Naše malá sestra

barevný, psychologický, adaptace, 12 nevhodný pro děti, 1:1,85, 2–D, DVD–K, BRD-K, Dolby Digital, dlouhý – 128 min.

Původní název: Umimachi Diary. Země původu: Japonsko. Výrobce: Fuji Television Network, Shogakukan, Toho, Gaga Production.

Rok copyrightu: 2015. Premiéra: 5.5.2016. Mluveno: japonsky (titulky). – Čtyři sestry, jeden dům, nekonečno emocí.

Distribuce: Film Europe. Lokace: Kamakura, Fujikawa, Fuji.

AUTOŘI: Režie: Hirokazu Koreeda. Předloha: Akimi Yoshida – manga Umimachi Diary (2007–2016). Scénář: Hirokazu Koreeda. Kamera: Mikiya Takimoto. Architekt: Keiko Mitsumatsuová. Návrhy kostýmů: Sachico Itoová. Střih: Hirokazu Koreeda. Zvuk: Yutaka Tsurumaki. Výkonná produkce: Takashi Ishihara, Shinichiro Tsuduki, Minami Ichikawa, Yoda Tom, Yasushi Ogawa, Makoto Omura, Taichi Ueda, Satomi Odake. Producent: Kaoru Matsuzaki, Hijiri Taguchi. Hudba: Yoko Kannoová. Použitá hudba: různé skladby a písně.

Hrají: Haruka Ayase (Sači), Masami Nagasawaová (Jošina), Kaho (Čika), Suzu Hiroseová (Suzu Asano), Ryo Kaseová (Sakašita), Ohshiroh Maeda (Futa), Jun Fubukiová (paní Ninomija), Shinobu Otakeová (Mijako), Ryohei Suzuki (lékař).

České titulky: Haruna Honcoopová.

Ceny: MFF v San Sebastiánu 2015: Cena diváků. Ceny Japonské akademie: nejlepší film, nejlepší režie (Hirokazu Koreeda), nejlepší kamera (Mikiya Takimoto), nejlepší svícení (Fujii Norikiyo), nejlepší herecký objev roku (Suzu Hiroseová).

Japonský režisér Hirokazu Koreeda natočil svůj dvanáctý celovečerní film podle série mang Akimiho Yoshidy Umimachi Diary (Deník z přímořského města), která získala v Japonsku několik prestižních cen. – Kamakura, ostrov Honšú. Sestry Sači, Jošina a Čiko Kodaovy žijí ve starém domě se zahradou. Otec rodinu opustil před patnácti lety, matka Mijako se záhy odstěhovala do Sappora. Dívky vychovávala babička. Po její smrti se hlavou domácnosti stala nejstarší Sači. Ta pracuje v místní nemocnici jako ošetřovatelka a má tajný poměr s ženatým pediatrem. Jošina je bankovní úřednicí a tíhne k nezávaznému životu. Nejmladší Čika prodává v obchodě se sportovními potřebami a nesměle obdivuje svého vedoucího. Sestry dostanou zprávu, že jejich otec, který byl už potřetí ženatý, zemřel. Na pohřbu v lázních Jamagata poznají svou nevlastní sestru Suzu, kvůli jejíž matce se otcovo první manželství, tedy jejich rodičů rozpadlo. Sači čtrnáctileté školačce nabídne, aby se přestěhovala k nim, což dívka přijme; je to pro ni lepší než zůstat s nevlastní matkou. Suzu se v Kamakuře stane přední hráčkou školního fotbalového týmu Chobotnice. Pozná laskavou paní Ninomiju, která vlastní malou rybí restauraci a zná všechny sestry od dětství. Jošina v práci povýší. Na tradiční zádušní mši za zesnulou babičku dorazí překvapivě matka Mijako. Když vyjde najevo, že uvažuje o prodeji domu, sester se to dotkne, takže od svého záměru opustí. Sači se rozejde s milencem, který jí nabídl, aby s ním odjela do Spojených států, a nastoupí do domova pro umírající Poslední péče, kde se později ocitne paní Ninomija. Suzu se poprvé zamiluje do spolužáka. Sestry jako každý rok vyrobí švestkové víno ze stromu, který jejich prarodiče zasadili, když se narodila Mijako… – Mozaikovitý, staromilský příběh se odehrává v současnosti, pomalým tempem vyprávění a poklidnou atmosférou připomíná život v devatenáctém století. Zároveň přibližuje japonskou mentalitu, vzorce chování, životní styl, kuchyni, rodinné a společenské rituály a tradice. -kat-

HIROKAZU KOREEDA [Hirokazu Kore-eda] (nar. 6.6.1962, Tokio) absolvoval Univerzitu Waseda v Tokiu a začínal jako asistent režie v televizi TV Man Union, kde také na počátku 90. let natočil své první autorské dokumenty i většinu svých dalších titulů. V mezinárodní kinematografii na sebe upozornil hned svým debutem Světlo přízraku, uvedeným na MFF v Benátkách 1995, oceněným tam Cenou za kameru a také Zlatým Hugem na MFF v Chicagu 1995. I jeho další tituly byly uvedeny na řadě významných festivalů, kde získaly různá ocenění: Cena FIPRESCI na MFF v San Sebastiánu 1998 (Wonderful Life), Cena za scénář na MFF v San Sebastiánu 2011 (Přeji si), Cena poroty na MFF v Cannes 2013 (Jaký otec, takový syn), Cena diváků na MFF v San Sebastiánu 2015 (Naše malá sestra). Ve své proměnlivé tvorbě využíval zpočátku dokumentaristické metody a používal improvizaci, později však navázal na vytříbený styl japonských klasiků (Jasujiro Ozu, Kenji Mizoguchi). Ústředními tématy jeho děl jsou rodina, paměť, samota, smrt blízkých a pocit ztráty. V současné době patří k nejvýznamnějším japonským filmařům. Upozorňujeme na studii Antonína Tesaře Mezi Ozuem a dokumentem, filmy Hirokazu Koreedy (Cinepur č. 102). – Filmografie: (režie a scénář, není-li uvedeno jinak) dok. o žácích ze základní školy, kteří chovají krávu, Mo hitotsu na kyouiku – Ina shogakko haru gumi no kiroku (1991, Jiné vzdělávání – zápisky jarňáčků ze základní školy v Ině), dok. o případu sebevraždy úředníka, pověřeného vyplácením kompenzací obětem tzv. nemoci minamata, Shikashi – Fukushi kirisute no jidaini (1991, Ale – za časů, kdy skončil blahobyt) a dok. portrét muže, umírajícího na AIDS, Kare no inai hachigatsu ga (1994, Srpen bez něj), celovečerní debut o životě ženy po pravděpodobné manželově sebevraždě Maboroshi no hikari (1995, Světlo přízraku), dok. Kioku ga ushinawareta toki – Aru kazoku no ninen han no kiroku (1996, Když se vytratila pamět – Zápisky jedné rodiny za dva a půl roku), experimentuální snímek o skupince zemřelých, kteří se mají v zásvětí rozhodnout pro jednu vzpomínku, jež je pak natočena na film, Wandafuru raifu (1998, Wonderful Life; + střih), drama s tématem plynového útoku sekty Óm šinrikjó v tokijském metru v roce 1995 Distance (2001; + střih), příběh čtyř dětí, které matka nečekaně zanechá samotné v malém bytě, Dare mo shinarai (2004, Nikdo to neví; + střih, prod.), samurajské drama Hana yori mo naho (2006, Raději pravdu než květy; + střih), rodinné drama spjaté se smrtí mladého syna Aruitemo aruitemo (2008, Chodit, chodit; + nám., střih), hudební dok. o populární japonské folkrockové zpěvačce Daijobu de aruyo ni: Cocco owaranai tabi (2008, Aby bylo všechno v pořádku: Nekonečné putování Cocco), tragikomický příběh, v němž se oživlá figurína zamiluje do prodavače z videoobchodu, Kuki ningyo (2009, Nafukovací panna; + střih, spol. prod.), úsměvné rodinné drama s tématem vztahů a sociálních problémů v příběhu dvou chlapců Kiseki (2011, Zázrak; + střih), kr. dok. o tragickém zemětřesení Fukushima kara no messeji (2012, Zpráva z Fukušimy), rodinné drama s tématem zaměněných dětí Soshite chichi ni naru (2013, Jaký otec, takový syn; + střih), melodramatický příběh tří mladých žen, které po otcově smrti přiberou do domácnosti mladší nevlastní sestru, již dosud neznaly, Naše malá sestra (2015, Umimachi Diary; + střih), příběh úspěšného autora, který vydělal peníze jako soukromý detektiv a který se po smrti otce znovu sbližuje s matkou a s bývalou ženou, Umi yori mo mada fukaku (2016, Při moři je dosud hluboko; + nám., střih); (produkce či podíl na ní, není-li uvedeno jinak) Kakuto (2002, Žaludy; r. Yusuke Iseya), Hebi ichigo (2003, Hadí jahody; r. Miwa Nishikawaová), dok. Tobira no muko – Erefanto kashimashi, Miyamoto Hiroji to iu ikikata (2004, Za dveřmi – Sloní kravál, životní styl Miyamota Hirojiho; r. Tomoko Chigiriya), dok. Beautiful Islands (2009, Nádherné ostrovy; r. Tomoko Kana), dok. Endingu noto (2011, Poslední poznámky; r. Mami Sunadaová), hudební dok. Live Fukushima: Kaze to Rock Super Nomaoi (2012, Fukushima Live: Vítr a rock v Nomaoi). -tbk-