Program

01/2018 (Změnit)
  • 1. týden
  • Čt 04/01

    Stalker

    Režie → Andrej Tarkovskij
    Původní název → Stalker
    SSSR 1979 / CZT / 152 min. / 35mm
    Hrají → Alexandr Kajdanovskij, Anatolij Solonicyn, Alisa Frejndlichová, Nikolaj Griňko

    Vědec a spisovatel na cestě do Zóny. Nejasný příslib, jejž reprezentuje Zóna, je pro jednoho intelektuála nebezpečný, druhý odmítá v něj vůbec věřit. Stalkerovi, který je doprovází, vzdělanost obou společníků chybí, zná jenom cestu.

  • Pá 05/01

    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP

    Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    V Cannes pokaždé v určitý moment zažijeme kulminační bod, v němž se celý festival jakoby překlopí. Vlastně ne pokaždé… jenže když k tomuhle nedojde, tak to je, jako kdyby se v daný rok festival vůbec neodehrál, jako kdyby svou existenci jenom předstíral. Proto na takový kulminační bod čekáme, abychom se pak mohli s úlevou vrátit z festivalu domů, protože jsme TO viděli.

    V roce 2018 byly TO halucinační minuty v závěru Godardovy Knihy obrazu. Prodlužovaný konec, kdy filmař jako by ani skončit nechtěl a šel stále hloub a hloub. Podobně jako jím s oblibou citovaný Samuel Beckett, když říká: „Vytvořil jsem obraz – tady je!“ V šíleném sem-a-tam zvukové stopy nabývá hlas stále větší síly, plátno potemní a emoce vystoupají až k dosud nedosaženým vrcholkům.

    Filmař často říká věci tím nejjednodušším způsobem: Je třeba dělat revoluci. Co na tom, nebude-li žádná nebo nepovede-li se, hlavní je naděje!
    A všechna melancholie Godardových Příběh(ů) filmu (1989), celý ten smutek století plného válek se najednou promění. Namísto melancholie: naléhavost a volání na poplach.

    Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa.

    Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.
    Stéphane Delorme

  • Ne 07/01

    Česká poválečná filmová detektivka

    přednáší Martin Mišúr
    Přednáška vyloží výrobní, kulturně-politickou i kritickou pozici české filmové detektivky v prvních letech zestátněné kinematografie. Nastíní její souvislosti s protektorátním filmovým průmyslem, pokvětnový vývoj, poúnorový ústup a kamenitou cestu při obhajobě vlastní existence. Přestože totiž v českém prostředí tento žánr vcelku zakořenil, zaznívaly i zřetelné a vlivné hlasy, které detektivku odmítaly vůbec akceptovat.

  • 2. týden
  • Po 08/01

    Desátá symfonie

    Režie → Abel Gance

    s živým hudebním doprovodem Karla Louly

    Max Linder / Max a automobil / Max in a Taxi
    USA 1917 / 16 min. / 35mm

    Max Linder / Max se dává rozvést / Max Wants a Divorce
    USA 1917 / 17 min. / 35mm
    Dvě krátké veselohry z doby hollywoodské expanze francouzského krále komiků v letech první světové války.

    Abel Gance / Desátá symfonie / Le Dixieme Symphonie
    Francie 1917 / hrají: Séverin Mars, Jean Toulout, Emmy Lynnová, André Lefaur / 63 min. / 35mm
    Melodrama milostného trojúhelníku. Jeden z filmů, v němž ambiciózní Abel Gance teprve vypracovával svůj překypující symbolický styl a zároveň jeden z prvních pokusů, jak v němém filmu tematizovat hudbu. Kultu vysokého umění se zde holduje ještě zcela v duchu devatenáctého století, s poněkud přepjatou zbožností, jíž může dnešní (patosu odvyklý) divák přijmout jako dojemné dobové svědectví.


    Strop / Sedmikrásky

    Režie → Věra Chytilová
    ČSR ČSR 1962, 1966 / celkem 111 min. / 35mm
    Cyklus → Věra Chytilová

    Film uvede Michal Bregant. Michal Bregant vystudoval divadelní a filmovou vědu na FF UK a poté začal pracovat ve filmovém archivu. Od roku 1990 působil také jako pedagog na FAMU (do roku 2017), kde byl v letech 2002-2008 děkanem. Od roku 2012 je ředitelem Národního filmového archivu. Dlouhodobě se zabývá hlavně dějinami českého filmu.

    Diplomní film Chytilové Strop (1961) se stal malou senzací, byť byl obklopen neméně talentovanými filmy jejích spolužáku. Pomineme-li moralistnost a melodramatičnost příběhu o dívce, která zběhla ze studií medicíny pro atraktivní profesi manekýnky, na což trpce doplatila ztrátou iluzí, forma tohoto debutu – formu chápu jako způsob existence obsahu – ohromovala bezprostředností, upřímností a pravdivostí výpovědi o nevelkém výseku pražského života. Právě tato jednota obsahu a formy proměnila s odstupem času Strop ve výmluvný dokument nejen o životním stylu, sociálním a mravním klimatu své doby, ale i o revolucionizujícím se filmovém myšlení.

    Sedmikrásky – jeden ze dvou nebo tří českých filmů, které se nejsilněji a nejtrvaleji zapsaly do dějin filmu světového – jak znovu potvrdila velká mezinárodní anketa kritiků (Sight and Sound, září 2012). Věra Chytilová označila Sedmikrásky za filosofickou grotesku, ale jde vlastně o moderní variantu středověkých moralit, v nichž proti sobě vystupovaly personifikované dobré a špatné vlastnosti člověka. Tato moralita je však namířena i proti pokrytectví, které se pohoršuje nad drobnými přestupky jedinců, a přitom velkomyslně toleruje hry celé společnosti.

  • Út 09/01

    Civilizace na rozcestí

    Kybernetická babička
    Režie: Jiří Trnka
    ČSSR 1963 / 30 min. / 35mm

    Babičky dobíjejte přesně!
    Režie: Ladislav Rychman
    ČSSR 1983 / 101 min. / 35mm

    Doprovodná projekce k výstavě "Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce"

    Doprovodný program v kině Ponrepo zprostředkuje dva poněkud znejišťující pohledy na roli vědy a techniky v domácnosti. Oba z nich však svým vlastním způsobem za domácnost berou celý náš svět. Tato linka byla u Trnkovy Kybernetické babičky oceněna na festivalu vědecko-fantastických filmů v Terstu Zlatou pečetí za humanismus. Volání po deeskalaci jaderného zbrojení v jinak rodinném filmu Babičky dobíjejte přesně! pak žádnou plaketou oceněno nebylo, zcela pochopitelně i pro nepříliš zdařilou artikulaci takového apelu. Jinak řečeno, uvedení Kybernetické babičky i Babičky dobíjejte přesně! v kině lze snad nazvat výjimečnou událostí, byť má výjimečnost u každého z filmů poněkud odlišné kořeny. Filmy, které promítneme z 35mm kopií, uvede filmová historička Lucie Česálková (Národní filmový archiv).

    Projekčnímu večeru bude předcházet komentovaná prohlídka (14:30, galerie FUTURA, Holečkova 49) výstavy "Civilizace na rozcestí: strůjci vědecko-technické revoluce" (4. 12. 2018 - 17. 2. 2019, galerie FUTURA a DISPLAY), která reflektuje v širších souvislostech působení interdisciplinárního výzkumného týmu, který měl v šedesátých letech dvacátého století pod vedením filozofa Radovana Richty předložit vizi “nového československého modelu socialismu”.


    Bez konsensu / pásmo pro Jana Palacha

    Filmy a diskuse s filmařem Martinem Ježkem a filmovým kritikem Janem Kolářem.

    Jan /69/ / 1969 / r. Jaromír Kallista, Stanislav Milota / 1969 / 8 min. / 35mm
    Pohřeb Jana Palacha v Praze.

    Tryzna / 1969 / r. Vlado Kubenko, Peter Mihálik, Dušan Trančík / 1969 / 23 min. / 35mm
    Smuteční shromáždění k úmrtí Jana Palacha v Praze a Bratislavě. Ve filmu hovoří Rudolf Hrušínský, Ludvík Svoboda, Václav Havel, Ján Čomaj, Roman Kaliský, Vladimír Škutina a další.

    Les / r. Ivan Balaďa / 1969 / 11 min. / 35mm
    Smuteční průvod na pohřbu Jana Palacha.

    Martin Ježek / Spálenej fešák
    ČR 2011 / 45 min. / 8mm
    FilmČIN se vrací k postavě Jana Palacha, který se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci Československa. Přibližuje jeho osobní peklo ve dnech strávených v bolestech v nemocnici, kdy byl také vyslýchán policií. Autor, který film ze super 8mm pásu sám promítne, kombinoval převzatý materiál se záběry míst spjatých s posledními Palachovými dny a zvukovými nahrávkami výslechů.

  • St 10/01

    Umění v kině v pěti kapitolách aneb Úklady slávy

    pásmo dokumentárních filmů 1950–1967 / celkem 73 min. / 35mm

    František Kudláč / Mistr Třeboňský / ČSR 1950 / 11 min.
    Jiří Jahn / Oživená hudba / ČSR 1959 / 17 min.
    Vladimír Vlček / Máchovské variace / ČSR 1960 / 7 min.
    Pierre Kast / Le Corbusier, architekt štěstí / Francie 1958 / 21 min.
    Bohumil Sobotka / Úklady slávy / ČSR 1967 / 17 min.

    Zatímco v současnosti se stalo (problematickým) zvykem chodit do kin na přímé přenosy oper či na virtuální prohlídky výstav z velkých muzeí, v minulém století bylo divákům kin zprostředkováno umění a jeho historie formou dokumentů, promítaných před hlavním filmem. V našem pásmu uvidíme velmi rozličné přístupy, jak se filmaři snažili oživit jednou českou předklasickou hudbu, jindy přiblížit středověké malířství (z Mistra Třeboňského oltáře se v období nejtužšího protináboženského tažení stal zkráceně Mistr Třeboňský), pak zase odkaz Karla Hynka Máchy. Francouzský snímek o klasikovi moderní architektury Le Corbusierovi natočil souputník nové vlny Pierre Kast. I tady zní v české verzi hlas nedávného jubilanta Václava Vosky (1918–1982), který se v tomto žánru uplatnil víc než jakýkoli jiný český herec. Podílel se také na snímku Úklady slávy, který se – vědecky plně na výši doby – věnoval zkoumání důsledků extrémní zátěže, jimž jsou přední dramatičtí umělci při podávání svých výkonů vystavováni. Případové studie s Janem Třískou, Ladislavem Peškem, Karlem Högerem a jinými mimickými přeborníky.


    Marketa Lazarová

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1965–1967 / 155 min. / 35mm
    Hrají → Magda Vášáryová, Josef Kemr, František Velecký, Vlastimil Harapes, Vladimír Menšík, Jaroslav Moučka, Ivan Palúch, Michal Kožuch, Pavla Polášková, Naďa Hejná, Karla Chadimová, Pavel Landovský, Václav Sloup, Zdeněk Řehoř, Zdeněk Kryzánek

    „Marketu jsem v sobě nosil od mládí, pak mi jednou kdosi řekl, že to snad vůbec není k natočení, a to byl teprve impuls.
    Marketa je první objekt jakéhosi skutečně dlouhodobého plánu. Druhý je Valdštejn. Po Valdštejnovi by do té zamýšlené trilogie patřil film současný. Nechci říct o Srpnu 68, nemám ještě úplnou představu o roce 1968. Spíš by mi šlo o proudy, které k tomu všemu vedly. V současné situaci vám o tom, co bude dál, mnoho neřeknu. Ale kdo vám poví víc ve chvíli, kdy znovu existuje právo absolutního veta?“
    František Vláčil (jaro 1969)


    Projekci uvede Terezie Hlaváčková. Terezie Hlaváčková je vystudovaná kulturní historička a pedagožka. Jejím studijním zaměřením jsou moderní dějiny, přesněji druhá polovina 20. století. Ve svých pracích se zaměřuje na československé filmy, zvláště na filmy historické. V současné době studuje postgraduální studium na KTF UK a pracuje v Oddělení filmových sbírek Národního filmového archivu.

  • Čt 11/01

    Upír Nosferatu

    Režie → Friedrich W. Murnau
    Původní název → Nosferatu – eine Symphonie des Grauens
    Německo 1921 / CZT / 96 min. / HD
    Hrají → Max Schreck, Gustav von Wangenheim, Greta Schröderová, Alexander Granach

    živý hudební doprovod

    Nezničitelný klenot německého filmového expresionismu povyšující námět později mnohokrát zfilmovaného Stokerova románu Dracula na "symfonii hrůzy" – v souladu s kompletním německým názvem filmu.

    Svou původní kompozici k filmu provede Jan Rybář.


    Noční můra v Elm Street

    Režie → Wes Craven
    Původní název → A Nightmare on Elm Street
    USA 1984 / English friendly / české podtitulky / 91 min. / 35mm
    Hrají → Heather Langenkampová, Robert Englund, Johnny Depp
    Cyklus → Midnight Movies

    The screening is English friendly (for English scroll down please).

    CZ:
    Zdroj bezesných nocí dnešních třicátníků... jedině u nás z 35mm kopie. Film, v němž Robert Englund je až perverzně zlomyslný a Johnny Depp tak mladý. A pokud přijdete v kostýmu, získáte lístek na příští Midnight Movies zdarma.

    Projekci uvede David Havas (NFA) a zaměří se na znovuoživení hororového žánru v americké kinematografii 70. a 80. let.

    ENG:
    After enduring years of rejections from one major studio to another, Wes Craven, who was at that time in both personal and financial difficulties, finally found independent New Line Cinema for which the film became the first as a fully fledged production company. In the end, Craven's brainchild earned the whole sum of its budget already in the first week of its release becoming not only a first commercial success for the studio itself but a legendary genre-defining sensation on its own.

    Introduction: David Havas (NFA)

    If you come in a costume, you get a ticket for the next Midnight Movies for free.

  • Pá 12/01

    Solaris

    Režie → Andrej Tarkovskij
    Původní název → Soljaris
    SSSR 1972 / CZT / 156 min. / 35mm
    Hrají → Donatas Banionis, Natalja Bondarčuková, Jüri Järvet, Anatolij Solonicyn

    Film Solaris natočil Andrej Tarkovskij podle stejnojmenného vědeckofantastického románu polského spisovatele Stanisława Lema. Jeho příběh se odehrává v blíže neurčené budoucnosti na vzdálené vesmírné stanici kroužící kolem záhadné planety Solaris, jež představuje dosud neznámou formu vědomí. Planeta je jakýmsi gigantickým mozkem, schopným zhmotňovat lidské myšlenky a vzpomínky. Pracovníci laboratoře se tak postupně propadají do silných psychických traumat. Psycholog Kelvin, který má tento problém prozkoumat na místě, se ocitne tváří v tvář přízraku zemřelé ženy, kterou kdysi velmi miloval. V takové situaci vyvstávají otázky po smyslu života a otázky hranic a možností lidského poznání vůbec.

  • So 13/01

    Co bylo, když nebyl film?

    Cyklus → Ponrepo dětem

    pásmo krátkých filmů / HD / výtvarná dílna / 6+

    Hra bublinek / r. Irena Dodalová – Karel Dodal / ČSR 1937 / 2 min.
    Příhody brouka Pytlíka / r. Hermína Týrlová / ČSR 1978 / 14 min.
    Čertův mlýn / r. Jiří Trnka / ČSR 1949 / 20 min.
    O místo na slunci / r. František Vystrčil / ČSR 1959 / 5 min.

    Nový rok zahájíme projekcí čtyř významných českých animovaných filmů, které si užijí děti i jejich rodiče. Po projekci se ale všichni diváci také dozvědí, že obrazy se mohly hýbat již v době před vynálezem filmu, a sami si budou moci vyzkoušet, jak to bylo možné. Při tvorbě přitom kromě své vlastní fantazie využijí i přístroj vyrobený podle dobových vzorů z 19. století – tzv. praxinoskop, který od letošního roku máme nově i v našem kině.


    Feral

    Režie → Jiří Holba
    ČR 2018 / English friendly / 72 min. / HD

    Projekce za účasti režiséra.

    Charlie Soukup je undergroundový písničkář a signatář Charty 77. Na začátku osmdesátých let emigroval. Posledních několik desítek let žije osaměle v australské divočině jako poustevník a buddhista. Dokumentarista Jiří Holba ho vyhledal na rozsáhlém pozemku v buši, kde si Soukup buduje tajné přístřešky a žije stranou civilizace. Celý snímek natočil sám přímo na místě a zachytil v něm spontánní rozhovory a situace, ve kterých nechává naplno působit Soukupovo svérázné charisma. Série monologů vyznívá jako svým způsobem strhující proud řeči na hraně blouznivosti a pronikavých životních postřehů.
    „Zajímá mne film jako báseň, jako dotek života, mávnutí kouzelného proutku, náhlé vzplanutí jiskry v nekonečné tmě, rozluštění hlavolamu. Bez začátku, bez konce, vše v jednolitém prostoru. A láska.“
    Jiří Holba

  • Ne 14/01

    Na stopě / Ztracený případ a Vrah skrývá tvar

    Cyklus → Paralelní kino

    Ztracený případ / Lost Case / 2014 / 58 min.
    Vrah skrývá tvar / The Murderer Hides His Ace / 2010 / 30 min.

    Z tvorby Romana Štětiny vybíráme dva filmy, které spojuje téma filmové a televizní krimi. Umělec, který za snímek Ztracený případ získal v roce 2014 Cenu Jindřicha Chalupeckého, reedituje divácky dobře známé televizní nebo filmové předlohy jako je detektivní seriál Colombo (1968–2003) nebo syrová kriminálka Vrah skrývá tvář (režie Petr Schulhoff / 1966). V nových „případech“ pátrá a zároveň zametá stopy po filmových stereotypech, diváckých očekáváních a přidává zcela nové roviny, které hraničí s dekonstrukcí média samotného.
    uvádějí: Sylva Poláková a Roman Štětina


    Chodím po Moskvě

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Ja šagaju po Moskve
    SSSR 1963 / CZT / 73 min. / 35mm
    Hrají → Nikita Michalkov, Alexej Loktěv, Galina Polskich, Jevgenij Stěblov

    + krátký film
    Vitalij Aksjonov / Na mne se usmívá svět / SSSR 1962 / 9 min. / 35 mm

    Když se před pětapadesáti lety objevila lyrická komedie Chodím po Moskvě na festivalu v Cannes, vzbudila značný ohlas. Georgij Danělija si za ni odnesl Zvláštní uznání poroty, oceněn byl i kameraman Vadim Jusov, do té doby známý především díky své spolupráci s Andrejem Tarkovským na Ivanově dětství (1962). Jusovova černobílá kamera, ovlivněná tehdy moderní „poesií všedního dne“, přiblížila film dokumentu, Danělijova režie zase zpěvohře o mladých lidech. Jejich celodenní putování po Moskvě je namísto dramaticky gradujícího příběhu vyjádřeno sledem krátkých epizod, které zahájí náhodné setkání Moskvana Kolji (Nikita Michalkov) se Sibiřanem Voloďou (Alexej Loktev) v ranním metru. Dezorientovanému Voloďovi, jenž přijel za spisovatelem, který kladně ohodnotil jeho povídku, dělá Kolja průvodce, přičemž ho seznamuje nejen s hlavním městem, ale i se svými přáteli. Recenze, které film sklidil doma a v zahraničí, oceňovaly na něm mladistvého ducha, díky němuž mu odpustily místy chtěný optimistický tón, označený některými kritiky za „lakování na růžovo“.

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.

  • 3. týden
  • Po 15/01

    Stíny

    Režie → John Cassavetes
    Původní název → Shadows
    USA 1959 / English friendly / české podtitulky / 75 min. / 35mm
    Hrají → Lelia Goldoniová, Ben Carruthers, Hugh Hurd, Anthony Ray
    Cyklus → John Cassavetes

    The screening is English friendly (for English scroll down please).

    CZ:
    „Pro mne až dosud největším objevem byly Cassavetesovy Stíny. Je to film, který má podle mého názoru vše – pravdu, estetiku, rozum, cit a víru.“
    Věra Chytilová (1963)

    John Cassavetes, jeden ze zakladatelů tzv. newyorské školy, založil vlastní herecké studio, v němž kladl důraz na různé stupně improvizace na dané téma. Touto metodou se pak řídil jak v herecké práci, tak při svém režijním debutu Stíny.

    „Styčné body zápletky (jde o nepříliš výlučný milostný příběh bělocha a černošky uprostřed New Yorku na přelomu 50. a 60. let) tvoří jen volnou osnovu děje. V souladu s ní pak nechává režisér herce improvizovat na základě jejich vlastní zkušenosti. Nejvýznamnějším rysem filmu je právě autenticita nedramatických, v zásadě nikde nezačínajících a neukončených epizod. Skutečná hodnota Stínů spočívá podle Jonase Mekase v jejich specificky filmových kvalitách, které spatřuje zejména v tom, že rytmus filmu nepodléhá rytmu sdělovaných myšlenek, ale řídí se jednáním zúčastněných lidí, rytmem jejich pohybů, jejich vzněty, zámlkami a tóny hlasů.“
    Stanislav Ulver

    ENG:
    "For me, until now, the greatest discovery was Cassavetes' Shadows. It's a movie that I think is everything - truth, aesthetics, reason, feelings and faith. " - Věra Chytilová (1963)

    John Cassavetes, one of the founding fathers of the so-called New York School or the new American independent cinema, founded his own acting studio tightly focusing on various levels of improvisation on the subject matter. This method of constant improvised movement that is largely indebted to the original post-war Italian neo-realism was followed both in Cassavetes' own acting practice and his directorial debut of the 1958 film "Shadows." Cassavetes' influence spans from Martin Scorsese's 1973 debut of "Mean Streets", James Toback's 1978 "Fingers" and Woody Allen's 1992 "Husbands and Wives" to, to name a few, Almodovar, Jarmusch and Kaurismäki.
    Both in parallel with the French New Wave and independently of it, "Shadows" demonstrated a major departure from the “studio” cinema with the enormous possibilities opened up by the street neorealist semi-improvisational filming with bold looseness of the actors and the camerawork itself. Cassavetes was one of the founder of a new cinema language compared to which the notorious “Dogma 95” is something of a great-nephew. His "Shadows" is most closed to the intentional de-emphasizing de-dramatization of the action on-screen.
    "The recurring moments of the plot (which isn't a very exclusive romance between the white and the black in the midst of New York at the turn of the 50's and 60's) are simply a story, according to which the director improvises on the basis of his own personal experience. The true value of "Shadows" is based on Jonas Mekas in its specific cinematographic qualities, which he sees in particular because the rhythm of the film is not subject to the rhythm of the communicated thoughts, but is governed by the actions of the people involved, the rhythm of their movements, their agitations and silences, the tones of their voices." - Stanislav Ulver


    Konformista

    Režie → Bernardo Bertolucci
    Původní název → Il Conformista
    Itálie – Francie – SRN 1969 / CZT / 100 min. / 35mm
    Hrají → Jean-Louis Trintignant, Stefania Sandrelliová, Pierre Clémenti, Dominique Sanda

    V roce 1969 přikročil Bernardo Bertolucci ke zfilmování románu Alberta Moravii Konformista, který transponoval v jedno z nejlepších děl italského filmu. Konformistický „hrdina“ si z rodinného prostředí a svých mladistvých prožitků odnesl rozporuplné komplexy, pocity viny kombinované se stavy výlučnosti. Usilovná snaha překonat takové vnitřní založení jej přivede k maximální přizpůsobivosti, k odhodlání zařadit se do běhu společenských událostí za každou cenu. Ocitáme se v Itálii třicátých let, jejíž vládnoucí ideologií je fašismus.

  • Út 16/01

    Divotvorné oko Jiřího Lehovce

    Projekce uvede Michal Bregant. Michal Bregant vystudoval divadelní a filmovou vědu na FF UK a poté začal pracovat ve filmovém archivu. Od roku 1990 působil také jako pedagog na FAMU (do roku 2017), kde byl v letech 2002-2008 děkanem. Od roku 2012 je ředitelem Národního filmového archivu. Dlouhodobě se zabývá hlavně dějinami českého filmu.

    Průřez tvorbou představitele zakladatelské generace české filmové avantgardy a klasika českého dokumentu / k 110. výročí narození Jiřího Lehovce / 16mm, 35mm

    Její první film / 1973 / 30 min.
    Kamenná sláva / 1938 / 10 min.
    Miliony na dlažbách / 1939 / 10 min.
    Rytmus / 1941 / 12 min.
    Divotvorné oko / 1939 / 9 min.
    Zlatý sen / 1959 / 22 min.

    „Popírat experiment není správné. Film souvisí s vizuální kulturou, která není dána a která se vyvíjí. Tradiční divák není schopen vidět, vnímat bez určité průpravy a kultivace. A je tu i moment retardace. To bylo v malířství, bylo to i v ostatních uměních, kdykoli se objevil nový směr. Dodnes jsou lidé, kteří nevidí všechny barvy – čímž nemyslím barvoslepé.

    Neříkejme tedy experiment, říkejme tomu třeba zvláštní formy, avantgarda nebo špičkový film, ale v zásadě obsah pojmu popřít nelze.
    Ale ani v této oblasti neplatí jiná dělítka a kritéria než: umění a neumění.“
    Jiří Lehovec (1969)


    Faust

    Režie → Friedrich W. Murnau
    Původní název → Faust
    Německo 1926 / CZT / 74 min. / 35mm
    Hrají → Gösta Ekman, Emil Jannings, Camilla Hornová, Wilhelm Dieterle, Frieda Richardová

    živý hudební doprovod Karel Loula

    + krátký film
    Lucien Nonguet / Faust / Francie 1907 / 10 min. / 35mm

    Žádnému z mnoha desítek snímků, které se inspirovaly faustovskou legendou, kupodivu žádnému z těch, které už měly k dispozici mluvené slovo, se nepodařilo převést do filmu základní konflikt věčného boje dobra se zlem, světla s tmou, tak kongeniální formou, jakou se vyznačuje Murnauův Faust. Německá režisérka Helma Sandersová-Brahmsová napsala u příležitosti znovuuvedení filmu na festivalu v Berlíně v roce 2003:
    „V Murnauově Faustovi dosáhlo „sedmé umění“ jednoduchost a jasnost, ale také důstojnost a hloubku, které do svého nejniternějšího jádra uzavírají sakrálno a mystiku s velikostí Bachových oratorií. Z filmařů, které znám, dosáhl jenom Tarkovskij podobného účinku podobnými prostředky, jen on rozpoznal ve filmu tuto duchovní dimenzi a hlásil se k ní. Dnes je těžké nalézt v umění místa, kde lidé ranění slepotou, k nimž patřím, mohou rozevřít křídla tak doširoka. Určitě sem patří hudba Bacha, Beethovena, Schumanna, Brahmse a obrazy Grünewalda a Dürera, v jejichž rozpolcenosti a lesku se objevuje člověčenství v nesrovnatelné síle a důraznosti.“

  • St 17/01

    Vlak

    Režie → Jerzy Kawalerowicz
    Původní název → Pociag
    Polsko 1959 / CZT / 91 min. / 35mm
    Hrají → Zbigniew Cybulski, Leon Niemczyk, Lucyna Winnická

    Projekci uvede kurátorka NFA Iwona Lyko, která se dlouhodobě zabývá polským filmem i jeho průniky s českou kinematografií.

    Cestující z Kawalerowiczova Vlaku prozrazují jen částečně svou pravou tvář, proto každý z nich vlastně může být vrah, který se někde ve vlaku ukrývá. Hrdinové jsou uzavřeni a skrývají pod maskou lehkého sebevědomí svá trápení a svou samotu, jíž jsou zasaženi jako epidemií. Zneklidňující vnitřní život hrdinů je zapsán odpovídajícími znaky: kontrapunktem pohyblivé krajiny míhající se za okny vagónů a těsného prostoru uzavřených kupé i přeplněných uliček; rytmem, jenž jako by fázoval jízdní řád, v němž je místo a čas pro rychlost i zastavení. Kamera pozorně sleduje tváře postav a snaží se odhalit jejich tajemství. Formální stránka podle mnohých kritiků a recenzentů otevírala polské kinematografii nové horizonty. To už nebyl jen záznam skutečnosti, ale vážný a úspěšný pokus o zachycení čehosi neviditelného v člověku, co určuje jeho skutky a jeho bytí.


    Sluha

    Režie → Joseph Losey
    Původní název → The Servant
    Velká Británie 1963 / English friendly / české mezititulky / 111 min. / 35mm
    Hrají → Dirk Bogarde, James Fox, Wendy Craigová, Sarah Milesová, Harold Pinter
    Cyklus → Joseph Losey

    Screening is English friendly (for English scroll down please).

    CZ:
    Na studii mravního rozkladu zjemnělého aristokrata, jenž se postupně dostává s vlastním podvědomým svolením pod nadvládu svého sluhy, Losey poprvé spolupracoval s dramatikem a pozdějším nositelem Nobelovy ceny za literaturu Haroldem Pinterem.

    „Můžeme-li říci, že naturalistický úpadek procházel u Stroheima jistý druhem entropie a u Buñuela cyklem nebo opakováním, pak se nyní zjevuje v jiné, třetí podobě: jde o obrácení se proti sobě samotnému. Postava je kořistí prudkosti vlastního pudu, je jeho obětí, chvěje se strachem před sebou. Postava vzbuzuje dojem slabošství, které kompenzuje zjevnou surovostí, jíž pak, když už si neví rady, podléhá, i kdyby se měla ihned nato zhroutit. Ve skutečnosti však Losey nepopisuje žádný psychologický mechanismus. Objevuje extrémní logiku pudů. Mluvit zde o masochismu by k ničemu nebylo. Podstatný je zde pud, který je svou přirozeností příliš silný pro postavu, ať je její charakter jakýkoliv. Loseyho postavy, to nejsou drsní chlápci, kteří se projeví jako slaboši. Slabí jsou proto, že své tvrdosti nedorostli: jsou předem odsouzeni násilím, jež v nich přebývá.“
    Gilles Deleuze

    ENG:
    To study the moral decomposition of a refined aristocrat who gradually gets under his own subconscious permission under the control of his servant, Losey first collaborated with the playwright and later Nobel Prize winner for literature - Harold Pinter.
    "It is difficult to reach the purity of the impulse-image and particularly to stay there, to find in it sufficient opening and creativity. The great directors we call naturalists are the ones who did. Losey (American, but so slightly...) is in fact the third, the equal of Stroheim and Bunuel. His whole work is situated within naturalist co-ordinates, while he renews them in his own way, as did his two predecessors. In Losey, what appears first is a very special violence which permeates or engulfs the characters, and precedes any action (an actor like Stanley Baker seems gifted with this violence which singles him out for Losey). It is the opposite of the realist violence of action. It is a violence in act [en acte], before coming into action. It is no more linked to an image of action than it is to the representation of a scene. It is a violence which is not merely internal or innate, but static, whose only equivalent is that of Bacon in painting, when he summons up an ‘emanation’ which arises from an immobile character...
    ... this originary violence, this violence of the impulse gradually penetrates a given milieu, a derived milieu, which it literally exhausts in a long process of degradation. Losey in this respect has a predilection for a ‘Victorian’ milieu, a Victorian city or house, where the drama takes place, and where the staircases assume a fundamental importance, inasmuch as they delineate a line of the steepest slope. The impulse scours the milieu, knowing no satisfaction other than that of taking possession of that which seems to be closed to it, to belong by rights to another milieu, to a higher level. Hence perversion in Losey, which consists both in this propagation of degradation and in the election or choice of the ‘fragment’ which is the most difficult to attain. The Servant illustrates this investment of the master and the house by the servant. It is a world of predators...
    If naturalist degradation went through a kind of entropy in Stroheim, and through a cycle or repetition in Bunuel, it now takes on another configuration. This is what might be called - in the third place - the reversal against self. Here this notion takes on a simple meaning, peculiar to Losey. The originary violence of impulses is always ‘in act’, but it is too great for action. We might say that there is no action great enough to be its equivalent in the derived milieu. A prey to the violence of the impulse himself, the character trembles on to himself, and in this sense he becomes the prey, the victim of his own impulse. Losey thus sets traps which are so many psychological misinterpretations of his work. The character may give the impression of being a weakling who compensates for his weakness by an apparent brutality, to which he abandons himself when he no longer knows what to do, even though he may break down immediately afterwards.
    ... Is there a salvation in Losey, even one as ambiguous as in Stroheim or Bunuel? If there is one, we would have to look for it in the women. It seems that the world of impulses and the milieu of symptoms, enclose the men hermetically, delivering them up to a sort of male homosexual game from which they do not emerge. Often women in Losey seem in advance of the milieu, in revolt against it and outside the originary world of the men - of which they will only be the victim, or the user. It is they who trace a line of exit, and who win a freedom which is creative, artistic, or simply practical: they have neither shame, nor guilt, nor static violence which would reverse itself against them." - Gilles Deleuze (Cinema 1: The Movement Image)

  • Čt 18/01

    Serjožka

    Režie → Georgij Danělija – Igor Talankin
    Původní název → Serjoža
    SSSR 1960 / CZT / 73 min. / 35mm
    Hrají → Boris Barchatov, Sergej Bondarčuk, Irina Skobceva, Nataša Čečotkina

    + krátký film
    Petr Nosov / Novoroční cesta / SSSR 1959 / 10 min. / 35mm

    Ze souboru povídek, které Věra Panovová věnovala roku 1955 dětské tematice, zaujala režisérskou dvojici Georgije Daněliji a Igora Talankina hned titulní. Jejich adaptace Serjožky byla natolik zdařilá, že si v sovětské kinematografii získala pověst jednoho z nejlepších filmových debutů vůbec. Hrdinou filmu, který bychom žánrově dnes označili nejspíše za „rodinný“, je pětiletý chlapec, jenž si musí zvyknout na nového otce, ředitele sovchozu Korostělova, který se pro něj stane vzorem i starším kamarádem. Do role Korostělova obsadil Danělija s Talankinem Sergeje Bondarčuka, jenž tehdy stál na výsluní slávy také díky svému režijnímu debutu Osud člověka (1959). Serjožkovu matku hrála Bondarčukova skutečná manželka Irina Skobcevová. Představitel malého hrdiny Borja Barchatov po dvou dalších účinkováních u režisérů Vechotka a Kazanského v herecké dráze nepokračoval, ale i to stačilo k tomu, že se zapsal do paměti diváků jako malý Serjoža, který na začátku filmu s překvapením zjistí, že nejen on má srdce, ale že jej mají i všichni lidé kolem. Danělijův a Talankinův debut, po němž šli oba tvůrci už vlastní cestou, získal mnohá domácí a mezinárodní ocenění, včetně Velké ceny na XII. MFF v Karlových Varech 1960.

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.

  • Pá 19/01

    Údolí včel

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1967 / 92 min. / 35mm
    Hrají → Petr Čepek, Jan Kačer, Věra Galatíková

    Baladicky krutý střet touhy po svobodě s věrností nadosobním principům, živočišně dychtivého prožívání světa se zachmuřeným asketismem, prosluněného vztahu k domovu se syrovostí života v nedobrovolném exilu.


    Nit z přízraků

    Režie → Paul Thomas Anderson
    Původní název → Phantom Thread
    USA 2017 / English friendly / české podtitulky / 115 min. / DCP
    Hrají → Vicky Kriepsová, Daniel Day-Lewis, Lesley Manvilleová

    (Screening is English friendly, for English scroll down please)

    CZ:
    Daniel Day-Lewis v roli módního návrháře Reynoldse Woodcocka v dynamické éře obrozujícího se poválečného Londýna. Nejnovější dílo perfekcionistického tvůrce filmů Až na krev (2007) nebo Skrytá vada (2014).

    ENG:
    With his latest Phantom Thread (2017), Paul Thomas Anderson's quite accentuated formal perfectionism (perfectionism that journalists insistently keep referring to) finds itself wrapped into a heartfelt love poem that breathes with warmth balancing between farce and humor. In contrast to Anderson's Punch-Drunk Love (2002) with its volatile, almost mindless electric tempo of a 50's Hollywood musical that keeps intensity always on a high note without actually breaking into songs, richly psychological and mysterious melodrama of Phantom Thread is between Hitchcock and Kubrick in its formal and narrative design accompanied by Johnny Greenwood's elegantly baroque score (largely inspired by Glenn Gould's Bach recordings) that at times is suffocating in its refinement. Hand-made costumes and interiors and the old-fashioned luxury of a 35mm film (P.T.A. being the cinematographer of his own film) contribute to Phantom Thread's refined and elegant and at the same time accentuated to the point of being slightly obsessive yet very romantic, subtle and outlandish world.
    "On the contrary to previous P.T.A.'s films with the likes of Master (2012) where the camera seemed to prefer sparse compositions and half-empty landscapes, cinematography of Phantom Thread largely consists of interiors and close-ups that allow in detail to examine facial expressions or else, magnificent fabrics from which Woodcock sews haute couture; lens closely studies the very texture itself and it becomes clear why Anderson prefers tactile film to an incorporeal, intangible digital. The atmosphere of a London mansion in which the protagonist lives and works often reminds again of Hitchcock (Anderson himself saying that his film feels most closely to Hitchcock's Rebecca and Vertigo) whose heroes were often forced to coexist in confined spaces, or of George Cukor's Gaslight (1944) - in the same way Anderson explores the dynamics of family or near-family relationships that even though always exist between people living on the same territory, yet is formed in a different pattern in each individual case." - Andrei Kartashev

  • So 20/01

    Gordon a Paddy

    Režie → Linda Hambäcková
    Původní název → Gordon och Paddy
    Švédsko 2017 / 62 min. / DCP / 3+
    Cyklus → Ponrepo dětem

    + krátký film
    Sněhulákův sen / r. Zdeněk Rozkopal / ČSR 1986 / 7 min. / HD

    Gordon je stárnoucí ropušák a Paddy malá myška, tedy zdánlivě ta nejnepravděpodobnější dvojice policistů, která se ve svém rodném lese musí vypořádat s nejedním zločinem. Z krádeže ořechů veverčáka Valdemara je zprvu málem obviněna samotná Paddy! Coby zkušený policista však Gordon brzy zjistí, jak se věci mají, a posléze v Paddy nachází skrytý potenciál. Rád by ji dokonce učinil svou nástupkyní na místo policejního velitele. Jak se ale ukáže, jeho poslední případ s ořechy nebyl zdaleka tak nebezpečný jako první velká zkouška velitelky Paddy.


    Démanty noci

    Režie → Jan Němec
    ČSR 1964 / English friendly / 65 min. / DCP
    Hrají → Ladislav Janský, Antonín Kumbera, Ilse Bischofová

    Celovečerní debut Jana Němce Démanty noci, který digitálně zrestauroval Národní filmový archiv, se probojoval do výběru snímků uváděných v rámci sekce Classics na filmovém festivalu v Cannes 2018. Démanty noci se díky digitálnímu restaurování vrací do kin v podobě, v jaké je diváci viděli v době premiéry v roce 1964. Když Démanty noci v roce 1964 získaly Velkou cenu na MFF v Mannheimu-Heidelbergu, šlo o jeden z prvních mezinárodních úspěchů československé nové vlny. Volná adaptace povídky Tma nemá stín od spisovatele Arnošta Lustiga stála na počátku kariéry teprve osmadvacetiletého Jana Němce, jednoho z nejoriginálnějších českých filmařů.

    Diamonds of the Night
    An existential drama of two Jewish boys who escape from a train transporting them from one concentration camp to another. Ultimately they are hunted down by a group of old, armed home-guard members. The film goes beyond the themes of war and anti-Nazism and concerns itself with man’s struggle to preserve human dignity. It became one of the first Czechoslovak New Wave films to receive an internationally recognized award, the Grand Prix at the International Film Festival Mannheim-Heidelberg in 1964. Based on an Arnošt Lustig´s novel.

  • Ne 21/01

    Zvuk a hudba v českém němém filmu

    přednáší Jonáš Kucharský
    Nejstaršímu okruhu filmového dědictví říkáme již dlouhá léta kolokviálně němý film. Ten byl ale již od svých počátků vždy doplněn různými zvuky, nebo přímo hudebním doprovodem, úplně němý nebyl nikdy. Přednáška představí historický a teoretický kontext zvuku a hudebního doprovodu němého filmu a jejich různé typy. Součástí bude i seznámení s aktivitami Národního filmového archivu na tomto poli, ukázky z již realizovaných hudebních doprovodů k filmům a představení budoucích projektů.


    Smrt Ludvíka XIV.

    Režie → Albert Serra
    Původní název → La mort de Louis XIV
    Francie 2016 / CZT / 105 min. / DCP
    Hrají → Jean-Pierre Léaud, Filipe Duarte, Bernard Belin

    Srpen 1715. Po návratu z procházky pocítí Ludvík XIV. bolest v noze. Během následujících dní pokračuje král v plnění svých povinností a závazků, ale špatně spí a trpí vysokou horečkou. Ztrácí chuť k jídlu a stále více slábne. Tak začíná v obklopení příbuzných a lékařů pomalá agónie největšího z francouzských králů.

    Film uvede scénárista, režisér a festivalový dramaturg Jakub Felcman.

  • 4. týden
  • Po 22/01

    Adelheid

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1969 / 95 min. / DCP
    Hrají → Emma Černá, Petr Čepek, Jan Vostrčil, Pavel Landovský

    „V roce 1969 jsem natočil Adelheid. Původní Körnerovu synopsi Adelheid v polovině 60. let sice schválili, ale nedoporučili k realizaci. Soudilo se, že doba není zralá pro přehodnocování odsunu Němců. Körner pak látku vydal jako román, který později znovu přepsal do scénáře. A ten mi nabídl. V nové verzi jsme zúžili osud lidí v pohraničí na vztah Viktora a Adelheid. Oba dělí mnoho přehrad, které nejsou jen v nich, především je to diametrální různost výchovy. Tito dva lidé se spolu nemohou sblížit a domluvit se nejen proto, že neznají jazyk. Nerozuměli by si, i kdyby ho znali. Adelheid je můj nejoblíbenější film a mrzí mě, že se u nás obešel bez větší divácké odezvy. Toto téma o nekomunikovatelnosti je jak dělané pro současnou dobu.“
    František Vláčil (1997)


    Projekci uvede ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant. Michal Bregant vystudoval divadelní a filmovou vědu na FF UK a poté začal pracovat ve filmovém archivu. Od roku 1990 působil také jako pedagog na FAMU (do roku 2017), kde byl v letech 2002-2008 děkanem. Od roku 2012 je ředitelem Národního filmového archivu. Dlouhodobě se zabývá hlavně dějinami českého filmu.


    Malé útěky

    Režie → Yves Yersin
    Původní název → Les Petites fugues
    Švýcarsko 1979 / CZT / 138 min. / 35mm
    Hrají → Michel Robin, Fabienne Baraudová, Dore de Rosa

    Umělecký rozmach filmu ve frankofonním Švýcarsku sedmdesátých let je nemyslitelný bez tvůrců sdružených kolem společnosti Milos Films, založené v roce 1968, Yvese Yersina a Francise Reussera, kteří dali touto formou najevo svůj velký obdiv k rané české tvorbě Miloše Formana. Malé útěky díky filmové kvalitě a myšlenkové hloubce znamenaly pro svého tvůrce okamžitý úspěch. Ústřední postavou filmu je starý zemědělský dělník Pipe, který již třicet let pracuje na statku, kde je jako by zakletý do labyrintu namáhavých prací. Rodina majitele statku chápe Pipa jako organickou součást zdejšího života, která kromě svého pracovního výkonu pro ně nemá žádný smysl. Jednoho dne však Pipe všechny překvapí: koupí si nádherné, blankytně modré motorové kolo a nevědomky tím nachází určitý klíč ke své nezávislosti, svobodě i k sobě samému.

  • Út 23/01

    Coincoin a nelidé

    Režie → Bruno Dumont
    Původní název → Concoin et les Zʼinhumains
    Francie 2018 / CZT / 208 min. / DCP
    Hrají → Bernard Pruvost, Philippe Jore, Alane Delhaye

    The screening is English friendly.


    Jeden z prvních filmů praktikujícího filozofa, který před několika měsíci oslavil šedesáté narozeniny, nesl prostý název LʼHumanité čili Lidství. To bylo před dvaceti lety. I v Dumontově zatím posledním, tří-a-půl-hodinovém (!) opusu není (na první pohled překvapivý) střet s „mimozemšťanstvím“ nakonec ničím jiným než metodou, jak ještě líp zaostřit pohled na všechno, co je lidské… a sice tak lidské, až to bolí. Volba umřít zoufalstvím anebo ve smíchových křečích je pak už ponechána divákovi.

    Ale dejme slovo autorovi:

    …otázky, které jsem po skončení projekce dostával od novinářů, byly z valné většiny příšerné. „Jaký k tomu máte postoj Vy?“ „Co tím vlastně chcete říci?“ A nakonec: „Zdalipak jste si vědom své mužsky-bělošské perspektivy?“

    Milovat svobodu pro mne znamená i to, že se čas od času rád potkám s velmi chytrými lidmi, stejně tak jako s blbci. Je mi jedno, jestli to jsou dělníci, měšťáci, černoši, běloši, židi, homosexuálové, heterosexuálové. K smíchu jsou všichni, jeden jako druhý. Nechtějí nám nic ŘÍCI. Jenom dělat bordel. I o tom je můj film: žádné tyhle kategorie neexistují, existuje jen lidská nátura jako taková.

    Svět není dokonalý, fajn, zůstaňme u toho. Nechtějme ho mít dokonalý, smiřme se s tím, že se nikdy neshodneme, že nebude všechno báječné. Přestaňme s hledáním správného politického myšlení, v jehož smyslu bychom pak nasměrovali celou společnost, nikdy k tomu nedojde. Těm, kteří to tvrdí, nevěřím. Co je důležité, je svoboda.

    Co mne nudí: konvence, všechno, co je akademické, vhodné a žádoucí. Nudí mne tisíckrát viděné vztahové románky. Člověk je na Zemi jenom chvilku a v určitou chvíli dostane chuť obnovit zkušenosti, a to i kinematograficky. Pocit opotřebovanosti vede k jistému druhu ironie, díky níž se pak směju všemu, neberu už nic vážně, na nic se nevážu, můj odstup od událostí se zvětšuje víc a víc. Za věci, na nichž žádnou vinu nenesu, odmítám nějakou pociťovat. Jednám v prostoru, v němž jednat mohu, ale abych měl na všechno názor, s tím si hlavu nelámu. K čemu by byl dobrý? Jenom posouvám kyvadlo hodin, aby se dostaly do souladu se světem, v němž teď žijeme, s jeho pospolitostí, jak ji šíří i sociální sítě. Na tento druh pospolitosti ovšem nevěřím a striktně odmítám se „připojit“. Já se připojuju jen k nemnoha lidem, to mi úplně stačí. To je strašná nuda: šířit své Já ve velké síti. Jestli zbožňuju internet, tak v tomhle tedy ne. Mít na všechno názor, o každičké věci si muset něco myslet, tak na to kašlu. Novinářka tázající se mne na mou „mužsky-bělošskou perspektivu“ nemluví o tom, co dělám, nechápe to a namísto toho mi vykládá, co JÍ chybí, o čemž zase nemluvím já, protože tohle mne nezajímá. Uvedu svého hrdinu, poručíka Weydena, do tábora migrantů a nechám ho tam jednat. Co mi ta žurnalistka chtěla dát najevo, v podstatě bylo, že tohle dělat nesmím. Vysvětlit mi, že nemám právo nechat tam mého hrdinu hledat to, co tam hledá. No, a já to stejně udělám. Kinematografie nám dává svobodu posunout se jinam, dobrat se trochu hlubší reality o nás samých, o tom co jsme, cítíme a žijeme. Já si myslím, že můj hrdina je s realitou světa svázán mnohem víc než ona žurnalistka. On je MY, je částí každého z nás, a proto jsem na jeho straně, moc.
    Bruno Dumont (červenec 2018)

  • St 24/01

    Nebuď smutný

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Ně gorjuj! / Ar daidardo
    SSSR 1969 / CZT / 87 min. / 35mm
    Hrají → Sergej Zakariadze, Vachtang Kikabidze, Sofiko Čiaureli, Anastasija Vertinskaja

    K smířlivému prožívání života, ale také k vitalitě a optimistickému pohledu na svět vyzývá adaptace románu Clauda Tilliera Můj strýček Benjamin (1843), kterou na základě scénáře Revaze Gabriadzeho natočil ve studiu Mosfilm – lokálně ovšem v Gruzii – režisér Georgij Danělija. Právě tam, do druhé poloviny 19. století, byl z francouzské provincie 18. století přenesen příběh o mladém lékaři Benjaminu Glontim, který začíná svou kariéru na gruzínském venkově. Slunná země pod Kavkazem doslova sluší Tillierovu textu naplněného humorem i nostalgií, dramatičností i lyrismem, které film doplňuje o vícehlasé zpěvy písní a četná taneční čísla, vycházející z tamního folklóru.
    Doktora Glontiho, nepraktického dobráka, samorostlého snílka a bohéma výtečným způsobem ztvárnil Vachtang Kikabidze. Danělija stál u zrodu jeho herecké hvězdy, kterou Kikabidze - v občanském životě mimo jiné sólista na bicí v populárním džezovém souboru Orera – naplnil zcela osobitým způsobem, o čemž vypovídají i další filmy, které spolu natočili (Naprosto ztracený – 1973, Muž jak se patří – 1977, Fortuna – 2000).

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.


    Poslední štace

    Režie → Friedrich W. Murnau
    Původní název → Der letzte Mann
    Německo 1924 / film s 1 mezititulkem / 76 min. / 35mm
    Hrají → Emil Jannings, Max Hiller, Georg John

    živý hudební doprovod: Irena a Vojtěch Havlovi
    (držitelé Českého lva za nejlepší filmovou hudbu 2017)

    + krátký film
    David W. Griffith / Co dělat s našimi starými / What Shall We Do With Our Old / USA 1911 / 10 min. / 35mm

    Ten nápad vypadá trochu jako sázka: vytvořit dílo trvalého významu a vyjít přitom z co nejnicotnějšího příběhu – navíc bez použití mezititulků! Sázka, která Murnauovi, jeho spolupracovníkům Carlu Mayerovi (scénář), Karlu Freundovi (kamera) a Emilu Janningsovi (hlavní role) vyšla na sto procent. Vrátný noblesního hotelu zamilovaný do své uniformy, již musí vyměnit za bílý plášť uklízeče toalet, patří k nezničitelným „ikonám“ německé filmové klasiky. Film je plný brilantních optických momentů: od úvodní jízdy kamery za prosklenými dveřmi hotelového výtahu až k expresivním snovým pasážím. Především technická stránka tohoto filmu a jeho příslovečná „rozpoutaná“ kamera (entfesselte Kamera) způsobila, že američtí producenti začali usilovat o získání Murnaua pro hollywoodská studia.

  • Čt 25/01
  • Pá 26/01
  • So 27/01

    Princezna se zlatou hvězdou

    Režie → Martin Frič
    ČSR 1959 / 77 min. / 35mm / 3+
    Hrají → Marie Kyselková, Josef Zíma, Stanislav Neumann, František Smolík
    Cyklus → Ponrepo dětem

    + krátký film
    K princeznám se nečuchá / r. Břetislav Pojar / ČSR 1965 / 13 min. / HD

    Nestárnoucí filmová pohádka vypráví o princezně Ladě, která před hrozbami nechtěného ženicha, krále Kazisvěta, uprchne ze zámku svého ustrašeného otce. Skryje svou krásu i zlatou hvězdu na čele pod kapuci ošuntělého myšího kožíšku a najde si místo jako kuchtička v paláci sousedního panovníka – moudrého Radovana. Ten ovšem v kuchyňské pomocnici nakonec objeví svou vyvolenou.


    Zpropadená kariéra

    Režie → Clive Donner
    Původní název → Nothing But the Best
    Velká Británie 1964 / English friendly / české podtitulky / 92 min. / 35mm
    Hrají → Alan Bates, Pauline Delanyová, Millicent Martinová

    (Screening is English friendly, for English scroll down please)

    CZ:
    Společenské drama Místo nahoře (1959) režiséra Jacka Claytona bylo pro svou realistickou otevřenost v líčení amorality hlavního hrdiny, jenž usiluje o úspěšnou kariéru za každou cenu, uzavírá cynicky vykalkulovaný sňatek a je schopen chladně přijmout i sebevraždu své bývalé partnerky, aniž by pocítil sebepatrnější výčitky svědomí, považováno za přelomový film, který zahájil kapitolu „nové vlny“ v britském filmu. Ve stejně otevřeném přístupu k tehdejším společenským tabu pojednává Zpropadená kariéra totožné téma, ovšem v protichůdném žánrovém ukotvení do satirické komedie a samozřejmě také v duchu již větší názorové volnosti, typické pro 60.léta. Scénář Frederica Raphaela, vycházející z jedné z nejlepších povídek Stanleye Ellina The Best of Everything, staví příměrem svého příběhu i komediální nadsázkou do kritického světla systém kast a třídních bariér tak typických pro britskou společnost, pokrytectví související s bohatstvím, jakož i povrchnost, faleš a předstírané hodnoty, jež jsou neodmyslitelnou součástí činnosti realitních a reklamních agentur. Obraz tohoto světa dotváří i kameraman Nicolas Roeg, jenž stylizací obrazu silným jasem světla dociluje oněch světlých barev a tónů umě navozovaného optimismu, který v reklamních šotech podprahově manipuluje divákem. Na domácí půdě získala Zpropadená kariéra okamžitou diváckou i kritickou přízeň, Roeg byl nominován na cenu BAFTA za svou pozoruhodnou kameru a Frederic Raphael získal Writers’ Guild Award za scénář.

    ENG:
    For its realistic openness in describing protagonist’s amorality in seeking a successful career at all costs, protagonist who cynically enters into calculated marriages while at the same time coolly accepts the suicide of his former partner without feeling even the slightest remorse, Jack Clayton’s social drama, “Room at the Top” (1959), is considered a breakthrough film that paved the way for the entirely new “New Wave” chapter for British cinema. In an equally open approach to the social taboos of that times, “Nothing But the Best” (1964) deals with an identical subject matter, but in an entirely different genre structure of satirical comedy and also, of course, in a spirit of even greater freedom of speech typical of the 60’s. Frederic Raphael’s script, based on one of Stanley Ellin’s best short stories “The Best of Everything”, puts a blackly exaggerated comic vein to the original while shining a critical light on the impenetrable social system and class barriers so typical of British society, on the hypocrisy of wealth as well as utter superficiality, lies and pretense – values that are inherent in the real estate and advertising agencies.
    The creative vision of this world was given by Nicholas Roeg who at that time was still yet to become a highly influential filmmaker in his own right known for his idiosyncratic both visual and narrative style. In the light of satirical genre, in “Nothing But the Best” Roeg’s cinematography works with stylized extremely bright specks of light that when skillfully achieve the effect of bright colors and thus inherent tones of optimism manipulate the viewer akin to advertisements in subconscious, most subtle and unnoticeable ways. At home, “Nothing But the Best” earned instant attention from the audience and critics as well: Roeg was nominated at BAFTA for his remarkable achievements in cinematography and Frederic Raphael won Writers’ Guild Award for his screenplay.

  • Ne 28/01

    Mimo normy / Jiné vize 2018 – první repríza

    Cyklus → Paralelní kino

    délka pásma: 90 min.
    První repríza soutěže českých pohyblivých obrazů Jiné vize – PAF 2018, nabídne pásmo deseti snímků, jež vybral Rado Ištok. Tento kurátor žijící ve Stockholmu přispívá do řady českých kulturních periodik a s českým uměleckým prostředím udržuje úzké vazby. Ve svém výběru se zaměřil na odchylky od zažitých společenských norem. Téma jinakosti ukazuje na filmech tvůrců, jako jsou: Mark Ther, Radek Brousil, Ester Geislerová & Milan Mazúr, Tereza Velíková, Sláva Sobotovičová, Marie Lukáčová, Ladislav Svoboda & Alma Lily Rayner, Piaoyu Xie, František Fekete.
    uvádějí: Sylva Poláková, Nela Klajbanová a tvůrci


    Kniha obrazu

    Režie → Jean-Luc Godard
    Původní název → Le Livre dʼimage
    Francie 2018 / CZT / kamera: Fabrice Aragno / 90 min. / DCP

    Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
    Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

    V Cannes pokaždé v určitý moment zažijeme kulminační bod, v němž se celý festival jakoby překlopí. Vlastně ne pokaždé… jenže když k tomuhle nedojde, tak to je, jako kdyby se v daný rok festival vůbec neodehrál, jako kdyby svou existenci jenom předstíral. Proto na takový kulminační bod čekáme, abychom se pak mohli s úlevou vrátit z festivalu domů, protože jsme TO viděli.

    V roce 2018 byly TO halucinační minuty v závěru Godardovy Knihy obrazu. Prodlužovaný konec, kdy filmař jako by ani skončit nechtěl a šel stále hloub a hloub. Podobně jako jím s oblibou citovaný Samuel Beckett, když říká: „Vytvořil jsem obraz – tady je!“ V šíleném sem-a-tam zvukové stopy nabývá hlas stále větší síly, plátno potemní a emoce vystoupají až k dosud nedosaženým vrcholkům.

    Filmař často říká věci tím nejjednodušším způsobem: Je třeba dělat revoluci. Co na tom, nebude-li žádná nebo nepovede-li se, hlavní je naděje!
    A všechna melancholie Godardových Příběh(ů) filmu (1989), celý ten smutek století plného válek se najednou promění. Namísto melancholie: naléhavost a volání na poplach.

    Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa.

    Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.
    Stéphane Delorme

  • 5. týden
  • Po 29/01

    Stíny horkého léta

    Režie → František Vláčil
    ČSR 1977 / 98 min. / 35mm
    Hrají → Juraj Kukura, Jiří Bartoška, Marta Vančurová

    Dva roky po válce. Horský statek v Beskydech se stává útočištěm pěti nevítaných hostů. Třicetiletý Jiří Bartoška jako mlčenlivý bělovlasý banderovec v duelu s černovlasým hospodářem Jurajem Kukurou. Velká cena – Křišťálový globus – v Karlových Varech 1978.


    Projekci uvede Kristýna Doležalová. Kristýna Doležalová je absolventka Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v oboru archivnictví a pomocné vědy historické, ve svých pracích se zaměřovala na osudy židovského obyvatelstva za druhé světové války, nyní pracovnice v oddělení písemných archiválií v NFA.


    Nehoda

    Režie → Joseph Losey
    Původní název → Accident
    Velká Británie 1967 / English friendly / české podtitulky / 99 min. / 35mm
    Hrají → Dirk Bogarde, Stanley Baker, Michael York, Jacqueline Sassardová, Delphine Seyrigová, Harold Pinter
    Cyklus → Joseph Losey

    Jedna žena, tři muži, fatální nehoda, při níž zahyne příslušník kasty, pokládající se za nesmrtelnou. A práce s filmovým časem dovedená k absolutní dokonalosti. „Dochází tam ke skokům v čase, dopředu i dozadu“, upozorňuje Joseph Losey. „Harold Pinter i já jsme si dělali starosti, zda to bude klapat, ale nápad se nám moc zamlouval.“ Film rekonstruuje jedno údobí ze života muže, ze života několika lidí, to údobí je spjato s nehodou, což umožňuje zahrnout několik dřívějších i budoucích událostí.“

    Accident
    American-born Joseph Losey lived an very peculiar life; A self-proclaimed Marxist and thus not surprisingly a victim of McCarthyism and Hollywood black list, he repeatedly had to run, hide, change his country of residence, experience persecution, listen to furious criticism and be threatened. "Losey's British films are therefore not just an outsider's view of a class-bound society in crisis, they are also reflections of exile, attempts to repair the disjuncture of personal and historical continuity through a new cinematic style rooted in the burgeoning European art house tradition exemplified by directors such as Antonioni, Resnais, Godard." - Colin Gardner

    His 1967 tale of obsession of two Oxford lectures with a female student is told by one of the lecturers who ponders over the dead body of his former student. This specific narrative structure on the edge between the future and the past allows Losey and Pinter to elevate the cinematic time of their film to an absolute perfection. "There are jumps in time back and forth," - remarks Joseph Losey. "Harold Pinter and I were worried whether it will work out, but we liked the idea." Accident reconstructs one specific period of a man's life as well as lives of several people - all associated with an accident which allows to include several past and future events.

    "Released on 6 February 1967, at the height of the sexual revolution, Losey’s film critiques chauvinistic attitudes of the time, showing how men’s embrace of sexual equality became twisted for their own selfish ends. Pinter’s work already foretold exactly how the patriarchy would react to the sexual revolution, hinting at the morphing of public attitudes the year before Accident in his play (and later in the film version of) The Homecoming (1966).
    Yet Accident captures much else besides the darkness under the surface of acceptable society. It details perfectly a kind of golden triangle of middle-class settings, moving between London, Oxford University and a country house in the home counties. " - British Film Institute

  • Út 30/01

    Afoňovo zmoudření

    Režie → Georgij Danělija
    Původní název → Afoňa
    SSSR 1975 / český dabing / 84 min. / 35mm
    Hrají → Leonid Kuravljov, Jevgenija Simonova, Jevgenij Leonov, Valentina Talyzina

    Danělijovy filmy se vždy těšily zájmu publika a výjimkou nebylo ani Afoňovo moudření, které se stalo nejnavštěvovanějším filmem v sovětských kinech roku 1975. Jeho titulní hrdina si zvolil život starého mládence. Bydlí v malém sídlištním bytě, je líný, práci instalatéra odbývá a rozptýlení hledá s kamarády u sklenky alkoholu. Jeho prohřešky se často řeší na podnikových schůzích, na nichž se jej marně pokoušejí přimět ke spořádanému životu, k němuž ho vedla i teta Frosja, u níž byl po osiření na venkově vychováván. Souhrou okolností, k níž dojde na jedné taneční zábavě, se na ni Afoňa začne rozpomínat a postupně si uvědomovat prázdnotu své existence, což byl motiv, který Daněliju na scénáři Alexandra Boroďanského, čerstvého absolventa VGIK, nejvíce zaujal. Při obsazování hlavní role zvažoval Danělija Vladimira Vysockého nebo Poláka Daniela Olbrychského, nakonec vybral Leonida Kuravljova, který o schopnosti zachytit vývoj charakteru postav přesvědčil už v jednom ze svých prvních filmů Znám takového chlapíka (1964) režiséra Vasilije Šukšina.

    Film uvede Tomáš Hála. Tomáš Hála pracuje v odd. filmografie a katalogizace NFA. Zaměřuje se na kinematografie bývalého východního bloku a SSSR. Editorsky připravil publikaci „Spatřit a napsat. Filmové kritiky, statě a rozhovory“ (2017), věnovanou české filmoložce Galině Kopaněvě. Nyní spolupracuje na projektu „Laterna magika. Historie a současnost, dokumentace, uchování a zpřístupnění“ jako katalogizátor.


    Tartuffe

    Režie → Friedrich W. Murnau
    Původní název → Tartüff
    Německo 1925 / CZT / 57 min. / 35mm
    Hrají → Emil Jannings, Werner Krauss, Lil Dagoverová

    živý hudební doprovod

    Jako o pár měsíců později v případě Goethea se Murnau ani v Tartuffovi nesnažil „přeložit“ do řeči němého filmu literární klasiku (zde: Molièrovu divadelní hru z roku 1664), ale vypůjčil si hlavní zápletku a ústřední motiv pokrytectví a slepé důvěřivosti, reprezentované postavami Tartuffa a Orgona. Emil Jannings, s nestřídmostí sobě vlastní, využil příležitosti být odporný a odpudivý, jeho velký rival Werner Krauss hraje zjemnělého naivního aristokrata v úplně opačném duchu – s plachou ukázněností. Výtvarný styl tohoto vizuálně rafinovaného díla zůstává přes zjevné připomínky žánrového malířství Nizozemců a rokokového umění Watteaua či Fragonarda nenapodobitelně murnauovský. Svou víru ve všemocnou ozdravnou roli vidění (čti: filmu) zde nechá Murnau vyslovit jednu z postav: „Dívejte se, abyste se uzdravil.“ Klíčová věta u klíčové dírky.

    předfilm:
    Ernst Lubitsch / Netopýr / Fideles Gefängnis
    Německo 1917 / hrají: Harry Liedtke, Emil Jannings, Kitty Dewallová / 33 min. / 35mm
    Emila Janningse, Murnauova Tartuffa z roku 1925, uvidíme v úvodu večera v této rané variaci na motivy Johanna Strausse v režii mladého Ernsta Lubitsche (1917). Mimo jiné příležitost k demonstraci obrovského skoku, jejž němé filmové umění udělalo za pouhých osm let.

  • St 31/01

    Pravdivý konec velké války

    Režie → Jerzy Kawalerowicz
    Původní název → Prawdziwy koniec wielkiej wojny
    Polsko 1957 / CZT / 83 min. / 35mm
    Hrají → Lucyna Winnická, Roland Glowacki, Janina Sokolowská

    Manželka muže, který se vrací z koncentračního tábora, přesvědčena dávno o jeho smrti, spojila svůj život s jiným. Svědomí jí nedovoluje manžela opustit, ale mezi nimi leží neproniknutelná zeď rozdílných válečných zkušeností. V jejich vzájemném vztahu se poprvé vynořilo jedno ze základních Kawalerowiczových témat: osamělost člověka, jeho neschopnost překonat samotu, vyjít z izolace a dorozumět se s druhými. V mučivých myšlenkách muže se objevuje jedna a tatáž vzpomínka z tábora, do níž se mu slily všechny okamžiky drastického násilí a bezmezného ponížení. Vysvobodit se může jen tehdy, podělí-li se s někým o tuto vzpomínku, ale nemůže promluvit a žena, která nemá stejnou zkušenost, ho nemůže pochopit. Drama osamělosti rozehrává Kawalerowicz ve dvou rovinách: v reálné, zahrnující běžné činnosti nutné k biologické i společenské existenci a nereálné, obsahující už skončené děje, a snaží se je dostatečně vizuálně rozlišit s podporou zvukové vrstvy.


    Tváře

    Režie → John Cassavetes
    Původní název → Faces
    USA 1968 / English friendly / české podtitulky / 121 min. / 35mm
    Hrají → John Marley, Gene Rowlandsová, Lynn Carlinová, Seymour Cassel
    Cyklus → John Cassavetes

    The screening is English friendly (for English scroll down please).

    CZ:
    „Evokovat podobnou autenticitu jako ve Stínech se Cassavetesovi podaří již jen jednou – filmem Tváře o rozpadu vztahů manželské dvojice ze středních vrstev. Pokus o přizpůsobení metody natáčení syrové a neupravené skutečnosti (útočné švenky ruční kamery, makrodetaily obličejů, neočekávaný střih a netradiční osvětlení) kulminuje ve spojení s hudbou (podobně jako v případě Stínů) – zejména ve dvou scénách návštěvy nočních podniků.“
    Stanislav Ulver

    ENG:
    "Cassavetes will succeed only once in evoking the same authenticity as in "Shadows" with the film "Faces" about the disintegration of mature middle class couple relationship. An attempt to adapt the method of shooting raw and untreated reality (handheld camera shots, facial macro details, unexpected cuts, and unconventional lighting) culminates in conjunction with music (as in the case of Shadows) - especially in two scenes of visits to night clubs." - Stanislav Ulver
    The stylistic that in "Shadows" took as a basis the skilful appearance of unpolished character of dialogues, in "Faces" finally takes on a fully completed form. The spontaneity of the scenes was fully recorded in the script, although the script itself could be formed on the basis of acting improvisations with actors themselves choosing the emotional color for their roles. The mastery of the director reaching its peak here allowed for the fragile structure of an extremely intimate, fugitive acting not to disintegrate into separated domestic scenes playing on the patience of the audience, but to expand, bringing the local drama almost to the level of a philosophical essay.
    "The influence of Cassavetes equally includes the aesthetic attitude to life, the lifelike attitude to cinema, and the prosaic, production aspects. In the case of Cassavetes, its unaesthetic influence that is most obvious. He set an example not above all only of just absolute independence, but independence that is defiant, independence in the very heart of the enemy camp: his home-film studio, where he, not being constrained by any obligations to producers and any whims of movie stars, indefinitely shot and edited his masterpieces, was built "face to face" with Hollywood." - Seance