Jiří Brdečka 1917–1982

Těžko říci, co by můj otec, Jiří Brdečka, dělal, kdyby se narodil jako já o čtyřicet let později. Bezpochyby by pořád miloval film a i dnes by si dělal starosti, že film je na sestupu a jeho fanoušků ubývá. Zcela jistě by neudělal své animované filmy tak, jak je tehdy dělat mohl, a hrané filmy, které by napsal, by byly jiné.

Zřejmě by ale i dnes coby filmař hledal podobnou dvojkolejnou cestu: na jedné straně možnost plného autorského vyžití, třeba i v malých formách, jako byly v jeho době krátké animované filmy. A na druhé straně by si užíval zapojení do kolektivního procesu velkých filmů, což mu umožňovala jeho dráha studiového scenáristy – i přes všechny hořkosti, které jakožto kolečko v mechanismu výroby scenárista zakouší.

Jisté je, že jeho dílo představuje jistý paradox: Vznikalo v nesvobodné době, ale možná právě proto z něho radost a svoboda září víc než ve filmech, které se točí dnes.

V jistém smyslu měl velké štěstí, kterého si často byl vědom, třebaže ho nepřízeň doby nakonec předčasně utrápila.

O tom, z jaké éry jeho fascinace filmem pochází, a co pro něj znamenala, nejlépe vypráví jeho rozkošný text z roku 1967:

„Musel jsem být tehdy moc, ale velice moc malý. Jako každé dítě, měl jsem i já při svých vycházkách opěrné body, které nesměly být opominuty – jinak strašný řev. Jednou takovou konstantou byl portál kina Olympia plný ukázkových fotografií lákajících dospělé obyvatelstvo k zakoupení vstupenky. A bylo se na co koukat! Tak jsem se jednoho dne dopoledne kochal fotoskou luxusního plesu, který zřejmě patřil k zlatým hřebům filmového programu. Tehdy jsem se tam ocitl v průvodu dospělce, tedy bezpochyby otce, a měl s ním rozhovor, který byl příčinou, že jsme náhle, zcela proti zvyklostem, zabočili do chodby a vešli dvířky na úzké točité schody, po nichž jsme vystoupali do kobky zaplněné hlučícím strojem. Tam mne tatínek vyzvedl tak vysoko, abych mohl hledět malým okénkem, a já jsem poprvé v životě viděl – FILM! To, co jsem spatřil, ustálilo se mi v hlavě tak přesně, že bych o tom mohl vyprávět i po tisíci letech. Kdesi vpředu před okénkem se odehrával onen luxusní ples, ale – pozor! Nebyl zkamenělý jako na fotografii. Hýbal se! Dokonce si pamatuji, že měl krásnou, zlatohnědou vizáž. Pak se výjev i barva bleskurychle změnily: byla sytě modrá noc a tou se plížily dvě siluety, nevěštící pranic dobrého. Ptal jsem se tatínka, kdože je ta nekalá dvojice, a on mi odpověděl: ,To jsou čóři.‘

V rozporu s mými velechatrnými životními zkušenostmi mi bylo jasné, že čóři zamýšlejí nějakou hanebnost, bezpochyby namířenou proti hnědozlatým účastníkům plesu. Rozum ale hrál v mém zážitku jen druhé housle, jsa upozaděn ohromující citovou senzací. Jak se jmenoval příběh o hnědém plesu a modrých čórech? To už se nikdy nedozvím. Vím jenom, že tam u okna promítačky, v tatínkových loktech, se stal film mým osudem a že už nikdy jsem neuviděl na promítacím plátně nic úžasnějšího. Opravdu nic.“

Co k tomu dodat? Možná měl méně dojmů i technických vymožeností, ale imaginace pracovala na plné obrátky…

Tereza Brdečková


Seznam filmů