Pavel Juráček

Autorská explikace k filmu Takovéhle jaro snad ještě nebylo

Film pojednává o místě v jeho rodné Příbrami, které si do deníku zapsal 4. dubna roku 1953 jako „opravdu ideální místo“. Původní má idea, která v pozměněné formě ve filmu zůstala, byl dvojí pohyb v čase, a to jak můj vlastní, tak i pohyb Juráčka. Můj vychází z roku 2018 a postupuje do Juráčkovy minulosti, tedy roku 1953. Naopak Juráčkův pohyb ve filmu vychází z roku 1953 a končí v roce 1968. Tato linie pak na sebe postupně vedle času nabalila s přibývajícími motivy i místo – pohyb z Příbrami do Prahy a obráceně (Juráček odchází po maturitě z Příbrami, aby v Praze studoval filologii, avšak trvale se zde usadí až s příchodem na FAMU v roce 1958).

Velmi důležitá byla pro výslednou strukturu filmu schůzka s editorkou nyní vycházejících kompletních deníků pod nakladatelstvím Torst Marií Kratochvílovou. A protože v době naší schůzky posílala do sazby třetí díl deníků (z 60. let), neubránila se srovnání, které si nesla z Juráčkova zápisu o prvním výročí okupace z roku 1969 a tehdy probíhající normalizaci, které jí až děsivě připomínala politický kontext dneška. To pro mne znamenalo poslední popostrčení k tomu, abych pro svou cestu z roku 2018 utvořila odpovídající časoprostor s aktuální společensko-politickou situací, která bude utvářet paralelu k tomu, k čemu Juráček v roce 1968 dojde.

Mým zásadním objevem s přibývajícími návštěvami Příbrami v průběhu jara a léta byly hromady vytěžené hlušiny, které se jako obří monumenty rozvalují v krajině a nebývale živě připomínají kontext a depresi 50. let. Spolu s nimi se vždy v jejich blízkosti tyčí zrezivělé těžební věže. Na první pohled jsou nerozpoznatelné, protože procházejí samorekultivací. Juráčkův zápis ze 4. září jsem četla několikrát, ovšem až poté, co jsem objevila hromady hlušiny mne věta: „Je tu ticho, doléhá sem jen těžební stroj ze šachty pod Holancem.“ zarazila, neboť mi došlo, že se zde Juráček válel v trávě několik set metrů od uranového dolu č. 4. V tu chvíli nešlo jinak a tyto hromady a vedle nich se tyčící pomníky nejbrutálnější komunistické represe z 50. let tematizovat i v mém putování.

Postupně, tak jak jsem objevovala nejen ono ideální místo, zjišťovala jsem, jak moc se otisklo do Juráčkova filmu Případ pro začínajícího kata, a i když se k tomuto místu a ideálům obecně už nikdy v dalších letech nevracel a Příbram zavrhnul jako místo, které je původcem mnoha jeho komplexů, dokázal jeho esenci přenést právě do Gullivera. Obdoba této esence se následně začala objevovat v natočeném materiálu. Od počátku jsem nechtěla, aby zápisy z deníků, které měly ve filmu tvořit součást zvukové složky, četl mužský „Juráčkův“ hlas „shůry“. Tato cesta do Příbrami a ono hledání mělo být mým přiznaným subjektivním putováním, proto jsem se rozhodla, že promluvy namluvím sama, abych tuto subjektivizaci podpořila.

Tereza Kozáková

 

Seznam filmů