Cesta do fantazie

barevný, dobrodružný, animovaný, pohádka, fantasy, přístupný, 1:1,85, 2–D, BRD-K, MP4, Dolby Digital, dlouhý – 124 min.

Původní název: Sen to Chihiro no kamikakushi. Spirited Away (anglický název). Země původu: Japonsko. Výrobce: Studio Ghibli. Ve spolupráci s Tokuma Shoten Co., Nippon TV Network Co., Dentsu, Buena Vista Home Entertainment, Tohokushinsha Film, Mitsubishi. Rok copyrightu: 2001. Premiéra: (původní) 3.4.2003, (obnovená – Projekt 100-2016) 15.9.2016. Mluveno: japonsky (titulky), česky (dabováno). – Cesta do světa nespoutané fantazie, Hajao Mijazaki a film pro všechny, kterým někdy bylo deset.

Distribuce: AČFK (do 20.9.2020).

AUTOŘI: Režie: Hayao Miyazaki. Scénář: Hayao Miyazaki. Kamera: Atsushi Okui. Výtvarník: Norobu Yoshida, Yoji Takeshige. Střih: Takeshi Seyama. Zvuk: Kazuhiro Hayashi, Shuji Inoue. Výkonná produkce: Yasuyoshi Tokuma, Takeyoshi Matsushita, Seiichiro Ujiie, Yutaka Narita, Koji Hoshino, Banjiro Uemura, Hironori Aihara. Producent: Toshio Suzuki. Animace: Mitsunori Kataama (vedení). Hudba: Joe Hisaishi. Písně: Itsumo nando-demo (hudba Yumi Kimura, text Wakako Kaku, zpěv Yumi Kimura).

Mluví: Rumi Hiiragi (Čihiro), Miyu Irino (Haku), Mati Natsuki (Jubaba/Zenbaba).

Dabing: Lenka Janíková (Čihiro), Jiří Balcárek (Haku), Eva Gorčíková (Jubaba/Zenbaba), Eva Novotná (Lin), Aleš Jarý (otec Čihiro), Drahomíra Kočová (matka Čihiro).

České titulky: neuvedeno. Překlad české verze: Milan Ježko. Dialogy české verze: Milan Ježko. Režie české verze: Intersonic.

Ceny (neúplné): MFF v Berlíně 2002: Zlatý berlínský medvěd ex aequo. Oscar: nejlepší dlouhý animovaný film. Japonské výroční ceny: nejlepší film. Cena NBR, Cena LAFCA, Cena NYFCC: nejlepší animovaný film.

Animovaný snímek japonského filmaře Hayaa Miyazakiho Cesta do fantazie z roku 2001 patří k nejúspěšnějším animovaným filmům všech dob. Hlavní hrdinkou moderního pohádkového příběhu s četnými prvky fantasy je desetiletá Čihiro. Pro sebe a své rodiče, kteří se hned v úvodu promění v prasata, hledá holčička cestu z lázní čarodějnice Jubaby, určených osmi milionům japonských bohů. Drobná desetiletá dívenka má laskavé srdce a pevnou vůli. Při záchraně jí pomáhá čarodějnický učeň Haku, který musí Jubabě sloužit někdy i v podobě draka. Ten ukradl dvojčeti své paní, Zenbabě, vzácné pečetidlo a málem za to zaplatí životem. Čihiro ukradený předmět Zenbabě vrátí, osvobodí ze zakletí Haka i další bytosti a nakonec se setká s opět proměněnými rodiči, kteří vůbec netuší, co se s nimi stalo. – Místo děje, lázně bohů, tvůrci použili jako podklad pro nápaditou přehlídku různých prostředí a roztodivných bájných bytostí. Ve snímku se spojují prvky západního schématu vyprávění (střídání pohádky a hororu, civilní podoba hlavní hrdinky) s postupy dnes již klasické japonské kinematografie (soužití živých a mrtvých, plynoucí z víry v reinkarnaci, život přítomný nejen v lidech, ale také v rostlinách či věcech). Formálně se Miyazaki, jenž bývá označován jako japonský Disney, inspiroval postupy hraného filmu. Na první pohled realistická kresba a klasická kreslená animace skloubená s počítačovou technologií zpracování obrazu umožnila využít velmi efektivně rychlé střídání rytmu, různé optické disproporce „záběrů“ a v přírodních scenériích též nezvyklou hloubku obrazu. – Film je v obnovené premiéře uváděn v rámci Projektu 100-2016 a je k němu připojen krátký studentský film Nový druh (2013; r. Kateřina Karhánková), jenž byl i součástí pásma Rosa & Dara a jejich velká dobrodružství (2015).

HAYAO MIYAZAKI (nar. 5.1.1941, Tokio) pochází z rodiny majitele malé letecké továrny, po němž zdědil lásku k letadlům. Vystudoval ekonomii a politické vědy na univerzitě Gakushuin v Tokiu. Už od mládí tíhnul ke kreslení a v roce 1963 nastoupil jako animátor u společnosti Toei Douga, kde se podílel např. na filmech Gariba no uchu ryoko (1965, Gulliverovy cesty vesmírem; r. Masao Kuroda), Taiyo no oji: Horusu no daiboken (1968, Sluneční princ: Horusovo velké dobrodružství; r. Isao Takahata), Kocour v botách (1969, Nagagutsu wo haita neko; r. Kimio Yabuki), Dobutsu takarajima (1971, Ostrov pokladů; r. Hiroshi Ikeda – V) a také na řadě TV seriálů. Spolu s kolegou Isaem Takahatou opustil v roce 1971 firmu a snažil se osamostatnit. Režíroval epizody animovaných seriálů Rupan sansei (1971-72; 1977-80, Lupin III.), Mirai shonen Conan (1978, Conan: Chlapec z budoucnosti) a Meitantei Holmes (1984, Slovutný detektiv Holmes – TV). Upozornil na sebe druhým celovečerním snímkem Naušika z Větrného údolí, natočeným podle vlastního komiksu a představujícím základní atributy jeho tvorby: aktivní ženskou hrdinku, temný příběh s výrazným ekologickým poselstvím a výtvarně uchvacující světy daleké budoucnosti či minulosti. Mimořádný úspěch filmu mu umožnil založit vlastní Studio Ghibli (nazvané po italském průzkumném letounu), kde k jeho klíčovým spolupracovníkům patřil producent Toshio Suzuki nebo hudební skladatel Joe Hisaishi. Po titulech, určených spíš dětskému publiku (Můj soused Totoro, Doručovací služba čarodějky Kiki), vytvořil své nejambicióznější dílo Princezna Mononoke (Cena Japonské akademie za nejlepší film), mnohovrstevnatý příběh o střetu přírody a lidské civilizace zasazený do středověkého Japonska, jenž otevřel jeho tvorbě cestu na světovou scénu. Největší mezinárodní ohlas mu přinesla pohádka Cesta do fantazie (mj. Zlatý medvěd na MFF v Berlíně ex aequo, Oscar, Ceny NBR, NYFCC a LAFCA). Většina jeho děl získala řadu ocenění na různých festivalech a přehlídkách, např. tři výroční ceny Annie, udílené losangeleskou pobočkou Mezinárodní asociace animovaného filmu (ASIFA), za scénář a režii pohádkové fantasy podle knížky Diany Wynne Jonesové Zámek v oblacích a za scénář posledního snímku, životního příběhu leteckého návrháře Jira Horikoshiho Zvedá se vítr. Oba zmíněné tituly mu také přinesly další dvě oscarové nominace. Za celoživotní dílo obdržel mj. Cenu Winsora McCaye (Annie; 1998), Cenu Japonské filmové akademie (2001), Zvláštní cenu poroty na Katalánském MFF v Sitges (2004), Zlatého lva na MFF v Benátkách (2005) a čestného Oscara (2014). V pražském kinu Oko proběhla ve dnech 18. až 27. ledna přehlídka sedmi jeho filmů, uskutečněná s pomocí crowfundingové kampaně. Jeho manželkou je od roku 1965 animátorka Akemi Otaová, s níž vychoval dvě děti. Jejich syn Goro Miyazaki (nar. 1967), který původně vystudoval krajinářskou architekturu, nakonec vykročil v otcových šlépějích. – Filmografie: (bez kr. filmů; režie, scénář, není-li uvedeno jinak) Rupan sansei: Kariosutoro no shiro (1979, Lupin III.: Cagliostrův zámek; režie, spol. sc.), Kaze no tani no Naushika (1984, Naušika z Větrného údolí; + nám. – V), Tenku no shiro Rapyuta (1986, Laputa: Nebeský zámek; + spol. střih – V), Tonari no Totoro (1988, Můj soused Totoro – V), Majo no takkyubin (1989, Doručovací služba čarodějky Kiki; + prod. – TV), Kurenai no buta (1992, Porco Rosso; + spol. střih – V), Mononoke Hime (1997, Princezna Mononoke; + spol. střih – V), Cesta do fantazie (2001, Sen to Chihiro no kamikakushi), Hauru no ugoku shiro (2004, Zámek v oblacích; + spol. prod. – V), Gake no ue no Ponyo (2008, Ponjo z útesu nad mořem; + spol. střih, spol. prod. – TV), Kaze tachinu (2013, Zvedá se vítr; + nám.); (produkce či podíl na ní, není-li uvedeno jinak) dok. Yanagawa horiwari monogatari (1987, Příběh kanálů v Yanagawě; r. Isao Takahata), Omohide poro poro (1991, Vzpomínky jako kapky deště; r. Isao Takahata), Heisei tanuki gassen pompoko (1994, Dějiny moderní války mývalů; r. Isao Takahata; + nám.), Mimi wo sumaseba (1995, Šepot srdce; r. Yoshifumi Kondo; + sc. – TV), Neko no ongaeshi (2002, Království koček; r. Hiroyuki Morita – V), Kari-gurashi no Arietti (2010, Arrietti ze světa půjčovníčků; r. Hiromasa Yonebayashi; + spol. sc. – TV); (podíl na scénáři) Gedo senki (2006, Příběhy ze Zeměmoří; r. Goro Miyazaki – V), Kokuriko-zaka kara (2011, Na kopci vlčích máků; r. Goro Miyazaki). -mim-