lʼhumanité 2018 à la Bruno Dumont

Jeden z prvních filmů praktikujícího filozofa, který před několika měsíci oslavil šedesáté narozeniny, nesl prostý název LʼHumanité čili Lidství. To bylo před dvaceti lety. I v Dumontově zatím posledním, tří-a-půl-hodinovém (!) opusu není (na první pohled překvapivý) střet s „mimozemšťanstvím“ nakonec ničím jiným než metodou, jak ještě líp zaostřit pohled na všechno, co je lidské… a sice tak lidské, až to bolí. Volba umřít zoufalstvím anebo ve smíchových křečích je pak už ponechána divákovi.

Ale dejme slovo autorovi:

…otázky, které jsem po skončení projekce dostával od novinářů, byly z valné většiny příšerné. „Jaký k tomu máte postoj Vy?“ „Co tím vlastně chcete říci?“ A nakonec: „Zdalipak jste si vědom své mužsky-bělošské perspektivy?“

Milovat svobodu pro mne znamená i to, že se čas od času rád potkám s velmi chytrými lidmi, stejně tak jako s blbci. Je mi jedno, jestli to jsou dělníci, měšťáci, černoši, běloši, židi, homosexuálové, heterosexuálové. K smíchu jsou všichni, jeden jako druhý. Nechtějí nám nic ŘÍCI. Jenom dělat bordel. I o tom je můj film: žádné tyhle kategorie neexistují, existuje jen lidská nátura jako taková.

Svět není dokonalý, fajn, zůstaňme u toho. Nechtějme ho mít dokonalý, smiřme se s tím, že se nikdy neshodneme, že nebude všechno báječné. Přestaňme s hledáním správného politického myšlení, v jehož smyslu bychom pak nasměrovali celou společnost, nikdy k tomu nedojde. Těm, kteří to tvrdí, nevěřím. Co je důležité, je svoboda.

Co mne nudí: konvence, všechno, co je akademické, vhodné a žádoucí. Nudí mne tisíckrát viděné vztahové románky. Člověk je na Zemi jenom chvilku a v určitou chvíli dostane chuť obnovit zkušenosti, a to i kinematograficky. Pocit opotřebovanosti vede k jistému druhu ironie, díky níž se pak směju všemu, neberu už nic vážně, na nic se nevážu, můj odstup od událostí se zvětšuje víc a víc. Za věci, na nichž žádnou vinu nenesu, odmítám nějakou pociťovat. Jednám v prostoru, v němž jednat mohu, ale abych měl na všechno názor, s tím si hlavu nelámu. K čemu by byl dobrý? Jenom posouvám kyvadlo hodin, aby se dostaly do souladu se světem, v němž teď žijeme, s jeho pospolitostí, jak ji šíří i sociální sítě. Na tento druh pospolitosti ovšem nevěřím a striktně odmítám se „připojit“. Já se připojuju jen k nemnoha lidem, to mi úplně stačí. To je strašná nuda: šířit své Já ve velké síti. Jestli zbožňuju internet, tak v tomhle tedy ne. Mít na všechno názor, o každičké věci si muset něco myslet, tak na to kašlu. Novinářka tázající se mne na mou „mužsky-bělošskou perspektivu“ nemluví o tom, co dělám, nechápe to a namísto toho mi vykládá, co JÍ chybí, o čemž zase nemluvím já, protože tohle mne nezajímá. Uvedu svého hrdinu, poručíka Weydena, do tábora migrantů a nechám ho tam jednat. Co mi ta žurnalistka chtěla dát najevo, v podstatě bylo, že tohle dělat nesmím. Vysvětlit mi, že nemám právo nechat tam mého hrdinu hledat to, co tam hledá. No, a já to stejně udělám. Kinematografie nám dává svobodu posunout se jinam, dobrat se trochu hlubší reality o nás samých, o tom co jsme, cítíme a žijeme. Já si myslím, že můj hrdina je s realitou světa svázán mnohem víc než ona žurnalistka. On je MY, je částí každého z nás, a proto jsem na jeho straně, moc.

Bruno Dumont (červenec 2018)

Seznam filmů