Mizoguči 120

„Velký celek – to je prazvláštní nástroj. Bylo mi to jasné už dávno předtím, než jsem viděl filmy Kendžiho Mizogučiho, který ho užíval rafinovaněji, než kdokoli jiný. Jeho technika mi úplně vyrazila dech. V Personě, když Bibi Anderssonová nechá na podlaze ležet střepy, jsem takový velký celek, asi ten nejzdařilejší, jaký jsem kdy udělal, od Mizogučiho víceméně ukradl…“

Ingmar Bergman

 

Je tomu právě rok, co mezinárodní filmový festival v Karlových Varech uspořádal první větší retrospektivu díla Kendžiho Mizogučiho v České republice. Letos na jaře, v roce 120. výročí režisérova narození, pak převzala štafetu Cinémathèque française. „Jestli kinematografie zpočátku nebyla uměním,“ napsal kurátor Mathieu Macheret v úvodu k měsíc trvající pařížské retrospektivě, „pak k tomu, aby se zapsala do ranku nejvyšších projevů lidského ducha, stačilo dílo jediného člověka: Kendžiho Mizogučiho.“ V Ponrepu, kde jsme se jeho divácky nesnadným filmům zevrubně věnovali naposledy v roce 2016,  se nyní vracíme ke třem zásadním Mizogučiho dílům z jeho závěrečného vrcholného období.


Seznam filmů