René Clair obscur

Pokud jde o mne: zklame-li kinematografie naděje, které do ní tolik z nás vkládá, pak nebudu vůbec litovat, když její světlo zhasne.

René Clair

 

Mezihra, Slaměný klobouk, Milion – tři nesmrtelné apoteózy filmového rytmu a pohybu oslavující (pokaždé s vydatnou dávkou humoru) vykolejení posledních „předmoderních“ jistot staré Evropy. Apoteózy řízené nicméně nikoli espritem anarchie (jak ho ve stejné době vzýval například Jean Vigo), ale duchem povýtce racionálním, režisérským demiurgem postupujícím s hodinářskou přesností. Na svět přišel jako René Chomette, ale brzy dal přednost jménu, jež ho vyjadřuje mnohem líp: Clair. Muž, který od dvacátých let minulého století patřil spolu s Ejzenštejnem či Murnauem k těm filmařům, kteří nejzevrubněji uvažovali o skvělé budoucnosti mladého umění, i když – sám mladý, ani ne třicetiletý – už neskrýval vážné obavy, zda tato budoucnost vůbec někdy nastane. Myšlenky, které následují, jsou tudíž o poznání méně úsměvné, než je film, který René Clair v roce, v němž je publikoval, vytvořil (už zmíněný Slaměný klobouk).

 

„Naše filmy jsou jen pokusy. Naším úkolem je připravit materiál pro kinematografii budoucnosti. Nejde o jednotlivé filmy. Vývoj kinematografie jako celku je jediné dílo, v něž věříme.

Může-li být kinematografie už jen strojem k docílení zisku, bude vždy muset sestupovat k nejvulgárnějšímu vkusu. Už teď (1927) je ovládána fatálními zákony, známe onu smutnou standardizaci výroby, jíž má být film disciplinován. Zítra už bude považováno za nebezpečné jakékoli novátorství, každá výjimečná hodnota bude představovat provokaci. Genialita i pokrok budou proklety ve jménu prostřednosti. Jak by se pak mohl zrodit nový Charles Chaplin?

Lze tvrdit, že kinematografie se staví proti duchu. Tedy ta reálná, nikoli ta ideální. Ta, kterou musíme snášet, nikoli ta, po které toužíme.

Konečně nám začíná docházet (co 17. století už vědělo), že umění je (aspoň zčásti, tak jako věda) určeno jen zasvěceným. A že se může smířit jen s jednou diktaturou: s diktaturou inteligence. Blaise Pascal nepsal pro přístavní dělníky.

Jestliže se dramatikové a filozofové 17. století obraceli k ,publikuʻ, k ,rozumu lidíʻ, měli před očima člověka humanistu, nikoli ignoranta. S tímto rozlišením ale skoncovalo 19. století. Od té doby si troufá kdokoli soudit jakékoli umělecké dílo, ve jménu ,zdravého rozumuʻ, oné pohodlné masky, za níž se od nynějška skrývá nejhorší duchovní vulgarita.“

René Clair

 

(Vzpomeňte si, milí diváci, na tyto 92 let staré věty, setkáte-li se příště nešťastnou náhodou s libovolnou ukázkou „zdravého rozumu“ na ČSFD či na jiném podobném ze soudobých oblíbených fór českého lidu.)


Seznam filmů