Crni talas – jugoslávská černá vlna

Šedesátá léta přinesla v kinematografii různých zemí světa nová progresivní hnutí zejména mladých filmařů, stylově i tematicky se vymezujících vůči dosavadním tendencím. V polovině dekády se taková vlna objevila i v jugoslávské kinematografii a její nejsilnější období se uzavírá kolem roku 1972. Do jugoslávských novovlnných projevů patří nejen díla filmová, ale i literární.

Charakteristický je pro ně kritický přístup ke komunistickému režimu, jeho ideologii a stavu společnosti. Modernistické a filmařsky výjimečné snímky charakterizuje naturalismus, temná atmosféra, ponuré a nehostinné prostředí, pesimistické vyznění, nekompromisní kritika, neidealistické vykreslení postav, násilí i smrt. Právě tyto rysy přinesly označení crni talas (černá vlna), které prvně použil stranický deník Borba v roce 1969.

Oficiální kritika nebyla černovlnným snímkům z pochopitelných důvodů nakloněna, dnes jsou ale považovány za nejvýznamnější a nejprogresivnější díla jugoslávské kinematografie, potažmo filmové kultury některé z nástupnických zemí. Rebelskou černou vlnu vystřídala vlna červená, podporovaná oficiální kulturou a posilující mýty Komunistické strany Jugoslávie.

Mezi nejvýraznější tvůrce jugoslávské černé vlny patří Mladomir Puriša Djordjević, Dušan Makavejev, Živojin Pavlović, Aleksandar Petrović, Gordan Mihić, Želimir Žilnik a Jovan Živanović. Uvidíme ale i filmy tvůrců, kteří přispěli jediným zásadním dílem: Ante Babaji, Krsto Papiće a Boro Draškoviće.

Seznam filmů