Bertolucci, lʼultimo maestro

Básně jsem začal psát v sedmi letech, jakmile jsem se vůbec naučil psát. V sedmnácti, osmnácti jsem stále ještě psal básně, pak jsem z pátého poschodí seběhl do prvního, kde bydlel Pier Paolo Pasolini, abych mu je ukázal. Ve dvaceti jsem z nich udělal sbírku a Pasolini řekl, ať ji zveřejním v jednom milánském nakladatelství, do jehož lyrické edice příspívala Elsa Moranteová i on sám. Jako autorita pro mne Pasolini tehdy už stál po boku mého otce. V básni, v níž líčí tragický příběh svého brata Guida, který se přidal k odboji, stojí třeba věta: „Viděl jsem, že měl revolver schovaný v Montaleho knize.“ Montale a revolver – takový obraz se mi moc líbil. K té básni s názvem Jednomu klukovi Pasolini připsal poznámku: „Ten kluk, to je Bernardo Bertolucci, syn básníka Attilia Bertolucciho, a sám už rovněž výborný básník.“

 V dětství jsem doma o Pasolinim neslyšel. Jednoho nedělního odpoledne, mohlo mi být čtrnáct nebo patnáct, jsem si po obědě s bratrem četl (televizi jsme neměli), zatímco otec si šel trochu zdřímnout, jak měl ve zvyku. Najednou zvoní, jdu otevřít a přede dveřmi stojí mladý muž v tmavém nedělním obleku a bílé košili a ptá se, zda je pan Bertolucci doma, že s ním má schůzku. Odpověděl jsem, že nevím, že se podívám, a místo, abych ho pozval dál, nechal jsem ho dole stát, běžel k otci a volal: „Tati, vzbuď se, je tu někdo, kdo s tebou chce mluvit, ale myslím, že to spíš bude zloděj. Říká, že se jmenuje Pasolini.“ „Ale co tě napadá, okamžitě ho pozvi dál, Pasolini je velký básník!“ Zjevně jsem v Pasoliniho tváři zaznamenal na první dojem cosi mimořádně silného, téměř hrozivého.

Když mi bylo tak devatenáct, dvacet, zeptal se mne Pasolini: „Ty se přece chceš dostat k filmu, nemám pravdu?“ Říkám, že ano a on na to: „Dobře, budeš můj asistent, natočím film. „Ale Piere Paole, to jsem nikdy nedělal a vůbec bych nevěděl, jak na to.“ „Já jsem zatím taky nerežíroval,“ povídá on, „naučíme se to společně.“

 Accatone byl úspěch, částečně dokonce i komerční. Když mi pak nabídli u filmu Smrt kmotřička režii, málem jsem spadl ze židle. Celé natáčení jsem byl jako v transu. Vždyť mi bylo teprve jednadvacet let, sotva jsem začal studovat a jako mí vrstevníci jsem dosud žil u rodičů. Takže ráno v sedm vstanu, posnídám s otcem, matkou a bratrem, který je ještě na gymnáziu. Jakmile ale vyjdu ven z domu, je ze mne pan režisér! Z celého štábu jsem byl nejmladší. Jenom svým nadšením, s nímž jsem objevoval filmařinu, se mi podařilo překonat počáteční nedůvěru lidí ze štábu a strhnout je na moji stranu. 

Během tiskové konference k mému prvnímu filmu Smrt kmotřička jsem požádal italské novináře, jestli by naše diskuse nemohla probíhat ve francouzštině. Dívali se na mne nechápavě a tázali se na důvod. Odpověděl jsem jim, že to je řeč kinematografie.

V roce 1968, kdy si nouvelle vague vynutila ukončení festivalu v Cannes, chtěli Italové udělat to samé v Benátkách. Já, Pasolini a Liliana Cavaniová jsme se ale domluvili, že víc než naše režisérská asociace se nám zamlouvá Luigi Chiarini, který tehdy festival vedl a že tedy naše filmy do Benátek pošleme. Druhou půlku srpna pak trávím dovolenou v Panaree, na ostrově poblíž Sicílie. Tehdy tam nebyla elektřina. Z tranzistoráku slyším, že Prahu zaplavily sovětské tanky. A pak, že Pasolini stahuje svou Teoremu ze soutěže. Zavolat jsem mu nemohl, viděli jsme se až v Benátkách, kde mi řekl, že ho k tomu donutila Asociace režisérů. Já jsem zůstal u svého původního rozhodnutí.

Před pár lety jsem si povídal s Quentinem Tarantinem, který svou produkční společnost pojmenoval po Godardově filmu Parta sama pro sebe. Má Godarda moc rád a já jsem mu líčil, s jak silnými emocemi jsme očekávali každý nový Godardův film. Byly doby, kdy jsem hlásal, že kvůli jedinému záběru od Godarda bych byl schopen vraždit.

Nevidím rozdílu mezi kinematografií a poezií. To znamená, že jestliže idea se proměňuje v báseň a není tu žádného prostředníka, tak se ve film proměňuje se stejnou bezprostředností.

Bernardo Bertolucci (1940–2018)

Seznam filmů