28/01

Jiří Cieslar: Matouš. Deník z let 2003–2006

Šestnáctého ledna uplynulo deset let od chvíle, kdy dobrovolně odešel ze světa Jiří Cieslar. Datum 7. února 2016 zase připomene jeho nedožité pětašedesátiny. Cieslarovy deníky, které k dvojitému výročí vydalo nakladatelství Torst, přibližují posledních šest let vnitřního života jedné z klíčových osobností české filmové kritiky.

„Když jsem se ho v žertu ptal, zda svůj deník někdy hodlá vydat, smál se a říkal, že určitě ano, ale až už bude v důchodu a všechno ostatní bude mít hotové,“ napsal editor Jan Šulc v bloku vzpomínkových textů uveřejněných po Cieslarově smrti[1]. Právě Šulc opatřil doslovem knihu Hlas deníku (2004), v níž se Cieslar věnoval fenoménu „deníkové vnímavosti“ v souvislosti s významnými osobnostmi české a světové kultury. Esejisticky laděné texty spojoval i zájem o projevy krize osobnosti v deníkové literatuře.

I pro Hlas deníku je příznačné Cieslarovo spojení erudice a niterně osobní zaangažovanosti: také on si dlouhá léta vedl deník a uvažoval o jeho publikování, jak o tom ostatně v interview pro Lidové noviny mluví i jeho dcera Olga.[2] Deník se zdá být ideálním žánrem pro osobnost, v jejíchž textech se často mísila pokora a vlastní ego. Jen proto novinářskou práci na rozhovorech Cieslar mohl vnímal jako možnost, jak potlačit vlastní sebestřednost. Jen tak získal ten správný cit pro vedlejší postavy, jak o tom svědčí třeba jeho znamenitá wellesovská studie Leland: padesát let po boku Občana Kanea.

Nakladatelství Torst chtělo vydat Cieslarovy deníky už po jeho smrti, protože však poskytují svědectví značně intimní, rozhodla se rodina počkat deset let. Elegantní černou obálku knihy, kterou připravil k vydání autorův syn Jiří Š. Cieslar, zdobí vedle názvu i „smajlík“ vyvedený v autorově oblíbené červené barvě. Cieslar „Smajlíka“ ve svých deníkových záznamech často ironicky oslovuje. Právě počítačové kultuře, s níž se nikdy necítil bytostně spjatý, ovšem vděčíme za vznik Matouše: Cieslar si deník psal dlouhodobě a soustavně desítky let, tisíce stran popsaných jeho zapeklitým rukopisem jsou však prakticky nečitelné. Teprve poslední tři roky svého života si deníkové záznamy vedl elektronicky – poté, co se umanutě naučil zvládat klávesnici všemi deseti prsty.

Cieslar

Jiří Cieslar / foto: Karel Cudlín

Zadní stranu obálky zdobí fotografie Cieslara začteného do (zřejmě) čerstvě darované knihy. Cieslarova existence byla bytostně a vědomě teatrální: v denících ostatně popisuje své zkušenosti s kurzy Ivana Vyskočila – a je tedy jedno, zda jde o momentku či o inscenované foto. Dobře ilustruje vzpomínku na Cieslara jako čtenáře – ať už knih, filmů, výtvarného umění či života.

Na přední záložce knihy nechybí fotografie Cieslara – tentokrát s jakoby úlevně zavřenýma očima – a psychologa Matouše Řezníčka, který ochranitelsky pokládá ruku na pacientova záda. K „Matoušovi“ se upíná název knihy. To terapeut, ke kterému začal Cieslar chodit v roce 2003, je jedním z hlavních protagonistů textu. Řezníček doširoka otevřel brány, skrz které se Jiří Cieslar – trpící od puberty bipolární afektivní poruchou – pokoušel harmonizovat a čistit. A terapeutova smrt v září roku 2005 představovala opuštění, s nímž se Cieslar nedokázal vyrovnat. Jeho těžká depresivní epizoda skončila sebevraždou dokonanou tři týdny před 55. narozeninami. Cieslar ji inscenoval – jak plánoval už delší dobu – skokem z okna, ve stylu postavy profesora Reitera z filmu Daleká cesta (1948). Knihu o režisérovi mistrovského snímku a jednom ze svých milovaných filmařů, Alfrédu Radokovi, už nedopsal.

Rozhovory, meditace, jóga, „poklony“, Bachovy esence a karty, plavání a běh, sauna, úvod do kraniosakrální terapie, ba i ono „fachání na pořádku“ – to vše se v denících jeví jako reálná, ale nikoli samospasitelná protiváha deprese, spojené s letitou závislostí na alkoholu a prášcích. Text prostupuje i jiná Cieslarova závislost – vazba na ženy, jejichž příjmení jsou vesměs cudně zamlžena do iniciál. Pro všechny, s nimiž sociálně kontaktní Cieslar přišel do styku, tak Matouš – jako každá deníková četba – představuje více méně i „luštitelské“ vzpomínání. Manuál ke knize by pak poskytl živé svědectví o bytí pražských intektuálských kruhů z daných let, včetně akademické sféry, v níž se Cieslar jako pedagog a šéf katedry filmové vědy FF UK pohyboval.

Matouš je ovšem především svědectvím o autorově složité a mučené duši. Cieslar nakonec pozoruje, že žije, jen když píše. Kdo si ho chce připomenout nebo poznat jako filmového publicistu a kritika, může Matouše vnímat jako nedílný doplněk jeho publicistiských a kritických textů. Cieslar coby typ vypjatě subjektivního psavce ovšem i do nich vkládal sám sebe, ať už jde o Hlas deníku, monografie Luis Buňuel (1987) a Viktor Kolář (2002) nebo o Filmové zápisky 1990–93 (1993), Concettino ohlédnutí (1995) a Kočky na Atalantě (2003).

V době, ve které se „odehrává“ Matouš a kdy Cieslar prováděl důstojnou a bolestnou sebeočistu, se vůči němu – respektive tomu všemu, co představoval – oficiálně vyhranila nová kritická generace, poutaná tehdy k časopisu Cinepur. Zdeněk Holý v textu Mystická louže[4] a posléze Kamil Fila v kontroverzně vnímaném nekrologu[5] odepsali Cieslarův styl jako překonaný a pro mladou generaci málo inspirativní. Po deseti letech se i tyto jejich texty staly součástí historie Jiřího Cieslara.

Alena Prokopová

Jiří Cieslar: Matouš. Deník z let 2003–2006. Nakladatelství Torst, Praha 2015, 513 stran.

Poznámky:

[1] Jiří Cieslar 7. 2. 1951 – 16. 1. 2006. A2, 2006, č. 4, online http://www.advojka.cz/archiv/2006/4/jiri-cieslar-7-2-1951-16-1-2006

[2] Deset let po tragickém odchodu Jiřího Cieslara vycházejí jeho deníky. Je to citové riziko, říká dcera Olga. Lidové noviny, 15. ledna 2016, online http://www.lidovky.cz/deset-let-po-tragickem-odchodu-jiriho-cieslara-vychazeji-jeho-deniky-je-to-citove-riziko-rika-dcer-i3t-/kultura.aspx?c=A160114_132139_ln_kultura_hep

[3] Jiří Cieslar. Leland: padesát let po boku Občana Kanea. Film a doba, 1993, č. 1, s. 8–11.

[4] Zdeněk Holý, Mystická louže. Cinepur, 2004, č. 31, s. 36–38, online http://cinepur.cz/article.php?article=580

[5] Kamil Fila, Nekrolog(y) za Jiřího Cieslara. Cinepur, 2006, č. 44, online  http://cinepur.cz/article.php?article=1009