Ejzenštejn – revoluce v říši mrtvých

„…v tom balíčku se nachází ještě jeden útlý svazek. S ním se přesně vzato dostávám k vlastnímu tématu těchto zápisků. Svazek nese hravý název 21 delightful ways of commiting suicide. Jednou jsem takový suicidální proces vyzkoušel sám na sobě. K tomu musím dodat, že výsledek tohoto pokusu zůstává otevřen. Rozhodl jsem se, že nespáchám sebevraždu oběšením, pomocí dynamitu, požitím zapovězených pokrmů, ani pistolí, ani jedem. Rozhodl jsem se upracovat se k smrti. Není to poprvé, co se u mne vyskytuje ten obraz neúprosného, automatického, strojového pohybu. Už (ve filmu Křižník Potěmkin) pochodují ve stejně zaslepeném pohybu vpřed jednotvárné řady vojáků, když sestupují po schodech oděského přístavu. Pak, v Alexandru Něvském: železná lavina teutonských rytířů. Zase bez tváří. Tentokrát jsou skryté fyzicky, pod helmami. A dále (v Ivanovi Hrozném): fatální cesta knížete Vladimíra za řevu opričniků, kteří ho coby smuteční sbor vedou do záhuby, neúprosně černí, zase jako fatum, zase se zahalenými tvářemi.

Tenhle obraz nočního průvodu proměněného ve fatální symbol u mne putuje z filmu do filmu. Nakonec se ve spárech tohoto znovuzrozeného obrazu ocitnu sám. V září roku 43 (začátek natáčení Ivana Hrozného) zapaluju doutnák. A počátek roku 46 vyjeví následky (Ejzenštejnův infarkt během střihu Ivana Hrozného). Teď zažívám nejhorší podzim svého života, když odhlédnu od dvou katastrof: patálií s filmem Ať žije Mexiko a tragédie s filmem Běžin luh.“

Sergej Ejzenštejn (1946)

 

„Když si Ejzenštejn usmyslí, že se se svým posledním filmem obětuje, je mu teprve 45 let. V Ivanovi Hrozném bude protagonistou čelícím slepé moci on sám. Vezme na sebe roli matky s mrtvým dítětem (z Křižníku Potěmkin) na oděských schodech, aby násilí nastavil zrcadlo jeho pustošení. S tím je spojena oběť všech utopií, v jejichž službách ještě stály Ejzenštejnovy předchozí filmy. V Ivanovi se delegitimizace násilí pojí se smutkem z dějinného procesu, který skrze revoluce dospívá k zdánlivému pokroku, než se ukáže být jen barokním kroužením mocenských bojů.

Časový vzorec Ivana Hrozného najde intimní, tělesně mimetický ekvivalent v agonii srdečně nemocného, který cítí, že vnitřně puká. Ejzenštejnův k infarktu vedoucí sebevražedný plán a motorika filmu si navzájem odpovídají. Kompozice filmu vychází z Ejzenštejnovy zanícené sebeeliminace. Ale obraťme to: nikdy nebyl Ejzenštejn tak živý, jako při práci na filmu Křižník Potěmkin.

Důvod, proč se na tento film i dnes díváme s fascinací, nevězí v tom, že vyjadřuje ideologický systém, nýbrž v tom, že nás vtahuje do lidských kolektivních procesů. V tom je právě nadčasovost Ejzenštejnova umění, že v něm ideologický koncept nevítězí, ale troskotá.

Ejzenštejnovým cílem není propaganda pro sovětský komunismus. Odjakživa jsoucí kosmický pohyb jeho světa se nemůže transformovat do žádného konečného cíle dějin. Víc než k čemukoli jinému se Ejzenštejn upíná k pohybu, jehož esencialita je obsahem jeho umění. Je jeho nejvyšší hodnotou. Jí může důvěřovat, při veškerém napětí extatické struktury. V ní může věřit. Domyšleno do konce, je pohyb Ejzenštejnovým bohem.“

Felix Lenz (2008)

 

Přehlídka kompletního dochovaného filmového díla Sergeje Ejzenštejna, zdánlivě oportunního umělce i celoživotního rukojmího jednoho vražedného režimu, neukojitelného encyklopedisty, myslitele, pan-sexualisty, ironika a extatického tragika, jaký se v celé dosavadní historii filmu objevil jen jednou.


Seznam filmů