Od Tatiho k Étaixovi

Pocta Jacquesu Tatimu (1907–1982) u příležitostí letošního 110. výročí jeho narození – tentokrát z perspektivy jeho dávného spolupracovníka a v ranku vizuální komedie jediného legitimního dědice – Pierra Étaixe (1928–2016).

* * *

Od Tatiho jsem se samozřejmě naučil strašně moc. Když při našem prvním setkání mluvil o záběru, netušil jsem vůbec, co to je. Protože mu občas dělalo potíže představit si věci „v obrazech“, kreslil jsem pro něj cosi, co se více nebo méně podobalo storyboardu. Nutnost věci tímhle způsobem zafixovat mi možná později pomohla.

Je třeba, aby žádný záběr, který natočíte, nebyl zbytečný. Tati měl naprostou pravdu, když říkal: Nejde-li tam o nic jiného než o to, že někdo prochází dveřmi, nemá cenu to točit. U mého filmu Jojo jsem si všiml, že se mi ty diváky, kteří přicházeli až během promítání, nedaří všemi těmi krásnými věcmi, které jsem pro ně vymyslel, zasáhnout. Proto jsem natočil Jen když jsme zdrávi. Říkal jsem si, ať už divák vstoupí do kinosálu v jakémkoli momentu filmu, musí okamžitě získat o postavě celkovou představu.

Film Nápadník měl úspěch, motivovaný nejspíš zvědavostí, film Jojo propadl, protože měl na Champs-Élysées premiéru ve stejný týden jako Goldfinger. Recenze jsem měl dobré, ale publikum ladění mého filmu nepřijalo. Film Jen když jsme zdrávi jsem v reakci na to natočil jako výsměch nabitý energií. S omezenými prostředky, nikoli, jak jsem původně zamýšlel, v barvě a v artificielních dekoracích. Zůstalo mi jen právo finálního střihu.

Když se dnes, s odstupem času, dívám na své staré filmy, říkám si, že jako já zestárly celkem diskrétně. Mám radost, když lidé, kteří je dnes restaurují, se nahlas smějí nebo když ve studiu Éclair potkám lidi, kteří přišli jen proto, aby se na mé filmy podívali.

Na druhé straně mne ale to, co je uděláno, zase až tolik nezajímá, mnohem radši bych dělal něco nového. Bohužel, neúspěch Země hojnosti (1970) mne odrovnal jednou provždy.

Když se objevila „nová vlna“, byl jsem úplně pohlcen dřinou na Tatiho filmech. Je to něco strašného, pracovat na jednom gagu rok! Godardův U konce s dechem mne tehdy nechal úplně chladným, žil jsem prostě v jiném světě. A stejně zbytné zase nové vlně připadaly moje filmy. Časopis Cahiers du cinéma mne totálně ignoroval, až jsem si nakonec do jednoho svého alba napsal motto: „Režisére, nacházíš se na odvrácené straně nové vlny!“ Truffaut mi řekl až mnohem později, že se mu moje filmy líbí.

A kromě toho, komedie byla vždycky brána jako něco méně hodnotného. Dnes si to nebudete umět představit, ale Tati nebyl ve své době oblíben. Folkloristický Jede, jede, poštovský panáček měl ve Francii úspěch, ale Prázdniny pana Hulota už ne. Navzdory ceně Louise Delluca a dalším poctám, které ten film nakonec prosadily, bylo jeho počáteční přijetí pro Tatiho bolestné. Mého strýčka proto postavil víc na příběhu.

Pierre Étaix (Cahiers du cinéma č. 657, červen 2010)


Seznam filmů