Godard / Kniha obrazu

Nejnovější film Jeana-Luka Godarda a zároveň vyvrcholení celé jeho dosavadní tvůrčí dráhy.
Cannes 2018 – Zvláštní Zlatá palma.

V Cannes pokaždé v určitý moment zažijeme kulminační bod, v němž se celý festival jakoby překlopí. Vlastně ne pokaždé… jenže když k tomuhle nedojde, tak to je, jako kdyby se v daný rok festival vůbec neodehrál, jako kdyby svou existenci jenom předstíral. Proto na takový kulminační bod čekáme, abychom se pak mohli s úlevou vrátit z festivalu domů, protože jsme TO viděli.

V roce 2018 byly TO halucinační minuty v závěru Godardovy Knihy obrazu. Prodlužovaný konec, kdy filmař jako by ani skončit nechtěl a šel stále hloub a hloub. Podobně jako jím s oblibou citovaný Samuel Beckett, když říká: „Vytvořil jsem obraz – tady je!“ V šíleném sem-a-tam zvukové stopy nabývá hlas stále větší síly, plátno potemní a emoce vystoupají až k dosud nedosaženým vrcholkům.

Filmař často říká věci tím nejjednodušším způsobem: Je třeba dělat revoluci. Co na tom, nebude-li žádná nebo nepovede-li se, hlavní je naděje!

A všechna melancholie Godardových Příběh(ů) filmu (1989), celý ten smutek století plného válek se najednou promění. Namísto melancholie: naléhavost a volání na poplach.

Tenhle chaos, tuhle změť, tuhle komplexnost jsme potřebovali. Tuhle podanou ruku, která se náhle vynořila z plátna, aby nám dala všechnu odvahu světa.

Vděk, který pak člověk cítí při odchodu z kinosálu, se nedá popsat.

Stéphane Delorme