03/02

Vlastizrady Petra Krále

V lednu vyšla v nakladatelství Torst nová kniha básníka a esejisty Petra Krále. Autor v ní představil výbor ze svého publicistického díla. Podstatnou část objemného svazku, nazvaného Vlastizrady, tvoří texty o filmu. Některé z nich byly publikovány vůbec poprvé.   

Petr Král se filmem zabývá už od počátku šedesátých let. Na FAMU nejprve studoval dramaturgii (1960–1965), po té působil jako redaktor filmové edice nakladatelství Orbis. Redigoval proslulou řadu Filmy a tvůrci, připravil k vydání antologii Karel Teige a film a byl spoluautorem monografie o Vlastu Burianovi. Badatelsky se podílel na výzkumném projektu Československého filmového ústavu Obraz člověka v české kinematografii 1922–1963.

Jako mladý filmový publicista uveřejňoval své texty zejména v Divadelních a filmových novinách, Plamenu a Studentu. Od oficiální linie české žurnalistiky, reprezentované vesměs bývalými exponenty stalinské kultury, si přitom držel zdravý kritický odstup. O ideovém, spíše než generačním rozporu svědčí jak konkrétní polemiky (např. ostrá glosa Panna zázračnica a bída kritiky), tak fakt, že mnohé Královy texty byly redakčně upravovány, kráceny či zcela odmítnuty v jejich původní podobě (např. esej Nová vlna a Louis Malle psaný pro Film a dobu).

Svobodnější prostředí pro své texty nalezl Petr Král až v Paříži, kam emigroval po srpnu 1968. Krátce po svém příjezdu se seznámil s okruhem autorů píšících pro revue Positif. V časopise začal sám publikovat a stal se členem redakční rady. Své texty o filmu však uveřejňoval i v dalších časopisech nejrůznější provenience (od týdeníku L’Express až po bulletin francouzských elektráren Contacts électriques, v němž byl otištěn výtečný článek o Pierru Étaixovi). V osmdesátých letech pak Královi vyšla ve dvou dílech monografie Le Burlesque, která je dodnes – nejen ve Francii – považována za stěžejní práci o filmové grotesce.

Kral_Tvar

Petr Král / foto: Tvar

Po listopadu 1989 začal Petr Král opět publikovat ve své staré vlasti. Jeho články o filmu byly uveřejňovány především v Literárních novinách, jejichž filmovou rubriku redigoval Jiří Cieslar. Vedle úvah, glos a příležitostných recenzí zde v polovině devadesátých let vycházela Králova série volně propojených textů, pojmenovaná Záběry. Na ni autor nyní navázal a pro knihu Vlastizrady připsal pět nových příspěvků. Kromě toho také Petr Král v roce 2002 kurátorsky připravil retrospektivu české kinematografie v Paříži a Štrasburku. Její koncept, záměrně odlišný od starší přehlídky v Centre Pompidou (viz autorovu kritiku Český a slovenský film v Centre Pompidou), přibližuje rozhovor, publikovaný opět v Literárních novinách a přetištěný i ve Vlastizradách.

Jejich obsah tak velmi dobře odráží Královo myšlení o filmu, které se utvářelo jednak neutuchajícím zájmem o dějiny kinematografie (včetně zdánlivých marginálií), jednak neustálým střetáváním se s aktuální tvorbou a její kritickou reflexí. Klíčovými tématy, jež jsou v knize průběžně ohledávána, přehodnocována a doplňována, zůstávají surrealismus, groteska a česká (autorem nazývána jako „mladá“) nová vlna. V případě grotesky se Král podrobně zabývá její „němou“ érou a texty zařazené do Vlastizrad lze chápat jako rozšíření knižní monografie o tomto žánru. Mimoto ovšem autor sleduje – zejména v článcích psaných původně pro Positif – proměny grotesky v moderním filmovém výrazu (Étaix, Jerry Lewis, Tim Burton). V případě surrealistického umění se Král nevěnuje toliko jeho „klasické“ podobě (Teige, Dalí, Buñuel), ale všímá si imaginárních principů tvorby i u jiných autorů (Méliès, Vachek). Jejich dílo pak striktně odlišuje od prázdného estétství, jež surrealismus připomíná pouze vnějškově (Panna zázračnica, práce Ester Krumbachové, některé filmy Jana Němce).

Právě Králova jasně vymezená kritická pozice umožňuje svébytné zhodnocení české nové vlny, nezapadající do převažujícího diskurzu o tomto hnutí. Z Králových textů je patrný střízlivý odstup, který dovoluje ocenit pouze některá díla a autory. Kromě zmíněného Karla Vachka je to především Ivan Passer, jehož režijní práce sledoval Král soustavně i v exilu. Passerův osobitý způsob filmového vidění vyvstává o to víc při srovnání s americkou tvorbou Miloše Formana, pro niž nenachází Král při vší snaze slovo uznání. V narážce na Formanův oscarový hit pouze suše podotýká, že „Passer zůstal Mozartem české Mladé vlny; z Formana se bohužel postupně stal Salieri.“[1]

Jestliže se ovšem texty Vlastizrad vzpírají zavedeným představám o české – nejen filmové – kultuře, nečiní tak a priori ze snahy efektně se vymezit, a tím na sebe upozornit. Jejich argumentace vychází z osobního přesvědčení autora, jemuž nejde o kalkul, ale o životní postoj. Je to postoj básníka, který hledá totéž ve tvorbě jiných: „Díla netřídím podle programových hledisek, ale jen podle míry autenticity, inspirovanosti a múzičnosti ve způsobu, jímž autoři svou osobní zkušenost artikulují a formulují.“[2] Toto kritérium se odráží v různých textech napříč uměleckými druhy – od filmu přes literaturu a výtvarné umění až po jazz. Vlastizrady jsou záměrně koncipovány tak, aby představily kritické myšlení Petra Krále v jeho celistvosti. Na samostatný výbor jeho textů ryze filmových (do něhož by byly zařazeny např. i eseje o Andreji Tarkovském či Jacquesovi Tourneurovi) si musíme ještě počkat.

Jan Křipač

Petr Král: Vlastizrady. Nakladatelství Torst, Praha 2015, 1395 stran.

Poznámky:

[1] Král, Petr, Vlastizrady, Praha: Torst, 2015, s. 1312.

[2] Tamtéž, s. 9.