cinefest XIII. – Rozlomená řeč / Exiloví filmoví autoři a spisovatelé


Hamburk / Berlín / Wiesbaden (Německo)

Praha (Česká republika)

Udine / Gorizia (Itálie)

Film je vizuální umění. To přinejmenším často slýcháme od filmovědců usilujících o emancipaci od literární vědy, zpřetrhání svazků s tímto svým nemilovaným starším sourozencem.

Film ale není vizuální umění. Každopádně ne v tomto striktním vymezení. Není ani audio-vizuální médium. Obraz a zvuk jsou pouze prvky této složené umělecké disciplíny. Jazyk, mluvené slovo, psané slovo, může, ale nemusí stát vůči obrazu v podřízené pozici; rovnice „čím literárnější je film, tím je horší“ neplatí.

Zásadní role, kterou hraje otázka, jakým jazykem se v tom kterém filmu mluví a jaký byl mateřský jazyk jeho autorů, patří v současnosti k nejvíce vytěsňovaným problémům filmové vědy, s oblibou zpochybňující často i pojem „národní kinematografie“. Tím záslužnější je, že dramaturgický tým CineGraphu postavil řeč (tu mateřskou i tu „rozlomenou“ emigrantskou) do samého středu třináctého ročníku cinefestu, odstartovaného jako vždy mezinárodní vědeckou konferencí (proběhla v Hamburku v listopadu 2016).

Druhým tématem, pevně svázaným s tím prvním, je problém migrace, v Evropě roku 2017 stejně brizantní jako v té roku 1933. V historii německého filmu, jejímuž výzkumu se společnost CineGraph věnuje, se vzhledem ke známým dějinným otřesům minulého století častěji než jinde vrací problematika autorů, kteří psali v určitém jazyce pro „svou“ národní kinematografii, načež byli nuceni se adaptovat v jiné zemi a v řeči, která nebyla jejich mateřštinou. V následujícím malém sledu medailonů převažují literáti a scenáristé z německy mluvících zemí, kteří museli „začít od nuly“ ve Francii, v Británii, v USA nebo v Nizozemsku. Hamburský kongres ale pamatoval i na česko-slovenskou emigraci po roce 1939 a po roce 1968, na emigraci Chilanů po Pinochetově puči do Spolkové republiky a do NDR, na turecké přistěhovalce v Německu, na exulanty z revolučního Ruska i na emigranty z Maďarska po udušené revoluci roku 1918.

V dubnu 2017 se cinefest uskuteční v Praze již podesáté – opět za účasti našich hamburských kolegů Hanse-Michaela Bocka, Eriky Wottrichové a Swenji Schiemannové. Výběr filmů a české texty Milan Klepikov. Zvláštním hostem cinefestu Rozlomená řeč bude Heike Klapdorová.

 

jazyk, exil, film – ženský pohled – Heike Klapdorová v Ponrepu

Heike Klapdorová, hlavní host letošního pražského cinefestu, bude v Ponrepu přednášet o ženách-autorkách, jejichž dílo bylo ovlivněno zkušeností exilu. V centru pozornosti budou stát zejména Anna Gmeynerová, autorka scénáře k filmu Shora dolů a Irène Némirowská, autorka námětu snímku David Golder.

Heike Klapdorová se narodila v roce 1952 v Düsseldorfu. V Tübingenu a v Berlíně vystudovala germanistiku, politologii a divadelní vědu. Od roku 1985 spolupracuje s berlínskou nadací Německá filmotéka (Stiftung Deutsche Kinemathek), v letech 1992 až 2005 spoluvydávala časopis FilmExil, v roce 1995 byla kurátorkou berlínské výstavy 100 let filmu a stálé expozice berlínského Filmového muzea. V roce 2013 vydala antologii filmových námětů, které psali Heinrich Mann, Joseph Roth, Fritz Kortner a další emigranti, když se za války ocitli v Hollywoodu (In der Ferne das Glück. Geschichten für Hollywood).

Za svůj přínos na poli bádání o problematice exilu a kinematografie obdržela Heike Klapdorová v roce 2016 Cenu Reinholda Schünzela.

 

Rozlomená řeč – malá encyklopedie

Slatan Dudow (1903–1963)

Německý režisér s bulharskými kořeny, autor kanonického sociálně-kritického díla Kuhle Wampe z roku 1931. Po nástupu nacistů k moci je film okamžitě zakázán, ale Dudowovi se v hitlerovském Německu ještě podaří natočit satiru Mýdlové bubliny (v Ponrepu 3. 4. od 17.30) a zachránit před úřady kopii snímku, který je pak uveden ve Francii. Zde Dudow spolupracuje na divadle s Bertoltem Brechtem, než je vykázán ze země. Válku přečká ve Švýcarsku a po válce patří k zakladatelům východoněmecké kinematografie a ke kmenovým režisérům studia DEFA.

Anna Gmeyner (1902–1991)

Vídeňská rodačka, kolem roku 1930 se angažuje v německých levicových divadelních kruzích. V roce 1933 píše scénář k filmu Shora dolů (v Ponrepu 5. 4. od 20.00), který realizuje G. W. Pabst ve francouzském exilu, zatímco Gmeynerová odchází do Anglie, publikuje pod pseudonymem Anna Reinerová romány Manja a Café du Dôme. Jako Anna Morduchová pokračuje v šedesátých letech v literární tvorbě. Filmová historička Heike Klapdorová, která bude hostem cinefestu v Ponrepu, se výzkumu díla Anny Gmeynerové věnuje od osmdesátých let minulého století, v roce 2015 napsala doprovodný text k novému vydání románu Manja.

Friedrich Hollaender (1896–1976)

Jeho jméno je nerozlučně spojeno s Marlene Dietrichovou, pro niž napsal řadu písní a šansonů poté, co Sternbergův Modrý anděl (1929/30) oběma zajistil mezinárodní popularitu. Hollaenderovy písně můžeme slyšet ve filmech Muž, jenž hledá svého vraha (v Ponrepu 6. 4. od 18.00) a Píseň života (v Ponrepu 3. 4. od 18.30). Po nástupu nacistů se Hollaender prosadí jako přední hollywoodský komponista, osudy německé filmové emigrace vylíčí ve svém románu Those Torn From Earth (1941). Deset let po skončení války se vrací do Německa.

Fritz Kortner (1892–1970)

Největší rakouský divadelní a filmový herec dvacátého století, v Německu protagonista klasických filmů jako Varovné stíny (Arthur Robison, 1923) nebo Pandořina skříňka (G. W. Pabst, 1928), už před Hitlerovým pučem vyhledávaný terč rasistických kampaní. Ve svém prvním, londýnském exilu ztvárnil titulní roli v podobenství Karla Gruneho Abdul Hamid, rudý sultán (v Ponrepu 7. 4. od 17.30), podílel se i na scénáři. Od roku 1937 působil v New Yorku a od roku 1941 začal soustavněji filmovat v Hollywoodu. V poválečné Spolkové republice se zaměřil hlavně na režijní práci pro přední divadelní scény.

Irène Némirowsky (1903–1942)

Z Ukrajiny pocházející, francouzsky píšící autorka židovského původu. V Paříži, kam se dostala jako šestnáctiletá, se proslavila v roce 1929 románem David Golder, na nějž v příštím roce navázal Bál. Oba romány vzbudily okamžitý zájem filmařů; první zfilmoval v roce 1930 Francouz Julien Duvivier (v Ponrepu 4. 4. od 20.00), druhý v roce 1931 Němec Wilhelm Thiele. Literární sláva nestačila na to, aby Némirowské dopomohla k získání francouzského občanství; ani čistě pragmaticky motivovaný přestup ke katolicismu (1939) nezabránil následující tragédii. Nové zákony Němci obsazené části Francie donutily Némirowskou opustit Paříž, v Issy-l’Évêque pracovala na svém hlavním díle, románu Francouzská suita a současně si vydělávala pod dvěma mužskými pseudonymy jako přispěvatelka jednoho antisemitského (!) listu. V červenci 1942 byla Némirowská zatčena a odvlečena do Osvětimi, kde na následky vyčerpání už v srpnu zemřela. Její muž byl zatčen na základě dopisu adresovaného Pétainovi, v němž se pokoušel svou ženu zachránit. Byl deportován – rovněž do Osvětimi – a v říjnu téhož roku zavražděn v plynové komoře. Jejich dvě dcery našly útočiště v klášteře, poté se skrývaly v jeskyních, a podařilo se jim tak válku přežít. Nevědomky také zachránily torzo matčina románu; rukopis byl nalezen až po smrti dcery Elisabethy v roce 1996 v její pozůstalosti. Česky vyšla Francouzská suita v roce 2011 v nakladatelství Paseka. Různě je hodnocena nejen žurnalistická aktivita Irèny Némirowské za války, ale i vykreslení židovské mentality v jejích románech, jež je veskrze záporné.

Robert Neumann (1897–1975)

Vídeňský autor literárních parodií, které si získaly značnou oblibu i v Německu, než je nacisté v roce 1933 odporoučeli plamenům. K filmu se dostává v britském exilu jako scenárista snímku Karla Gruneho Abdul Hamid, rudý sultán (v Ponrepu 7. 4. od 17.30). Zde po „anšlusu“ Rakouska zakládá na podporu ohrožených spisovatelů Free Austrian P.E.N. Club, vydává v angličtině díla exilových autorů. Pro významného britského filmaře Paula Rothu píše Neumann v roce 1960 německý doprovodný text k jeho dokumentu Život Adolfa Hitlera (V Ponrepu 8. 4. od 17.00).

Walter Reisch (1903–1983)

Vedle Williho Forsta největší rakouský talent třicátých let natočil v rodné Vídni jen dva filmy: Episodu (1935) a Siluety (1936), po další režii ve Velké Británii je v roce 1937 angažován americkou MGM jako scenárista. V roce 1939 píše spolu s Billym Wilderem a Charlesem Brackettem pro Ernsta Lubitsche slavnou Ninočku (v Ponrepu 3. 4. od 20.00), o rok později natáčí Julien Duvivier Historky z metropole, nepřiznaně inspirované jedním scénářem Reische a Wildera z jejich německého období. Pod hlavičkou European Film Fund organizuje Reisch pomoc emigrantům v USA. Viz též film L. P. 1 neodpovídá (v Ponrepu 21. 4. od 17.30).

Paul Schiller (1903–1977)

Česko-německá koprodukce Hříšná krev (v Ponrepu 5. 4. od 17.30) vznikla podle námětu šestadvacetiletého filmového nováčka Paula Schillera. O jeho kariéře mezi rodnou Prahou a Los Angeles česká filmová historiografie mlčí. Jisté je, že v první polovině třicátých let byl stálým scenáristou jednoho z předních českých režisérů Karla Antona. Jejich prvním společným snímkem byla německá veselohra Dnes líbá Paříž z roku 1931, následovalo deset dalších, mezi nimi česká komedie Jsem děvče s čertem v těle (1933); u většiny ostatních šlo o francouzské filmy společnosti Paramount.

Walter Schlee (1894–1964)

Walter Schlesinger, zkrátivší si příjmení na Schlee, ve dvacátých letech získal renomé jako veseloherní scenárista, mj. pro Karla Lamače a jeho film Jedinou noc v ráji s Anny Ondrákovou (1931). Po nástupu nacistů nachází útočiště v Nizozemsku. Zde se v roce 1936 setkává s jiným emigrantem, Maxem Ophülsem, nad scénářem filmu Komedie o penězích (v Ponrepu 6. 4. od 20.00). Po dalších dvou filmech v Holandsku odchází Schlee v následujícím roce do Londýna, kde publikuje dva romány. Poválečné období stráví ve švýcarském Luganu.

Kurt Siodmak (1902–2000)

„Komerčnější“ mladší bratr renomovaného německého režiséra Roberta Siodmaka (1900–1973), jak nám napoví už názvy jeho hollywoodských snímků The Invisible Man Returns, The Wolf Man nebo Bride of the Gorilla. Z filmů naší přehlídky se podílel na scénáři filmu svého bratra Muž, jenž hledá svého vraha (v Ponrepu 6. 4. od 18.00) a na treatmentu filmu Karla Gruneho Abdul Hamid, rudý sultán (v Ponrepu 7. 4. od 17.30). Kurt Siodmak prchá v roce 1933 do Švýcarska, pracuje ve francouzských a britských ateliérech, načež je angažován hollywoodskou firmou Paramount, později přechází k Universalu a k RKO. V roce 1939 vstupuje do Anti-Nazi League. Viz též film L. P. 1 neodpovídá (v Ponrepu 21. 4. od 17.30).

Victor Trivas (1896–1970)

Významná, stylově nezařaditelná postava německého meziválečného filmu. Rodák z Petrohradu, ve dvacátých letech nejprve v úloze filmového architekta spolupracovník režisérů G. W. Pabsta, Karla Lamače a dalších. Jako režisér debutuje česko-německým filmem Hříšná krev (v Ponrepu 5. 4. od 17.30), v roce 1931 natáčí svůj nejslavnější film, pacifistické podobenství Země nikoho. Jako scenárista spolupracuje na snímku Alexise Granowského Píseň života (v Ponrepu 3. 4. od 18.30) a na několika filmech G. W. Pabsta a Fjodora Ocepa, později za války a po ní na řadě hollywoodských filmů. Na Oscara je nominován za původní námět k filmu Orsona Wellese Cizinec (1945). Ve vlastní režii realizuje po Zemi nikoho už jen dva filmy. Strážce „dobrého vkusu“ poválečné Spolkové republiky rozhořčí bizarním (a dnes znalci žánru vyhledávaným) hororem Nahá a satan (1959) s Michelem Simonem v hlavní roli. Historická rehabilitace staršího francouzského sociálně-kritického díla Děti ulice (1933) přichází pro autora rovněž příliš pozdě.


Seznam filmů