Melville 100

malá koláž ke stému výročí narození Jeana-Pierra Melvilla (1917–1973)

 

Volker Schlöndorff

K mé roztržce s Melvillem se schylovalo už během natáčení Práskače (1962). Vyznával jsem Hitchcockovu premisu, že divák musí mít o dění více informací než jednající postavy, aby byl maximálně emocionálně zaangažován do děje. Záhadnost předlohy Práskače ale spočívala v tom, že čtenáři byly zásadní informace podány až na posledních stránkách, čehož se Melville ve své adaptaci držel. Také proto, aby diváci nezanevřeli na Belmondovu postavu, pokud by se hned na počátku ukázalo, že zrádcem je on. Já jsem tvrdil, že diváci se naštvou spíš, když zjistí, že byli podvedeni.

Inu, celá věc měla o skoro třicet let později pěknou dohru. V roce 1991 jsem vyučoval studenty na festivalu v Sundance a jeden z nich mi utkvěl tím, že byl doopravdy posedlý. Jistý Quentin Tarantino. Zkoušeli jsme s ním scény z Gaunerů (Reservoir Dogs), filmu, který se chystal natáčet na podzim téhož roku. Melvillova Práskače počítal mezi své absolutní favority, chtěl si o něm se mnou povídat. Udivilo mne to, byť ten film mám taky moc rád, včetně pocty Hustonovu filmu Asfaltová džungle na konci. Ale ten nešťastný scénář – co se na něm Tarantinovi tak líbilo? Že to je jeden z mála filmů v historii, kde divák celých sedmdesát minut při nejlepší vůli nechápe vůbec, ale vůbec nic! Právě to mu přišlo geniální, vždyť něco takového by v Hollywoodu nikdy nebylo možné.

Tady je vidět, jak může být člověk vedle, řekl jsem si a poslal později Tarantinovi faksimilii Melvillova původního scénáře s našimi pracovními nákresy.

 

Philippe Labro

Melville?

Osamělost. Násilí. Tajemství. Vášeň pro riziko. Drsná chuť nepředvídatelného a neodvratného.

Melvillovské postavy?

Muži, kteří se stanou oběťmi svých posedlostí a otroky svého kodexu.

Melvillovská nálada?

Ticho na náměstí Vendôme ve čtyři hodiny ráno. Drnčení vlaku, projíždějícího jihem Francie. Rudá růže, kterou kdosi dostane jako ohlášení smrti. Muž v černém, který v bytě studených barev dává žrát třem kočkám.

Za zdánlivě konvenční fasádou takzvaného kriminálního příběhu se nám ukazuje tvůrce ve své celistvosti, se svými přízraky a sny, se svými zálibami a touhami, se svým studem, se svým zoufalstvím.

 

Jean-Pierre Melville

Styk s lidmi přináší nebezpečí. Abych se nestal obětí zrad, našel jsem pro sebe jediné řešení: žít sám. Znáte dva lidi, kteří o sobě mluví mile poté, co spolu nějakou dobu žili a pracovali jako přátelé? Já ne.

Přátelství je svatá věc, jako bůh pro věřícího. V mých filmech v něj věřím moc. Ale v životě, od okamžiku, kdy si všimnete, že to začíná mít díry, je cesta ke každé formě zrady otevřená. Myslím, že zrada, mnohem víc než láska, je jedním z nejzákladnějších motorů lidstva.

Už si nedělám iluze. Co je přátelství? V noci zavolat příteli a říci mu: Buď tak hodný, vezmi svůj revolver a okamžitě přijď! A jako odpověď slyšet: Jasně, jdu! Kdo to udělá? Kdo to pro koho udělá?

Do třiatřiceti je člověk přesvědčen, že mu bude stále dvacet. Pak se jednoho dne pozoruje v zrcadle a vidí zmizelé roky. Uvědomit si, že zestárl, je pro člověka zdrcující. Náhle pochopí, že je sám. Stáří je korunovací samoty.

Když píšu nový scénář, říkám si pro sebe vždycky: kdybych zítra umřel, mohl by pak ten film natočit někdo jiný než já? Odpověď musí znít jedině: Ne! Samozřejmě: dobře napsaný, dobře strukturovaný scénář může zfilmovat leckdo, byl by to ale týž film, jaký bych z něj udělal já? Je-li odpověď záporná, jsem uklidněn.


Seznam filmů