syndrom SSSR / Kira Muratovová a Alexej German

„Chcete o mně psát, protože jsem žena-režisérka, je to tak?“ řekla mi hned zkraje, jakmile jsem při našem setkání v roce 2009 položila první otázku v tomto duchu. Řekla to nazlobeně, protože „filmy natáčené ženami“ – to pro ni byla ideologie jako každá jiná, byť třeba dobře míněná. Odpovím, že jsem si její dílo vybrala, protože mám-li psát disertaci o filmech, pak to musí být takové, které mne po celé roky bádání neomrzí – díky jejich vždy překvapujícímu stylu, jejich přehršli, jejich znepokojivé formální vynalézavosti. Díky všemu, čím mne okouzlily. Muratovová se přestane zlobit a náš první rozhovor na lavičce v oděském filmovém studiu může začít. I nadále ale vždycky hned zpočátku odmítne vaši terminologii a váš způsob kladení otázek, v odpovědích bude pak ale vždy velkorysá a pronikavá.

Eugénie Zvonkinová (říjen 2018)

 

Miluji nedotčená místa, fotogenické lokality mě nudí a nechávají lhostejnou. Jsou dovršené, nic nového v nich už neobjevím. Staly se součástí kultury. Mě osobně vzrušují jen věci nehotové.

Líbilo se mi objevovat estetiku, které se ještě nezmocnila fotografie či grafika a která ještě nebyla vřazena do umělecké kultury. Pokouším se vtisknout tomuto chaosu styl. Už když to říkám, zakouším jemné mrazení…

Kira Muratovová (červenec 1997)

 

Můj první pocit z Dlouhých loučení byl: ten film mě štve! Pak jako by mne do sebe vdechnul. A najednou přišla z hloubi prudká vlna a celá na mne dopadla. Čili nešlo tu tentokrát o režijní suverenitu (tu najdeme leckde jinde), ale o svobodu ducha, jakou jsem nezažil. Ten film jako kdyby říkal: Nejsem jako ostatní, točím, jako když dýchám a během mých vdechů a výdechů se cosi přímo z mého srdce dostane na plátno. Tolik svobody! – nemohl jsem se z toho vůbec vzpamatovat.

Alexej German (listopad 2004)


Seznam filmů