Frankofonie

barevný/černobílý, historický, hraný dokument, filmový esej, 12 nevhodný pro děti, 1:1,85, 2–D, DVD-K, BRD-K, Dolby Digital, dlouhý – 87 min.

Původní název: Francofonia. Země původu: Francie, SRN, Nizozemsko. Výrobce: Idéale Audience, Zero One Film, N279 Entertainment, Arte France Cinéma (koprodukce), Le Musée du Louvre (koprodukce), Eurimages (podpora), CNC (podpora), Medienboard Berlin-Brandenburg (podpora), Film- und Medienstiftung NRW (podpora), Filmforderungsanstalt (podpora), Deutscher Filmforderfonds (podpora), Netherlands Film Fund (podpora), Program EU Media (podpora). Rok copyrightu: 2015. Premiéra: 24.11.2016. Mluveno: rusky, francouzsky, německy, anglicky (titulky). – Elegie za Evropu.

Distribuce: Film Europe. Lokace: Francie: Paříž, zámek Sourches (Saint-Symphorien, Sarthe).

AUTOŘI: Režie: Alexandr Sokurov. Scénář: Alexandr Sokurov. Kamera: Bruno Delbonnel. Druhá kamera: Jan Rubens (steadicam). Návrhy kostýmů: Colombe Lauriot Prevostová. Masky: Simon Livet, Maurine Badassariová (účesy). Střih: Alexej Jankovskij, Hansjörg Weissbrich. Zvuk: André Rigaut, Jac Vleeshouwers, Emil Klotzsch, Ansgar Frerich. Výkonná produkce: Claire Lionová, Tassilo Aschauer, Ann Carolin Renningerová, Marianne van Hardeveldová. Producent: Pierre-Olivier Bardet, Thomas Kufus, Els Vandevorstová. Koproducent: Oliver Père, Rémi Burah. Vizuální efekty: Jean-Michel Boublil (supervize). Hudba: Murat Kabardokov. Použitá hudba: různé skladby a písně.

Hrají: Louis-Do de Lencquesaing (Jacques Jaujard), Benjamin Utzerath (hrabě Franziskus Wolff-Metternich), Vincent Nemeth (Napoleon), Johanna Korthals Altesová (Marianne), Andrej Čelpanov, Jean-Claude Caer, (neuveden) Alexandr Sokurov. Mluví: Alexandr Sokurov, François Smesny, Peter Lontzek.

České titulky: Veronika Sysalová (Filmprint Digital).

V koprodukčním autorském hraném dokumentu Frankofonie propojuje ruský filmař Alexandr Sokurov ve formě osobního filmového eseje současnost s minulostí, v několika rovinách se zabývá vztahem umění a reality a na příkladu historie pařížského muzea Louvre zdůrazňuje zásadní roli kultury v dějinách. V doprovodu důvtipného a velmi osobního komentáře kombinuje hrané dotáčky s početnými archivními materiály (včetně fotografií), s nimiž volně nakládá (někdy je virážuje, zatmívá apod.). Základní vrstvu tvoří zvláštní vztah mezi nacistickým pohlavárem a ředitelem odboru ochrany památek (Kunstschutz), hrabětem Wolffem-Metternichem a ředitelem Louvru a dalších francouzských národních muzeí Jacquesem Jaujardem, kteří se poprvé setkali po okupaci Francie v roce 1940. Hrabě kontroluje stav muzea (z nějž byla kromě soch odvezena do bezpečí téměř všechna díla), zajede dokonce i na zámek Sourches, kde jsou deponovány části sbírky, a pozvolna se sbližuje s Jaujardem, který s ním sice spolupracuje, ale zároveň je činný i v odboji. Na konci filmu režisér mimo obraz vypráví oběma mužům o jejich budoucnosti. Jacques Jaujard (1895-1967) zůstane ve funkci i po válce, pak se stane vysokým ministerským úředníkem, ale zemře brzy po svém nečekaném penzionování. Franziskus Wolff-Metternich (1893-1978) bude záhy odvolán, protože brání nacistickým bossům v krádežích uměleckých děl. Po válce podstoupí denacifikaci právě s Jaujardovou pomocí a věnuje se dál kunsthistorické činnosti. – Další část tvoří komentovaná historie okupace Francie a Louvru i Sokurovova meditace nad díly v něm (zajímavé detailní záběry). V sálech se ocitá i Napoleon jako zakladatel muzea a jeho sbírek a také symbol francouzské revoluce Marianne. „Děj“ je pak rámován Sokurovovým spojením přes internet s kapitánem Dirkem, jehož loď s kontejnery naloženými uměleckými díly se ocitá v bouři a kontejnery posléze končí v moři. Vzniká tak snadno čitelná parafráze nakládání s kulturním dědictvím. – Jednou z epizod filmu je i srovnání válečného osudu Louvru s petrohradskou Ermitáží, v níž byl během blokády špitál. – Sokurov volí obdobné pojetí, jež použil u filmu Ruská archa (2002, Russkij kovčeg), v němž zaznamenal (ovšem jen v jediném záběru) „průjezd“ 30 sály Ermitáže v různých historických etapách. -tbk-

ALEXANDR SOKUROV (vl. jm. Alexandr Nikolajevič Sokurov, nar. 14.6.1951, Podorvicha, Irkutská oblast, dnes zatopená sibiřská osada u Bajkalského jezera) strávil jako syn důstojníka dětství v Polsku a Turkmenistánu. V roce 1968 začal studovat historii na univerzitě v Gorkém (dnes Nižnij Novgorod) a průběžně pracoval jako asistent režie v místním televizním studiu. Po získání diplomu studoval v letech 1974-79 dokumentární film v ročníku Alexandra Zguridiho na moskevském VGIK, jejž předčasně opustil kvůli neshodám s vedením školy i vedením Goskina a absolutorium složil o rok později externě. Zaměstnání našel v Dokumentárním studiu Lenfilmu, kde natočil dva celovečerní a několik krátkých hraných filmů a šest dokumentů, z nichž ani jeden neprošel cenzurou (uvedeny byly teprve po změně politické situace v roce 1987). Jeho snímky upoutaly pozornost symbolickým vyjádřením sociální apokalypsy i formálně invenčním popisem příznaků hroutícího se totalitního systému; stylem a poetikou vyvolávaly asociace s posledními díly Andreje Tarkovského, jemuž tvůrce asistoval na filmu Stalker (1979, Stalker). Na přelomu 80. a 90. let Sokurov programově změnil směr svých tematických i formálních výbojů. Přeorientoval se na sféru metafyziky, na meditativní úvahy o osudovém naplňování času života, jehož smysl a pravdu zjevuje smrt. Kromě jednotlivých děl je třeba zmínit velký dokumentární opus (327 min.) Duchovní hlasy. Z válečných deníků, jenž vznikl, když v roce 1994 doprovázel vojáky na tádžicko-afghánskou hranici, a také osobitou tetralogii Moc, věnovanou vztahu osobnosti a moci Moloch (o Hitlerovi), Býk (o Leninovi), Slunce (o japonském císaři Hirohitovi) a Faust. Jeho díla se pravidelně objevují na prestižních filmových festivalech. Z četných ocenění připomínáme: Bronzový leopard na MFF v Locarnu 1987 (Osamělý hlas člověka), Cena FIPRESCI na MFF v Rotterdamu 1991 (Druhý kruh), Hlavní ceny na MFF v Oberhausenu 1990, 1996, 1997 (Sovětská elegie, Východní elegie, Robert. Šťastný život), Zvláštní cena poroty, Cena FIPRESCI, Cena Andreje Tarkovského na MFF v Moskvě 1997 a Cena Ekumenické poroty na MFF v Berlíně 1997 (Matka a syn), Cena za scénář na MFF v Cannes 1999 (Moloch), Cena FIPRESCI na MFF v Berlíně 2003 (Otec a syn), Zlatý lev, Cena SIGNIS a Cena Fedeora na MFF v Benátkách (Faust) a ruské výroční ceny Nika za nejlepší film (Býk, Faust) a za režii (Býk). Za celoživotní dílo byl oceněn na MFF v São Paulu (2002), na MFF v Locarnu (2006) a Cenou Roberta Bressona na MFF v Benátkách. – Na MFF v Karlových Varech 1997 proběhla retrospektiva jeho tvorby (Alexandr Sokurov: Duchovní hlas Ruska). Kromě vlastní tvorby působil jako pedagog a měl vlastní TV pořad Ostrov Sokurova (Sokurovův ostrov, 1998-99). Od 90. let se zabývá moderními audiovizuálními technologiemi. Založil také nekomerční filmové studio Bereg. – Upozorňujeme na rozsáhlé statě o jeho tvorbě ve sborníku Podvratná kamera: jiná realita v dokumentárním filmu střední a východní Evropy (Malá Skála, Praha 2003) a v časopisech Film a doba č. 4/91, 3/97, Biograph č. 2/97, Uni č. 9/97 a Cinepur č. 25/2003. – Filmografie: (dokumenty; režie a scénář, není-li uvedeno jinak) střm. f. Marija (1978/88, Marie), kr. f. Sonata dlja Gitlera (1979/89 Sonáta pro Hitlera), kr. f. Poslednij děn něnastnogo leta (1979, Poslední den pošmourného léta), Altovaja sonata. Dmitrij Šostakovič (1981, Sonáta pro violu. Dmitrij Šostakovič; spol. r. Semjon Aranovič), I ničego bolše (1982/87, A nic víc; režie), kr. f. Večerní slavnost (1984/87, Žertva večernaja; + střih), kr. f. Těrpenije, trud (1985/87, Trpělivost, práce; režie), kr. f. Šaljapinův návrat (1985/87, Elegija; + střih), Moskovskaja elegija (1986/88, Moskevská elegie), střm. f. Petěrburgskaja elegija (1989, Petrohradská elegie; režie, spol. sc.), střm. f. Sovetskaja elegija (1989, Sovětská elegie; + hlas), kr. f. K sobytijam v Zakavkaze (1990, K událostem v Zakavkazsku), kr. f. Prostaja elegija (1990, Obyčejná elegie), střihový f. Leningradskaja retrospektiva 1957-1990 (1990, Leningradská retrospektiva 1957-1990), střm. f. Primer intonaciji (1991, Příklad intonace), Elegija iz Rossiji. Etudy dlja sna (1992, Elegie z Ruska. Etudy pro sen), kr. f. Soldatskij son/Son soldata (1995, Vojenský sen), Duchovnyje golosa. Iz dněvnikov vojny (1995, Duchovní hlasy. Z válečných deníků), střm. f. Vostočnaja elegija (1996, Východní elegie; + hlas), kr. f. Robert. Ščastlivaja žizň (1996, Robert. Šťastný život; + hlas), Smirennaja žizň (1997, Život v pokoře), střm. f. Petěrburgskij dněvnik. Otkrytije pamjatnika Dostojevskomu (1997, Petrohradský deník. Odhalení pomníku Dostojevského; spol. sc., režie), střm. f. Petěrburgskij dněvnik. Kvartira Kozinceva (1997, Petrohradský deník. Kozincevův byt), dok. minisérie Povinnosť (TV-1998, Povinnost), Besedy s Solženicynym (1998, Solženicyn očima Alexandra Sokurova – TV), Dolce… (1999, Něžně…; režie), Elégie de la traversée/Elegija dorogi (2001, Elegie cesty; + prod., herec), Petěrburskij dněvnik: Mozart. Rekviem (TV-2004, Petrohradský deník: Mozart. Rekviem), Elegija žizni. Rostropovič. Višněvskaja (2006, Elegie života. Rostropovič. Višněvská), Čitajem „Blokadnuju knigu“ (2009, Čteme „Knihu o blokádě“; režie), cyklus dokumentů střm. filmy Intonacija. Valerij Zorkin (2010, Intonace. Valerij Zorkin) a Intonacija. Sergej Slonimskij (2010) a kr. filmy Intonacija. Arsen Kanokov (2010), Intonacija. Boris Averin (2010) a Intonacija. Jurij Šmidt (2010) a střm. Intonacija. Vladimir Jakunin (2010), střm. dok. Il nous faut du bonheur (2011, Potřebujeme štěstí; spol. r. Alexej Jankovskij, spol. sc.); (hrané filmy; režie, není-li uvedeno jinak) příběh zraněného veterána z občanské války, jehož návrat domů končí deziluzí, na motivy povídek Andreje Platonova Odinokij golos čeloveka (1978,1987, Osamělý hlas člověka; + střih), střm. f. na motivy povídky Grigorije Baklanova o jednom dni a noci v životě dopravního inspektora, přeřazeného na místo řidiče taxíku, Razžalovannyj (1980, Degradovaný; + sc.), Ty dolžen žiť (1980, Musíš žít; r. Vladimir Čumak; herec), volné zpracování Shawovy hry Dům zlomených srdcí pod názvem Skorbnoje besčuvstvije (1983, 1987, Truchlivá netečnost), střm. f. podle rozhlasové hry Lucille Fletcherová o tělesně postižené ženě Ampir (1987, Empír; + sc.), adaptace sci-fi povídky bratří Strugackých Miliardu let před koncem světa, jejímž protagonistou je začínající lékař, Dni zatmenija (1988, Dny zatmění), originální zpracování tématu známého Flaubertova díla Ema Bovaryová (Smiluj se nad námi) (1989, Spasi i sochrani), analýza rozpaků a bezradnosti chudého studenta, který musí pohřbít svého otce, Krug vtoroj (1990, Druhý kruh), snový příběh setkání nočního hlídače Čechovovy jaltské vily s jejím někdejším majitelem Kameň (1992, Kámen), ezoterická seance, inspirovaná idealistickým patosem ruské literatury 19. století, Tichije stranicy (1993, Tiché stránky; + sc.), obraz loučení umírající matky a jejího syna Mať i syn (1996, Matka a syn), první část tetralogie, intimní portrét Adolfa Hitlera a Evy Braunové během dubnového dne roku 1942 v alpské rezidenci Moloch (1999), druhý díl, studie psychicky nemocného diktátora Lenina, trpce nesoucího svou nemohoucnost, Tělec (2000, Býk; + kamera), originální experiment, průřez historií petrohradské Ermitáže v jediném záběru Ruská archa (2002, Russkij kovčeg; + spol. sc., vizuální koncept, hlas), drama otce a syna, žijících ve společném podkrovním bytě, Otěc i syn (2003, Otec a syn), třetí část tetralogie o japonském císaři Hirohitovi na sklonku druhé světové války Solnce (2005, Slunce; + kam.), válečné drama o ženě, která jede navštívit svého vnuka na vojenskou základnu v Čečensku, Aleksandra (2007; + sc.), závěrečná část tetralogie, přinášející originální zpracování známé látky, Faust (2011, Faust; + spol. sc.), Příběh filmu: Odysea (2011, The Story of Film: An Odyssey; r. Mark Cousins; účinkující), hraný dokument o pařížském Louvru za druhé světové války Frankofonie (Francofonia; + sc., herec, komentář). -fik-