společnost: Makaróny Barilla) a pro římskou banku triptych Sogno della galleria (1992, Sen o tunelu), Sogno del leone in cantina (1992, Sen o lvu ve sklepě) a Sogno del „déjeuner sur lherbe“ (1992, Sen o „snídani v trávě“), v němž hrají Paolo Villaggio a Fernando Rey. Z mnoha filmových ocenění uveďme ceny z MFF v Benátkách (Stříbrný lev za Darmošlapy, Stříbrný lev ex aequo za Silnici, Pasinettiho cena za Satyricon a Klauny), na MFF v Cannes (Zlatá palma za Sladký život, technická Grand Prix za Romu a Cena k 40. výročí festivalu za Interview), na MFF v Moskvě (Velká cena za Osm a půl, Zlatá cena za Interview). Čtyři jeho snímky získaly Oscara za cizojazyčný film (Silnice, Cabiriiny noci, Osm a půl, Amarcord) a jeden Zlatý glóbus v téže kategorii (Giulietta a duchové). Sám byl nominován na Oscara čtyřikrát za režii a spolunominován osmkrát za scénář, ale získal „jen“ Čestného Oscara za celoživotní dílo (1993). Obdobně byl oceněn i Cenou BAFTA (1987), Donatellovým Davidem (1984) a na MFF v Benátkách (1985). Italský prezident mu udělil Řád Velkého důstojníka za zásluhy o italskou republiku (1964) a Řád Rytíře Velkého kříže za zásluhy o italskou republiku (1987). K jeho častým spolupracovníkům patřili scenáristé Tullio Pinelli, Ennio Flaiano, Brunello Rondi, Tonino Guerra a Bernardino Zapponi, kameramani Otello Martelli, Gianni Di Venanzo, Giuseppe Rotunno a Tonino Delli Colli, hudební skladatelé Nino Rota a Nicola Piovani, střihači Leo Catozzo, Ruggero Mastroianni a Nino Baragli a architekti a návrháři kostýmů Piero Gherardi, Danilo Donati a Dante Ferretti. Jeho manželkou byla v letech 1943-1993 herečka Giulietta Masinaová (1921-1994), již často obsazoval, právě tak jako Marcella Mastroianniho. – Z české felliniovské bibligorafie připomínáme tituly Federico Fellini, Ennio Flaiano, Tullio Pinelli, Brunello Rondi: 5 scénářů (1953-1963, Odeon, Praha 1966), Angelo Solmi: Federico Fellini (1962, Orbis, Praha 1967), Federico Fellini, Tonino Guerra: Amarcord (1973, Odeon, Praha 1978), Federico Fellini: Dělat film (1980, Panorama, Praha 1986), Zdenek Zaoral: Federico Fellini (ČSFÚ, Praha 1989), Charlotte Chandlerová: Já Fellini (1985, Cinema, Praha 1994), Constanzo Constantini: Rozhovory s Fellinim (1995, nakl. Blízká setkání, Praha 1996), Stanislava Přádná: Čtyřikrát dva. Fellini – Masinová, Antonioni – Vittiová, Bergman – Ullmannová, Saura – Chaplinová (nakl. Akademie múzických umění, Praha 2007), Tullio Kezich: Federico Fellini, život a filmy. (2007, NLN, Praha 2011). Z filmů o Fellinim výběrově připomínáme dokumenty Zoom su Federico Fellini (1965, Zoom na Federica Felliniho; r. Sergio Zavoli), Ciao, Federico! (1970, Ahoj, Federico!; r. Gideon Bachmann), Mémoire: Federico Fellini (TV-1982, Vzpomínka: Federico Fellini; r. Jean-Christophe Rosé), Federico Fellini: Un autoritratto ritrovato (TV-2000, Federico Fellini; r. Paquito del Bosco – TV), The Magic of Fellini (TV-2002, Kouzlo Felliniho; r. Carmen Picciniová), Fellini: Je suis un grand menteur (2002, Fellini: Jsem velký lhář; r. Damian Pettigrew), Federico Fellini: Mit den Augen der anderen (2003, Federico Fellini: Očima druhých; r. Eckhart Schmidt), Lultima sequenza (2003, Poslední sekvence; r. Mario Sesti), Cinecittà: La casa di F. Fellini (2004, Cinecittà: Domov F. Felliniho; r. Roberto Mannoni – V), Giulietta e Federico (2010, Giulietta a Federico; r. Francesco Del Grosso), Circo Fellini (2011, Cirkus Fellini; r. Adriano Aprà), Sur les traces de Fellini (2012, Po stopách Felliniho; r. Gerald Morin), Fellineide, il volto inedito del grande maestro (2013, Fellineide, dosud neznámá tvář velkého mistra; r. Franco Longobardi) a Limperatore di carta (2015, Vládce papíru; r. Fabiana De Bellisová) nebo hrané, komedie, v níž vystupuje postava Felliniho F.F.S.S., cioè „…che mi hai portato a fare sopra a Posillipo se non mi vuoi più bene?“ (1983, F.F.S.S., totiž „… proč jsi mě vzal do Posillipa, když už mě nemáš rád?“; r. Renzo Arbore), biografické drama z filmového prostředí Celluloide (1995, Celuloid; r. Carlo Lizzani), autobiografické nostalgické drama o setkání Felliniho a Ettora Scoly Che strano chiamarsi Federico: Scola racconta Fellini (2013, Jak zvláštní jmenovat se Federico: Scola vypráví o Fellinim; r. Ettore Scola).Filmografie: (spolupráce na scénáři, není-li uvedeno jinak) Imputato, alzatevi! (1939, Obžalovaný, povstaňte!; r. Mario Mattòli), Lo vedi come sei… lo vedi come sei?! (1939, Vidíš to, jaký jsi… vidíš to, jaký jsi?!; r. Mario Mattòli; + gagman), Il pirata sono io! (1940, Pirát jsem já!; r. Mario Mattòli; + gagman), Non me lo dire (1940, Neříkej mi to; r. Mario Mattòli; + gagman), I cavalieri del deserto (1940, Pouštní jezdci; r. Gino Talamo, Osvaldo Valenti), Avanti, c’è posto… (1941, Pojďte dál, je tady místo… ; r. Mario Bonnard), Documento Z 3 (1941, Dokument Z 3; r. Alfredo Guarini), Quarta pagina (1942, Čtvrtá stránka; r. Nicola Manzari, Domenico M. Gambino), Lultima carrozzella (1943, Poslední drožka; r. Mario Mattòli), Campo de fiori (1943; r. Mario Bonnard), Apparizione (1944, Zjevení; r. Jean De Limur), Chi lha visto? (1945, Kdo to viděl?; r. Goffredo Alessandrini), Tutta la città canta (1945, Celé město zpívá; r. Riccardo Freda), Řím, otevřené město (1945, Roma, città aperta; r. Roberto Rossellini), Paisà (1946, Paisà; r. Roberto Rossellini), Aquila nera (1946, Černý orel; r. Riccardo Freda), Il delitto di Giovanni Episcopo (1947, Zločin Giovanniho Episcopa; r. Alberto Lattuada), Fumeria doppio/Ritorna Za-la mort (1947, Kuřárna opia; r. Raffaello Matarazzo), Il passatore (1947, Převozník; r. Duilio Coletti), epizoda Il miracolo (Zázrak; + herec) z povídkového filmu Lamore (1948, Láska; r. Roberto Rossellini), Bez milosrdenství (1948, Senza pietà; r. Alberto Lattuada), La città dolente (1949, Zarmoucené město; r. Mario Bonnard), In nome della legge (1949, Ve jménu zákona; r. Pietro Germi), Mlýn na Pádu (1949, Il mulino del Po; r. Alberto Lattuada), Cesta naděje (1950, Il cammino della speranza; r. Pietro Germi), Francesco, giullare di Dio (1950, František, prosťáček Boží; r. Roberto Rossellini), Persiane chiuse (1951, Zavřené okenice; r. Luigi Comencini), Cameriera bella presenza offersi… (1951, Dobře vypadající pokojská nabízí své služby…; r. Giorgio Pàstina), La città si difende (1951, Město se brání; r. Pietro Germi), Il brigante di Tacca del Lupo (1952, Zbojník z Tacca del Lupo; r. Pietro Germi), Europa 51 (1952, Evropa 51; r. Roberto Rossellini), Cinque poveri in automobile (1952, Pět chudáků v automobilu; r. Mario Mattòli), Fortunella (1958; r. Eduardo De Filippo), Alex in Wonderland (1970, Alex v říši divů; r. Paul Mazursky; herec), Ceravamo tanto amati (1974, Měli jsme se tak rádi; r. Ettore Scola; herec), Viaggio con Anita (1978, Cesta s Anitou; r. Mario Monicelli – TV), Il tassinaro (1983, Taxikář; r. Alberto Sordi; herec – V); (režie, spolupráce na scénáři, není-li uvedeno jinak) psychologické drama Luci del varietà (1950, Světla varieté; spol. r. Alberto Lattuada; + spol. prod.), romantická satirická komedie o novomanželském páru, jehož vztah naruší manželčin filmový idol, Bílý šejk (1952, Lo sceicco bianco), epizoda Sňatková kancelář (Un’agenzia matrimoniale) z povídkového filmu Láska ve městě (1953, Amore in città), psychologické melodrama o pěti přátelích, trávících mládí zahálením, I vitelloni (1953, Darmošlapové; + spol. sc. – V), existenciální drama o dívce, která se nedobrovolně stává partnerkou surového cirkusového artisty, Silnice (1954, La strada) s Giuliettou Masinaovou a Anthonym Quinnem, psychologické drama o stárnoucím zloději a jeho kumpánech Podvodník (1955, Il bidone – V), psychologické drama o mladé prostitutce, zneužívané partnery, Cabiriiny noci (1957, Le notti di Cabiria) s Giuliettou Masinaovou, působivá freska o morálním úpadku zámožné římské společnosti Sladký život (1960, La dolce vita) s Marcellem Mastroiannim, epizoda Pokušení doktora Antonia (Le tentazioni del dottor Antonio) z povídkového filmu Boccaccio 70 (1962, Boccaccio 70), podobenství o filmovém režisérovi, zažívajícím osobní i tvůrčí krizi, Osm a půl (1963, 8½) s Marcellem Mastroianim, fantastické podobenství o ženě, jíž duchové pomohou vyřešit nešťastné manželství, Giulietta a duchové (1965, Giulietta degli spiriti) s Giuliettou Masinaovou, epizoda Toby Dammit z povídkového filmu Tre passi nel delirio/Histoires extraordinaires (1968, Podivuhodné příběhy – TV), výpravná alegorická vize podle Petroniovy knihy o putování dvou mladíků antickým Římem Satyricon (1968, Fellini-Satyricon), stylizovaný autobiografický dokument o režisérových tvůrčích metodách Block-notes di un regista (1969, Zápisník režiséra), dokumentární drama s reportážními prvky ze zákulisí cirkusu Klauni (1970, I clowns; + herec), autobiograficky laděná freska o historii a současnosti římské společnosti Roma (1972, Roma; + herec), vzpomínky na dětství a dospívání v rodném Rimini Amarcord (1973, Amarcord), alegorická kostýmní férie podle životopisných pamětí známého italského svůdníka Il Casanova di Federico Fellini (1976, Casanova Federica Felliniho – V) s Donaldem Sutherlandem, podobenství o společenských vztazích Zkouška orchestru (1978, Prova dorchestra), fantaskní satira o sukničkáři, ocitajícím se v zajetí žen, La città delle donne (1980, Město žen – V) s Marcellem Mastroiannim, operně pojatá mystifikace na motivy lyrických textů Andrey Zanzotta o zámožné společnosti na zaoceánské lodi A loď pluje (1983, …e la nave va), nostalgické poetické drama ze zákulisí stárnoucích varietních tanečníků Ginger a Fred (1985, Ginger e Fred, + spol. sc.) s Giuliettou Masinaovou a Marcellem Mastroiannim, autobiografické poetické drama z filmového prostředí římských studií Cinecittà Interview (1987, Interview; + herec), alegorická satirická komedie podle románu Ermanna Cavazzoniho Poéma o náměsíčných, vyprávějící o dvou mužích, kteří během putování pádskou krajinou naslouchají magickému hlasu měsíce La voce della luna (1990, Hlas luny). -jš-