Program

10/2015 (Změnit)
  • 40. týden
  • Čt 01/10

    Gepard

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Il gattopardo
    Itálie – Francie 1962 / CZT / 173 min. / 35mm
    Hrají → Burt Lancaster, Alain Delon, Claudia Cardinaleová, Serge Reggiani, Pierre Clémenti, Paolo Stoppa, Rina Morelliová, Terence Hill (alias Mario Girotti)
    Cyklus → Luchino Visconti

    V barvách slunce a krve Visconti líčí, co znamenaly bouřlivé události let 1860–1861 pro sicilský rod Salinů, který měl v erbu obraz geparda.

    „Šlechtictví, závazek k minulosti a k oněm výlučným vzpomínkám jeho vrstvy jsou Salinovou pravou mírou, s níž umí měřit život. Názorně, fyzicky s ní přeměřuje – krokuje v rozhodné chůzi prostor svého paláce v Donnafugatě. Dokáže být ještě svému domu hybatelem, středem, byť se stále žalostnějším vědomím, že jeho svět se propadá do záhuby. Ale to nezeslabuje, spíš posiluje pýchu jeho kroků – jeho vnitřní míry. (...) Salinovou mírou jsou šlechtičtí předci, oni jižní, sicilští, z řeckého dávnověku se rýsující řečtí bozi ze stěn fresky v jeho paláci – v čele s mořským bohem Poseidonem.“
    Jiří Cieslar

  • So 03/10

    Život milostnice OʼHaru

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Saikaku ičidai onna
    Japonsko 1952 / CZT / 128 min. / 35mm
    Hrají → Kinujo Tanakaová, Toširo Mifune, Tošiko Jamane

    Příběh strastiplné životní pouti krásné dcery zámožného kupce divák rozplétá pomocí vzpomínek stárnoucí kurtizány, jež vstoupila do chrámu, aby se tady na okamžik pozastavila nad svým smutným osudem. Proud dávno zasutých obrazů vyvolá jedna z mnoha svatých soch, která ženě připomene tvář jejího někdejšího mladého milence, za něhož se nesměla provdat kvůli rozdílnému společenskému postavení.

    „V Životě milostnice OʼHaru i v dalších filmech z padesátých let je nápadné, jak se Mizoguči zcela oddává estetice dlouhých záběrů – v aranžmá i v kompozici. Skoro jako kdyby byly přechody mezi záběry zrušeny. Při každém střihu máte pocit, jako ve Viscontiho Gepardovi, že se podle šablony ,obrací stránkaʻ. Skončí-li jedna scéna, prolneme se plynule do následující, jako kdyby vůbec neexistovala časoprostorová změna s tímto aktem spojená.“ Noël Burch

  • 41. týden
  • Út 06/10

    Hvězdy Velkého vozu

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Vaghe stelle dellʼOrsa
    Itálie 1965 / CZT / 93 min. / 35mm
    Hrají → Claudia Cardinaleová, Maria Bellová, Jean Sorel, Michael Craig
    Cyklus → Luchino Visconti

    Hvězdy Velkého vozu v sobě skrývají hned několik interpretačních vrstev. Je tu vrstva etruská, odkazující k místu děje, jímž je Volterra, dále vrstva řecká, kterou představuje Sandra coby Elektra, dcera zavražděného krále Agamemnóna a zrádné Klytaimnéstry. Vrstvu romantickou předznamenává už titul filmu, citující z Leopardiho básně, a leopardiovsky laděnou postavou je také sebevraždou vydírající Gianni. A to vše završuje vrstva holocaustu, neboť otec obou sourozenců zahynul v Osvětimi, pravděpodobně kvůli udání své ženy a jejího milence. Sandra se nemůže své minulosti vzdát, zapomenout na dávná traumata, spojená s tajemným rodinným sídlem a čarovnou Volterrou, přestože jí není tak tragicky pohlcena jako její bratr.

  • Čt 08/10

    Rodinný portrét

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Gruppo di famiglia in un interno
    Itálie – Francie 1974 / CZT / 118 min. / 35mm
    Hrají → Burt Lancaster, Silvana Mangano, Helmut Berger, Claudia Marsaniová, Claudia Cardinaleová, Romolo Valli
    Cyklus → Luchino Visconti

    „Ten základní pohyb upoutaného i nezávislého poutníka, který se chce zvenčí, osvobozován, dívat dovnitř, Visconti vykonává i ve filmech svého stáří. Už při tom mnoho necestuje: své misijní drama si odehrává jen u sebe – v pohledech, o to však drtivěji, vždy na rizikové hraně života. Jako v Rodinném portrétu, když do ústranní honosného paláce – starožitného muzea vpustí smečku zkažených lidí, v nichž je i něco dravě a nejistě opravdového.“
    Jiří Cieslar

  • 42. týden
  • Po 12/10

    Smrt v Benátkách

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Morte a Venezia
    Itálie – Francie 1971 / CZT / 120 min. / 35mm
    Hrají → Dirk Bogarde, Silvana Mangano, Björn Andresen, Romolo Valli, Mark Burns
    Cyklus → Luchino Visconti

    „Ten, kdo očima krásu zřel
    Tomu Smrt již domovem stala se.“
    (Wer die Schönheit geschaut mit Augen
    Ist dem Tod schon anheimgegeben.)
    August von Platen (1835)

    Heim znamená domov, anheimgegeben doslova „být dán domovu“, v přeneseném smyslu „být dán napospas“ čemu.

    Spisovatel Thomas Mann, komponista Gustav Mahler, filmař Luchino Visconti, herec Dirk Bogarde – hlavní hrdina Smrti v Benátkách Aschenbach je stvořen z mnoha srdcí a z jedné jediné duše. Duše, která spatřila krásu, v tom samém okamžiku byla zasvěcena Smrti a chápala uměleckou tvorbu jako způsob, jak předat poselství o této „nehodě“ ostatním, šťastnějším a méně vyvoleným. Další jména přicházejí na mysl, v neposlední řadě Richard Wagner, který skutečně našel svou „smrt v Benátkách“ a který bude jednou z hlavních postav Viscontiho následujícího filmu, Ludvíka Bavorského. V něm bude jedno ze základních témat evropské kultury východiskem k dalším úvahám – téma „ani dekadentní ani čistě estetické nebo hedonistické, nýbrž ve vážnějším a vlastně řeckém smyslu oprávněné usilování umělce po dokonalé harmonii,“ jak to formuloval sám Visconti. Jeden z velkých skladatelů 20. století, Angličan Benjamin Britten, se nedlouho po Viscontim, v roce 1973, nechal Mannovou novelou inspirovat ke své Smrti v Benátkách. Když se ale dnes řekne „Smrt v Benátkách“, dříve než Brittenovu poslední operu, a dokonce dříve než Mannovu literární předlohu, si vybavíme obrazy z Viscontiho filmového zpracování, v nichž zmíněné téma našlo možná své definitivní umělecké vyjádření.

  • Čt 15/10

    Nevinný

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → LʼInnocente
    Itálie – Francie 1976 / CZT / 119 min. / 35mm
    Hrají → Giancarlo Giannini, Laura Antonelliová, Massimo Girotti, Jennifer OʼNeillová
    Cyklus → Luchino Visconti

    Dílo Gabriela DʼAnnunzia Nevinný je románem-zpovědí autora, představitele italské literární dekadence. Pohled režiséra je na rozdíl od spisovatele distancovaný, dokonce ironický. Jeho Hermil se bezmocně, ale zároveň v jistém sebedojetí, utápí v dekorativním interiérech i exteriérech, ve světě, v němž se forma cení výše než skutečnost. Během velmi náročného natáčení se nemocný Visconti několikrát zranil a své poslední dílo dokončil na pojízdném křesle, premiéry se již nedožil.

    „Visconti se vyznal v této době, v těchto salonech, v nichž se slušelo vyslechnout povinnou dávku jednoho Mozarta, dvou Schubertů a čtyř Lisztů, než se podával čaj a petit fours. Zná ono prostředí, v němž jeden sklopený či vyhýbavý pohled prozradí o srdečních zmatcích víc než slova. Visconti je sám viděl, žil mezi těmito lidmi a v této společnosti. Onen filmový pár, který je od sebe odtrhován bolestivou žárlivostí, která jej ale také dramatickým způsobem drží pohromadě, to jsou jeho vlastní rodiče. A portrét Giuliany Hermilové, v dějinách filmu jeden z nejkrásnějších portrétů ženy a matky, je zároveň Viscontiho posledním vyznáním lásky na adresu vlastní matky, donny Carly.“
    Laurence Schifano

  • So 17/10

    Povídky o bledé luně po dešti

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Ugetsu monogatari
    Japonsko 1953 / CZT / 90 min. / 35mm
    Hrají → Masajuki Mori, Kinujo Tanakaová, Mačiko Kjóová

    Jedno ze tří v současnosti nejvýše hodnocených děl dějin japonského filmu (vedle Příběhu z Tokia J. Ozua a Sedmi samurajů A. Kurosawy). Sugestivní mystická atmosféra se zde nepostřehnutelně prolíná s krutou japonskou realitou druhé poloviny osmnáctého století, přízraky oslovují živé bytosti. V nepřehledné válečné době se odehrává příběh hrnčíře Gendžura, jenž sní o slávě umělce, a jeho švagra Tobeie, který se touží prosadit jako válečný hrdina. V tomto svém snažení muži zapomenou na své manželky, které by nyní nejvíce potřebovaly jejich ochranu. Oběti žen však nejsou marné, neboť dovedou muže k prozření, pochopení skutečných hodnot.

    „Mizogučiho Japonsko se tu a tam příliš neliší od Dreyerova Dánska, kde jsou ve Dnu hněvu upalovány čarodějnice a ve Slově lidé vstávají z mrtvých – zdánlivě, aniž by k tomu byl jiný důvod než struktura světla. Skutečně skutečný svět je oproti tomu – stejně jako svoboda či láska – čímsi nebesky nedosažitelným.“ Tag Gallagher (2000)

  • 43. týden
  • Út 20/10

    Správce Sanšo

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Sanšo dajú
    Japonsko 1954 / CZT / 116 min. / 35mm
    Hrají → Eitaro Šindo, Kinujo Tanakaová, Kjoko Kagawaová

    Rok po Povídkách o bledé luně po dešti realizuje Mizoguči svůj druhý nejproslulejší film, Správce Sanšo, na motivy legendy z jedenáctého století, literárně zpracované Mori Ogaiem v roce 1915. Pokora a rodinná sounáležitost tady vítězí nad tragickým životním příběhem sourozenců, chlapce a dívky, zavlečených do otroctví.

  • Čt 22/10

    Císařovna Jang Kwei-Fei

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Jokihi
    Japonsko 1955 / CZT / 85 min. / 35mm
    Hrají → Mačiko Kjóová, Masajuki Mori, Só Jamamura, Sakae Ozawa

    Jokihi, japonský název historického filmu Císařovna Jang Kwei-Fei, je jméno ženy, která skutečně žila v osmém století v Číně za dynastie Tang. Do řady zpracování tohoto příběhu prosté dívky, která se z dvorní kuchyně dostala na výsluní přízně a moci, se v roce 1955 zařadil také 86. film Kendžiho Mizogučiho, jeho první barevný. Ocenění na MFF v Benátkách jen upevnilo Mizogučiho pověst největšího japonského režiséra.

  • 44. týden
  • Po 26/10

    Ulice hanby

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Akasen Čitai
    Japonsko 1956 / CZT / 79 min. / 35mm
    Hrají → Mačiko Kjóová, Aiko Mimasu, Ajaku Wakao, Mičiko Kogure

    Po dvou barevných historických filmech má poslední, 88. Mizogučiho snímek Ulice hanby téměř dokumentaristické ladění. K jeho úspěchu jistě přispěl také fakt, že na téma prostituce, na něž se tu režisér zaměřil, byla tehdy soustředěna celá japonská veřejnost. V parlamentu se právě projednával návrh zákona zakazujícího veřejné domy. Jak je hledání východiska složité, však nakonec ukázalo vyústění příběhu i sama realita.