Program

10/2015 (Změnit)
  • 40. týden
  • Čt 01/10

    Pršelo jim štěstí

    Režie → Antonín Kachlík
    ČSR 1963 / 69 min. / 35mm
    Hrají → Jiřina Bohdalová, Josef Langmiler, Jiří Krampol, Jaroslav Nekolný

    Český film – ztráty, nálezy a objevy

    Jeden předlouhý svatební den slečny Věry. Filmové zpracování stejnojmenné povídky Jana Trefulky má pozoruhodnou stavbu. Jde o psychologicky pojatý monolog, v retrospektivách sledujeme události, vnímáme pocity a nálady, jež hlavní hrdinka zažila až do chvíle před zásadním rozhodnutím. Má si vzít muže, o jehož lásce pochybuje, nebo se vydat na cestu svobodné matky?


    Gepard

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Il gattopardo
    Itálie – Francie 1962 / CZT / 173 min. / 35mm
    Hrají → Burt Lancaster, Alain Delon, Claudia Cardinaleová, Serge Reggiani, Pierre Clémenti, Paolo Stoppa, Rina Morelliová, Terence Hill (alias Mario Girotti)
    Cyklus → Luchino Visconti

    V barvách slunce a krve Visconti líčí, co znamenaly bouřlivé události let 1860–1861 pro sicilský rod Salinů, který měl v erbu obraz geparda.

    „Šlechtictví, závazek k minulosti a k oněm výlučným vzpomínkám jeho vrstvy jsou Salinovou pravou mírou, s níž umí měřit život. Názorně, fyzicky s ní přeměřuje – krokuje v rozhodné chůzi prostor svého paláce v Donnafugatě. Dokáže být ještě svému domu hybatelem, středem, byť se stále žalostnějším vědomím, že jeho svět se propadá do záhuby. Ale to nezeslabuje, spíš posiluje pýchu jeho kroků – jeho vnitřní míry. (...) Salinovou mírou jsou šlechtičtí předci, oni jižní, sicilští, z řeckého dávnověku se rýsující řečtí bozi ze stěn fresky v jeho paláci – v čele s mořským bohem Poseidonem.“
    Jiří Cieslar

  • Pá 02/10

    Veselý cirkus a jiné pohádky

    / 110 min. / 35mm / od 3 let
    Cyklus → Ponrepo dětem

    moderované pásmo pohádek s loutkovou dílnou

    Ježek v mlze / r. Jurij Norštejn / SSSR 1975
    Svatba v korálovém moři / r. Horst von Möllendorff, Jiří Brdečka a další / Protektorát Čechy a Morava 1944
    Veselý cirkus / r. Jiří Trnka / ČSR 1951
    Čtyřicet dědečků / r. Václav Bedřich / ČSR 1962

    V říjnu budou mít naši nejmenší diváci možnost ponořit se do podzimní atmosféry. Mohou se ztratit spolu s Ježkem v mlze, obdivovat zářivé barvy Veselého cirkusu nebo zatančit si na Svatbě v korálovém moři. Po promítání si budou moci vyzkoušet oživit vlastní pohádkové postavy v loutkové dílně.


    Hrát za každou cenu

    Režie → Károly Makk
    Původní název → Játszani kell
    Maďarsko – USA 1984 / CZV / 105 min. / 35mm
    Hrají → Christopher Plummer, Maggie Smithová, Adolph Green, Elke Sommerová
    Cyklus → Károly Makk

    Hlavními postavami situační komedie, jíž za námět posloužila divadelní hra Ference Molnára Gardista z roku 1910, jsou obdivovaný, ale také samolibý broadwayský herec Fitzroy a jeho žena, scenáristka Lily. Vděčnou zápletkou příběhu se stane Fitzroyova dvojrole, když se začne vydávat za šaramantního italského herce, svůdníka a za Lilyiny stálé přítomnosti natáčí film podle jejího scénáře.

  • So 03/10

    Brzy bude konec světa

    Režie → Aleksandar Petrović
    Původní název → Biće skoro propast sveta
    Jugoslávie – Francie 1969 / CZT / 84 min. / 35mm
    Hrají → Annie Girardotová, Ivan Palúch, Mija Aleksić, V. Bata Živojinović

    Festival Archaion Kallos

    Aleksandar Petrović natočil svůj šestý hraný film volně podle Dostojevského Běsů. Příběh přesadil do poválečné jugoslávské vesnice, do doby po smrti Boha, kdy vše je dovoleno a materialistické zřízení směřuje definitivně ke šťastným zítřkům. S příchodem mladé půvabné učitelky (Annie Girardotová) se ovšem vracejí i ateismem vymýcení démoni, aby rozehráli svůj groteskní danse macabre za doprovodu místní lidové muziky.
    + krátký předfilm
    Aleksandar Petrović / Kláštery / Sabori / Jugoslávie 1965 / FV / 11 min. / 35mm


    Život milostnice OʼHaru

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Saikaku ičidai onna
    Japonsko 1952 / CZT / 128 min. / 35mm
    Hrají → Kinujo Tanakaová, Toširo Mifune, Ičiro Sugai

    Příběh strastiplné životní pouti krásné dcery zámožného kupce divák rozplétá pomocí vzpomínek stárnoucí kurtizány, jež vstoupila do chrámu, aby se tady na okamžik pozastavila nad svým smutným osudem. Proud dávno zasutých obrazů vyvolá jedna z mnoha svatých soch, která ženě připomene tvář jejího někdejšího mladého milence, za něhož se nesměla provdat kvůli rozdílnému společenskému postavení.

    „V Životě milostnice OʼHaru i v dalších filmech z padesátých let je nápadné, jak se Mizoguči zcela oddává estetice dlouhých záběrů – v aranžmá i v kompozici. Skoro jako kdyby byly přechody mezi záběry zrušeny. Při každém střihu máte pocit, jako ve Viscontiho Gepardovi, že se podle šablony ,obrací stránkaʻ. Skončí-li jedna scéna, prolneme se plynule do následující, jako kdyby vůbec neexistovala časoprostorová změna s tímto aktem spojená.“ Noël Burch

  • Ne 04/10

    Jakov Protazanov a Jevgenij Bauer

    / CZT / celkem 120 min. / 35mm / živý hudební doprovod

    Jakov Protazanov / Piková dáma / Pikovaja dama

    Jevgenij Bauer / Život za život / Žizň za žizň

    Jevgenij Bauer / Umírající labuť / Umirajuščij lebeď

    V díle Jevgenije Bauera a Jakova Protazanova vrcholí kolem roku 1916 umělecká tvorba z posledních let carského Ruska, Bauer zemře již následujícího roku ve věku pouhých 52 let a Protazanov po revoluci odejde společně s hereckým idolem Ivanem Mozžuchinem do francouzského exilu. Mozžuchina uvidíme v roli Hermana v adaptaci slavné Puškinovy novely Piková dáma, z Bauerovy filmografie promítneme drama dvou sester milujících jednoho muže Život za život a E. A. Poea připomínající nádherně dekadentní drama o posedlém malíři a jeho nešťastném modelu, němé baletce, Umírající labuť.


    Můj strýček z Ameriky

    Režie → Alain Resnais
    Původní název → Mon oncle d’Amérique
    Francie 1979/80 / CZT / 128 min. / 35mm
    Hrají → Gérard Depardieu, Nicole Garcia, Roger Pierre, Jean Dasté, Pierre Arditi / v ukázkách hrají: Jean Gabin, Jean Marais, Danielle Darrieuxová

    poslední projekce před koncem monopolu pro ČR

    Můj strýček z Ameriky na sebe okamžitě prozradí, že mu nepůjde jen o to, aby pro naše pobavení vytěžil co nejvíc vtipů z dysfunkcí našeho myšlení, ale o to, aby názorně předvedl, jak myšlení vůbec funguje, jak velký (nebo spíš jak malý) je manévrovací prostor, který individuu zůstane, když vezmeme v potaz všechny determinace, které nám nadělila evoluce a které z nemalé části sdílíme s nižšími živočišnými druhy. K tomu má film přichystaný celý rejstřík didaktických pomůcek, z nichž každá sama o sobě může – na první pohled – působit jako gag: mapy, nákresy, lekce z přírodovědy, laboratorní experimenty, lidsko-animální travestie, vteřinová nahlédnutí sebe sama v „cinefilně mytologické“ rovině... Vstupy skutečného vědce, neurologa, chirurga a chemika Henri Laborita (1914–1995), vnášejí řád do nepřeberného audio-vizuálního materiálu, který Resnais před divákem rozprostírá.

  • 41. týden
  • Po 05/10

    Inspirace

    Režie → Clarence Brown
    Původní název → Inspiration
    USA 1931 / CZT / 67 min. / 35mm
    Hrají → Greta Garbo, Robert Montgomery, Lewis Stone
    Cyklus → Star!

    Mladý muž mající před sebou diplomatickou kariéru se zamiluje do ženy, která stojí umělcům modelem. Námět převzatý z románu Alphonse Daudeta Sapho (1884) skýtal všechny předpoklady pro správný film s Gretou Garbo: příběh nešťastné lásky v luxusním prostředí a s na svou dobu odvážnými kostýmy Gilberta Adriana (nacházíme se ještě před zavedením cenzurních předpisů tzv. production code). A „božská“ zde smí hned na začátku pronést svou známou repliku: „Jsem milá mladá žena. Ne příliš milá a ne příliš mladá.“

    + krátký předfilm
    Screen Snapshots Seeing Hollywood
    USA 1937 / 9 min. / 35mm
    V krátkém vhledu do hollywoodského hvězdného nebe meziválečné éry, kdy toto nebe zářilo nejvíc, před našimi zraky v rychlém sledu defilují Rudolph Valentino, Gloria Swansonová, Douglas Fairbanks, Mary Pickfordová, Theda Bara, Greta Garbo, Joan Crawfordová, Gary Cooper a mnozí další.


    Děti ráje

    Režie → Marcel Carné
    Původní název → Les enfants du paradis
    Francie 1943/44 / CZT / 177 min. / 35mm
    Hrají → Jean-Louis Barrault, Arletty, Pierre Brasseur, Maria Casarèsová, Pierre Renoir, Gaston Modot, Marcel Herrand

    Klasika? Mistrovské dílo? Ano, ale... Co jsou Děti ráje? Na počátku: překrásný původní text básníka Jacquese Préverta (aspoň v základních obrysech reprodukovaný i v příliš skoupých českých titulcích). Dokonalá evokace historie tří odlišných divadelních forem ve stavu jejich zrodu. Poetická rekonstrukce celkové atmosféry kulturního centra Evropy 18. století. Film, který se pro následující generace sám stal nedocenitelným historickým artefaktem, už jen díky velmi pohnutým okolnostem, za nichž vznikal (v době německé okupace Francie) a díky špičkovým umělcům mnoha profesí, kteří se na něm podíleli. To všechno zní jako úctyhodné kvality osvětově-naučného typu, byť všechno z toho souhlasí.
    Změňme perspektivu: tzv. ráj je nejvyšší balkon, skoro až u stropu, s nejlevnějšími místy v sále, ale je odtud vidět vše. Kdo dnes hraje? Baptiste čili Debureau, zvaný „největší z pierrotů“... čili Barrault, pro změnu jeden z největších mimů 20. století – a dobrý tucet dalších herců zvučných jmen. Co se hraje? Commedia dell’arte a různé nečekané komedie mimo jeviště. Hraje se jediný „povinný“ film pro všechny ctitele čisté poezie pantomimy. A k tomu v pravém slova smyslu VELKÝ romantický milostný příběh „vysokého stylu“. Jednou se hraje i Shakespeare, půjde o žárlivost. Ale je tu také člověk, který se chystá zabít, tentokrát žádný Othello, ale filosof, aristokrat zločinu, který s vybranými způsoby diskrétně inscenuje své pohrdání světem. Dalo by se dlouho pokračovat. Děti ráje, film, na nějž nelze zapomenout.

  • Út 06/10

    Hvězdy Velkého vozu

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Vaghe stelle dellʼOrsa
    Itálie 1965 / CZT / 93 min. / 35mm
    Hrají → Claudia Cardinaleová, Maria Bellová, Jean Sorel, Michael Craig
    Cyklus → Luchino Visconti

    Hvězdy Velkého vozu v sobě skrývají hned několik interpretačních vrstev. Je tu vrstva etruská, odkazující k místu děje, jímž je Volterra, dále vrstva řecká, kterou představuje Sandra coby Elektra, dcera zavražděného krále Agamemnóna a zrádné Klytaimnéstry. Vrstvu romantickou předznamenává už titul filmu, citující z Leopardiho básně, a leopardiovsky laděnou postavou je také sebevraždou vydírající Gianni. A to vše završuje vrstva holocaustu, neboť otec obou sourozenců zahynul v Osvětimi, pravděpodobně kvůli udání své ženy a jejího milence. Sandra se nemůže své minulosti vzdát, zapomenout na dávná traumata, spojená s tajemným rodinným sídlem a čarovnou Volterrou, přestože jí není tak tragicky pohlcena jako její bratr.

  • St 07/10

    Podivný host

    Režie → Stanisław Różewicz
    Původní název → Nocny gość
    Polsko – ČSR 1989 / CZT / 80 min. / 35mm
    Hrají → Jacek Mikołajczak, Ewa Dałkowská, Henryk Machalica
    Cyklus → Villon

    Svému středověkému kolegovi věnoval Robert Louis Stevenson v roce 1877 povídku A Lodging for the Night, situovanou do roku 1456. Jak to u mladých autorů bývá zvykem, nechal i Stevenson volný průchod svým zálibám v temnu a ve smrti a promítl sám sebe do Villona-vyvrhele a zločince, k nelibosti části dobové kritiky. Tomuto romantickému ladění je věrný i majoritně polský film Stanisława Różewicze Podivný host, natočený v Českém Krumlově, Třeboni a dalších českých lokalitách. Film vzniklý v pohnutých časech roku 1989 se dostal do českých kin teprve v červenci roku 1991.


    Bojovník od Žluté řeky

    Režie → Čang Sin-jen
    Původní název → Huang he da xia
    Hongkong 1988 / CZT / 91 min. / 35mm / vstupné 100 CZK
    Hrají → Cheng-hui Yu, Jian-qiang Hu
    Cyklus → Midnight Movies

    Otec žánru wuxia z prostředí šaolinských klášterů a muž, který objevil Jeta-Li. Čang Sin-jen dosáhl i přes absenci „Tryskáče“ v Bojovníkovi zenitu své kariéry, v ještě odlehčené, výsostně manické formě. Nejchaotičtěji odvyprávěná a sestřihaná propagandistická filmová jízda osmdesátých let.

  • Čt 08/10

    Červené střevíčky

    Režie → Michael Powell
    Původní název → The Red Shoes
    Velká Británie 1948 / CZT / 135 min. / 35mm
    Hrají → Adolf Wohlbrück, Moira Shearerová, Marius Goring

    poslední projekce před koncem monopolu pro ČR

    Dodnes nepřekonaný vrchol mezi filmy z baletního prostředí, rozhodně ale ne film obracející se primárně k milovníkům baletu. Dívka, která nechce nic víc než tančit, objeví ve výloze obchodu jednoho tajemného obuvníka červené střevíčky. Děj z přízračné pohádky proměněný v alegorii umění, vyžadujícího absolutní oběť. A život jako jeho příliš věrná kopie...
    „Známe osud tohoto díla, ,odstřelenéhoʻ kdysi už distributorem, díla, které se stalo předmětem kultu, jenž se táhne až do současnosti, ke Coppolovi, k De Palmovi, k Aronofskému. Demiurg Michael Powell nechtěl darovat divákům baletní film, nýbrž jakousi Arte Poetica a dech beroucí spektákl tvořený tanečníky, choreografy, hudebníky, dekoratéry. Apoteóza uměleckého mistrovství kulminující skandálním tvrzením, podle něhož má život, postavíme-li ho proti umění, ,tak malý významʻ. Martinu Scorsesemu, iniciátorovi restaurování trichromatického Technicoloru z původního filmu, vděčíme za tuto oslňující verzi, předvedenou na festivalu v Cannes 2009 (...), verzi, jež se prosadila jako ta, na niž se bude od nynějška odkazovat.“
    Thierry Méranger (Cahiers du cinéma, prosinec 2011)


    Rodinný portrét

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Gruppo di famiglia in un interno
    Itálie – Francie 1974 / CZV / 118 min. / 35mm
    Hrají → Burt Lancaster, Silvana Mangano, Helmut Berger, Claudia Marsaniová, Claudia Cardinaleová, Romolo Valli
    Cyklus → Luchino Visconti

    „Ten základní pohyb upoutaného i nezávislého poutníka, který se chce zvenčí, osvobozován, dívat dovnitř, Visconti vykonává i ve filmech svého stáří. Už při tom mnoho necestuje: své misijní drama si odehrává jen u sebe – v pohledech, o to však drtivěji, vždy na rizikové hraně života. Jako v Rodinném portrétu, když do ústraní honosného paláce – starožitného muzea vpustí smečku zkažených lidí, v nichž je i něco dravě a nejistě opravdového.“
    Jiří Cieslar

  • Pá 09/10

    Iluzionista

    Režie → Sylvain Chomet
    Původní název → LʼIllusioniste
    Francie – Velká Británie 2010 / CZV / 80 min. / DVD / od 7 let
    Cyklus → Ponrepo dětem

    + krátký loutkový film
    Miloš Zvěřina / Transport Er / ČR 2015 / 9 min.

    Animovaný film vypráví o zestárlém kouzelníkovi, který putuje od vesnice k vesnici. Ačkoli nemá u publika valný úspěch, jednoho dne narazí na mladou obdivovatelku, která mu uvěří, že dokáže dělat zázraky.


    Bratr doktora Homéra

    Režie → Žika Mitrović
    Původní název → Brat doktora Homera
    Jugoslávie 1968 / CZT / 85 min. / 35mm
    Hrají → Velimir Bata Živojinović, Voja Mirić, Jovan Miličević, Ljuba Tadić

    Easterny

    Na jugoslávsko-řecké hranici (některé zdroje však uvádějí Kosovo) se v roce 1944, těsně po skončení válečných bojů, odehrává příběh filmu, který byl nazván „westernem po balkánsku“ – plným právem, jak vzhledem k ději, tak k jeho perfektnímu zpracování. Doktora Homéra vyhledá jeho bratr Simon, jehož Homér i jeho děvče (dříve Simonova láska) pokládali za mrtvého. Skutečně mrtví jsou rodiče obou bratrů a Simon, propuštěný z vězení, nemyslí na nic jiného, než jak se pomstít. Titulní roli filmu, inspirovaného skutečným případem, vytvořil nedávno zesnulý Velimir Bata Živojinović, jeden z nejobsazovanějších herců v dějinách jugoslávské kinematografie.

    + krátký předfilm
    Josef Kluge / Úkryt Černého Billa / ČSR 1965 / 13 min. / 35mm

  • So 10/10

    Dům pod skalou

    Režie → Károly Makk
    Původní název → Ház a sziklák alatt
    Maďarsko 1958 / CZT / 92 min. / 35mm
    Hrají → János Görbe, Irén Psotaová, Margit Baraová
    Cyklus → Károly Makk

    Dům pod skalou je baladickým příběhem tří osudem poznamenaných lidí, pro něž zvláště platí renoirovské „každý má své důvody“. Ferenc je vyčerpaný prožitkem válečného zajetí a nečekanou smrtí své mladé ženy, jeho švagrová Terka trpí pro svůj hrb a krásná Zuzana svou minulostí panské milenky. Od počátku je jasné, že tato nesourodá trojice se bude snažit překonat svá „zatížení“ v těsném prostoru domu pod skalou marně, že nová naděje společného života Ference a Zuzy nemůže pod žárlivým dohledem hrbaté Terky obstát. A přesto nás každý dějový zvrat nějak zaskočí, když se vynoří po ostrém střihu, který posune zachycený příběh o něco blíže k tragickému vyústění.


    Nové tóny pro český film

    / celkem 100 min. / 35mm

    filmy Vladimira Šmejkala s hudbou Johna Cage
    a filmy Karla Degla s improvizaci skupiny Topos

    Souběžně s avantgardními díly profesionálních filmařů vznikaly v období první republiky experimenty i mimo profesionální okruh, velmi významné jsou zvláště fotogenické dadaistické filmy-básně Vladimíra Šmejkala z let 1934 a 1935 Atom věčnosti a Ruce v úterý. Vladimír Šmejkal byl autorem námětů i scénářů, za kamerou stál Čeněk Zahradníček, který se zároveň podílel na režii a na střihu, v prvním snímku se objevuje i jako herec, zatímco interpretace druhého je v rukou Vladimíra Šmejkala.
    Filmy budeme tentokrát moci zažít s hudbou Johna Cage, od tohoto vůdčího představitele americké hudby 20. století zazní Sonáty a interludia pro preparovaný klavír (1946–48).
    Ostatní snímky večera zvukově podkreslí improvizace skupiny Topos kolektiv.
    Hlavní položkou tohoto bloku bude film Karla Degla Stavitel chrámu, který představoval v českém filmu roku 1919 do té doby nejambicióznější umělecký pokus na poli hrané tvorby. V legendě o staviteli, který se v touze vybudovat odvážnou klenbu chrámu Svatého Víta neváhá spolčit s ďáblem, si svou první velkou filmovou roli zahrál Rudolf Deyl. Z produkce bratří Deglů promítneme ještě vzácný dokument z téhož roku Smrtelný let aeroplánu pod pražským mostem (šlo o pokus italského letce Tennete Haase o podlet Železničního mostu), z tvorby prvního českého filmaře Jana Kříženeckého Jízdu Prahou otevřenou tramvají (1908).
    Z roku 1928 pochází semiavantgardní dokument Praha v záři světel (r. Svatopluk Innemann.)

    Hudebním dramaturgem pásma je skladatel Jan Rybář, který loni vystoupil v Ponrepu se svou orchestrální kompozicí k filmu Friedricha W. Murnaua Upír Nosferatu.

  • Ne 11/10

    Paní Miniverová

    Režie → William Wyler
    Původní název → Mrs. Miniver
    USA 1942 / CZT / 122 min. / 35mm
    Hrají → Greer Garsonová, Walter Pidgeon, Teresa Wrightová, May Whittyová
    Cyklus → Star!

    Greer Garsonová (1906–1996) byla jistě Dáma, ale dáma bez aristokratických manýr, střízlivá, krásná, inteligentní, přímo předurčená pro role sebevědomých žen činu, včetně těch historických, jako byly madame Curie nebo Eleanor Rooseveltová. Původem ze severního Irska, debutovala Greer Garsonová na plátně v roce 1939 v první, britské adaptaci románu Sbohem, pane profesore (r. Sam Wood). K dobytí Hollywoodu jí stačí tři roky, v roce 1942 je už paní Miniverovou ze stejnojmenného filmu Williama Wylera, činorodou Londýňankou, která musí zastat roli hlavy rodiny v dramatických dobách, kdy její muž(i) bojuje(í) na frontě. Rozmáchlý snímek zaznamenal mnohem větší divácký úspěch, než studio MGM čekalo, a získal podporu od hlavy státu i od členů Americké akademie, kteří mu udělili hned šest Oscarů, mj. za nejlepší film roku, za nejlepší režii a za nejlepší ženský herecký výkon.

  • 42. týden
  • Po 12/10

    Pouta

    Režie → Karel Kachyňa
    ČSR 1961 / 90 min. / 35mm
    Hrají → Radovan Lukavský, Jiřina Švorcová, Blanka Bohdanová, Zdeněk Štěpánek

    Český film – ztráty, nálezy a objevy

    Pouta patří k méně známým filmovým titulům Karla Kachyni, na nichž se jako spoluscenárista podílel Jan Procházka. Radovan Lukavský v nezvyklé poloze mladého rozervance, veterináře, který se tady ocitá na rozcestí mezi únavnou, leč potřebnou prací na venkově a neuspokojivým, leč finančně výhodným místem na jatkách ve městě. Stejně tak se hrdina rozhoduje mezi dvěma ženami: dávnou láskou k temperamentní instruktorce a pohodlím, jež pro něho představuje dobře zajištěná manželka.


    Smrt v Benátkách

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → Morte a Venezia
    Itálie – Francie 1971 / CZT / 120 min. / 35mm
    Hrají → Dirk Bogarde, Silvana Mangano, Björn Andrésen, Romolo Valli, Mark Burns
    Cyklus → Luchino Visconti

    „Ten, kdo očima krásu zřel
    Tomu Smrt již domovem stala se.“
    (Wer die Schönheit geschaut mit Augen
    Ist dem Tod schon anheimgegeben.)
    August von Platen (1835)

    Heim znamená domov, anheimgegeben doslova „být dán domovu“, v přeneseném smyslu „být dán napospas“ čemu.

    Spisovatel Thomas Mann, komponista Gustav Mahler, filmař Luchino Visconti, herec Dirk Bogarde – hlavní hrdina Smrti v Benátkách Aschenbach je stvořen z mnoha srdcí a z jedné jediné duše. Duše, která spatřila krásu, v tom samém okamžiku byla zasvěcena Smrti a chápala uměleckou tvorbu jako způsob, jak předat poselství o této „nehodě“ ostatním, šťastnějším a méně vyvoleným. Další jména přicházejí na mysl, v neposlední řadě Richard Wagner, který skutečně našel svou „smrt v Benátkách“ a který bude jednou z hlavních postav Viscontiho následujícího filmu, Ludvíka Bavorského. V něm bude jedno ze základních témat evropské kultury východiskem k dalším úvahám – téma „ani dekadentní ani čistě estetické nebo hedonistické, nýbrž ve vážnějším a vlastně řeckém smyslu oprávněné usilování umělce po dokonalé harmonii,“ jak to formuloval sám Visconti. Jeden z velkých skladatelů 20. století, Angličan Benjamin Britten, se nedlouho po Viscontim, v roce 1973, nechal Mannovou novelou inspirovat ke své Smrti v Benátkách. Když se ale dnes řekne „Smrt v Benátkách“, dříve než Brittenovu poslední operu, a dokonce dříve než Mannovu literární předlohu, si vybavíme obrazy z Viscontiho filmového zpracování, v nichž zmíněné téma našlo možná své definitivní umělecké vyjádření.

  • Út 13/10

    Jakou mě chceš mít

    Režie → Georges Fitzmaurice
    Původní název → As You Desire Me
    USA 1932 / CZT / 72 min. / 35mm
    Hrají → Greta Garbo, Erich von Stroheim, Melvyn Douglas, Hedda Hopperová
    Cyklus → Star!

    O co vlastně jde v divadelní hře, jež zabírá tolik prostoru v Rivettově v Ponrepu letos opět promítaném snímku Kdo ví? O rozdíl mezi zdáním a pravdou, divadlem a životem. „Jediné velké téma kinematografie“ – aspoň podle Rivetta. Ztělesněním hádanky je žena, tedy několik žen v té jedné, která se ptá: „Jakou mě chceš mít?“ Když dáme přednost mozku nebo srdci: může být odpověď stejná? A když ne, na které odpovědi potom záleží? Neprotiřečí si tu jenom osudy, ale také morálka. A navíc – žena nabývá při každé proměně úplně jiného vzezření a chování. Něco takového je samozřejmě snem každé herečky, zvlášť když se jmenuje Greta Garbo. Nevíme, jak byl filmový znalec Rivette spokojen s touto předválečnou americkou adaptací Pirandellovy hry Jakou mě chceš mít, ale nelze jí upřít, že se na rozdíl od tehdejší i dnešní hollywoodské praxe vyvarovala nemístných simplifikací. Především ale svedla dohromady dvě herecké legendy, které spolu předtím a potom nikdy nehrály: „božskou“ GG a Ericha von Stroheima, který tu smí zase jednou dostát své pověsti „muže, jehož nenávidět je potěšením“ (the man you love to hate).

    + jako předfilm uvedeme filmový týdeník z roku 1938, mj. s Gretou Garbo / 7 min. / 35mm

  • St 14/10

    Před bohem a lidmi

    Režie → Károly Makk
    Původní název → Isten és ember elött
    Maďarsko 1968 / SLT / 82 min. / 35mm
    Hrají → János Görbe, Irén Psotaová, Slobodanka Markovicová, Jácint Juhász
    Cyklus → Károly Makk

    Makkovi hrdinové se stávají zločinci nikoliv z přesvědčení, přirozeného sklonu, nýbrž vždy pro svoji zoufalou snahu si polepšit, rychleji posunout svůj život blíže vysněné představě, a proto si nakonec sami volí trest. Stejně se tak děje s postavami jeho filmu Před Bohem a lidmi, v němž si deset let po Dni pod skalou opět ústřední dvojici zahráli režisérovi oblíbení herci, vynikající János Görbe a Irén Psotaová. Vygradovaným pojetím dramatické zkratky Makk příběh řeckých emigrantů v Maďarsku již otvírá: každý z rychle následujících výstřelů vyvolá nový střih a s ním nový obraz. Na konci úvodní sekvence je pak ucelená divákova představa o minulosti hlavních hrdinů, bez jediného slova komentáře.


    Radio Dreams

    Režie → Babak Jalali
    Původní název → Radio Dreams
    USA 2016 / CZT / 91 min. / HD
    Hrají → Mohsen Namjoo, Lars Ulrich, Boshra Dastournezhadová

    Hamid, nepochopený íránský spisovatel v exilu, zároveň programový ředitel rádia Pars Radio v San Franciscu hodlá uskutečnit svůj sen: uspořádat společné jam session legendární kapely Metallica a prvního afghánského rockového bandu Kábul Dreams. Poetická komedie ve stylu Jima Jarmusche a Akiho Kaurismäkiho je druhým celovečerním filmem Babaka Jalaliho a vynesla mu Zlatého tygra na filmovém festivalu v Rotterdamu. Jalali je v posledních letech aktivní také jako producent, podílel se například na filmu Bílý stín (2013, MFF Benátky), který jsme v Ponrepu uvedli letos v červnu. Noaz Deshe, režisér Bílého stínu, stál u Radio Dreams za kamerou.

  • Čt 15/10

    Den rodinných filmů / Home Movie Day

    / vstup volný

    Stranou pozornosti Národního filmového archivu nezůstávají ani rodinné filmové kolekce, o jejichž shromažďování a záchranu se tato instituce systematicky snaží od roku 2000. Každoroční významnou akci spojenou s touto činností představuje Den rodinných filmů, který v rámci mezinárodní iniciativy Home Movie Day proběhne letos v kině Ponrepo již potřetí. Podobně jako desítky kinosálů ve více než dvaceti zemích Evropy, Asie, Jižní a Severní Ameriky se Ponrepo v tento den od 14 hodin otevře příchozím, kteří vlastní filmy s rodinnými záběry různých formátů (8mm, 9,5mm, 16mm). Přinesené materiály odborně posoudí pracovníci NFA a část z nich ještě ten den promítnou návštěvníkům kina. V případě historicky cenných filmů NFA nabízí archivaci filmového materiálu v klimatizovaných depozitářích výměnou za přepis originálního záznamu na moderní nosič (DVD apod.). Setkání s rodinnými filmy vyvrcholí v 17.30 projekcí pásma sestaveného z materiálů již v NFA uložených. Letošní výběr se soustředí na Prahu a její okolí, jak je v průběhu let zachytily kamery rodinných filmařů. Majitelé starých rodinných filmů, kteří o akci mají zájem a kterým nevyhovuje termín jejího konání, mohou materiály přinášet do kina Ponrepo již od 19. září, vždy v pondělí a ve středu mezi 16. a 19. hodinou. Personál zdejší kavárny filmy převezme na základě potvrzení NFA o dočasném převzetí do úschovy a následně je předá kurátorovi, jenž bude vlastníky kontaktovat.


    Nevinný

    Režie → Luchino Visconti
    Původní název → LʼInnocente
    Itálie – Francie 1976 / CZT / 119 min. / 35mm
    Hrají → Giancarlo Giannini, Laura Antonelliová, Massimo Girotti, Jennifer OʼNeillová
    Cyklus → Luchino Visconti

    Dílo Gabriela DʼAnnunzia Nevinný je románem-zpovědí autora, představitele italské literární dekadence. Pohled režiséra je na rozdíl od spisovatele distancovaný, dokonce ironický. Jeho Hermil se bezmocně, ale zároveň v jistém sebedojetí, utápí v dekorativních interiérech i exteriérech, ve světě, v němž se forma cení výše než skutečnost. Během velmi náročného natáčení se nemocný Visconti několikrát zranil a své poslední dílo dokončil na pojízdném křesle, premiéry se již nedožil.

    „Visconti se vyznal v této době, v těchto salonech, v nichž se slušelo vyslechnout povinnou dávku jednoho Mozarta, dvou Schubertů a čtyř Lisztů, než se podával čaj a petit fours. Zná ono prostředí, v němž jeden sklopený či vyhýbavý pohled prozradí o srdečních zmatcích víc než slova. Visconti je sám viděl, žil mezi těmito lidmi a v této společnosti. Onen filmový pár, který je od sebe odtrhován bolestivou žárlivostí, která jej ale také dramatickým způsobem drží pohromadě, to jsou jeho vlastní rodiče. A portrét Giuliany Hermilové, v dějinách filmu jeden z nejkrásnějších portrétů ženy a matky, je zároveň Viscontiho posledním vyznáním lásky na adresu vlastní matky, donny Carly.“
    Laurence Schifano

  • Pá 16/10

    Malá mořská víla

    Režie → Karel Kachyňa
    ČSR 1976 / 84 min. / 35mm / od 6 let
    Hrají → Miroslava Šafránková, Petr Svojtka, Radovan Lukavský
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Filmová adaptace stejnojmenné pohádky dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Příběh o tragické lásce mořské bytosti k pozemskému princi, pro nějž obětuje to nejcennější, co má – nejprve svůj hlas a posléze obětuje i svůj život.


    Hvězda bez nebe

    Režie → Ottokar Runze
    Původní název → Stern ohne Himmel
    SRN 1980 / SLV / 84 min. / 35mm
    Hrají → Randolf Kronberg, Manfred Gliewe, Martin Fuchs

    Jak se v letech druhé světové války zachová skupina náctiletých Němců, kamarádů z městečka u Berlína, vystavených od nejútlejších let fanatické antisemitské indoktrinaci, když stanou tváří v tvář čtrnáctiletému židovskému klukovi, uprchlému z koncentračního tábora? Film Ottokara Runzeho, jehož scénář napsala autorka stejnojmenného románu Leonie Ossowská, stojí na výkonech výborně vybraných mladistvých představitelů hlavních rolí a na celkovém věrohodně syrově-realistickém pojetí vyprávění.

  • So 17/10

    Žena dvou tváří

    Režie → George Cukor
    Původní název → Two-Faced Woman
    USA 1941 / CZT / 83 min. / 35mm
    Hrají → Greta Garbo, Melvyn Douglas, Constance Bennettová, Roland Young, Ruth Gordonová, Gloria DeHavenová
    Cyklus → Star!

    K mýtu Grety Garbo neodmyslitelně patří její časný odchod do ústraní (ve věku 36 let), díky němuž zůstala „nestárnoucí“, jak se ostatně na „božskou“ star sluší. Úspěch Lubitschovy Ninočky, která žasnoucímu světu poprvé prezentovala „GG smějící se“, Žena dvou tváří nezopakovala, byť tento snímek George Cukora za dobovým komediálním standardem v ničem nezaostává. Po dlouhém váhání se Garbo po osmileté přestávce rozhodla ještě jednou pro velkou tragickou úlohu z rodu těch, které ji kdysi proslavily, byla to Vévodkyně z Langeais (balzacovská látka zfilmovaná J. Rivettem pod názvem Nesahejte na sekeru). Nelze než litovat, že tento projekt brilantního německého režiséra Maxe Ophülse z let 1949 až 1950 zůstal nerealizován. Posledním filmem Grety Garbo tak zůstala Žena dvou tváří.


    Povídky o bledé luně po dešti

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Ugetsu monogatari
    Japonsko 1953 / CZT / 90 min. / 35mm
    Hrají → Masajuki Mori, Kinujo Tanakaová, Mačiko Kjóová

    Jedno ze tří v současnosti nejvýše hodnocených děl dějin japonského filmu (vedle Příběhu z Tokia J. Ozua a Sedmi samurajů A. Kurosawy). Sugestivní mystická atmosféra se zde nepostřehnutelně prolíná s krutou japonskou realitou druhé poloviny osmnáctého století, přízraky oslovují živé bytosti. V nepřehledné válečné době se odehrává příběh hrnčíře Gendžura, jenž sní o slávě umělce, a jeho švagra Tobeie, který se touží prosadit jako válečný hrdina. V tomto svém snažení muži zapomenou na své manželky, které by nyní nejvíce potřebovaly jejich ochranu. Oběti žen však nejsou marné, neboť dovedou muže k prozření, pochopení skutečných hodnot.

    „Mizogučiho Japonsko se tu a tam příliš neliší od Dreyerova Dánska, kde jsou ve Dnu hněvu upalovány čarodějnice a ve Slově lidé vstávají z mrtvých – zdánlivě, aniž by k tomu byl jiný důvod než struktura světla. Skutečně skutečný svět je oproti tomu – stejně jako svoboda či láska – čímsi nebesky nedosažitelným.“ Tag Gallagher (2000)

  • Ne 18/10

    Judex

    Režie → Louis Feuillade
    Původní název → Judex
    Francie 1916 / CZT / 2x 110 min. / 35mm / živý hudební doprovod
    Hrají → René Cresté, Marcel Lévesque, Louis Leubas, Georges Flateau, Musidora, Jean Devalde, Édouard Mathé, Gaston Michel, Yvette Andréyorová

    Po světovém úspěchu svého Fantomase z roku 1913 a jeho několika pokračováních a po mistrovských Upírech z roku 1915 přichází Louis Feuillade v roce 1916 s příběhem tajemného mstitele Judex – soudce živých i mrtvých, který zabírá i v naší verzi úctyhodné tři a půl hodiny promítacího času a jehož úspěch si opět vynutil pokračování (Judexovo nové poslání, 1917).

    „Crestého Judex měl patrně ve své době pro diváky tu přitažlivost, jakou má dnes Conneryho James Bond. Na druhé straně však jako by ještě ve dvacátých letech mělo i modlářství filmového publika na krok k hluboké autenticitě skutečných kolektivních mythů, jež možná teprve další civilizační rozvoj zploštil k dnešní povrchnosti pouhých masových stereotypů. Jeví-li se z jednoho hlediska Crestého herectví ve srovnání se standardisovanou suverenitou bondovských supermanů jen jako jejich naivní předobraz, jímavý nanejvýš poněkud ochotnickou toporností, je na druhé straně možné číst z jeho rozvážných, střídmých, ale i odvážně velkorysých gest, připomínajících pohyby somnambula, rovněž jakési ztracené poselství z let, s nimiž jako by nenávratně zanikla nejedna z podstatných lidských potencí a perspektiv. Podmanivou nesourodostí kontrastních prvků, či snad jejich lautréamontovsky „nahodilého setkání“ působí jedna z nejsilnějších scén prvního Judexe, odehrávající se v sugestivním prostředí starého mlýna. Po dramatickém souboji s Jeanem Devaldem vrhne se v ní náhle Musidora ke dveřím a než se její soupeř stačí vzpamatovat, podaří se jí uprchnout do vedlejší místnosti, kde se zamkne, aby se tu bleskurychle převlékla... do nejmodernějších plavek, v nichž uprchne s hbitostí profesionální závodnice mlýnským náhonem.“
    Petr Král

    „Tisk prorokoval, že věštecký René Cresté, tajemný, souchotinářský a osudový, bude za dlouhých večerů znepokojovat ženská srdce. Tuberkulosa mu na to nenechala mnoho času, zemřel 3. prosince 1922 ve věku čtyřiceti let.“
    Francis Lacassin


    Judex

    Režie → Louis Feuillade
    Původní název → Judex
    Francie 1916 / CZT / 2x 110 min. / 35mm / živý hudební doprovod
    Hrají → René Cresté, Marcel Lévesque, Louis Leubas, Georges Flateau, Musidora, Jean Devalde, Édouard Mathé, Gaston Michel, Yvette Andréyorová

    Po světovém úspěchu svého Fantomase z roku 1913 a jeho několika pokračováních a po mistrovských Upírech z roku 1915 přichází Louis Feuillade v roce 1916 s příběhem tajemného mstitele Judex – soudce živých i mrtvých, který zabírá i v naší verzi úctyhodné tři a půl hodiny promítacího času a jehož úspěch si opět vynutil pokračování (Judexovo nové poslání, 1917).

    „Crestého Judex měl patrně ve své době pro diváky tu přitažlivost, jakou má dnes Conneryho James Bond. Na druhé straně však jako by ještě ve dvacátých letech mělo i modlářství filmového publika na krok k hluboké autenticitě skutečných kolektivních mythů, jež možná teprve další civilizační rozvoj zploštil k dnešní povrchnosti pouhých masových stereotypů. Jeví-li se z jednoho hlediska Crestého herectví ve srovnání se standardisovanou suverenitou bondovských supermanů jen jako jejich naivní předobraz, jímavý nanejvýš poněkud ochotnickou toporností, je na druhé straně možné číst z jeho rozvážných, střídmých, ale i odvážně velkorysých gest, připomínajících pohyby somnambula, rovněž jakési ztracené poselství z let, s nimiž jako by nenávratně zanikla nejedna z podstatných lidských potencí a perspektiv. Podmanivou nesourodostí kontrastních prvků, či snad jejich lautréamontovsky „nahodilého setkání“ působí jedna z nejsilnějších scén prvního Judexe, odehrávající se v sugestivním prostředí starého mlýna. Po dramatickém souboji s Jeanem Devaldem vrhne se v ní náhle Musidora ke dveřím a než se její soupeř stačí vzpamatovat, podaří se jí uprchnout do vedlejší místnosti, kde se zamkne, aby se tu bleskurychle převlékla... do nejmodernějších plavek, v nichž uprchne s hbitostí profesionální závodnice mlýnským náhonem.“
    Petr Král

    „Tisk prorokoval, že věštecký René Cresté, tajemný, souchotinářský a osudový, bude za dlouhých večerů znepokojovat ženská srdce. Tuberkulosa mu na to nenechala mnoho času, zemřel 3. prosince 1922 ve věku čtyřiceti let.“
    Francis Lacassin

  • 43. týden
  • Po 19/10

    Dny čekání

    Režie → Károly Makk
    Původní název → Szerelem
    Maďarsko 1970 / SLT / 82 min. / 35mm
    Hrají → Lili Darvasová, Mari Töröcsiková, Iván Darvas, Erzsi Orsolyaová
    Cyklus → Károly Makk

    + krátký film
    Zoltán Huszárik / Elegie / Maďarsko 1965 / 19 min. / 35mm

    Jeden z velkých filmů o lásce (v originále se i tak jmenuje) a o věrnosti v těžkých dobách; rok 1953 je i v Maďarsku obdobím nejtužšího stalinismu. Odkud se má vrátit ten, na nějž se tu čeká, se dá mezi řádky snadno vytušit. Ve Dnech čekání je tok událostí prokládán rytmicky oddělenými obrazovými „sériemi“ dvojího typu: první je zřetězením starých fotografií a retro záběrů, jejichž přítomnost lze odůvodnit představami jedné z ústředních postav dramatu a motivem ztrácení se v paměti. Ke druhému typu náleží variované „série“ záběrů-zátiší krajiny a domácích předmětů, které již nejsou narativně nijak motivované. Výsledkem tohoto sblížení kinematografie s výtvarným a hudebním uměním je jeden z nejpůsobivějších maďarských filmů vůbec. Jeho kameramanem byl János Tóth, který svými záběry přispěl již dříve k seriální formě slavné Elegie Zoltána Huszárika. Tu nyní uvádíme jako předfilm.

  • Út 20/10

    Správce Sanšó

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Sanšó dajú
    Japonsko 1954 / CZT / 116 min. / 35mm
    Hrají → Eitaro Šindo, Kinujo Tanakaová, Kjoko Kagawaová

    Rok po Povídkách o bledé luně po dešti realizuje Mizoguči svůj druhý nejproslulejší film, Správce Sanšo, na motivy legendy z jedenáctého století, literárně zpracované Mori Ogaiem v roce 1915. Pokora a rodinná sounáležitost tady vítězí nad tragickým životním příběhem sourozenců, chlapce a dívky, zavlečených do otroctví.

  • St 21/10

    81 minut ze života Víta Pancíře

    Dvacet let tvorby významného současného českého filmaře (mj. režiséra dlouhometrážního snímku Sestra, 2008) v autorském výběru.
    Pásmo k 50. narozeninám Víta Pancíře za autorovy účasti.

    Rodinné kroniky
    1999 / 9 min. / 35mm

    Ve Větru
    1997 / 7 min. / 35mm

    Žiletky
    1996 / 4 min. / DVD

    Do Jeřabin
    2000 / 8 min. / DVD

    Říše koupelen
    1998 / 6 min. / DVD

    Naše kreslení
    2002 / 5 min. / DVD

    MAREMARE
    2004 / 6 min. / DVD

    Alkohol
    2003 / 2 min. / DVD

    Zdeňkovo křeslo
    2005 / 14 min. / DVD

    Měnící se kulisa
    2010 / 9 min. / DVD

    Sunrise
    2015 / 6 min. / DVD

    Ostrov Hedvika
    2006 / 6 min. / 35mm


    Hitchcock – Truffaut

    Režie → Kent Jones
    Původní název → Hitchcock – Truffaut
    Francie – USA 2015 / CZT / 79 min. / BRD

    V dějinách filmové literatury neexistuje kniha, která by byla přeložena do více jazyků a která by byla během půl století častěji znovu vydávána… Rozhovory Hitchcock – Truffaut (1966, česky 1987). Četli jsme ji všichni, kdo se zajímáme o film, a sotvakdo ji četl jen jednou. Americký režisér Wes Anderson se svěřuje: „Můj exemplář se už dávno nedá nazývat knihou, je to salát, hromada volných stránek. Hřbet je úplně vniveč, jak jsem svazek stále bral do ruky.“ Dokument Kenta Jonese není první, ale zatím nejdůkladnější snímek věnovaný této výjimečné knize a vlivu, který měla a má na filmaře jednadvacátého století. Jonesovi se podařilo získat pro svůj projekt takové umělce, jako jsou Martin Scorsese, Arnaud Desplechin, Olivier Assayas, Peter Bogdanovich, Paul Schrader, David Fincher, James Gray, Wes Anderson nebo Kijoši Kurosawa. Scénář napsal režisér spolu se Sergem Toubianou, v letech 2003 až 2016 ředitelem Cinémathèque franҫaise a předtím dlouholetým šéfredaktorem Cahiers du cinéma. Komentář čte Mathieu Amalric.

  • Čt 22/10

    Císařovna Jang Kwei-Fei

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Jókihi
    Japonsko 1955 / CZT / 85 min. / 35mm
    Hrají → Mačiko Kjóová, Masajuki Mori, Só Jamamura, Sakae Ozawa

    Jókihi, japonský název historického filmu Císařovna Jang Kwei-Fei, je jméno ženy, která skutečně žila v osmém století v Číně za dynastie Tang. Do řady zpracování tohoto příběhu prosté dívky, která se z dvorní kuchyně dostala na výsluní přízně a moci, se v roce 1955 zařadil také 86. film Kendžiho Mizogučiho, jeho první barevný. Ocenění na MFF v Benátkách jen upevnilo Mizogučiho pověst největšího japonského režiséra.


    Toni Erdmann

    Režie → Maren Adeová
    Původní název → Toni Erdmann
    Německo – Rakousko 2016 / CZT / 162 min. / BRD
    Hrají → Peter Simonischek, Sandra Hüllerová, Vlad Ivanov

    Doch Schönres find ՚ich nichts,
    wie lang ich wähle
    Als in der schönen Form
    die schöne Seele.
    Friedrich Schiller (1804)

    Ines, pracující u mezinárodní poradensko-podnikatelské firmy v Rumunsku, se musí vyrovnat s nečekanou návštěvou: její otec vážil cestu až z rodného Německa, aby jí přijel položit obscénní otázku, zda-li je opravdu šťastná. Záhy se objeví další nevítaný host, jehož příjmení uzemňuje, zatímco křestní jméno Toni odkazuje k travestiím jednoho Formanova Měsíčňana.

    Správně bychom měli počkat až na přelom prosince a ledna, kdy pravidelně nastává inflace anket o nejlepší film roku, letos to máme trochu jednodušší. Toni Erdmann je víc než jen událost filmové sezony 2016, snímek Maren Adeové by mohl sloužit jako vzor vzácně samozřejmého ovládnutí mizanscény (jádra toho, co rozumíme pod pojmem režie), kdy v pozadí necítíme překombinovanou technokratickou inteligenci jistých průbojných a hollywoodských smart-režisérů, ale duši otevřenou všemu, co v mátožném světě simulaker 21. století ještě zbylo z živé skutečnosti. Z pravdy, jak ji (spolu s krásou) kdysi hlásali němečtí idealističtí estetikové coby jednu z nezbytných podmínek pro vznik skutečného umění, v našem případě archaické, zemitě-humanistické pravdy, jaká je s to vtrhnout díky umění do našich životů jako ta velká nepojmenovatelná chlupatá věc z poslední třetiny filmu Maren Adeové… k naší zděšené radosti. Ne, takové navštívení jsme v kinematografii už dlouho nezažili.

  • Pá 23/10

    Lunapark filmových vynálezů

    / 120 min. / 35mm / od 6 let
    Cyklus → Ponrepo dětem

    moderované pásmo pohádek s prvky klauniády

    Přijel biograf / Francie 1913
    Chaplin kulisákem / r. Charles Chaplin / USA 1914
    Doma je doma / r. Ladislav Vlk / ČSR 1982
    Jablíčkový lev / r. Marián Jaššo / ČSR 1971
    Bábätko v lunaparku / r. Vladimír Malík / ČSR – BLR 1987

    Víte, jak lidé přišli na to, že se můžeme na pohádky také dívat? Zjistili, že naše oči jsou schopné „zapamatovat si“, co viděly před malou chvílí. Díky tomu se před více než sto lety zrodil film. Vedla k němu ale dlouhá cesta, při které vznikla spousta zajímavých objevů. V lunaparku filmových vynálezů se s nimi seznámíme a také si vytvoříme vlastní krátké příběhy. Ty budeme sledovat v přístrojích, jako je například praxinoskop, ale i na plátně, za pomoci laterny magiky. Promítání doplní hudbou náš klavírista.

  • So 24/10

    Kočičí hra

    Režie → Károly Makk
    Původní název → Macskajáték
    Maďarsko 1974 / CZV / 96 min. / 35mm
    Hrají → Margit Dajkaová, Elma Bullaová
    Cyklus → Károly Makk

    V Makkových snímcích z počátku sedmdesátých let Dny čekání a Kočičí hra, je audiovizuální materiál uspořádán nejen podle logiky vyprávění, ale také za účelem vytvoření samostatných, na vyprávění nezávislých vzorců podle rytmických, výtvarných a jiných principů. Teoretici modernistické narace (Burch, Bordwell, Kovács) upozorňují na souvislosti s vývojem v poválečné hudbě a pro tento typ filmů zavádějí označení parametrická či seriální kompozice. Kočičí hra, film o vztahu dvou stárnoucích sester vznikl podle povídky a následně i úspěšné divadelní hry Istvána Örkényho. Tříšť vzpomínek, představ a reality umocnil režisér Makk asociativně pojatou obrazovou a zvukovou montáží. Přesto snímku dominují herecké výkonu obou hlavních představitelek, do češtiny kongeniálně nadabovaných Danou Medřickou a Nelly Gaierovou.


    Emmanuel Lefrant představuje (nejen) sve filmy

    V mladší generaci současných francouzských filmařů je Emmanuel Lefrant (nar. 1975) nejvýraznějším představitelem nefigurální tvorby, pracující výlučně s klasickým filmovým materiálem. Ve svých filmech a performancích se zabývá povrchem filmového pásu a jeho jednotlivých vrstev coby formou abstraktní krajiny. V jeho předposledním filmu Zpustošená země se úvahy o vrstvách prolínají s konceptem antropocénu, současného geologického věku země, v němž lidský faktor ovlivňuje klima v dosud nebývalém rozsahu. Emmanuel Lefrant je též kurátorem, členem pařížského artist-run film labu L’Abominable a ředitelem distribuční společnosti Lightcone.

    Guillaume Cailleau / Abdou’s Dread in Teatro Argentina, Roma / 2013 / 3 min. / 16mm

    Daiči Saitó / All That Rises / 2007 / 7 min. / 16mm

    Emmanuel Lefrant / Blitz / 2006 / 6 min. / 16mm

    Emmanuel Lefrant – Christopher Becks / I Don’t Think I Can See an Island / 2016 / 4 min. / 35mm

    Stefano Canapa – Elisa Ribesová / Kairos / 2016 / 11 min. / 35mm

    Christopher Becks / Ouverture / 2010 / 5 min. / 35mm

    Emmanuel Lefrant / Viditelne a neviditelne časti celku pod tlakem / Parties visibles et invisibles d’un ensemble sous tension / 2009 / 7 min. / 35mm

    Emmanuel Lefrant / Zpustošena země / Le pays dévasté / 2015 / 11 min. / 35mm

    Peter Miller / Projector Obscura / 2005 / 10 min. / 35mm

    Christopher Becks – Peter Miller / Ritournelle / 2012 / 4 min. / 16mm

    Labodoble představuje projekt Film Labor zaměřený na současnou experimentální tvorbu filmařů a umělců pracujících v médiu klasického filmu. Skrze cyklus projekcí filmů a praktických dílen Labodoble představí scénu tzv. artist-run film labs, jež působí v různých městech po celém světě. V době deklarované digitální kinematografie se okolo padesáti uměleckých nezávislých labů zabývá filmem ve smyslu práce s filmovým materiálem a možnostmi jeho výroby, laboratorního zpracování, postprodukce a filmové projekce. Nejde však pouze o uchování již dosaženého vědění, ale také o rozvíjení opuštěných cest a hledání nových řešení pro práci s filmem jako nástrojem uměleckého vyjádření v 21. století.
    Strategiemi sdílení na rovině tvůrčí, technické, produkční a distribuční tyto kolektivy vědomě navazují na kulturu filmových kooperativ (Film Coops) z druhé poloviny 20. století. Situace, v níž dnes dochází k utváření těchto kolektivů, je však těsně spjatá s technologickou a institucionální proměnou kinematografické infrastruktury. Pro nezávislé tvůrce jsou nyní na dosah průmyslová zařízení a nástroje dosažitelné dříve mimo profesionální filmové laboratoře jen výjimečně.
    Filmové projekce proběhnou ve spolupráci s kinem NFA Ponrepo a s Přehlídkou animovaného filmu PAF v Olomouci. Připravili Alexandra Moralesová & Georgy Bagdasarov.

  • Ne 25/10

    Proměny Georgese Mélièse

    Francie 1899–1909 / celkem 50 min. / 35mm

    Den světového audiovizuálního dědictví

    NFA patří mezi světové filmové archivy, které se mohou pyšnit filmovými kolekcemi z počátku kinematografického věku. V tomto období, tj. přelomu 19. a 20. století má výsostné místo sbírka filmů Georgese Mélièse (1861–1938). Invenční výtvarník a elegantní herec Méliès dokázal dirigovat své filmy jako hudebník, umělecky ovládnout pohyb a čas a těšit se z potenciálu filmové techniky, která tvůrci nabídla nekonečné proměny, ať už čistě fyzické – ty pod jeho vlivem upoutaly pozornost také Španěla Segunda de Chomóna – tak výtvarné. Tentokrát nás čeká překvapení, neboť společně odkryjeme poklad, který se po více než sto letech objevil právě u nás.

    Kouzelník / L’Impressionniste fin de siècle / 1899

    Kukla a motýl / La Chrysalide et le papillon / 1901

    Muž s gumovou hlavou / L’Homme à la tête en caoutchouc / 1902

    Cesta do nemožna / Le Voyage à travers l’impossible / 1904

    Čarovný vějíř / Le Merveilleux éventail vivant / 1904

    Kouzelný škopek / Le Baquet de Mesmer / 1905

    Mýdlové bubliny / Les Bulles de savon vivantes / 1906

    Oživlé noty/ En avant la musique, r. Segundo de Chomón / 1909

    Ďábelský nájemník/ Un Locataire diabolique / 1909

    + jeden top secret bonus ze sbírek NFA


    Prostý případ

    Režie → Vsevolod Pudovkin
    Původní název → Prostoj slučaj
    SSSR 1930 / CZT / 72 min. / 35mm
    Hrají → Alexandr Baturin, Jevgenija Rogulinová, Marija Bělousovová

    Po dlouhá léta těžko dostupný snímek z nejvíce vzrušující fáze tvorby brilantního teoretika a experimentátora na poli filmové montáže, fáze, kterou o tři roky později uzavře fenomenální a v Ponrepu několikrát uvedený Dezertér (1933), jsme loni na podzim mohli poznat díky zápůjčce z moskevského Gosfilmofondu. Nyní promítneme poprvé kopii ze sbírek NFA. Prostý případ prošel složitou anabází od původního scénáře z konce němé éry, přes jeho důkladné přepracování Pudovkinem pro podmínky zvukového filmu, natáčení komplikované bídnou úrovní sovětské zvukové techniky, tím podmíněná další přepracování a nové natáčení. Tvůrčí galeje… bohužel bez happy endu; shora řízená kampaň proti tzv. formalismu dokonala tragický úděl tohoto odvážného projektu, který v sovětských kinech nakonec skončil tak, jak v nejranější fázi scénáře začal, to jest coby němý film.

  • 44. týden
  • Po 26/10

    Ulice hanby

    Režie → Kendži Mizoguči
    Původní název → Akasen Čitai
    Japonsko 1956 / CZT / 79 min. / 35mm
    Hrají → Mačiko Kjóová, Aiko Mimasuová, Ajaku Wakaoová

    Po dvou barevných historických filmech má poslední, 88. Mizogučiho snímek Ulice hanby téměř dokumentaristické ladění. K jeho úspěchu jistě přispěl také fakt, že na téma prostituce, na něž se tu režisér zaměřil, byla tehdy soustředěna celá japonská veřejnost. V parlamentu se právě projednával návrh zákona zakazujícího veřejné domy. Jak je hledání východiska složité, však nakonec ukázalo vyústění příběhu i sama realita.


    Toni Erdmann

    Režie → Maren Adeová
    Původní název → Toni Erdmann
    Německo – Rakousko 2016 / CZT / 162 min. / BRD
    Hrají → Peter Simonischek, Sandra Hüllerová, Vlad Ivanov

    Doch Schönres find ՚ich nichts,
    wie lang ich wähle
    Als in der schönen Form
    die schöne Seele.
    Friedrich Schiller (1804)

    Ines, pracující u mezinárodní poradensko-podnikatelské firmy v Rumunsku, se musí vyrovnat s nečekanou návštěvou: její otec vážil cestu až z rodného Německa, aby jí přijel položit obscénní otázku, zda-li je opravdu šťastná. Záhy se objeví další nevítaný host, jehož příjmení uzemňuje, zatímco křestní jméno Toni odkazuje k travestiím jednoho Formanova Měsíčňana.

    Správně bychom měli počkat až na přelom prosince a ledna, kdy pravidelně nastává inflace anket o nejlepší film roku, letos to máme trochu jednodušší. Toni Erdmann je víc než jen událost filmové sezony 2016, snímek Maren Adeové by mohl sloužit jako vzor vzácně samozřejmého ovládnutí mizanscény (jádra toho, co rozumíme pod pojmem režie), kdy v pozadí necítíme překombinovanou technokratickou inteligenci jistých průbojných a hollywoodských smart-režisérů, ale duši otevřenou všemu, co v mátožném světě simulaker 21. století ještě zbylo z živé skutečnosti. Z pravdy, jak ji (spolu s krásou) kdysi hlásali němečtí idealističtí estetikové coby jednu z nezbytných podmínek pro vznik skutečného umění, v našem případě archaické, zemitě-humanistické pravdy, jaká je s to vtrhnout díky umění do našich životů jako ta velká nepojmenovatelná chlupatá věc z poslední třetiny filmu Maren Adeové… k naší zděšené radosti. Ne, takové navštívení jsme v kinematografii už dlouho nezažili.

  • Út 27/10

    Počestná noc

    Režie → Károly Makk
    Původní název → Egy erkölcsös éjszaka
    Maďarsko 1977 / CZT / 97 min. / 35mm
    Hrají → Irén Psotaová, Margit Makayová, György Cserhalmi
    Cyklus → Károly Makk

    Další úspěch a zároveň žánrový skok pro Makka představovala hořká komedie Počestná noc, odehrávající se v nostalgické atmosféře konce 19. století. Prostředí nevěstince se pro režiséra stalo podnětem k zachycení obrazu celé společnosti, která klame a chce být klamána. S večerem se děvčata a jejich mamá převlékají ze střídmých šatů do svých „pracovních“ úborů a ctihodní páni města opouštějí své rodinné krby, aby hýřili až do kuropění. Ze zaběhnutého zvyku je vytrhne až návštěva jedné staré dámy...

  • Pá 30/10

    Škatuláci

    Režie → Anthony Stacchi – Graham Annable
    Původní název → The Boxtrolls
    USA 2014 / CZV / 97 min. / DVD / od 6 let
    Cyklus → Ponrepo dětem

    Obávaní škatuláci se skrývají v podzemí pod sýrečkovým městem a kradou vše, co jim přijde pod nos. Hlavní hrdina Vejce, který mezi nimi vyrůstal, však ví, že jsou to sice podivínská, ale přátelská stvoření. Naopak nevrlý pan Chňapal, který prahne po titulu nejvyššího gurmána sýrů, se je snaží za každou cenu zničit. Podaří se Vejci přesvědčit ostatní obyvatele Sýrečkova o tom, koho se mají ve doopravdy obávat?

  • So 31/10

    Zlatá hříva

    Režie → Jacques Becker
    Původní název → Casque dʼor
    Francie 1951 / CZT / 92 min. / 35mm
    Hrají → Simone Signoretová, Serge Reggiani, Claude Dauphin, Gaston Modot

    Best of Becker

    Námět z černé kroniky doby secese: truhlář, prostitutka, bezelstná láska, zločinné milieu. O skutečnou událost, která se odehrála v Paříži na přelomu 19. a 20. století, se zajímali Jean Renoir, Julien Duvivier i Marc Allégret, ale nakonec ji uchopil Jacques Becker a přetvořil ji do jednoho z ikonických děl francouzské klasiky. Od odlehčeného, světlého začátku postupujeme spolu s hrdiny k tragickému finále. Navzdory počátečnímu komerčnímu neúspěchu všichni zúčastnění cítí, že se stali součástí něčeho mimořádného. Zatímco Serge Reggiani si po dobu pěti let po Zlaté hřívě nezahraje, Simone Signoretová získá anglickou obdobu Oscara, British Film Academy Award a s ním i mezinárodní proslulost. Po Londýně film dobude i Řím a s desetiletým zpožděním se vrátí triumfálně do pařížských kin.


    Díra

    Režie → Jacques Becker
    Původní název → Le Trou
    Francie 1959 / CZT / 115 min. / 35mm
    Hrají → Michel Constantin, Philippe Leroy, Marc Michel

    Best of Becker

    Dne 20. února 1960 zemřel Jacques Becker ve věku pouhých 54 let, zanedlouho poté přišel do kin jeho poslední film, Díra, ve stejném týdnu jako U konce s dechem. Ve velkém sále kina Marignac, vhodném spíš pro velkofilmy, se Beckerovo psychologické vězeňské drama u běžného publika „nechytilo“, zatímco diskuse pařížských intelektuálů zcela ovládl debut Jeana-Luca Godarda. Nebýt vytrvalé podpory zprvu nepočetné hrstky zasvěcenců by dnes Díra sotva figurovala na seznamech nejlepších francouzských filmů. K neoblomným příznivcům filmu Díra patřil od samého počátku režisér Jean-Pierre Melville, který se na něm nepřímo podílel (současně stál ale také coby herec u zrodu U konce s dechem). Po letech k tomu poznamenal:
    „Nespokojen s pokusem natočit Díru – ale každý film je pokus – natočil Becker ten film celý ještě jednou – v mém studiu v ulici Jenner. Každý záběr v 25, 28, 30, 33 pokusech, z nichž nakonec stejně použil první, druhý, třetí, nanejvýš šestý. Perfekcionismus se obrátil proti samotnému tvůrci. Pamatuji se na jeho potřebu kontaktovat pohledem svého syna Jeana Beckera, aby po dvacáté viděl jeho přikývnutí, bylo to pro něj neuvěřitelně důležité.“
    Námět a scénář, zčásti autobiografický, pocházel od jiného později známého režiséra, José Giovanniho. (Vše, co má ve francouzském kriminálním žánru 60. a 70. let hodnotu, vychází víceméně z tradice Becker – Melville – Giovanni.) Pět mužů odsouzených k dlouholetým trestům plánuje vykopání tunelu a útěk pařížskou kanalizací. Příběh je pojednán realisticky, s bressonovskou strohostí (dost nečekanou u režiséra z renoirovské „líhně“), nezní tu hudba, ale jen přirozené zvuky. Věcná kamera Ghislaina Cloqueta (pozdějšího kameramana Roberta Bressona) pozoruje pět hrdinů, vývoj vztahů mezi nimi daných povahovou rozdílností, celý jejich pokus o útěk ze zajetí na tenkém laně přátelství, nahlodávaném nedůvěrou a přetrženém zradou.