Gospodin G. v říši stínů

„Dnes večer jsem byl v říši stínů…“

Touto krátkou větou z roku 1896 začíná jedna dlouhá historie, konkrétně dějiny reflexe kinematografie jako nového umění. Najdeme ji v úvodu jednoho z nejstarších esejistických textů, který jí byl věnován, a asi vůbec prvním, napsaném v ruském jazyce. Na květen roku 1896 se chystala korunovace nového cara Mikuláše II. Společnost Lumière vyslala do Ruska své zástupce, aby významný okamžik zaznamenali a zároveň, aby nový vynález, cinématographe, poprvé představili ruskému publiku; k tomu došlo 17. května 1896 v Petrohradě. Dne 22. června se Lumièrovy filmy poprvé promítají v Nižním Novgorodu, na Celoruské výstavě. Místní noviny jménem Nižegorodskij listok tam vyšlou svého korespondenta, osmadvacetiletého žurnalistu A. M. Peškova, který odtud pravidelně referuje, pod různými jmény a zkratkami. O svém prvním setkání s filmem píše jako „M. Pacatus“ 4. července, v příštích dnech následují další dva texty ve zmíněném listu a v Oděsskije novosti. Později se Peškov, Pacatus, Gek, A. P-v, Někto Ch. (= Jistý Ch.) trvale rozhodne pro jméno, pod nímž ho známe jako jednoho z největších literátů konce 19. a první třetiny 20. století: Maxim Gorkij.

Reprezentativní přehlídku filmů, které byly natočeny podle Gorkého románů, povídek a divadelních her, jsme připravili na březen až květen letošního roku, v němž si připomínáme 150. výročí spisovatelova narození. Doplňujeme ji českým překladem zmíněného proslulého a dodnes často komentovaného textu, v němž se pan Pacatus se svými čtenáři podělil o své první dojmy z návštěvy „říše stínů“.

 

Dnes večer jsem byl v říši stínů.

Kdybyste jen viděli, jak děsivé to bylo. Nejsou tam ani zvuky, ani barvy. Vše – země, stromy, lidé, voda i vzduch – je ponořeno do monotónní šedi. Šedé paprsky protínající šedou oblohu. Šedé oči v šedých tvářích. Stromy, které jsou až po listy šedé jako popel. Není to život, jen jeho stín. Není to pohyb, jen jeho němý stín.

Vysvětlím to, i když budu podezírán z šílenství či symbolismu. Byl jsem u Aumonta, kde jsem se zúčastnil představení Lumiérova kinematografu – oživlých fotografií. Dojem, který vytváří, je natolik nevšední, jedinečný a složitý, že ho jen stěží popíšu ve všech jeho nuancích. Pokusím se přesto popsat alespoň to podstatné.

Jakmile zhasne světlo v místnosti, kde je představen vynález bratří Lumiérů, objeví se znenadání na plátně velký šedý obraz, „Pařížská ulice“ mající zbarvení špatné rytiny. Při pohledu na ni vidíte lidi zamrzlé ve všemožných pozicích. Auta, domy, to všechno, včetně oblohy, je šedé.

Plátno náhle zachvátí podivné třepotání a obraz se dává do pohybu. Z perspektivy obrazu se znenadání vyřítí vozidla a řítí se přímo k vám, vstříc temnotě, ve které jste usazeni: odněkud z dáli se vynoří postavy lidí a postupně se zvětšují a přibližují směrem k vám: v prvním plánu si děti hrají se psem, cyklisté uhánějí plnou rychlostí, chodci prodírající se mezi auty přecházejí ulici: všechno se to hýbe, žije to, vře, blíží se to směrem k prvnímu plánu obrazu a tam někde to i zmizí.

To všechno se odehrává bez zvuků, v naprosté tichosti. Je to tak zvláštní, neslyšíte hluk vozovky, šum kroků, ani rozhovory, nic. Ani tón z této komplexní symfonie, která neustále doprovází pohyby lidí. Popelavě šedé listoví stromů se houpe ve větru a šedivé siluety lidských postav, které nápadně připomínají stíny, v tichosti vklouznou na plochu šedého povrchu, jako by byly stiženy kletbou a krutě odsouzeny k tichosti, zbaveny všech nuancí, všech barev života.

Znovu přemýšlíte o přízracích, zlých a prokletých čarodějích ponořujících celá města do spánku. Věříte, že si s vámi zahrává sám Merlin.

Náhle něco cvakne, všechno zmizí a na plátně se vynoří vlak. Řítí se přímo na vás – pozor!

Zdá se, že se ponoří do temnoty, ve které sedíte, že vás promění v pytel potrhaného masa a rozdrcených kostí. Že na prach rozdrtí tento sál a tuto budovu, plnou žen, vína, hudby a neřestí.

Ale i tohle je jen vlak tvořený stínem.

Lokomotiva neslyšně zmizí za okrajem plátna. Vlak dojede do stanice a z vagónů se vynoří postavy, které v tichosti zdraví své přátele, smějí se, kráčí, běží, chvátají a… a mizí.

Tento němý a šedý svět vás pomalu začíná zneklidňovat a deptat. Připadá vám, jako by zde bylo varování neurčitého, avšak zlověstného významu, ze kterého vám slábne srdce. Vaši mysl pohlcují podivné představy a vaše vědomí se postupně vytrácí a slábne…

Jsem přesvědčen, že tyto obrazy budou brzy nahrazeny jinými, které budou více ladit k celkovému tónu „Pařížského koncertu“. Budou zobrazovat například obraz nazvaný: „Když se svléká“ nebo „Dáma a její koupel“ nebo „Dáma v punčochách“. Mohou také zobrazovat nechutné hašteření mezi mužem a jeho ženou a poslouží tak veřejnosti jako zobrazení „Daru rodinného života“.

Ano, tak to bezesporu bude…

 

Přehlídka Gospodin G. v říši stínů bude pokračovat v květnu.


Seznam filmů