Lucian Pintilie – rumunská první vlna

Když se roku 1971 objevila Rekonstrukce Luciana Pintilieho, působila v tvrdých počátcích normalizace jako zjevení. Natáčení „výchovného filmu“ odhalovalo praktiky totalitního systému s tak trýznivou silou jako snad žádné jiné dílo té doby. Předtím už rumunské filmy v naší distribuci byly, většinou historické či z doby války, ale vynikly snad jen Reflektor smrti Liviu Ciuleie a V neděli v 6 ráno Pintilieho. Právě Rekonstrukce vzbudila zájem o tuto kinematografii, začala se objevovat jména jako Mircea Daneliuc (Glissando, Jakob), Iulian Mihu (Felix a Otýlie), Dan Piţa a Mircea Veroiu (Kamenná svatba, Zlato v horách, Orientační běh).

Pintilie se pro svou nesmlouvavost dostal k dalšímu filmu až roku 1978 v Jugoslávii, kde natočil adaptaci Čechovovy povídky Pavilon číslo šest (jako krutý žert působí, že ji kdysi obdivoval Lenin), a to způsobem, jaký opět rezonoval se současným systémem ničícím jedince, který vybočil. Jeho další film Za co táhnou zvony Míťo? (1982), drsně komediální obraz balkánské živočišnosti, se dostal do distribuce až po svržení Ceauşeska.

Po pádu totality natáčel filmy ve francouzsko-rumunské koprodukci. Hned v prvním z nich, černém komediodramatu Dub se vypořádává s krutostí a absurditou bývalého režimu, a také v následujících filmech reflektuje to, co z minulosti přetrvává a deformuje charaktery. Výjimkou je Nezapomenutelné léto, nostalgická vzpomínka z dětství na rumunsko-bulharském pomezí, ale i ty krásné chvíle tu končí otřesným zážitkem.

Milan Líčka


Seznam filmů