Druhá strana naděje

barevný, psychologický, smutná komedie, 12 nevhodný pro děti, 1:1,85, 2–D, Dolby Digital, dlouhý – 101 min.

Původní název: Toivon tuolla puolen. Země původu: Finsko, SRN. Výrobce: Sputnik Oy, Pandora Filmproduktion (koprodukce), Oy Bufo (koprodukce), ZDF/Arte (spolupráce), YLE Teema (spolupráce), Finnish Film Foundation (podpora), Program Media EU (podpora), Film- und Medienstiftung NRW (podpora). Rok copyrightu: 2017. Premiéra: 27.7.2017. Mluveno: finsky, arabsky, anglicky (titulky).

Distribuce: Viola Parente-Čapková. Lokace: Finsko: Helsinki, Karkkila.

AUTOŘI: Režie: Aki Kaurismäki. Scénář: Aki Kaurismäki. Kamera: Timo Salminen. Architekt: Aki Kaurismäki. Návrhy kostýmů: Tina Kaukanen /ž/. Masky: Tina Kaukanen /ž/. Střih: Samu Heikkilä. Zvuk: Tero Malmberg (+ design zvuku), Olli Pärnänen. Výkonná produkce: Misha Jaari, Mark Lwoff. Producent: Aki Kaurismäki. Koproducent: Misha Jaari, Mark Lwoff, Reinhard Brundig. Hudba: Tuomari Nurmio. Použitá hudba: různé skladby a písně.

Hrají: Sherwan Haji (Khaled Ali), Sakari Kuosmanen (Wikström), Simon Hussein Al-Bazoon (Mazdag), Ilkka Koivula (portýr Calamnius), Nuppu Koivu /ž/ (servírka Mirja), Janne Hyytiäinen (kuchař Nyrhinen), Niroz Haji /ž/ (Miriam), Kaija Pakarinen /ž/ (Wikströmova manželka), Puntti Valtonen (Vaittinen), Tommi Korpela (Melartin), Kati Outinen /ž/ (obchodnice), Jörn Donner (hráč pokeru).

České titulky: Viola Parente-Čapková.

Ceny: MFF v Berlíně 2017: Stříbrný medvěd za režii (Aki Kaurismäki).

Ve své další smutné komedii Druhá strana naděje se Aki Kaurismäki svým typickým způsobem dotýká tématu imigrace, podobně jako tomu bylo už ve filmu Le Havre (2011, Le Havre). Opět se zabývá osudy obyčejných jedinců, kteří se ocitají v nelehkých situacích a kteří v nich poznávají dobré i zlé lidi. Finský tvůrce se stálými spolupracovníky tentokrát sledují dva muže, jejichž životní dráhy se protnou… – Helsinki. Obchodník s košilemi Wikström jedné noci opustí svou opileckou manželku. Zřekne se i obchodu a vydělá peníze v pokeru v tajné herně. Koupí nepříliš úspěšnou hospodu Zlatý půllitr i se zaměstnanci, portýrem Calamniusem, servírkou Mirjou a kuchařem Nyrhinenem. – Syrský uprchlík Khaled Ali se dostane do Finska ukryt v uhlí na nákladní lodi. Přihlásí se na policii a skončí ve sběrném táboře, kde se skamarádí s Iráčanem Mazdagem. Imigrační úřednici vypráví o zkáze své rodiny při bombardování Aleppa i o útěku se sestrou Miriam, která se mu však ztratila a kterou marně hledá. Navzdory všemu má být vyhoštěn. Podaří se mu utéct. Wikström ho najde za hospodou u popelnic. Zaměstná ho a ubytuje ho v prázdném skladu. Opatří mu i falešné papíry. Zároveň se pokouší se zaměstnanci pozvednout úroveň podniku různými experimenty (japonské sushi, taneční kapela, další exotické kuchyně apod.). Khaled se dozví, že Miriam je v Litvě. Wikström se postará o její propašování do Finska přes známého řidiče kamionu Melartina. Sourozenci se setkají, ale Miriam se chce přihlásit na policii. Khaleda v noci napadne neonacista, s nímž se už jednou střetl, a bodne ho do břicha. Wikström, který se znovu sblíží s abstinující manželkou, najde sklad prázdný. Ráno zraněný Syřan doprovodí sestru, před níž nedá nic znát, na policejní stanici. Pak odpočívá na břehu… – Snímek, věnovaný památce finského filmového historika, publicisty a blízkého přítele bratrů Kaurismäkiových, Petera von Bagha (1943-2014), je realizován zcela v Kaurismäkiho tradičním stylu. Leitmotivem jsou vystoupení starších muzikantů. – Premiérou filmu vyvrcholila akce společnosti Aerofilms Finské léto s Akim Kaurismäkim, v jejímž rámci bylo uvedeno šest jeho starších snímků, jež jsou též k dispozici on-line na Aerovodu. -tbk-

AKI KAURISMÄKI (vl. jm. Aki Olavi Kaurismäki, nar. 4.4.1957, Orimattila, Finsko) pochází z rodiny obchodníka. Nedokončil studia žurnalistiky na Univerzitě v Tampere a později byl vyloučen z helsinské filmové školy. Živil se jako poslíček, hlídač, umývač nádobí, dělník v papírnách a jako filmový kritik. Bez odborného filmového vzdělání, avšak poučen vytrvalým sledováním starších filmů, se počátkem 80. let podílel jako spoluscenárista a herec na snímcích bratra Miky Kaurismäkiho (nar. 1955). Spolu také založili produkční firmu Villealfa Filmproductions (přesmyčka názvu Godardova filmu Alphaville), podporující nízkorozpočtové projekty, a v roce 1986 také Midnight Sun Film Festival v Sodankylä za polárním kruhem. Díky jim se finská kinematografie začala prosazovat v mezinárodním kontextu. Koncem 80. let se jejich cesty rozdělily a Aki založil vlastní produkci Sputnik Oy. Jako režisér samostatně debutoval v roce 1983 přepisem Dostojevského Zločinu a trestu. Popularitu získal filmy o hudební skupině Leningradští kovbojové, ale významnější jsou dva jeho volné cykly: trilogie ztracenců či dělnická trilogie (Stíny v ráji, Ariel, Děvče ze sirkárky) a finská trilogie (Mraky odtáhly, Muž bez minulosti, Světla v soumraku). Ve svých stylizovaných hořkých komediích či tragikomediích se zaměřuje zejména na osudy různých outsiderů a ztroskotanců z okraje společnosti. S příslovečným minimalismem a originálním humorem, s tlakem na civilní herecký projev, s větším důrazem na nenápadně vytříbenou vizuální a hudební stránku než na lakonické dialogy, vytváří svůj vlastní osobitý obraz Finska a jeho obyvatel, tzv. Akilandii. Od počátku spolupracuje se stálým štábem (zejména kameraman Timo Salminen, zvukař Jouko Lumme) a se svými herci, především s Mattim Pellonpääm (1951-1995), který byl až do své předčasné smrti ikonickou postavou jeho děl, a s Kati Outinenovou (nar. 1951); k dalším patří Sakari Kuosmanen, Kari Väänänen nebo Elina Salová. Natočil také několik hraných videoklipů (Thru the Wire, 1987; L.A. Woman, 1987; Those Were the Days, 1991; These Boots, 1992; Juice Leskinen & Grand Slam: Bluesia Pieksämäen asemalla, 2013). Inspiraci pro svůj styl našel u Roberta Bressona a Jeana-Pierra Melvilla. Jeho spřízněncem je Jim Jarmusch. Kaurismäkiho snímky byly uvedeny na všech významných festivalech a získaly řadu nominací na prestižní filmové ceny. Z významnějších ocenění připomínáme: Cena FIPRESCI na MFF v Moskvě 1989 (Ariel), Cena FIPRESCI na MFF v Berlíně 1992 (Bohémský život), Cena diváků na MFF v São Paulu 1996 (Mraky odtáhly), Cena FIPRESCI na MFF v San Sebastiánu 2002, Velká cena na MFF v Gentu 2002, Cena FIPRESCI na MFF v Palm Springs 2003 (Muž bez minulosti), Zlatý Hugo na MFF v Chicagu 2011, Cena FIPRESCI na MFF v Cannes 2011, Cena Louise Delluca (Le Havre), Stříbrný medvěd za režii na MFF v Berlíně 2017 (Druhá strana naděje), Cena za režisérsko-kameramanský svazek na MF Camerimage v Lodži 2004 (spol. s Timo Salminen), Cena za celoživotní dílo na FF Tallinské černé noci 2006 nebo finské výroční ceny Jussi za tituly Zločin a trest (debut, scénář), Děvče ze sirkárny (režie), Bohémský život (režie), Mraky odtáhly (scénář, režie), Juha (režie), Muž bez minulosti (scénář, režie), Světla v soumraku (film) a Le Havre (film, scénář, režie). V roce 2006 vzbudil rozruch, když na protest proti válce v Iráku nesouhlasil s tím, aby finská kinematografie vyslala jeho snímek Světla v soumraku do nominační soutěže o Oscara za cizojazyčný film. Podobně jako Alfred Hitchcock se občas mihne ve svých filmech, podílí se i na střihu a zejména na produkci. Na XXVIII. MFF v Karlových Varech 1992 byla uvedena přehlídka jeho filmů, v dubnu 1997 se zúčastnil v Praze premiéry filmu Drž si šátek, Tatjano v rámci Dnů evropského filmu a v roce 2011 Letní filmové školy, kde byla jeho filmová retrospektiva a při té příležitosti vyšla i kniha Aki Kaurismäki: Světla soumraku (ed. Kamila Boháčková, nakl. Casablanca – Václav Žák, Praha 2011). V Dejvickém divadle se od roku 2010 do roku 2017 uváděla Krobotova inscenace Muž bez minulosti podle stejnojmenného filmu. Od roku 1989 žije s manželkou, malířkou a příležitostnou herečkou Paulou Oinonenovou střídavě na atlantickém pobřeží v Portugalsku a ve Finsku. – Filmografie: (podíl na scénáři, není-li uvedeno jinak) střm. filmy Valehtelija (1981, Lhář; r. Mika Kaurismäki; + herec), Jackpot 2 (1982; r. Mika Kaurismäki), Arvottomat (1982, Bezcenní; r. Mika Kaurismäki; + výprava, herec), Klaani: Tarina Sammakoitten sousta (1984, Klan: Příběh o žabách; r. Mika Kaurismäki), Rosso (1985; r. Mika Kaurismäki), Morena (1986; r. Anssi Mänttäri; spol. zvuk), Tilinteko (1987; r. Veikko Aaltonen; sc.); (herec) Huhtikuu on kuukausista julmin (1983, Duben je krutý měsíc; r. Anssi Mänttäri), Apinan vuosi (1983, Rok opice; r. Janne Kuusi), Viimeiset rotannahat (1985, Poslední krysí kůže; r. A. Mänttäri), Iron Horsemen (1994, Železní jezdci; r. Gilles Charmant), střm. f. Mustasilmä-Susanna ja lepakkoluolan aarre (1996, Černooká Zuzana a poklad v netopýří jeskyni; r. Veikko Nieminen), Aaltra (2004; r. Benoît Delépine, Gustave de Kevern); (režie, scénář či podíl na něm, není-li uvedeno jinak) dok. o třech rockových kapelách Saimaa‑ilmiö (1981, Cesta kolem Saimy; spol. r. Mika Kaurismäki; + spol. prod.), volná adaptace Dostojevského románu Zločin a trest (1983, Rikos ja rangaistus), sociálně‑kritická komedie Calamari Union (1985; + spol. střih, hudba, herec), tragikomický příběh o vztahu popeláře a prodavačky Varjoja paratiisissa (1986, Stíny v ráji; + herec), kr. f. Rocky VI (1986; + prod.), undergroundová variace Shakespearova dramatu Hamlet podniká (1987, Hamlet liikemaailmassa; + prod.), poeticky laděná černá komedie o putování nezaměstnaného dělníka Ariel (1988; + prod.), hudební snímek Leningradští kovbojové dobývají Ameriku (1989, Leningrad Cowboys Go America; + spol. námět a prod., sc.), Likaiset kädet (TV‑1989, Špinavé ruce; + prod.), kritický pohled na ubíjející jednotvárnost života Tulitikkutehtaan tyttö (1990, Děvče ze sirkárny; + střih, prod.), příběh propuštěného úředníka vodárny Smlouva s vrahem (1991, I Hired a Contract Killer; + střih, prod., herec) s Jeanem-Pierrem Léaudem, osobitá verze románu Henriho Murgera Ze života pařížské bohémy, nazvaná Bohémský život (1992, La vie de bohème; + prod.), komediální road movie Drž si šátek, Tatjano (1993, Pidä huivista kiini, Taťjana; + prod., střih), dok. zachycující společný koncert Leningradských kovbojů a ruského armádního souboru Alexandrovců Total Balalaika Show (1993, Totální balalajková show; + prod. ‑ TV), další hudební snímek Leningrad Cowboys Meet Moses (1994, Leningradští kovbojové potkávají Mojžíše; + střih, prod. ‑ TV), příběh dvou lidí, hledajících východisko z existenční krize, Mraky odtáhly (1996, Kauas pilvet karkaavat; + prod., střih), černobílé němé vesnické drama Juha (1998, Juha; + prod., střih), epizoda Psi nemají peklo (2001, Dogs Have No Hell; + prod., střih) ze snímku Dalších deset minut 1 (2002, Ten Minutes Older: The Trumpet), smutná komedie o člověku se ztrátou paměti, Muž bez minulosti (2002, Mies vailla menneisyyttä; + nám., prod., střih), segment Bico (+ prod.) ze snímku Visions of Europe (2004, Vize Evropy), psychologické drama Světla v soumraku (2006, Laitakaupungin valot; + prod.), čtyřminutový kr. f. Valimo (2007, Slévárna; + prod., střih), epizoda La Fonderie (+ prod.) z kolektivního filmu Chacun son cinéma (2007, Každému jeho film – TV), hořká komedie o záchraně malého imigranta odehrávající se ve francouzském přístavním městě, Le Havre (2011, Le Havre; + prod.), epizoda Guimarães (+ prod.) z povídkového filmu Centro histórico (2012, Historické centrum), další příběh o pomoci osamělému imigrantovi Druhá strana naděje (2017, Toivon tuolla puolen; + prod., výprava); (producent, není-li uvedeno jinak; bez krátkých filmů) Macbeth (1987; r. Pauli Pentti), Sirppi ja kitara (1988, Srp a kytara; r. Marjaana Mykkänenová; spol. prod.), Tuhlaajapoika (1992, Marnotratný syn; r. Veikko Aaltonen), Ripa ruostuu (1993, Ripa ve skluzu; r. Christian Lindblad; spol. prod.), Vaiennut kylä (1997, Tichá vesnice; r. Kari Väänänen; spol. prod.), Klassiko (2001, Klasik; r. Kari Väänänen; spol. prod.), Paha perhe (2010, Špatná rodina; r. Aleksi Salmenperä), střm. dok. Barzakh (2011, Barzach; r. Mantas Kvedaravicius). -tbk-/-fik-