15/12

Divoká 60.

Pro letošní 14. ročník PAFu (Přehlídka animovaného filmu) připravil historik animace a vizuální umělec Pavel Ryška téměř celý obsah[1] programové sekce věnované Divokým 60.[2] Ryška se dlouhodobě věnuje odkrývání málo prozkoumaných oblastí československé vizuální kultury a znovupřipomínání jejích pozapomenutých osobností – mj. Svatopluka Pitry, Jaroslava Maláka či Bedřicha Kopecného. Své poznatky publikuje na webu padesatky.info.

Dvě projekční pásma Czechoslovak puppet and cartoon films today byla vybrána především z katalogu Czechoslovak Film Annual – Cartoon and Puppet Films z roku 1964, jenž měl prezentovat českou animaci v zahraničí. Nabídly vedle představení několika dílů Toma a Jerryho, jež vznikly v 60. letech ve Studiu kresleného a loutkového filmu pod dohledem Genea Deitche, také například poetickou Romanci (1962) Břetislava Pojara nebo svérázné provedení písně Drahoušek Klementýna (1962) režiséra Jiřího Brdečky a výtvarníka Vratislava Hlavatého.

Bohužel se PAFu nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit paní Edita Plicková, která na začátku své kariéry pracovala v ateliérech na pražském Klárově a „pomáhala přivést na svět“ štěňátko z třídílné série Zdeňka Milera. Její vyprávění během bloku Agitovat, experimentovat, bavit a vedení animační dílny by byly jistě zajímavé. Zmiňovaný blok nabídl příběhy se štěňátkem, ale také například děsivě optimistickou agitku Brigáda (1950) a vtipný příběh dovádějících geometrických dětí O Čtverečce a Trojúhelníčkovi (1965).

Znělky z divokých vajec představily nejen proslulého pumprlíka pana Vajíčka, ale i jeho předchůdce – mimo jiné mladíka z Tria (1964) Eduarda Hofmana. Zajímavostí je, že shotů s panem Vajíčkem (a později i slečnou Vajíčkovou) mělo vznikat deset denně, což vedlo k určitému zoufalství televizních pracovníků. K tvorbě námětů dvouvteřinových spotů byli tedy vyzváni i diváci. Vznikly tisíce znělek, z nichž Česká televize zatím digitalizovala přibližně sto.

Pan Vajíčko  foto Pavel Ryška

Pan Vajíčko / foto: Pavel Ryška

Zásadní oblasti televizního vysílání byla věnována přednáška s lákavým názvem Socialistickou propagací k vyšší spotřební kultuře. Vymezení se proti bombastickým reklamám kapitalistických zemí bylo především v umírněnosti a práci se seriózními, často pro recipienta nesrozumitelnými informacemi až vědeckého rázu. Projekce nabídla zajímavé srovnání reklam pro tuzemské a zahraniční spotřebitele. Zatímco tvůrci se v případě reklam pro československé spotřebitele museli držet při zemi a pracovat často s nudnými fakty, při tvorbě reklam pro export mohli popustit uzdu své fantazie, jako jsme mohli vidět v reklamě na Pilsner Urquell režiséra a výtvarníka Karla Pekárka, v níž je požár v hrdle uhašen lahodným mokem.

Co bylo možné tolerovat jako studentskou recesi? To přiblížil film Jiřího Dandy Majáles 65 vyrobený na FAMU v roce 1966, který slouží jako cenný zdroj záběrů z majálesu, jehož králem byl zvolen americký básník Allen Ginsberg a na transparentech se objevovala hesla jako „Za vyšší úroveň visokých škol“ nebo „Jezte ruská vejce, vejce našich přátel“ a studenti pochodovali pozpátku na „Kupředu levá“. Vedoucí představitelé si uvědomili své selhání záhy a snažili se různými opatřeními svou předchozí benevolenci korigovat – jedním z nich bylo vyhoštění Ginsberga[3], propírání detailů z jeho deníku, který mu byl odcizen, a odsouzení osob spjatých s básníkem v tisku.

majalesMajáles 65 / foto: Pavel Ryška

Přednáška s projekcí Neprakta ve filmu byla věnována Jiřímu Winterovi coby výtvarníkovi kreslených filmů. Jeho výrazný styl, který byl populární spíše ve statické podobě, překvapivě až na několik výjimek nenašel obdobně silné uplatnění ve filmu. Mezi zajímavosti patří fakt, že Winterův obrázek mužíčka chystajícího se rozštípat televizor sekyrou zaznamenal víc než pět tisíc odvysílání a drží tedy rekord. Fáze realizace se nedočkala jeho experimentální divadelní inscenace písně o Donu Špagátovi v Laterně magice.

O tom, že „firma“ Neprakta nebyl jen první jmenovaný z dvojice Winter – Kopecný, bylo možné se přesvědčit na přednášce nazvané Neprakta = Kopecný + Winter. Cestu k zasloužené popularitě dvojice karikaturistů výraznou měrou umetl hlavní kulturní ideolog Václav Kopecký svým vyzdvihováním „nahatých zadnic“. Přednáška vedle zmapování tvůrčí cesty Neprakty přiblížila přínos Bedřicha Kopecného. Ten se právem cítil nedoceněný – nejen že vymýšlel náměty kreslených vtipů, ale také svému kolegovi dodával jejich vizuální podobu, která se často příliš nelišila od finální verze. Winter pochopitelně kresbám vtiskl onu pro něj charakteristickou tučnou linku. Poté co ve filmovém dokumentu o tvorbě Neprakty vystoupil pouze Winter, dostala veřejnost další důvod myslet si, že právě on je Neprakta. Kopecný se poté snažil publikovat vlastní kresby pod svým jménem a dát najevo, že v tvůrčím tandemu rozhodně není zanedbatelný. Spolupráce skončila ještě před zhoršením zdravotního stavu Kopecného. Ten zemřel na podzim 1972, ve výroční den založení „firmy“ Neprakta. Následující spolupráce Wintera s Miloslavem Švandrlíkem je již samostatnou kapitolou.

Veronika Zýková

Autorka dlouhodobě spolupracuje s Přehlídkou animovaného filmu Olomouc (PAF).

Poznámky:

[1] Do programové sekce přispěli také Miloš Henkrich projekcí spojenou s přednáškou o skupině TRIK a rovněž Tomáš Pospiszyl přednáškou o Laterně magice.

[2] V roce 2013 Ryška připravil pro PAF programovou sekci věnovanou animaci Pestrých padesátých. O rok později představil v jednom programovém bloku tvorbu Svatopluka Pitry, jemuž byla letos věnována přednáška spojená s představením vydané krabičky obsahující vedle filmu Tucet mých tatínků (1959) řadu dalších zajímavostí. Text o krabičce najdete na stránkách Revue zde.

[3] Detailně nejen k vyhoštění Allena Ginsberga, ale také o tom, co mu předcházelo, viz: BLAŽEK, Petr. Vyhoštění krále majálesu. Allen Ginsberg a Státní bezpečnost [on-line]. Dostupné z WWW: <http://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1102/28-43.pdf>