Režie → Eldar Šengelaja
Původní název → Samanišvilis dedinacvali
SSSR – Gruzie 1978 / český dabing / 81 min. / 35 mm
Hrají → Vasil Kachniašvili, Imeda Kachiani, Nodar Čačanidze
Předlohou Šengelajova pozoruhodného filmu, v české distribuci uváděného pod málo atraktivním názvem Nevěsta pro dědečka, se stala povídka Davida Kldiašviliho, odehrávající se v předrevoluční Gruzii. Její námět byl natolik populární, že se na Kavkaze dočkal četných divadelních zpracování a dokonce i jednoho filmového (němý snímek Mačecha Samanišvili v režii Konstantina Mardžanova a Zacharije Beršiviliho z roku 1927). Zda a natolik se Šengelaja nechal inspirovat tímto titulem, nevíme. Patrně nám to ale nezabrání v tom, abychom ocenili režisérův shovívavý přístup ke svým hrdinům, z nichž každý si nárokuje právo na osobní štěstí. Týká se to především zchudlého šlechtice Samanašviliho, který si na stará kolena usmyslí znovu se oženit a svým rozhodnutím zneklidní syna Platona natolik, že on sám se rozhodne najít pro otce nevěstu. Vybírá však mezi dvojnásobně bezdětnými vdovami, aby jej případný potomek nepřipravil o (beztak malé) dědictví. Šengelaja se zdařile pohybuje v žánru tragikomedie, podtrhuje její lidovou moudrost. Ke stylové čistotě snímku přispívá kamera Lomera Achvledianiho a Jurije Schirladzeho, pracující především s celkovými záběry, které nám připomenou naivní obrázky gruzínských výtvarníků. Hudba: Gija Kančeli.
Režie → Clint Eastwood
Původní název → The Mule
USA 2018 / CZT / 96 min. / DCP
Hrají → Clint Eastwood, Bradley Cooper, Dianne Wiestová, Andy Garcia, Alison Eastwoodová
Drama o válečném veteránovi, který na stará kolena začne pracovat pro mexický drogový kartel.
Film věnovaný francouzskému filmovému kritikovi a historikovi Pierru Rissientovi a jeho americkému kolegovi Richardu Schickelovi, dvěma nedávno zesnulým vyhlášeným znalcům a propagátorům filmového umění.
„U režisérů dosáhnuvších úctyhodného věku sahají obvykle kritici ke klišé o tvůrcích věčně mladých. Svým filmem Pašerák, lehkým i závažným zároveň, se nyní Clint Eastwood přidal k těm svým bratrům a sestrám, kteří nikdy nepřestali udivovat svou invenčností. Až do jejich smrti to platilo o Resnaisovi, o Oliveirovi, o Agnès Vardové, dodnes to platí o Godardovi. Clint Eastwood, který by měl být coby garant filmového klasicismu jmenovaným experimentátorům vzdálen, otevře svůj film květinou zabírající celé plátno, stejně obsesivně, jako když Godard ve svém filmu Sbohem jazyku rozzářil plátno rudými máky. Ještě blíž má Eastwood k emfázi, jakou jsme viděli u Agnès Vardové, když jí na počátku století, ve filmu Všichni možní sběrači a já, dovolily nové malé digitální kamery přiblížit se nejen rostlinám, ale i vlastní ruce. Čímž zároveň bez okolků evokovala vlastní stárnutí, úzkost z nevyhnutelného fyzického úpadku. Pikturální gesto někoho, kdo maluje vanitas. To je naladění, jehož nyní dosahuje i Clint Eastwood, byť samozřejmě jinými prostředky. S podobně drtivou intenzitou jako hercova kostnatá tvář s jejím kousavým úšklebkem se na nás dívá i lidská lebka na obrazu Marnost (Vanité, též Pomíjejícnost, Nicotnost, Marnivost), který v roce 1671 namaloval Philippe de Champaigne. S tulipánem na jedné straně, na druhé s přesýpacími hodinami. Tyhle tváře, ať už přicházejí odkudkoli, už na nás hledět nepřestanou.“
Joachim Lepastier
